MAGAZÍN - Činoherní klub

ROZHOVOR

MARTA DANCINGEROVÁ: ZAČALO MĚ STRAŠNĚ BAVIT SI NA TO HRÁT

Inscenace HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO už má za sebou několik repríz před diváky. Jak se ti hraje?

HEDA už překonala přechod z premiérovýho publika na „normální“ publikum. Byl tam náraz, jako je vždycky; člověk má při těch prvních reprízách najednou pocit, že to nějak nefunguje, že se něco ztratilo. Je to vlastně jenom úbytek premiérovýho adrenalinu. Ale ustáli jsme to a opřeli jsme se o naše řemeslný schopnosti. Mám velkou radost, že HEDA funguje jak pro publikum, který má s filmařským prostředím zkušenosti, tak i pro laický publikum. Reakce diváků jsou skvělý a na děkovačce máme hezký pocity, že nás publikum vzalo vstřícně a s láskou.

O čem pro tebe je hra především?

Z dramaturgickýho hlediska ta hra samozřejmě vychází z Ibsenovy HEDY. Je o hledání smyslu; Ibsenova Heda hledá smysl v nudě svýho dne, chce od života víc a je v zajetí společnosti a mužů okolo sebe. A Heda Niny Segal je v podobné situaci, taky potřebuje utéct pryč od mužů, od neustálý mužský autority, která jí ale zároveň dodává sebehodnotu a sebeúctu. Pro mě jako pro herečku je tam ještě další rovina. Jde o vytvoření dětské, ale vlastně jakékoli herecké hvězdy dřív, než se jí ona jako člověk může stát, dřív než na to jako osobnost má. Mě na tom baví právě tahle analýza člověka, kterej byl stvořenej nějakým vnějším obecenstvem, nějakejma autoritama dřív, než měl schopnost vyzrát. To je tam pro mě důležitej motiv. A určitě i ten vztah k mužům jako k autoritám. Ta moje Heda se o to potřebuje opřít, do Norska si jede pro nějaký uznání od mužů. Bojuje s tím celej život a opírá o to svoji sebehodnotu, kterou vlastně nemá.

Jsi na jevišti v podstatě od začátku do konce. S čím ses potýkala při zkoušení nejvíc? A co je pro tebe na té roli nejtěžší teď?

To, že jsem na jevišti od začátku do konce, si strašně moc užívám. Protože je to ve skutečnosti jednodušší než znovu pořád nahazovat energii jako herci, kteří musí na scénu vstupovat a zase z ní odcházet. Nechávám se tím příběhem provést. Chodím mezi ostatníma postavama a nechávám je na sebe působit. Na co jsem narážela při zkoušení, nejtěžší bylo najít v sobě pochopení pro tu postavu. Pro to, že někdo může opravdu chtít zmizet a stát se takhle destruktivním, což Heda – nebo spíš tahle herečka chce. To je na tý hře mimochodem hrozně zábavný, že my vlastně nevíme, jak se jmenuje; ona je prostě rovnou Heda. Ona najde smysl v destrukci ostatních. To pro mě – jako Martu – bylo těžký pochopit, že někdo může tuhle chuť, fascinaci vlastní mocí mít. Pro mě mít velkou moc není nic lákavýho. Každopádně, když jsem na to nějak přistoupila, začalo mě strašně bavit si na to hrát.

Jaká byla spolupráce s Jirkou Havelkou?

Super. Znám jeho inscenace, vím, že to je skvělej, talentovanej režisér, takže jsem se na to moc těšila. Nevím, jak moc nebo jak dopředu to měl připravený, ale při zkoušení to vypadalo, že se spíš nechává vést náma a tím, co mu nabízíme. Možná to ve skutečnosti držel celý pevně v rukou; ale měla jsem pocit, že opravdu vychází z nás všech, z celýho toho kolektivu. Moc jsem si to užila.

