UMĚLECKÁ TAJEMNICE ROMANA FRAŇKOVÁ A TAJEMNICE PROVOZU LUCIE NOVÁKOVÁ
Romana a Lucie sdílí v zázemí Činoherního klubu jednu kancelář a v mnoha pracovních povinnostech se přímo doplňují. Ze všech respondentek a respondentů rozhovorů ze zákulisí jsou možná jejich profese nejvíce abstraktní. Mají mimo jiné na starosti plánování zkoušek a představení, zájezdy nebo komunikaci s uvaděčkami. Téměř neustále mají někoho na telefonu, případně rozesílají mailem nebo ve zprávě informace o chodu divadla. Na zkušebně Činoherního klubu jsme si povídaly nejen o rozsahu jejich práce, který možná leckoho překvapí, ale třeba také o osobní povaze vztahů v Činoheráku.
***
Kdy jste do Činoheráku nastoupily?
Lucie: Já jsem tu od září 2002.
Romana: A já od ledna 2003.
A nastupovaly jste na jakou pozici? Vyvíjelo se v tomhle smyslu nějak vaše působení tady?
Lucie: My jsme nastoupily na ty pozice, na kterých jsme teď, akorát práce se vyvinula podle toho, jak se proměňoval provoz v divadle – nebo teda spíš v divadlech obecně.
Romana: Takže už jsme začínaly jako umělecká tajemnice a tajemnice provozu.
V čem vnímáte, že se za tu dobu Činoherní klub nejvíc proměnil?
Romana: Největší je změna ve fungování herců. Dřív samozřejmě taky točili a měli jiné aktivity, ale nebylo toho tolik – teď hraje jeden herec třeba v pěti divadlech, plus mají natáčení, dabing, rozhlas, audioknihy, takže je mnohem složitější je dát dohromady.
Lucie: Dřív jsme tady měli naše herce, hostů bylo míň, teď je spousta z nich na volné noze. S tím má Romana mnohem víc práce, když dává dohromady fermany (měsíční rozpis představení a zájezdů, pozn. red.).
Romana: Je to víc práce, ale zase existují prostředky, jak je lépe sehnat – mobily, někdo má digitální diáře, do kterých můžeme nahlédnout, nebo mají někteří manažery. Dřív se obvolávaly pevné linky. U každého zaměstnance nebo herce jsme měly telefonní seznam a tam byly pevné linky domů, na chalupu, na matku, na sestru… Ale jak říká Lucka, zase toho měli míň, takže pokud už se ti podařilo někomu někam dovolat, většinou mohl třeba ten den zaskočit.
Lucie: A i přesto, že jsou tady někteří herci v angažmá, tak když dostanou termíny od nás, domluví si hned podle toho natáčení, a když se pak třeba za měsíc musí řešit změna představní a voláme jim, tak už mají plné diáře.
R: Proměnily se i zájezdy. Dřív se jezdilo hromadně autobusem, teď se jezdí zvlášť, což je praktičtější a příjemnější. Nikdo nemusí na nikoho čekat. Třeba herci můžou přijet až když je dostavěná scéna. My se to s Luckou snažíme co nejvíc všem zjednodušit a zpříjemnit. Domluvit, aby auta čekala u divadla, zajistit navigace, případně najít vlak nebo autobus a tak. Aby to všechno klouzalo a aby pak do toho divadla všichni chodili rádi. To je takový náš největší úkol a cíl.
Ohledně náplně vaší práce už jsem něco málo zmínila v úvodu, ale zrovna ve vašem případě toho bude asi mnohem víc…
Romana: Je to vlastně organizace chodu celého divadla – od naplánování představení na jednotlivé měsíce, včetně zájezdů, po plánování zkoušek, oprašovaček. Nejvíc je to ale asi plánování ústící v odehrání inscenace. V případě zájezdů jde o zajišťování dopravy, ubytování, smluv, na místě musí být plakáty, programy… Co se týká herců a hereček, tak třeba volá hodně lidí o podpisy nebo o setkání, a my nemůžeme prostě jen tak předat číslo na daného člověka. Takže je potřeba to případně dát hercům vědět. Nebo volají z jiných divadel, z jiných produkcí, novináři. Takže pokud nemají herci vyloženě vlastního manažera, na kterého se to dá převést, tak jim děláme takové obecné manažerky. Domlouváme například s filmovými nebo televizními produkcemi termíny a tak dále.
Lucie: Romana třeba naplánuje zájezd – technicky, personálně, termínově, a já potom dělám zájezdový ferman. Takže zjišťuju vzdálenost, a tudíž délku cesty a čas odjezdu z Prahy. Kolik lidí a kdo přesně jede ze zázemí divadla, v kolika autech, rozdělení na ubytování. Všichni musí přesně vědět kde a v kolik mají být.
