DEBATA PO PŘEDSTAVENÍ a DALŠÍ UDÁLOSTI
Beata Parkanová: MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU
V pátek 11. října zveme na debatu po představení
MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU,
k dialogu tvůrčího týmu s publikem a k možnosti zeptat se na proces zkoušení, hereckou práci a sdílet bezprostřední dojmy z právě viděného.
„Napiš brzy a už se vrať.“
Autorská inscenace filmové scenáristky a režisérky Beaty Parkanové, která vznikla přímo pro Činoherní klub,
vychází z dochované korespondence jejích prarodičů a z deníků dědečka, které si na sklonku života vedl v psychiatrické léčebně.
Zájezdy Činoherního klubu / ZÁŘÍ:
Teplice: 17. – úterý /
Sarah Page: K.Š.E.F.T.
Co koupí milující rodiče postiženému synovi ke dvacátým pátým narozeninám? Prostitutku. Následné události jsou mnohem vtipnější i vážnější, než kdokoli čekal.
Překlad: Zuzana Ščerbová / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Lucie Žáčková, Václav Šanda, Martin Finger, Sandra Černodrinská.
Trutnov: 23. – pondělí /
Tracy Letts: LINDA VISTA
„Moje rada zní: dělej to, co uděláš.“ Komedie o tom, co má v životě cenu?
Překlad: Jitka Sloupová / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková nebo Marie Sawa, Sandra Černodrinská.
Mladá Boleslav: 25. – středa /
Zuza Ferenczová: BABYBOOM
„Tvůj život se mění právě teď.“ Tragikomedie z porodnice.
Překlad: Kateřina Popiolková / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Lucie Žáčková, Jan Hájek, Markéta Stehlíková, Sandra Černodrinská, Viktor Zavadil, Romana Widenková, Jakub Burýšek.
Vracíme se ještě ke smutné události, k odchodu Jana Kačera. Prostřednictvím kritiků se osobnost a osobitost JANA KAČERA vykreslí ještě přesněji a zároveň v souvislosti s oslavou Šedesáté sezony Činoherní klubu obohatí o fakta, která nesouvisí jenom s Janem Kačerem.
Chci jenom říkat text role, tak jako bych si jej vymýšlel sám a nemohl říci nic jiného než to. /
Jan Kačer
Herec:
(…) Kačerův Burda, nejsložitější postava hry, je zatím ještě rozestavěná, je na ni příliš vidět lešení hercova intelektuálního záměru, chybí ji samozřejmost existence (…)
Sergej Machonin: Piknik, Literární noviny 3.3. 1965.
(…) Racionální zdůvodnění svých činů provádí člověk obyčejně až dodatečně. Tak je tomu ostatně i ve Zločinu a trestu. Raskolnikov přemýšlí o tom, proč vraždil, až po činu. A tak jsme o tom prostě jen mluvili, jen tak, ze záliby. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že se nám podaří dát Činoherní klub dohromady. Pak jsem viděl Schormův film Každý den odvahu a v tu chvíli mi bylo jasné, že jediný možný Raskolnikov je Honza Kačer. Důvodů bylo několik. Obě ty postavy mají přece jen něco společného. V obou v nich jako v mladých lidech dřímají nějaké skryté možnosti, které se chtějí za každou cenu projevit. Hrdina Schormova filmu jen tak bloumá po světě – nemůže se totiž uplatnit. A takoví jsou všichni hrdinové Dostojevského. (…)
Jana Zvoníčková: Z rozhovoru s Jaroslavem Vostrým, Svět sovětů / 15.6. 1966.
(…) Jan Kačer posazuje Raskolnikova do nervní polohy člověka hořícího psychickým napětím myšlenky, fyzicky drceného horečnou obrazností. Vědomí viny a obrany viny vede ho od výbuchů k nenávistné zatrpklosti. Senzitivní pohyby, psychologická gesta, filmově detailní mimika, to jsou prostředky, jimiž herec dosahuje v prostorovém omezení, na nepatrnou vzdálenost od diváka oné bezprostřední, autentické studie rozeklaného, hluboce citové zasaženého člověka. (…)
Jaroslav Gillar: Acta scaenographica 3.10. 1966
Režisér:
Přemýšlím nad strojem už chvíli, jakou ideu nebo koncepci má nebo jaký problém řeší Kačerova inscenace Camusových Spravedlivých v Činoherním klubu, a nemohu na nic přijít. Místo ideji se mi vybavují představy.