Co řeší Ibsenova Heda a co herečka, která ji hraje? A jak to máš ty – jak pracuješ s postavou, která není ty, ale vychází z tebe.

Na propojení Ibsenovy Hedy a týhletý Hedy mě nejvíc baví, že tahle americká herečka, která přijela tu roli hrát, ve skutečnosti hru jenom prolítla v letadle a zároveň vůbec netuší, jaký s ní má spojitosti a jak dobře je obsazená. A to je právě ten můj úkol. Já jako interpret můžu najít jejich průsečík, protnout je. Aniž by o tom ta postava, kterou hraju, věděla. Což je na tom prostě lákavý a zajímavý. Je to teda trošku zárohácký, ale to mě na tom právě baví.

Co se ve tvém životě změnilo účastí ve Star Dance? Jaké to je, když tě poznávají lidi na ulici?

Já jsem člověk, co si asi tolik nepřipouští, jak moc jsou tyhle pořady divácky sledovaný. Držím se v takový svý bublině. Já jsem tam šla, protože mě opravdu baví tanec. A přijde mně skvělý, že se mně může nějakej profesionál věnovat a učit mě tancovat a že se budu každej den hejbat, zpevním si tělo a něco se naučím… Nikdy jsem to nevnímala jako zviditelnění. Záznam toho přenosu jsem nikdy neviděla v televizi; viděla jsem jenom občas takový ty krátký videa na Instagramu. Takže já měla pocit, že chodím na „zájmovej kroužek“, kterej se pak prostě předvádí v sobotu večer před diváky. Myslím si, že je to taková moje přirozená obrana, protože já moc nestojím o to, aby mě lidi na ulici poznávali. Je to příjemný a hezký, když má někdo potřebu vám říct, že se mu líbí vaše práce. Ale někdy je to tak, že na mě ty lidi jako zíraj a nejsou si jistý, jestli jsem to já nebo ne, tak to příjemný není. A radši bych zůstávala v anonymitě.

Co všechno jsi ty – Marta – ochotná udělat pro roli? Kam až jsi schopná zajít?

Záleží na projektu, v kterým by ta role byla. Pokud by se mi ten projekt líbil a přišlo by mi to důležitý pro tu roli… Kdybych měla zahrát třeba horolezkyni, která vylezla na Everest, a musela bych na to připravit tělo, tak to udělám moc ráda. Ale tahle otázka může vyznít i tak, co bych byla ochotná udělat, abych vůbec nějakou roli dostala. Řekla bych, že za mě mluví moje práce. Jestli mě ty lidi chtějí, tak budu ráda. A když mě nechtějí, tak já pro to moc víc dělat nebudu. Nejsem typ herečky, pro kterou je důležitý dostávat jednu roli za druhou. Čím jsem starší, tím si nastavuju víc i pracovní hranice. Důležitá a nutná je psychohygiena. Vybírat si projekty, který mně tu energii zároveň vrátí a nebudou mi ji jenom brát. To jsou všechno věci, který se naučí člověk až časem. Jako mladá herečka po škole jsem nepřemýšlela tolik o svých hereckých hranicích a byla jsem opravdu ráda za každou zkušenost. A teď už bych prostě všechno nedělala. Ale musím říct, že já jsem zatím strašně ráda za všechny projekty, u kterých jsem byla, a nelituju ani jednoho. Mám v tom štěstí.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR

PREMIÉRA

KOMUNA

Thomas Vinterberg a Mogens Rukov: KOMUNA

Premiéra: 6. a 7. června 2025 (české premiéře)

Překlad: Michaela Weberová / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Vasil Fridrich, Lucie Žáčková, Josefina Marková, Václav Šanda, Ha Thanh Špetlíková, Jakub Burýšek, Markéta Stehlíková, Viktor Zavadil, Romana Widenková.

