Přehled událostí
Pravidelný přehled velkých i malých událostí.
KULATÁ REPRÍZA
Na 250. reprízu McDonaghova OSIŘELÉHO ZÁPADU Vás můžeme pozvat 10. března. (Původní únorový termín se odsunul kvůli nemoci v souboru.)
DEBATA PO PŘEDSTAVENÍ
Ve středu 19. dubna se po představení KONSENT bude konat debata s tvůrci, herečkami a herci této inscenace. Moderovat ji bude Barbora Sedláková.
FESTIVAL
2. dubna hrajeme hru Matta Charmana VEČER NA PSÍCH DOSTIZÍCH na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích.
DERNIÉRA
31. května se uskuteční derniéra Shakespearova MACBETHA. Inscenaci hrajeme ještě 23. února a 10. dubna.
OCENĚNÍ
Nominace na Českého lva získali Anna Kameníková (za vedlejší ženskou roli ve filmu GRAND PRIX) a Martin Finger (za hlavní mužskou roli ve filmu SLOVO).
BLAHOPŘEJEME
21. února oslaví 80. narozeniny fotograf Karel Meister.
PUBLIKACE
Na sklonku roku 2022 vydal Činoherní klub publikaci „Činoherní klub uvádí 2003-2022“. Kniha je ohlédnutím za dvacetiletým trváním přehlídky amatérských divadel v Činoherním klubu. Na jeho jevišti se za tuto dobu uskutečnilo 304 amatérských představení.
V knize jsou obsaženy i odborné texty profesora Jaroslava Vostrého a profesora Jana Císaře a postřehy osobností, které se amatérskému divadlu a dramatické výchově profesionálně věnují. Jsou mezi nimi: Jana Urbanová, Jiřina Lhotská, Hana Franková, Simona Bezoušková, Lenka Huláková, Jakub Hulák, Václav Špirit, Pavel Štingl, Jan Červený, Jan Švácha, Jan Hnilička, Pavel Skála a Jan Mrázek.
ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ
V pondělí 13. února sehráli na jevišti Činoherního klubu studenti a učitelé Gymnázia Přírodní škola divadelní představení NÁVŠTĚVA Z PRAVĚKU. Inscenace vznikla na motivy knihy a životního příběhu Petra Ginze, mladého výtvarníka, spisovatele a šéfredaktora terezínského časopisu VEDEM. V letošním roce by se dožil 95 let.
Na podzim 2022 se inscenace hrála v Památníku ticha, v rámci projektu „Od svědectví k podobenství“. V prostorách čekárny Nádraží Praha Bubny se součástí scény staly vystavené fotografie Terezínského ghetta nalezené v pozůstalosti Milana Weinera.
V dubnu v přehlídce „ČK uvádí“ vystoupí Divadlo Dagmar Karlovy Vary s inscenacemi POSLEDNÍ VEČEŘE a PÁNSKÁ JÍZDA, DS Reservé z Mostu Aristofanovými JEZDCI a Kytlický ochotnický soubor s Molièrovým ZDRAVÝM NEMOCNÝM. V rámci Festivalu umění a kreativity ve vzdělávání (FUK) zahraje Divadelní spolek TisíciHRAn dvě dopolední představení: FIALKY A MEJDLÍČKA a TANKY NA PLOVÁRNĚ.
KNIHA
Nakladatelství Dybbuk vydalo knihu výtvarníka a filmaře Jana Švankmajera ŠVANK-MAYERS BILDERLEXIKON.
Konsent, souhlas, nebo svolení? (1. díl)
V několika textech přibližuje dramaturgyně Markéta Kočí Machačíková na příkladu KONSENTU proces vzniku inscenace od výběru textu až po premiéru.
Málokdo z vás, kteří nejste od divadla, ví, jak dlouho to může trvat od výběru textu hry, existuje-li už, až do premiéry. Co všechno to obnáší a jaké fáze, překážky a radosti nás při přípravě inscenace potkávají. Má to dobrý důvod – nejste u toho a nemusí vás to zajímat. To, na čem nakonec jedině záleží (někdy pro nás bohužel, jindy možná naštěstí), je výsledek, na který se můžete přijít podívat a o kterém kritici a recenzenti napíšou nebo někde utrousí pár slov nebo taky nic.