A Lucka má navíc na starosti ještě uvaděčky.
Lucie: Přesně. Takže já nemůžu jen tak dělat Romaninu práci a ona mojí, ale jsme schopné se operativně domluvit, abychom se třeba na pár dní zaskočily, protože ten provoz známe už celkově natolik, že dočasně jedna druhé vypomoct dokážeme.
Romana: A to nás bývalo v zázemí ještě méně. Teď nás dost přibylo, ale zase je pravda, že se toho v divadle obecně děje mnohem víc. To se taky proměnilo – dřív se prostě jen hrála představení. Teď se tu konají různé doprovodné akce.
Lucie: Třeba noci divadel, tak jak vypadají dneska, že je to opravdu program, nejen vyvěšení plakátu, nebo akce v kavárně – tyhle věci nebyly. A je super, že se toho děje víc. Ale děje se to všude – letní scény, malé scény, doprovodný program…
Mám pocit, že je to často proto, aby si divadla vytvořila nebo utužovala diváckou základnu.
Lucie: Dřív taky bylo těch divadel mnohem míň. Vždyť si vezmi, kolik jich je třeba jenom tady v okolí Václaváku. V každý ulici je divadlo.
Romana: A taky platilo, že se řeklo jméno a věděla jsi, kam na něj jít do divadla. Dneska už to takhle jasné nebývá, každý hraje na více scénách. A je to asi i dobou obecně – jsme zvyklí, že se na nás hrne spousta akcí.
Lucie: Chceme toho co nejvíc, musíme mít pocit, že je z čeho vybírat. A divadla se samozřejmě snaží na sebe vydělávat, chtějí přicházet s něčím jiným než ostatní, aby získala peníze na provoz, kterých je v současné době pro divadla stále méně a méně. A i lidé v divadle se musí nějak uživit. Nedá se to dělat jen z lásky.
A když se bavíme o všech těch povinnostech, které tady v divadle máte, co je na tom všem nejtěžší nebo co zabere nejvíc práce?
Romana a Lucie: Komunikace s lidmi.
Romana: My jsme vlastně na telefonu 24 hodin denně. Nevypneš si ho ani večer – můžeš, ale nedá ti to, protože víš, že se hraje a může se stát cokoliv. Ale samozřejmě když jde třeba Lucka do kina, tak mi dá vědět, ať jsem na telefonu já, že ona teď chvíli na příjmu nebude. Nikdo toho ale nikdy nezneužívá a my to děláme, protože nám na tom divadle záleží.
Lucie: My, když uděláme chybu – kdyby se třeba stalo, že herec večer nepřijde na představení, protože naším nedopatřením nedostal termín – tak se musí to představení zrušit. O peníze tím pádem přijdou nejen herci, ale jsou tady taky lidé v zázemí, uvaděčky, bar. Pokladna by pak musela řešit vrácení a změny vstupenek…
Romana: To je asi jedna z nejstresovějších věcí, že buď my dáme někomu špatný termín nebo si ho on špatně zapíše.
A co naopak máte na svojí práci nejraději?
Romana a Lucie: Komunikaci s lidmi. (smích)
Lucie: Je to tak. Tady jsou vztahy přátelsko-pracovní. S těmi lidmi se komunikuje úplně jinak, je to otevřenější a jsme si všichni bližší.
Romana: Ale protože toho všichni mají hodně, a ne každý má produkční nebo technické smýšlení, takže často nestačí jedna zpráva nebo upozornění ohledně termínů, ale je třeba věci připomínat pořád dokola. Ale zase pak je to o tom, že s těmi lidmi máš hezký vztah. Takže i když tady zažíváme stresové situace, tak nás tady pořád drží to, a vím, že to bude znít jako klišé, že jsme taková velká rodina. Máš tady k lidem prostě blízko.
Lucie: A navíc nám po tolika letech není jedno, jak ty věci dopadnou. Je to osobnější. Nedokážeme nad tím mávnout rukou. Když je nějaký problém, tak třeba v sobotu zruším svůj program a jedu do divadla – nebo nejen já, máme to tak všichni. A i kdyby se to třeba bez nás nakonec zvládlo, tak nám to prostě není jedno.
Romana: Nedá nám to. Třeba když byl covid a bylo potřeba testovat herce, tak jsme testovali.
Lucie: Vybíraly jsme potvrzení, dávaly to do tabulek, přeposílaly na pojišťovny…
Romana: Hledaly jsem testovací místa, kde berou nejrychleji, kde bývají nejkratší fronty. I když se vlastně nehrálo, tak pro nás to bylo asi náročnější než v normálním provozu.
Lucie: Taky jsme pořád musely sledovat nejnovější vyhlášky, aktualizace, hlídat, kdo v divadle má kolik očkování, komu kdy vypršely testy.