Poslední premiérou 60. sezóny bude KOMUNA (Kollektivet), kterou napsali v roce 2011 Thomas Vinterberg a Mogens Rukov pro Vinterbergovu inscenaci v Burgtheateru ve Vídni.

UDÁLOSTI

UDÁLOSTI a REPOTÁŽE

REPORTÁŽE / KVĚTEN

V pátek 16. května proběhla na jevišti Činoherního klubu scénické čtení hry Ladislava Smočka: NEJLEPŠÍ DEN
Četli:
Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Antonín Procházka, Josef Nechutný, Jan Hájek, Dalibor Gondík, Jakub Burýšek, Nela Boudová, Dana Černá, Andrea Černá, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Ondřej Sokol, Viktor Zavadil, Václav Šanda, Petra Honsová a další.

Premiéra této hry se uskutečnila 6. května 1995 v divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni.

Nejlepší den je v životě jen jeden. Pro dvanáctiletého Ladislava Smočka to byl 6. květen 1945, osm hodin patnáct minut. Chvíle, kdy americké tanky vjely na plzeňské Náměstí Republiky.

Ξ

TRIALOG VE SMEČKÁCH #3 ve čtvrtek 15. května v Činoherní kavárně:

Talk show Vasila Fridricha. Trialog moderátora a dvou hostů spjatých s Činoherním klubem. Lucie Žáčková a Ondřej Sokol.

Ξ

ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ:

Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá: Památník ticha o.p.s./ ve spolupráci s Činoherním klubem / s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA / za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Závěrečná děkovačka studentů obou gymnázii. Gymnázium Přírodní škola s Františkem Tichým a Gymnázium Jana Nerudy.

Ve čtvrtek 15. května se opět odehrál první díl divadelní přehlídky OD SVĚDECTVÍ K PODOBENSTVÍ, tentokrát pouze na jevišti Činoherního klubu.

František Tichý; DS Gymnázium Přírodní škola / Friedrich Dürrenmatt: DVOJNÍK; Gymnázium Jana Nerudy: ZÁBLESKY; Gymnázium Přírodní škola / Johan Březka: CHLAPEC A STRAŠIDLO.

DS Gymnázium Přírodní škola / Friedrich Dürrenmatt: DVOJNÍK (Jevištní práva poskytla agentura Diogenes Verlag AG Zurich); Gymnázium Jana Nerudy: ZÁBLESKY; Gymnázium Přírodní škola / Johan Březka: CHLAPEC A STRAŠIDLO. Druhý díl divadelní přehlídky proběhne na podzim.

Ξ

Zájezd Činoherního klubu / KVĚTEN

27. úterý / Třinec / 28. středa / Ostrava

Joshua Harmon: NEJBLIŽŠÍ

„Zní to docela jednoduše. To je na tom to nejhorší.“

Černá romantická komedie.

Překlad: Viktor Janiš / Režie: Tereza Říhová

Hrají: Jakub Burýšek, Jana Břežková, Sandra Černodrinská,

Marta Dancingerová, Anežka Rusevová, Václav Šanda,

Viktor Zavadil.

DREAM FACTORY 17. ročník / 23. – 29.5. 2025 / Ostrava

29. čtvrtek

Tomáš Dianiška: ZAKLETÉ DÁMY

Dokufikce z Hradu a Hrádečku.

Režie: Tomáš Dianiška / Hrají: Lucie Žáčková, Markéta

Stehlíková, Sandra Černodrinská, Romana Widenková,

Vasil Fridrich, Václav Šanda, Jakub Burýšek, Jindřich Herbst.

Ξ

HOST ČINOHERNÍHO KLUBU

Úterý 27. května / 19.30

Středa 28. května / 10.00

MĚSTSKÉ DIVADLO MLADÁ BOLESLAV

Karel Jaromír Erben: KYTICE

Režie: Diana Šoltýsová / Hrají: Eva Reiterová, Lucie Matoušková, Veronika Bajerová, Jaroslava Košková, Petr Mikeska a Daniel Mišák alt. Dušan Kraus.