Přitom pro tvůrčí tým – dramaturga, režiséra, výtvarníky scény, kostýmů, autora hudby – je mnohem zajímavější, zábavnější a důležitější příprava, zkoušení a všechno to, co premiéře předchází. Protože potom už je to v rukou herců a technických složek a my s tím zpravidla nemůžeme udělat nic, nebo jen velmi málo a spíš nepřímo (v zásadě třeba můžeme zajít po představení za herci a dát jim připomínku, tj. říct jim k tomu něco, a doufat, že si na to při příštím představení vzpomenou a v lepším případě to zohlední). A taky to má jeden prozaický důvod, proč už nás po premiéře inscenace nepotkáte na všech představeních – začínáme pracovat nebo dávno pracujeme na dalších inscenacích a projektech, abychom se uživili…
Pro dramaturga v činoherním divadle to většinou začíná textem. Textem, který se bude dělat. A který je potřeba najít. Se všemi uměleckými a technickými požadavky, požadavky na obsazení, finančními možnostmi, přáními režiséra, ohledy na diváky, na to, aby titul naprosto dával smysl v repertoáru, v rámci sezóny i sám o sobě, aniž by nad tou souvislostí musel kdokoli moc přemýšlet. A to teď zdaleka neuvádím všechno, co je potřeba zohlednit. Vynechávám případy, kdy text teprve musí vzniknout. A to, co uvádím, značně zjednodušuji – jistě pochopíte, že hledání titulu se bez nadsázky skoro pokaždé rovná hledání svatého grálu.
Je nutné dodat, že když ten text najdete, tak to opravdu stojí zato! Někdy vás to prostě cvrnkne do nosu (takové mám nejradši!). Ale nebudu lhát, většinou přečtete opravdu obrovské množství textů různé kvality a v různých jazycích (protože co když se něco, na co zatím nepřišli kolegové dramaturgové, skrývá v nepřeložených hrách), než narazíte na jeden, o němž je možné uvažovat… A to je ještě potřeba přesvědčit o správnosti výběru režiséra a uměleckého šéfa…
To byla modelová situace. Může se taky stát, že s textem, který budeme inscenovat, může na začátku přijít někdo jiný než dramaturg – často režisér. Třeba právě se hrou CONSENT od britské dramatičky Niny Raine přišel Šimon Dominik. Bylo to někdy v květnu 2021 – tedy před víc než rokem a devíti měsíci. Zvažovali jsme zároveň s tím nějakou dobu ještě jinou hru, která by byla taky lákavá, ale pro úplně jiné obsazení. Nakonec jsme se rozhodli pro KONSENT zejména proto, že má mnohem víc a mnohem zajímavějších ženských postav.
Obsazení jsme s režisérem Šimonem Dominikem a uměleckým šéfem Martinem Fingerem uzavřeli zhruba před rokem. (To znamená, že jsme určili termín zkoušení a potvrdili všechny herce, že zkoušet chtějí a můžou.) Taky zhruba před rokem, jestli si vzpomenete, se potvrdila naše prozřetelnost při výběru titulu. Kauza poslance Dominika Feriho, která vyšla najevo v květnu 2021, v tichosti nevyšuměla do ztracena (mimochodem v těchto dnech, v polovině února 2023 začal s Ferim soud), naopak se na veřejnosti začaly objevovat další případy sexuálního obtěžování a nevhodného chování a spolu s tím, jak se opět po pár letech od propuknutí #MeToo rozhořela debata o znásilnění a sexualizovaném násilí, se začalo stále častěji v médiích objevovat v češtině nové slovo – konsent.
A my jsme se rozhodli, že ho použijeme jako název naší inscenace. Když si vyhledáte slovo „consent“ ve slovníku, jako nejčastější řešení vám nabídne „souhlas“ nebo „svolení“, občas i „dovolení“. Šimon, který hru taky přeložil, se přiklání ke „svolení“. Já mám u slova „svolení“ pocit, že implikuje nerovné postavení stran, a to se mi úplně nelíbí. To už bych dala přednost neutrálnější „shodě“, ale ta je příliš obecná, nebo možná „souhlasu“. Ale ruku na srdce, přišli byste na něco, co se jmenuje SOUHLAS? (No dobře, nejspíš přišli, ale „souhlas“ na rozdíl od „konsentu“ není moc sexy slovo, jak by řekl Martin Čičvák.) Navíc slovo „consent“ má v sobě nyní nový, aktuální význam, který se do žádného slovníku nepropíše hned, a to právě spojitost se sexem. „Konsent“ česky znamená srozumitelně vyjádřený souhlas se sexem. A i když člověk třeba hned nebude přesně vědět, co to slovo znamená, podle mě cítí, že to bude nějak souviset se slovem „konsenzus“.