Často se opakuje, že většina umělců je poměrně nepraktická, naorganizovaná. Vy s nimi přicházíte do kontaktu denně a řešíte právě nejrůznější praktikálie. Je tohle spíš jen stereotyp nebo na něm něco je?
Romana: Jsou nepraktičtí herci a pak jsou velmi praktičtí herci. A ti, co jsou hodně nepraktičtí, teď můžou mít manažery, kteří to za ně všechno řeší. Ale po té době, co taky s Luckou jsme, už víme, kdo to jak má, na koho víc apelovat, koho víc uhánět. Ta zkušenost je strašně důležitá. A na druhou stranu oni nám věří – myslím, že za ta léta jsme si se všemi vybudovaly takové vztahy, že ostatní vědí, že se na nás můžou spolehnout a třeba kdykoliv zavolat.
Lucie: Taky víme, že se můžeme spolehnout jedna na druhou. Já bych nemohla jít pracovat jinam. Nebo bych musela jít s Romanou. (smích)
S ohledem na to všechno, o čem už jsme se bavily předpokládám, že vás už na divadle jen tak něco nepřekvapí. Ale je něco, co by podle vás „nedivadelníky” mohlo zaskočit nebo pobavit ve spojení s vaší denní agendou?
Romana: Máme asi různé bizáry. Třeba rušení představení…já třeba na sjezdovce v Itálii – jedu, telefonuju a ruším představní. Nebo jsme třeba večer měli plné hlediště a čekalo se na herce, který zapadl s autem do sněhu. Nikdo nevěděl, jestli se nakonec bude hrát.
A hrálo?
Romana: No, nehrálo.
Lucie: Nedojel. Dojel až k Praze a tam zůstal.
Romana: Jsou to často situace, které musíš řešit okamžitě, nesmíš nad tím moc dlouho přemýšlet. Nejdůležitější je, aby to bylo rychle a samozřejmě vyhovující pro všechny strany. Třeba v případě změny představení – což jsou asi nejstresovější situace – se musí ve tři hodiny odpoledne už vědět, co se bude večer hrát, aby mohla technika začít stavět scénu. Takže pokud nám dá někdo vědět v jednu, že večer nezvládne odehrát, moc času na prostoje není. Všichni musí do těch tří vědět, jestli a co se bude hrát. A nejde jen o herce – musíme si být jisté, že tady budou kostymérky, osvětlovači, že daná dekorace není v opravě, že nějaký kostým není v čistírně. To všechno se musí vyřešit, všichni obvolat.
Lucie: Romana v tu chvíli většinou řeší herce a podle toho vybírá titul, který bychom případně zvládli takhle na poslední chvíli nasadit, a já obvolávám zázemí, aby ti lidé věděli, že je třeba stavět něco jiného nebo že například rekvizitář bude muset dojít rychle něco nakoupit…Taky dáváme vědět mimopražským – aby nevyjeli nebo naopak stihli dojet.
Romana: Většina rolí ale zaskakovatelných není. Ne u nás. My tady hrajeme divadlo, které nejde zaskočit jen tak s textem v ruce, protože by to byl rušivý element. Ta představení by ztratila kouzlo. Takže to jde spíš výjimečně. Proto se pak třeba i ruší.
Na závěr se většinou ptám na oblíbenou inscenaci (nemusí být ze současného repertoáru), máte nějakou? Ve vašem případě by mě navíc zajímalo, jestli se vztah k jednotlivým inscenacím odvíjí i od praktických záležitostí, které musíte řešit. Například jestli patří mezi vaše oblíbené takový titul, který se snadno nasazuje.
Lucie: Jo, patří. (smích) Záleží i na obsazení, protože to třeba může být drsné na jevišti, ale velmi příjemné v zákulisí s herci. Ale pro mě je osobní asi OSIŘELÁK (OSIŘELÝ ZÁPAD, pozn. red.). Tím jsem začínala, nebo teda viděla jsem ho, a pak jsem nastoupila. Ale v Činoheráku jsem jinak byla úplně poprvé ve čtrnácti na PENZIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY. Seděla jsem uprostřed první řady.
Romana: Mně se to mění, protože jednotlivé inscenace se nasazují každý rok jinak, záleží, jak jsou jednotliví herci zrovna vytížení. Teď mám třeba osobně ráda LINDU VISTU. Mívala jsem ráda MASKU A TVÁŘ.
Lucie: Ale rozhodně to nesouvisí s tím, co se děje na jevišti. Samozřejmě, že se nám něco líbí míň a něco víc, ale ten vztah k inscenacím máme hodně spojený právě s obsazením a celkovým fungováním toho týmu.
Romana: Vlastně je to úplně opačný pohled, než mají diváci.
Děkujeme za rozhovor
Další články