SANDŘIN BLOK

POTIVÁ

Jaký to vlastně je být herečka? Jak se naučíš tolik textu? Jaký to je, když vylezeš před lidi? Jak jsi na to vůbec přišla, že se chceš živit herectvím?

Pravda je taková, že na tyhle otázky ještě stále nemám odpovědi. Když jsem skončila DAMU, tak jsem tak dobrý dva tři roky do kolonky “povolání” vůbec nevěděla, co napsat. Když se mě kdokoliv zeptal, čím se živím, odpověděla jsem, že hraju. Pak zpravidla následovala otázka: “A na co?”. A to mě akorát přesvědčilo, že ještě evidentně nejsem tam, kde bych chtěla být.

Když opomenu ješitnost, tak se na to snažím pohlížet tak, že je to práce jako jakákoliv jiná. Jenže když pak točíte v 5 stupních v plavkách a předstíráte, že je vám ale příšerný vedro, tak vám dojde, že to tak úplně není. Máte modrý rty a všude husinu a přijde k vám režisér a ještě vás sprdne, co to jako je, že ve scénáři je pětatřicet stupňů a vy to máte kurva zahrát! Točila jsem taky dobrých deset hodin ve stojce na hlavě. Ten záběr byl technicky dost náročný, takže já za ten den udělala třeba 40 stojek. A v jeden moment přišla maskérka a před celým štábem mi řekla, ať zvednu ruce. Tak jsem je zvedla a ona se jen znechuceně odvrátila se slovy: “Seš nějaká potivá, ne?”.

Tak pardon?!

Každej herec sní o tom, že něco natočí, ne pivo ani zmrzku, ale pořádnej film. A ono to před pár lety přišlo! Německo-norská koprodukce a dobovka! Vybrali mě dost narychlo, takže já jen věděla, že to bude velký a že to je za poměrně dobrý peníze. Hned první den natáčení, kdy jsem čekala ve 4 ráno v mrazu na kohokoliv, kdo by se mě láskyplně ujal, se mě zeptali, jestli jsem “od keťasu” a že můžu klidně zapojit kávovary. Trošku jsem se nafoukla, ale bylo fakt brzo a já věděla, že zrovna s těmahle lidma od kafe musím být zadobře, protože tý černý tekutiny budu potřebovat ještě hodně. Zdvořile jsem něco zamumlala a čekala dál. Konečně si mě vyzvedl německý runner, který se mile představil a vzal mě do kostymérny. Protože jsem byla vybraná takhle narychlo, tak jsem nevěděla, co budu mít na sobě. Bylo tam ale tolik krásných dobových šatů! Jen jsem se modlila, aby mi nedali ty béžový. Béžová mi vůbec nejde k pleti.