Takže jsme se shodli na KONSENTU. Nebo k němu Šimon spíš svolil? Budu se ho muset zeptat.
Příště si řekneme víc k přípravě inscenace před začátkem zkoušení (krátce se dostanu i k překladu textu a k tomu, jak nás napadlo škrtnout nebo upravit konec hry a proč jsme to nakonec neudělali) a ke čteným zkouškám…
Marta Buchaca: RITA
Činoherní klub ve spolupráci se španělským kulturním Institutem Cervantes připravuje další scénické čtení současné španělské divadelní hry.
V neděli 16. dubna si budete moct poslechnout tragikomedii s názvem Rita od španělské autorky Marty Buchaca v překladu Blanky Stárkové.
Dva sourozenci, Toni a Julia, se setkávají v nemocnici u lůžka své umírající matky. Ta slaví narozeniny, které ve svém stavu pravděpodobně vůbec nevnímá. Sourozenci stojí před otázkou, jak se k této situaci postavit. Nechat matku dále přežívat, nebo přistoupit k eutanazii? Na odpovědi se zdánlivě neshodnou. Julia je toho názoru, že právo rozhodovat o matčině životě nemají, její bratr o tom tak přesvědčený není. Pak ale přijde den, kdy onemocní jeho pes a najednou se jejich postoje obrátí. Otázky života, smrti, utrpení a lásky se nasvítí ještě z úplně jiné a nečekané perspektivy. Rozhodovat o životě někoho, koho milujeme, je zkrátka zatraceně těžká věc…
Scénické čtení se uskuteční v 18.30 hodin v Činoherní kavárně. Vstupenky si bude možné rezervovat na našich webových stránkách. Vstup je zdarma.
Elizaveta Maximová & Ondřej Novák
Představujeme vám herce Elizavetu Maximovou a Ondřeje Nováka, které čeká na jevišti Činoherního klubu premiéra v tragikomedii KONSENT. (Ondřej už tedy párkrát zaskočil roli Třetího vraha v MACBETHOVI.) Oba jste už jistě někde viděli. Oba se objevují možná o něco častěji ve filmech a v televizi než na divadle. Oba hrají v několika – převážně pražských – divadlech. Přesto se donedávna neznali…
V KONSENTU hrajete pár. Jak byste představili Rachel, Jakea a jejich rodinu?
Liz: Rachel je úspěšná advokátka, perfekcionistka, workoholička a zároveň matka dvou dětí a manželka charismatického a úspěšného Jakea. Je pro ni důležité působit na svoje okolí jako vítěz, který má v životě všechno. A to za každou cenu.
Ondra: Je to rodina dvou mladých úspěšných právníků, kterým se daří skloubit kariéru s rodinným životem. Mají dvě děti do tří let. I když děj KONSENTU se přímo dětí netýká, tak o ně někde v pozadí jde. A konkrétně u Jakea a Rachel si na zkouškách často ujasňujeme, jak kdo z nich k dětem přistupuje. Na začátku hry vypadají jako dokonalá rodina, záhy se to ale mění.
Na co se můžou diváci těšit?
Ondra: Určitě se můžou těšit na skvěle napsanou hru. Na věrohodné postavy a vztahy – věřím, že i v tom, jak to bude herecky provedeno. Hodně diváků tam asi narazí na problémy, které řeší nebo řešili oni sami nebo jejich známí. Ale tím nechci říct, že by to byla hra o problémech. Je to vtipná a kousavá hra o pracovních, přátelských a partnerských vztazích a o tom, co bublá pod jejich povrchem, o empatii a hraní si na bohy.
Liz: Je to skvělá současná tragikomedie o mladých, ambiciózních právnících, kteří zkoumají otázky spravedlnosti, pravdy, souhlasu a vlastních hranic nejen u soudu, ale především ve vlastních partnerských životech a vztazích.
Co byste chtěli – vy jako Ondřej a Liz – aby o vás všichni věděli?
