POZNÁMKY ZE ZÁKULISÍ: OSLAVY SVOBODY
Je deset hodin ráno 17. listopadu, do budovy Činoherního klubu postupně přichází personální zázemí – dole v sále začíná zkoušet Kancelář Blaník, k ruce jim jsou technici, rekvizitáři, kostymérky a maskérky. Nahoře v kavárně si za stolem postupně pročítají a opakují texty Eva Salzmannová, Martin Finger a Tomáš Krejčíř. Mezi oběma skupinami se míhají tajemnice divadla, oba produkční, obě dramaturgyně i jednočlenné obchodní oddělení. Židle ze skladu se nosí do kavárny, stříhají se trikolory, přenášejí prodlužovačky, aranžují lakýrky Tondy Blaníka. Guláš už je nachystaný, zatím se ve velkém pije káva.
Je dvanáct hodin, přípravy gradují. Ze čtení se v Činoherní kavárně stává scénické čtení –chystají se světla a zvuk, stoly jsou odstrčeny ke krajům a vzniká provizorní hlediště. Ve foyer divadla si Tondova kancelář zkušebně prozpěvuje píseň Tři čuníci.
Jsou dvě hodiny, za třicet minut se do kavárny začnou pouštět první diváci a divačky. Herecká trojice si dává poslední kávu a cigárko. Dramaturgická dvojice si připravuje seznam rezervací a přístavků. V divadle se stále pilně zkouší.
Je půl třetí, přichází první sametové publikum, známí, kamarádi. Židle nestačí, místo nezbývá, teplota stoupá. Těsně před startem je napětí nejintenzivnější. Do první řady se usazuje Pavel Kohout s doprovodem.
Ve tři hodiny promlouvá k prasknutí naplněné kavárně režisér scénického čtení Jiří Pokorný. Zhasnout. Pustit hudbu. A čte se. Úryvky z knihy LETOROSTY SAMOMLUV, v níž Pavel Kohout na pozadí dějinných událostí 20. století popisuje své vlastní životní peripetie, vrcholí v roce 2022. Mezitím se ocitáme v porodnici, v kavárně plné Němců, na sjezdu československých spisovatelů nebo ve výslechové místnosti s Miladou Horákovou. Autor sám o sobě píše ve třetí osobě a častuje se přezdívkou PaKo. Herecké trio se při čtení co chvíli na PaKa obrací, ten je na oplátku soustředěně sleduje.
Jsou čtyři hodiny, potlesk směřuje nejen hercům, herečce, režisérovi, ale i Pavlu Kohoutovi, který se z první řady uklání. Mezitím dole i nahoře v divadle přibyla skupina mužů v oblecích se psem. Rozmisťují se po prostoru, čekají na čísi příjezd. Horní prostor se rychle mění z auditoria zpět na kavárnu a zvenčí přicházejí další návštěvníci a návštěvnice. Dole vrcholí přípravy. V hereckých šatnách je nachystané šampaňské, v kuchyni guláš.
Je za pět minut pět. Divadelní sál je plný včetně míst na stání, do divadla přichází nejprve premiér Petr Fiala a za chvíli také prezident Petr Pavel. Oba u vchodu vítá umělecký šéf Martin Finger a ředitel Tomáš Suchánek. Publikum se vzrušeně otáčí, někdo fotí a natáčí, státníci zdraví okolo sedící spoluobčany a spoluobčanky.
Je pět hodin a na jeviště Činoherního klubu vstupuje člověk, který má společně se svým týmem – asistentkou Lenkou, asistentem Žížalou a několika známými – na svědomí politický vývoj republiky od sametové revoluce až téměř po současnost. Nebýt lobbisty Antonína Blaníka, kdoví, jak by to s naší českou zemí celé dopadlo. Kromě toho, že Občanské fórum by nemělo svůj název, rozvodová schůzka Václava Klause a Vladimíra Mečiara by se neodehrála v Brně, Miloš Zeman by se nestal prezidentem a v průběhu covidu bychom měli po celou dobu jen jednoho ministra zdravotnictví, přišli bychom především o národního prasáka, mamánka a oportunistu. Zvolení obou Petrů se sice odehrálo bez přímého zásahu Tondovy kanceláře, přesto poskytl oběma politikům trochu konstruktivní kritiky.
Je půl šesté, divadlo aplauduje, Kancelář Blaník se klaní, Lenka dělá v rámci děkovačky provaz ze stoje. Ve foyer už na diváky a divačky čeká guláš, v herecké šatně se nalévá šampaňské a vznikají fotografie, na kterých si přiťukávají Tonda Blaník, Petr Pavel, Petr Fiala, Martin Finger a Tomáš Suchánek. První várka guláše došla, nese se další. V divadle se střídá publikum, v sále probíhá zvuková zkouška. V zákulisí se to hemží techniky, rekvizitáři a nejrůznějšími herečkami, herci, hudebnicemi a hudebníky. Nahoře u pokladny se při odchodu z divadla fotí prezident Pavel s několika návštěvníky a návštěvnicemi. Společně s ním odchází také ochranka a pes. S Bárou Hrzánovou ovšem přichází jiný pes.