Tak jsem se svlíkla a pokorně čekala za improvizovaným paravánem, až mi tu nádheru přinesou. Nestalo se nic. Dobrých deset minut jsem tam potichu stála polonahá, s husinou. Ale to nadšení mě úplně válcovalo, slovo “nepohodlí” neexistovalo! V týhle sebestředný náladě se mě najednou někdo zeptal: “Madame, are you ready, please?” Tak to není na mě, ty šaty tu nemám, tak jsem neodpověděla a byla dál zticha. “Excuse me, miss Chernodrinska, I really don’t want to interrupt you, but we are in hurry, so could you please fit in the knickers we gave you?!”. Dyť kalhotky mám! “We know, but you have to put on the COSTUME, please.”. Tak ten “kostým” byly tělové kalhotky velikosti tak 8XL, který měly tak zhruba stejně rozložitýho bobra z lidských vlasů. Když jsem si to s patřičnou nejistotou oblíkla, tak jsem zjistila, že to ochlupení se mi ve výsledku táhne od pupíku až někam do půlky zad. Žoviálně jsem se prudérní kostymérky zeptala, jestli to je všechno, nebo jestli ještě dostanu plnovous, ta mě ale stroze odbyla a podala mi župan a válenky. Toť vše. Do maskérny už jsem šla krokem nejistým, protože se mi o stehna otíraly ty chlupy, a to nebylo zrovna příjemný. Bylo pořád hrozně brzo a já si s nadějí říkala, že to přece nevadí, že budu mít hezký make-up. Tak to jsem se taky přepočítala. Byla jsem našedlá s počáteční hnilobou v koutcích vlasů. Že používaly MACa, bylo v tu chvíli naprosto vedlejší. Furt ještě jsem ale měla vlasy do pasu. Trošku se mi začínalo chtít brečet, ale když mi na vlasy vylily “schlammpaste”, tedy umělé bahno, co vypadalo jako něco mezi hlínou a hovnama, rozbrečela jsem se úplně. Ten den jsem totiž měla hrát mrtvolu (evidentně s nadměrným postmortum ochlupením). Na plac jsem šla v hluboce zanedbaném duševním stavu a když jsem si pak mimo jetím povídala s vycházející německou filmovou star o rodině, tak jsem vždycky stočila hovor na to, že ty chlupy fakt nejsou moje. Jemu to bylo na rozdíl ode mě úplně jedno. Natáčení jsem přežila, v postprodukci měli super chlupy a já skvělý téma pro psychologa. Aspoň vím, za co platím.

Oproti tomu v divadle mám různý role, vesměs se to točí okolo prostitutek, starých panen nebo obhroublých vesničanek. A to už od školy.

Pamatuju si, jak jsme na DAMU jako první ročníkovou věc zkoušeli muzikál CABARET. Dostala jsem roli oplzlé nacistické věčně na plech ožralé prostitutky, která tu a tam něco zazpívá. Výhoda byla ta, že jsem se za tu “společenskou únavu” mohla schovat a nelpět na čistých tónech, nevýhoda byla ta, že to ti diváci museli vydržet. U jedný reprízy jsem v hledišti zahlídla postarší pár, jak si usilovně zacpává uši. Vypadalo to, že je to skutečně bolí. Nevěděla jsem v tu chvíli, co mám dělat, tak jsem ještě přidala. Když už, tak už.

A tehdy jsem si uvědomila, že pracovat u kopírky má jistý bonusy. Rozhodně se na vás nekouká s tak útrpným výrazem a vy se jí pak po konci kopírování nemusíte klanět.

Když jsme o několik let později zkoušeli ZAKLETÝ DÁMY v Činoheráku, tak jsem dostala roli Marty Gottwaldové. A to byla paní, která nejen, že byla úplně blbá, ale byla i zlá, a navíc měla asi 130 kg. Já osobně jsem drobná a poměrně dobře vychovaná (mami, tati, díky!). Tak jsem takhle dva měsíce žila v hlavě s tou tupostí, až mi jeden kolega opatrně řekl: ”Sandři, děje se něco? Normálně jsi taková bystrá, a teď mám pocit, že tomu už nějakou dobu tak není, nejseš nemocná?”. Určitě by na to bryskně reagovala Sandra, Marta bohužel ne. Vypadlo ze mě tenkrát něco erudovanýho jako: “ale prdlačky”, a jelo se dál. Prostě jsem se v hlavě zabývala jenom tím, kde najít ty maloměstský tóny a jak by se asi po místnosti Marta pohybovala, a vůbec mi nedošlo, že se jí plíživě stávám. Ale pořád tomu něco chybělo. Až mi to pak konečně jednou v noci docvaklo! Potřebuju zadek! A prsa! A netrvalo dlouho a přijela garderobiérka Májka z Ostravy a přivezla mi podprsenku, kterou šije klukům do travesti show. Pořádný pevný pětky a k tomu pěknou zadnici i s nadpičníkem (to je ten špíček, co se občas udělá ve spodní části břicha), a ono to zaklaplo! Celý jsem to ještě podpořila jemným pubickým knírkem, kterej tomu všemu dodal patřičnou šťávu.