Ondra: Já mám obecně jako herec pocit, že pro to, aby někdo pochopil správně moji práci, vlastně není potřeba, aby o mně jako o osobě cokoli věděl. Naopak se někdy zamýšlím nad tím, jestli to není ke škodě, když lidi něco vědí. Už jenom, když znají civilní jméno herce, může se jim plést, kdo je postava a kdo je herec. Takže bych řekl – nic.
Jaká je Liz jako partnerka na jevišti?
Ondra: My jsme se neznali. Vlastně vůbec. To se mi často nestává, že bych se s někým, kdo hraje moji partnerku nebo manželku, seznámil na první zkoušce. Ale z tohohle setkání mám radost. Liz je skvělá herečka a partnerka na jevišti. Teď jsme si k sobě začali hledat cestu i přes haptickou povahu vztahu, v čemž mi hodně pomáhá.
Jaký je Ondra?
Liz: Ondra je velice citlivý a vnímavý herecký partner. I když jsme na začátku zkoušení a teprve se navzájem poznáváme, baví mě způsob jeho uvažování, jeho připomínky a nápady, proto si každou zkoušku s ním upřímně užívám!
Jste na volné noze a hrajete ve více divadlech. Nechybí vám domovské divadlo?
Ondra: To je zvláštní. Já jsem byl jednou v angažmá, ale ani tak jsem si nepřipadal doma. Možná proto, že jsme byly dva soubory v jednom divadle, takže jsem měl svůj stůl v šatně, ale zase jsem si tam nic nemohl nechávat. Protože jiný kolega tam přišel hrát druhý den dopolední představení. Spíš než hledání domova mi moje divadelní putování evokuje setkávání s přáteli. Vlastně nejde úplně o to, kde to je a jak často, ale o to, že vím, že přicházím někam, kde jsou lidi, které rád uvidím. A v tu chvíli se cítím doma. A nehraje roli, že jsem v pondělí večer doma jinde než v úterý, ve středu a ve čtvrtek. Je to pokaždé jiná rodina. Vím, že mi s nimi bude na jevišti dobře.
Liz: Volná noha má mnoho svých pro i proti. Myslím, že mám velké štěstí na lidi a jsem vděčná, že mohu hostovat v Dejvickém divadle, ve Studiu DVA a nově i v Činoherním klubu. A v tomto souhlasím s Ondrou – opravdu záleží především na lidech, protože právě ti vytvářejí pocit domova, i když jste v práci.
Pamatujete si, kdy jste byli poprvé v Činoherním klubu?
Ondra: Určitě to bylo na gymplu. Pamatuju si, že jsem sem hodně chodil a kupoval si lístky na stání. Tenkrát byly za nějakých 50 Kč (pozn. cena lístků na stání se nezměnila). Ale co to bylo úplně poprvé? Je pravděpodobné, že to bylo PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO. Protože to byla – a dodneška je – živoucí legenda.
Liz: Poprvé to bylo při studiu na DAMU. Pamatuji si, že jsem byla naprosto uchvácená výkonem Lucie Žáčkové v inscenaci TRAMVAJ DO STANICE TOUHA. A od té doby do Činoherního klubu chodím pravidelně.
Co vás jako první napadne, když se řekne Činoherní klub?
Liz: Silný herecký soubor.
Ondra: První mi naskočí černobílé fotografie. (Teď je to i tím, že přicházíme foyerem, kde je na zdech výstava k devadesátinám pana Smočka.) Vybavím si ty černobílé fotografie, na kterých je třeba – Petr Čepek. Ten je jeden z prvních herců, kteří se mi vybaví vzápětí, když na ty fotografie zaostřím.
Jaká je vaše nejoblíbenější inscenace v Činoherním klubu? Co stojí zato vidět?
Liz: TRAMVAJ DO STANICE TOUHA. Už po mnoho let.
Ondra: Ještě jsem neviděl všechno, ale z toho, co jsem viděl, bych určitě doporučoval LINDA VISTU. Protože ta mě hodně překvapila – tématem i zpracováním. Taková svěží, moderní hra o věcech, které minimálně zprostředkovaně zná asi kdokoli z nás.
Má to tady v Činoherním klubu pro tebe nějaká specifika?