Sergej Machonin: Prvních pět, Literární noviny 29.1. 1966
Albeeho hře Stalo se v Zoo předchází v Činoherním klubu ve Smečkách Schormův a Špátův otřesný dokumentární snímek Zrcadlení. Vzniká tak nezvyklý celek představení složeného z filmu a divadelní inscenace, nicméně celek působivý, protože svými oběma složkami se vzájemně doplňují. Zrcadlení je totiž filmové zamyšlení se nad posledními věcmi člověka, jakési dokumentaristické zafilosofování nad životem i smrtí.
„Co je na světě nebezpečný? Samota. Naděje je to poslední, co v člověku umírá.“ Jen dvě z myšlenek, které vyslovují anonymní účastníci Schormova Špátova filmového dramatu. Tvoří však přímou myšlenkovou vazbu z Albeeho Stalo se v ZOO. Příběh téhle hry je totiž příběhem lidské samoty a ztráty naděje, tedy toho posledního, co v člověku umírá (…)
Albee v Činoherním klubu, Mladá fronta 9.10 1965.
Ve hře Na koho to slovo padne (režie Jan Kačer) ostře kontrastují scény bleskových, neohrabaných a groteskně zuřivých potyček s jemnějším tempem, které dává scénám v kavárně jejich prazvláštní atmosféru, těkavou i podrobně organizovanou, takže si jako ve snu uvědomujeme prolínání světla a prostoru, skladbu zvuku: výbuchy smíchu, písničku, náhlé zálivy ticha.
Hra ukazuje různé vtípky a situace, které si vymýšlí skupina přátel v kavárně, aby se šířila zmatek, sklíčenost mezi solidnějším občanstvem. To reprezentuje hlavně host ve středních letech /Pavel Landovský ve strašlivém obleku, kterého – podobně jako mnoho lidí v Británii – dohání k šílenství pouhý pohled na mladé lidi a který považuje jejich oblečení, jejich způsoby, ba dokonce jejich samotnou existenci, za osobní urážku.
Hilary Spurlingová: Výšiny, z kterých jímá závrať, The Spectator 06 1970
Citace:
Alena Vostrá / Na koho to slovo padne
Medik / JOSEF ABRHÁM: „Co nechceš, aby ti činili jiní, čiň ty jim,“ po chvíli pokračuje: „Blbost musí bejt trestaná.“
(…) Touto interpretací, která vychází z jednotlivých hereckých typů a využívá velice přesně jejich možností, modeluje režisér Jan Kačer představení, které svou drsností někdy až mrazí a jehož humor obsahuje i nemilosrdnou analytickou krutost. Je to přitom analýza jakési obludné tuposti a omezenosti, jež sebe sama považuje za míru hodnot, a je o to víc nebezpečná, oč více má nad těmito hodnotami moci.
Gogolův Revizor v Činoherním klubu je tedy představení nesporně pozoruhodné, které na diváka útočí svou záměrnou syrovosti a zahrnuje ho snad až nadměrným množstvím point.
Zdeněk Roubíček: Novátorský Revizor, Mladá fronta 31.4. 1967
Kdybych měl jednoznačně říci, čím je vskutku pro mne poslední inscenace Čechova v Činoherním klubu nejsoučasnější, odpověděl bych, že tímto věděním. V tom hemžení, snažení, bloudění, řečnění a počínání všech postav Kačerova Višňového sadu je trvale obsažen právě onen neklid, jenž všechny kamsi žene a k čemusi nutí. Ale cokoliv ti lidé dělají, je jalové, nemá to pevné jádro, protože se to jaksi míjí s realitou. Potom na konci přichází opuštěný Firs. Obyčejně je jeho poslední výstup loučením s krásou, s rozbitým domovem, s minulým životem. Ale v Činoherním klubu je především kontrastem k předešlému pachtění, je moudrostí člověka, jenž zůstal věrný sám sobě.(…)
Tohle Kačerův a Očáskův Firs vyslovuje v celé prostotě i složitosti poznání, že dobře zemřít znamená dobře žít tam, kde jsme se rozhodli naplnit svůj osud. A kde jsme jej naplnit museli, ve skutečnosti, jež nám patřila.
Jan Císař: O tom, co hledáme, Divadelní noviny / 14.1. 1970
Dramatik
No a Jan Kačer prostě hraje sám sebe, vcelku přiznaně, však si to z výše svých let a zkušeností může dovolit. Do svých promluv vkládá emoci a ryzí upřímnost. Je svůj jako vždy, a to i ve své hořkosti, stěžování si a nedůslednosti. Zaujímá postoj osamělého starého vlka, který, jak sám říká, dnešnímu světu nerozumí. Řekla bych, že psaní her není úplně jeho doména, ale i tak zůstává impozantní figurou českého divadla.
Jana Machalická: Lyrikova pozdní hra / LD 1.3. 2016
Další články