Takže ne, není to normální práce. Sice nezachraňujeme životy, ale dost často potřebujeme zachránit sami sebe. Tudíž otázka, proč jsem si vybrala TOHLE, zůstává nezodpovězená.

Možná si prostě někdy nemůžete pomoct.

O MINULOSTI ČK

ŠEDESÁTÁ SEZÓNA ČINOHERNÍHO KLUBU

Ta trocha historie nikoho nezabije:

KVĚTEN

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

Karel Hynek Mácha

V květnových měsících 10 premiér.

DNES

TEHDY

Ateliér Libora Fáry v roce 1971. První čtená hry M. Gorkého Na dně; Ateliér Libora Fáry v roce 1989. Setkání s autorem hry Sbohem Sokrate Josefem Topolem a Annou Fárovou již v době, kdy Libor Fára odešel mezi „mráčky“. Hra nebyla realizována.

Nikolaj Vasiljevič Gogol: REVIZOR

N.V.Gogol: Revizor (režie J. Kačer, scéna L. Hrůza, 1967) Vladimír Pucholt, Petr Čepek, Josef Somr; Jiří Kodet, Jiří Hrzán, Pavel Landovský; František Husák, Jiří Hrzán, Oleg Tabakov, Václav Kotva; Josef Vondráček, Jiří Hrzán, Václav Kotva, Jiří Hálek, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Helena Růžičková, Jana Břežková.

23. května 1967 – 27. června 1976 / repríz: 289

Jan Vodňanský, Petr Skoumal: S ÚSMĚVEM IDIOTA

19. května 1969 – 14. května 1974 / repríz: 179

Jan Vodňanský, Petr Skoumal: HURÁ NA BASTILU

P. Skoumal, J. Vodňanský: Hurá na Bastilu (režie P. Skoumal) Leoš Suchařípa, Táňa Fischerová, Miloslav Štibich, Jan Vodňanský, Petr Skoumal.

25. května 1970 – 12. ledna 1974 / repríz: 83

Carlo Goldoni: POPRASK NA LAGUNĚ

31. května 1973 – 24. června 1976 / repríz: 203

Ján Solovič: STŘÍBRNÝ JAGUÁR / 7. května 1975 – 16. června 1976 / repríz: 15

KRÁSNÉ VYHLÍDKY /
John Millington Synge: Drátenická svatba, Ladislav Smoček: Bitva na kopci

Krásné vyhlídky: (režie L. Smoček) J.M. Synge: Drátenická svatba (překlad: J. Topol) Jiřina Třebická, Tereza Brodská, Ondřej Vetchý, Jiří Kodet; L. Smoček: Bitva na kopci Nina Divíšková, Petr Čepek, Josef Vondráček, Jana Švandová.

29. května 1987 – 25. června 1988/ repríz: 24

Bohumil Hrabal, Ivo Krobot, Petr Oslzlý: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE

B. Hrabal: Obsluhoval Jsem anglického krále (režie: I. Krobot) Mahulena Bočanová, Jitka Asterová, Rudolf Hrušínský nejml. j.h. /jako JAN DÍTĚ I/, Ondřej Vetchý /jako JAN DÍTĚ I/, Rudolf Hrušínský ml. /jako JAN DÍTĚ II/, Petr Čepek, Mahulena Bočanová, Rudolf Hrušínský j.h. /jako JAN DÍTĚ III/, Petr Čepek; Děkovačka s Bohumilem Hrabalem.

25. a 26. června 1989 – 29. března 1995 / repríz: 195

Henrik Ibsen: JOHN GABRIEL BORKMAN

25. května 1993 – 22. září 1993 / repríz: 7

Jan Vodňanský, Petr Skoumal: S ÚSMĚVEM IDIOTA ATD.