Ondra: Rozhodně ano. Já hraju převážně na malých divadlech, dokonce na mnohem menších, než je Činoherní klub, takže samotný prostor mě tolik nezaskočil. Ale s čím už jsem trochu bojoval, když jsem si tady párkrát zahrál v MACBETHOVI, je velký respekt a velká odpovědnost vůči tomu, co Činoherní klub znamená. Kdo všechno tu v minulosti hrál a dodnes hraje. Já to hodně vnímám. I když už jsem v divadlech s významnou historií hrál, tak to, že tady můžu zkoušet a hrát, je pro mě něco velkého.
Co děláte, když nehrajete, nebo právě teď nezkoušíte v Činoherním klubu?
Liz: Momentálně často chodím do bazénu a do sauny. A nejraději chodím sama do kina na odpolední promítání.
Ondra: Třeba chodím do divadla. Řekl bych, že víc než průměrný herec. Zhruba polovinu večerů, kdy nehraju, strávím v divadle jako divák. Protože mě to pořád hodně baví a pořád mám dlouhý seznam inscenací, které chci vidět.
Onlajnu a vývaru zdar!
V době, kdy vychází tenhle článek, vrcholí přípravy na naše nové představení KONSENT. Světe div se, já si opět nepamatuju text. A Dancingerová se furt odbourává.
Zkoušení je vždycky taková alchymie. Vezmete pár herců, vložíte do jednoho hrnce, přidáte nějaké koření, sůl, pepř, škrtnete sirkou a děj se vůle Boží. Někdy se to vaří moc, někdy se to naopak táhne, že se ptáte: „A kdy už to bude?!“ Někdy se některá ze složek rozhodne, že zkysne nebo se rozvaří. A to pak máte zaděláno na problém. Určitě je jednodušší stokrát uvařit boeuf bourguignon než nazkoušet jednu divadelní hru. V tomhle případě si ale přijdu jako správně oloupaná mrkev, kterou umístili do vývaru, kde vyloženě chce být.
A víte co? Jsem velmi zvědavá na vaše reakce! Jestli jsme schopni vám předat myšlenky, se kterými se už tři měsíce potýkáme, jestli jsme natolik autentičtí, že nám to uvěříte a jestli vás to ke všemu bude i bavit. Každopádně bude radost vám tuhle polévku servírovat. Tak uvidíte, jestli vám bude chybět maggi.
A abych nezapomněla, ode dneška se přesouváme do online světa. Ten bohužel nevoní, nesmrdí, jen se vznáší ve vzduchoprázdnu plném dat a informací. Vždycky mě hřála u srdce myšlenka, byť jen na jediného člověka, který drží v ruce bulletin Činoherního klubu a usmívá se nad mým textem. Třeba v metru, třeba na záchodě. Nebo z toho vyrobí vlaštovku a pošle ji někam do světa. Nebo text zapomene v hodobóžovým kabátu a najde ho příští sezónu, až jej zase ponese do čistírny. Teď bude, kdo ví jestli, jako každý v metru koukat do mobilu. Lehce nahrbený. Možná to prolétne jen tak zběžně, možná se trošku začte. Jediné, co si opakuju jako slova útěchy, je, že trochu ušetříme na materiálu. Že toho papíru nebude tolik. Ale stejně… čtete mě?
Libor Fára
3. března 1988, před třiceti pěti lety, zemřel Libor Fára, světoznámý výtvarník, grafik, typograf, scénograf, jazzman a autor původního loga Činoherního klubu.
LIBORU FÁROVI
Ivan Martin Jirous
V té krásné zoři ranních
středoevropských červánků
zpozoroval jsem v nich
mraků tvar úžasný nesený ve vánku.
Srdce snad Oko Boží
či píča kunda Mariina?
Nevím. Nevím. Kdybych s flaškou vína
tehdy neválel se v hloží,
na kunsthistorie katedře
jistě dozvěděl bych se
co značí ten archetyp.
Mea culpa
mea maxima culpa.
Moje vina.
Jak pod nehty tříska
nevzdělanost moje mne dře.
Ostatně, vůbec, co je archetyp?
Blbost nejspíš, tak bych to typ.
Kunda či Oko Boží či srdce
kosočtverce?
Rozpoznání nezachrání
lýtka má
v nichž potichu
úžasně
usilovně
hlodá vřed bérce.
Vím, vzdělání nezbytně
k výbavě života patří.
Jde oč?
Hlavní je udržet moč.
Ze sbírky Ubíječ labutí (Vetus Via, 2001)
Petr Skoumal
7. března by oslavil 85. narozeniny hudební skladatel Petr Skoumal.