Je devět hodin. Koncert Báry Hrzánové a kapely Condurango je v plném proudu. Dveře do sálu jsou otevřeny, atmosféra je uvolněná, na jevišti se kromě hudebníků nachází také zmíněný pes, hudební produkce ho, zdá se, nevzrušuje, sedí zády k publiku. Mezi vystupující přichází Martin Finger se dvěma skleničkami šampaňského a z Báry Hrzánové se stává kmotra nového Činoherního kalendáře plného hereckých osobností minulosti i současnosti.
Je deset hodin. Hudba utichá, technici a hudebníci sklízejí aparaturu, divadlo se pomalu vyprazdňuje. Někteří a některé kupují kalendář a nechávají si podepsat přítomné herce a herečky. Personálnímu zázemí Činoherního klubu pomalu končí celodenní směna.
Je dvanáct hodin a Činoherní kavárna zavírá. Dole ve foyer zůstává pár zaměstnanců divadla, kteří s obrovskou úlevou slaví třicet pět let svobody a úspěšný Činoherní den. Navzájem si děkují a vyměňují historky z uplynulých čtrnácti hodin.
Je jedna hodina ráno 18. listopadu, jedna dramaturgyně a jeden produkční zapalují svíčku na Národní třídě.
Ξ
Jsem prostý divák …
(…)
Nebudu se zabývat inscenacemi, které mne zvlášť zaujaly, ani režiséry, jejichž jména se zapsala do dějin kultury, ani herci. Jsem prostý divák, vděčný za každé dobré představení. Chci se zmínit o společenském profilu činoheráckého souboru. Po vzletných sezonách konce šedesátých let přišel útlum. Nějaký čas po srpnové okupaci v roce 1968 mohl ještě pokračovat trend nastolený od vzniku divadla. Bohužel záhy, když se soudruzi vypořádali s čistkami mezi sebou, přišla doba šera a šedi, která smetla mnoho nadaných a otevřených hlav i v oblasti divadla. To postihlo i vůdčí osobnosti Činoheráku. Odrazilo se to i na inscenacích a náladě souboru, v němž sice zůstali i nadále výrazní jedinci, ale nemohli dál rozvíjet své talenty. Pokud je mi známo, ani v těchto časech „normalizace“ se soubor neuchýlil k podbízení tehdejším politickým drábům, ani nedokazoval předstíranou loajalitu, ani si nezajišťoval přežití visící na vlásku ušmudlanou angažovaností. Po čase útlumu se objevila světýlka k únosnějším zítřkům. Nikdy jsem nezaznamenal vyslovené propadáky. Naopak v osmdesátých letech vyběhnutí z kotelního smradu a dus na na bidýlko bylo vítaným zpestřením topičova života. Přišel listopad 1989. Podpora bitých studentů a odpor vůči násilníkům v řadách strážců pořádku opanovaly celé divadlo. Památného 19. listopadu 1989 – v neděli večer – bylo vyhlášeno a ustanoveno právě na jevišti této scény Občanské fórum, které sehrálo tak významnou roli v následujících dnech a měsících. Dobře si pamatuji na náladu přítomných, když dramatik Václav Havel svou ráčkující dikcí přečetl základní prohlášení. Potlesk, souhlas, ale i nepřiznaná nejistota, zda před divadlem nehlídkují auta plná estébáků připravená zasáhnout a odvézt přítomné do podzemních cel na Barťáku. Nic takového se díkybohu neudálo. Bez nadsázky lze konstatovat, že tento den se zlatým písmem zapsal do dějin divadla i do dějin celé společnosti. Po prvních letech, kdy občané dávali přednost sledování převratných politických a společenských změn, zájem o divadla uvadl. Postupem let se konal návrat diváků. Vedle stálic, které přežily doby dobré i špatné, stanuli tu i někteří staří osvědčení harcovníci a přišla nová generace režisérů i herců. Světlo světa spatřily nové zajímavé inscenace. Divadlo dostalo svou tvář a v lecčems se snaží navázat na počátky. Přesto je jiné. Na můj vkus některé inscenace jsou příliš syrové a jdou po kraji vlny cool. To je ovšem jen můj nesměrodatný dojem. Nicméně stojí za to nadále sledovat, co se tu děje. Činoherák uhájil své místo v nevídaném počtu současných pražských divadel. Rád zajdu do Činoheráku. I když musí divák absolvovat nepříjemný úsek ulice Ve Smečkách – odporný výdobytek špatně pochopené svobody –, stane-li na prahu divadla, ocitne se v prostředí osvobozeném od té vší hlušiny duchovně a lidsky znetvořeného pražského centra okolo Václaváku. Tím více ocení nejedno dobré představení. Mezi diváky patřím i já.
Václav Malý, biskup / Činoherák žije / Činoherní klub 2005-20215
Další články
