JAN HÁJEK: To číslo 2:22 je čas, který má magickou pozitivní hodnotu
Jeho nezaměnitelný hlas můžete často slyšet v rozhlase. Znáte ho ale i z televize nebo filmu. Na divadle ho můžete kromě Činoherního klubu vidět v Divadle Na zábradlí nebo v Meet Factory.
V Činoherním klubu Honza Hájek hraje Stanleyho v TRAMVAJI DO STANICE TOUHA, Bricka v KOČCE NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE, inspektora Frye v KATECH, Tomase v BABYBOOMU a nejnověji taky Bena v 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU.
Až ho uvidíte na jevišti – právě třeba v 2:22 – a bude se vám zdát, že je jako herec nejistý, hledá slova a možná je trochu ztracený, vězte, že vás dostal. Hraje. A to s takovou věrohodností, že nejednou zmátl i naši zkušenou nápovědku Irenku, aby mu začala napovídat…
Jaký byl tvůj první dojem ze hry Dannyho Robinse 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH?
Můj první dojem? Že je ta hra moc dobře napsaná. Je vtipná a napínavá. Bude v ní co hrát. A že si sakra strašně rád střihnu takovýho Bena!
Je na roli Bena něco, co pro tebe bylo těžké, nebo výzva?
Ben není těžký, ani výzva. Je to prostě Ben. A během čtených zkoušek jsem pochopil, že ho budou mít lidi rádi, ale pozor! V té hře není každý úplně tím, čím se zdá být. Nechci o něm vlastně nic říkat. Hraju Bena, a tím říkám, kdo je Ben.
Ke které postavě máš ty osobně ve hře nejblíž?
Nejblíž mám k Benovi, to je jasný. Jak osobně, neumím odpovědět, protože bych ti teď mohl vyprávět svoje zkušenosti z rekonstrukcí bytu a o Vietnamcích, co ti prostě neprodají cigára, pokud si k nim nekoupíš i žvýkačky nebo zapalovač. To jsou moje malý „volný pády“, ta hra o tom naštěstí není. Abych se vrátil k věci. Nejblíž mám pak k Lauren. Pak k Jenny. A pak k Samovi.
Jak se ti zkoušelo s Braněm Holičkem a ostatními?
On nerežíruje ve smyslu vedení. Průvodce je možná to slovo. Mám k němu respekt a úctu. Nemůžu o zkoušení říct nic, vrátil by se mi bumerang sarkasmu a ironie. Těším se na každý večer v divadle strávený s Markétou, Romanou a Vaškem. Děkuju jim.
Co máš na hře 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH nejraději?
Mám rád všechno, co s ní je spojeno. To číslo 2:22 je čas, který má magickou pozitivní hodnotu. Tak je dlouhá ta hra s přestávkou, plus mínus dvě minuty. Ha. Zároveň je to i číslo typu vrtacího kladiva. Je, jak jsem řekl, fakt skvěle napsaná. A divákům doporučuju autora Dannyho Robinse prozkoumat. Například jeho podcast UNCANNY hodně napoví. A ve smyslu žánru je to u nás něco neobvyklého. Britové to vážně umí psát a já se tam už konečně musím jet podívat, jak ty věci vlastně hrají.
Máš na inscenacích radši fázi zkoušení, nebo fázi hraní?
Jedna fáze bez druhé by nedávala smysl. Mám rád obě.
Podle čeho si vybíráš role nebo projekty, do kterých jdeš?
Jen jednou jsem v divadle odmítl, to neznamená, že si vybírám. Mám štěstí, že můžu pracovat se skvělými lidmi. Takhle jsem si to nějak v těch sedmnácti letech představoval. Jsem rád za to, jak to je.
Jakou roli by sis chtěl zahrát?
Tak třeba Williama Fostera! Víš, co je zač?
Musela jsem si ho vygooglit. Je to hlavní postava, kterou ve filmu VOLNÝ PÁD (FALLING DOWN, 1993) hraje Michael Douglas. Je to obyčejný úředník, který uvízne v zácpě, vezme kufřík a jde pěšky – a od té chvíle odstraňuje všechno, co mu stojí v cestě k jeho cíli…
Je nebo byl nějaký člověk na světě, se kterým bys rád navázal kontakt, kdyby to šlo? Třeba by sis s ním rád popovídal?
Jestli tím máš na mysli někoho, kdo nežije, byl by to Charles August Lindbergh. A z těch, co žijí… Jednou přijde den a já se Dannyho Robinse svojí brilantní angličtinou zeptám na něco, co nepochopí.
Je nějaká otázka, na kterou bys rád znal odpověď, kdyby to bylo možné?
Ano, chtěl bych vědět, jestli bude na jednom malém řeckém ostrůvku vařit ve své taverničce paní Stella i příští rok!
Další články