Petr Skoumal byl členem Činoherního klubu v letech 1967-1974. Stal se autorem scénické hudby ve dva a dvaceti inscenacích: od Camusových SPRAVEDLIVÝCH a hry Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE v polovině 60. let až ke Koltèsovu NÁVRATU DO POUŠTĚ (2000) a Hamptonovým NEBEZPEČNÝM VZTAHŮM v roce 2006.
Spolu s Janem Vodňanským byl autorem, režisérem a protagonistou „zpěvohry Činoherního klubu“: v pořadech S ÚSMĚVEM IDIOTA (1969), HURÁ NA BASTILU a S ÚSMĚVEM DONKICHOTA (1970). Po zákazech pořadů v roce 1974 se Petr Skoumal, Jan Vodňanský a Táňa Fischerová vrátili na jeviště Činoherního klubu až v roce 1999 s večerem nazvaným S ÚSMĚVEM IDIOTA ATD.
„Skoumal často zhudebňuje Vodňanského texty, jako by s nimi polemizoval, parodoval je, či jako by v nich chtěl objevit rozměr, o němž samy nemají potuchy. Z poněkud frivolní říkanky (Pojďte dále, Svatý otče, / provedeme rozbor moče) vystaví ‘oratorium’, lehounkou slovní hříčku (Dejte hysterce Aztéka, / dejte hysterce Inka, / s Aztékem ať se vyvzteká, / s Inkem ať spinká) prohloubí v imaginativní obraz, jednoduchý dobový vtip (Tak jako ve staré Anglii / whisky si do sklenky naliji… / …a půjdu jednotit řepu / vestoje, vkleče, v dřepu) promění v instruktáž o písňové formě a účincích šokující pointy. Skoumal dovede – jako málokdo jiný – ušít textu ‘přiléhavou’ melodii (Na předměstí), rozpoznat formu či žánr, v nichž teprve se text náležitě rozezní (Kosmická spolužačka, Vědecký kongres). Umí dát svůj postřeh najevo přesně zvoleným hudebním citátem (Na opeře v La Scala), nebo jemněji – použitím ‘stylových’ náležitostí (Miguel). Nejoriginálnější však je tam, kde se nespokojí s pouhým porozuměním, kde se textu vzepře a pojme písničku jako silové pole, v němž hudba mate přímočarost textu odkrývajíc jeho ‘dvojité dno’, ‘netušené možnosti’.“
Přemysl Rut: Zpěvohra Činoherního klubu (v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005)
Dům Ve Smečkách 26 a jeho historie
Činoherní klub se nalézá v domě vyprojektovaném pro první český feministicky orientovaný spolek – Ženský klub český. Mezi zakladatelky klubu patřila i manželka T. G. Masaryka Charlotta Masaryková. Ženský klub český vznikl 10. září 1902 a na počátku sdružoval jedenáct ženských spolků. V roce 1928 založil Stavební družstvo Ženského klubu českého, jehož úkolem bylo postavit dům pro spolkové účely. Iniciátorkami se staly senátorka Františka Plamínková (popravená v prvních letech nacistické okupace), Alice Masaryková a první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková (1895–1985), která budovu spolu s vnitřním zařízením navrhla. Objekt byl postaven z darů, sbírek, členských příspěvků a z půjčky Úrazové pojišťovny. Architektka vypracovala plány v roce 1929, stavbu v letech 1931-1932 provedla firma Václava Nekvasila. V lednu 1932 stavební úřad povolil užívání domu. V objektu, který sloužil jako ubytovna žen, se v podzemí nacházel přednáškový sál a klubovní místnosti. Součástí domu byla i knihovna a restaurace.
Dům Ženského klubu sloužil jako centrum pro řadu ženských organizací. Působila zde například Ženská liga pro mír a svobodu, Výbor pro volební právo žen i Ženská národní rada. V poslední jmenované organizaci působila Milada Horáková, která byla členkou výboru až do násilného ukončení činnosti Ženského klubu českého 27. září 1949.
Činoherní klub se nachází v suterénu budovy, v místě původního přednáškového sálu. První divadelní soubor tu působil během 2. světové války: Ochotnické studio Čin tu hrálo od sezony 1941/1942, kdy se přestěhovalo z Měšťanské besedy.
