VÝROČÍ 

Miloslav Štibich

5. 6. 2023 / Text: Petra Honsová, Radvan Pácl / Foto: Ivan Látal, Miroslav Pokorný


Miloslav Štibich



25. srpna by Miloslav Štibich oslavil 95. narozeniny. Byl inspicientem a hercem Činoherního klubu od sklonku 60. let až do konce svého života v roce 1992.

Patřil ke „zpěvohře Činoherního klubu“ autorské dvojice Petra Skoumala a Jana Vodňanského, jejichž představení S ÚSMĚVEM IDIOTA, HURÁ NA BASTILU a S ÚSMĚVEM DONKICHOTA tak silně přitahovaly diváky v těžkých posrpnových letech, jež nám přinesla okupace našeho státu v roce 1968.

Petr Skoumal o tom píše v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005:

„Já bych chtěl vděčně vzpomenout na Mílu Štibicha, jehož herectví – neherectví se nám velice hodilo. A později z členů Činoherního klubu i na Táňu Fischerovou, Leoše Suchařípu a nezapomenutelného inspicienta pana Nováka jako němého fízla v baloňáku, který svým příchodem zmrazil vždy život na jevišti i kolegy fízly v hledišti.“

Miloslav Štibich hrál i v repertoárových inscenacích Činoherního klubu a vždy byla radost jej vidět a slyšet, vnímat báječně živou expresivitu v jeho tváři i hlase. „Existoval“ na jevišti s vlastním názorem, s čistým a upřímným komediantským kouzlem dokázal vyjevit směšné i vážné rysy svých postav. Po léta se po scéně pohyboval s nezaměnitelnou kolébavou chůzí, jež mu působily nemocné klouby.

Dohromady hrál v pětadvaceti inscenacích: Korobkina v Gogolově REVIZOROVI, Jakuba ve Voltairově CANDIDOVI, Vacka ve Smočkově KOSMICKÉM JARU, Doktora ve Vostrého TŘECH V TOM, vynikajícího Starostu Obermüllera, Dozorce Lorenze a Pasového komisaře v Zuckmayerově HEJTMANOVI Z KOPNÍKU, Alexeje v Gogolových HRÁČÍCH, Dmitrije Kosycha v Čechovově IVANOVOVI, sluhu Lollia v Middletonově a Rowleyho PITVOŘE a vězeňského dozorce Harolda v Havlově ŽEBRÁCKÉ OPEŘE.

Carl Zuckmayer: Hejtman z Kopníku (režie Ladislav Smoček, 1980; Miloslav Štibich, Nina Divíšková)

Josef Abrhám o něm do publikace o Činoherním klubu napsal:

„Měli jsme na sebe slabost. Přes jazz, přes humor – na jevišti i soukromě. Byl moje vrba. U něj jsem si ověřoval, co mohu ʽpustitʼ, co bylo moc nebo akorát. Na jevišti jsme se hecovali, kolik kdo vydrží. Nikdy jsme nic neopakovali stejně. Byly to naše soukromé milimetrové radosti. U klavíru jsme řádili hodiny, nosil mi pak led na krvavé prsty i klávesy. Ten jazz jsem mu nakonec zahrál i u jeho rakve… Na magneťáku, protože slovo jsem ze sebe nedostal.“

*

Před kamerou se Miloslav Štibich poprvé objevil v epizodní roli strážníka ve filmu LUCIE A ZÁZRAKY. Byl oblíbeným hercem režiséra Jiřího Menzela, který v něm našel ideálního představitele bodrých a dobrosrdečných tatíků a venkovských chlapíků. Jeho nejznámější postavou se stal předseda Kalina v komedii VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ a kovářský mistr Bernádek, člen správní rady pivovaru, v komedii POSTŘIŽINY. Od počátku 80. let řadu jeho rolí rozšířili režiséři Hynek Bočan, Karel Kachyňa a Karel Smyczek.

Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (režie Ladislav Smoček, 1981)

P.S.

Jaroslav Vostrý píše v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-1972 / DRAMATURGIE V PRAXI o prvních letech našeho divadla, kdy byl Miloslav Štibich rekvizitářem a šéfem kulisáků:

„Pokud jde o inspicienty, měli jsme vůbec štěstí: vynikající divadelník Jindřich Tuláček patřil k těm, kterého si herci po výstupu ptají, jaké to dneska bylo, a jsou šťastní, když je pochválil. Zkouškami žili i všichni pánové z techniky: zvukaři osvětlovači Richard Bouška, Milan Jelínek, Stašek Ulenfeld, ve Štibichově partě stavěčů Roman Babinec (a podobné to později bylo s Františkem Koutským, Janem Karlínem, se Štibichovým bratrem Jiřím, který potom dělal inspicienta, garderobiérkou Zdenou Koutskou, později Bouškovou, s jejím milým a suchým humorem)… Nezmiňuji se o tom jen jaksi v rámci vzpomínek: ti všichni spoluvytvářeli ducha divadla, jinak řečeno, tu atmosféru uvědomělé spolupráce a spolupodílnictví na jevištním výsledku, které se pak – samozřejmě nezávisle na Činoherním klubu – staly (pod heslem tzv. Mitbestimmung) vyhlášeným dobovým ideálem západoněmeckého divadla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.“

Pozn.: Mitbestimmungstheater: Participativní divadlo je modelem demokratického řízení divadla, v němž jsou členové souboru a technický personál zapojeni do rozhodovacích procesů jako divadelní kolektiv. Zejména v demokratizačních koncepcích v západoněmeckých divadlech na počátku 70. let se uplatnil v Schaubühne am Hallesches Ufer, a ve frankfurtských divadlech Schauspiel Frankfurt a Theater am Turm.

 



Další články