„Hrát v Činu znamenalo také přenášet praktikábly, dělat dekorace, shánět kostýmy apod. Dobře to vyjádřil člen souboru Jiří Sovák (1920-2000). V programu, který se za redakce Dédy Papeže (1916-2005) stal téměř pravidelným časopisem, Jiří Sovák na otázku ‘Jak si představuješ práci v Činu?’ odpověděl: ‘Nechci mluvit, ale dělat. Jsem ochoten zametat jeviště, roznášet plakáty, uvádět, ale abych nezapomněl, také bych si rád občas zahrál.’ (…)
Všichni vyvíjeli mnohostrannou činnost. Ve Smečkách ve foyeru probíhaly výstavy mladých výtvarníků, pořádaly se literární soutěže a matiné.
Přímo husarským kouskem bylo, jak soubor obešel všeobecný zákaz hrát divadlo, vydaný na konci války. Ve Smečkách přestali hrát divadlo, ale začali předvádět ‘veřejné zkoušky’. Hrálo se bez nalíčení a jen v náznakovém kostýmu, pouze za pracovního osvětlení, ale před nabitým sálem. Dodnes je záhadou, jak mohly tehdejší protektorátní úřady tyto ‘zkoušky’ povolit. A tak se vlastně hrálo celou válku. I v tom byl kus statečnosti.“
Přemysl Neumann: Divadlo talentů, Lidová demokracie 30. 5. 1965
V Činu tehdy začínal také Martin Růžek (1918-1995) a Miroslav Macháček (1922-1991), který později patřil k hercům a režisérům Činoherního klubu. V roce 1944 tu vystupovalo také divadlo Větrník.
„Když již divadélko Pro 99 u Topičů bylo pro Šmídův Větrník malé, vzal Čin Větrník do Smeček do podnájmu. V srpnu 1944 uvedl zde Větrník Němcovu slavnou SENTIUMENTÁLNÍ ROMANCI. S chutí si tu zahráli Vlastimil Brodský (1920-2002), Zdeněk Řehoř (1920-1994), Václav Lohnický (1920-1980), Stella Zázvorková (1922-2005).“
Přemysl Neumann: Divadlo talentů, Lidová demokracie 30. 5. 1965
V roce 1959 zahájilo na prknech divadla Ve Smečkách svou činnost divadlo Semafor. Sál už v té době nebyl v dobrém stavu. To se stalo úřadům vítanou záminkou pro možnost zkomplikovat Semaforu život – údajná rychlá rekonstrukce divadla, která se měla podle plánu stihnout během prázdnin 1961, se protáhla i do dalších let a Semafor se do divadla už nesměl vrátit. Suterénní prostory byly shledány pro divadlo nevhodné a vypadalo to, že se tady už hrát nebude. Z plánované rekonstrukce byly nakonec jen menší úpravy a divadlo se po přestávce znovu otevřelo. Stalo se součástí organizace Státního divadelního studia (SDS, 1962-1980), jehož prvním ředitelem byl Miloš Hercík. Od prosince 1963 do konce sezony 1964/1965 tu hrálo kabaretní divadlo Paravan Jiřího Roberta Picka. V roce 1965 se stalo sídlem nově založeného Činoherního klubu, u jehož zrodu stáli Ladislav Smoček a Jaroslav Vostrý.
„Aby mohl dát Miloš Hercík ve známost, že se připravuje nové divadlo, museli jsme vymyslet jméno. Vymyslel jsem Klub, jako že by bylo zajímavé, aby se herci z různých divadel scházeli na jevišti v určité inscenaci podobně jako tehdy muzikanti, když pořádali svoje jam-sessiony. Dnes je to běžné, ale tehdy to bylo novum, aby se na jednu inscenaci sešlo několik hostů. Já osobně jsem tehdy měl na mysli především divadlo s hosty, ne soubor. Takže byl napřed jen Klub. Hercíkovi se to zamlouvalo, ale chtěl ještě k tomu nějaké další slovo. Zavřely se za námi dveře od jeho kanceláře, scházeli jsme dolů po schodech a já se zeptal Jaroslava, co bychom ještě k tomu Klubu přidali. On se zastavil na odpočívadle a povídá: ʽČinoherníʼ A bylo to.“
Ladislav Smoček v knize Z. A. Tichého a V. Ježka ŠEST Z ŠEDESÁTÝCH