16. května 1999 – 17. května 2001/ repríz: 18

David Mamet: AMERICKÝ BIZON

18. května 2015 – 10. prosince 2021 / repríz: 61

VÝROČÍ

OSOBNOSTI / KVĚTEN

ALENA VOSTRÁ

17. května 1938 – 15. dubna 1992

česká spisovatelka-prozaička, autorka knih pro děti, scenáristka, dramatička, loutkářka, rozhlasová redaktorka.

Považovala své vyloučení z DAMU za nespravedlivé, odvolávala se a po dvou letech směla studium dokončit v jiném oboru. Rozhodla se pro dramaturgii a studium úspěšně ukončila. Po ukončení studia a úspěšném uvedení své hry a současně diplomové práce Na koho to slovo padne v Činoherním klubu se stala spisovatelkou na volné noze.

Divadelní inscenace v Činoherním klubu:

Fedor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST / dramatizace Aleny a Jaroslava Vostrých (režie: Evald Schorm, 1966) * Alena Vostrá: NA KOHO TO SLOVO PADNE (režie Jan Kačer, 1966), NA OSTŘÍ NOŽE (režie Jaroslav Vostrý, 1968) * Voltaire: CANDIDE dramatizace: Jan Cziviš, Alena Vostrá, Jaroslav Vostrý (režie Jaroslav Vostrý, 1971 *

jinde: Divadlo F. X. Šaldy Liberec: NA KOHO TO SLOVO PADNE (režie Milan Vobruba, 1968)

Pozdě

P.S.

Vy kteří se po ní ptáte… vězte

Liší se od těch ostatních

tím že nepolituje sebe ale sníh

který ji na jaře přepadl ve vnitřním městě

dav jej za to udupal

Bylo to na jaře. Bylo to v přestupném dubnu a nejspíš až v květnu, protože Alena byla květnová.

Volala mi z telefonní budky na Národní třídě. „Tady padá sníh! Bochníky sněhu! Nech všeho a honem přijeď. Ale pospěš si, nebo ho lidi zatím udupou.“

Byl to jarní, štěněčí sníh. Nehodil se do kalendáře, do sezóny, natož do doby. Bylo to v polovině sedmdesátých let. Alena Vostrá už nebyla v nakladatelství Československý spisovatel vítaná.

Byla na tamější poměry příliš hezká, příliš vtipná, příliš málo povrchní, příliš znepokojující.

Na třídu Géniů, jak si místní zasloužili umělci Národní třídu pro sebe pojmenovali, zabloudila málokdy. I proto ten úžas: tady padá sníh!

V tramvaji jsem si pro ni tehdy vymyslel tu básničku, tu dvornou hříčku, ale když jsem přijel, bylo pozdě. Bylo po sněhu. Lidi ho udupali.

A tak vám, kteří se po ní ptáte, ani sobě… víc neřeknu. Je jaro, přijde sníh. Jen přátelé přicházejí pozdě. Pozdě to vím.

Pavel Šrut

FRANTIŠEK HUSÁK

24. května 1936 – 8. listopadu 1991

1. května 1965 – 31. července 1974 odešel společně s J. Kačerem, P. Skoumal – byli nuceni odejít.

Edward Albee: STALO SE V ZOO / PETR; Niccolò Machiavelli: MANDRAGORA / KALLIMACH; Alena Vostrá: NA KOHO TO SLOVO PADNE / ÚŘEDNÍK; Pavel Landovský: HODINOVÝ HOTELIÉR / RÍŠA

V Činoherním klubu odehrál 16 rolí

FRANTIŠEK FRÖHLICH

13. května 1934 Praha – 13. července 2014

Významná osobnost v životě Činoherního v letech 1965 – 1972 až do nuceného odchodu. I nadále však s ČK spolupracoval i po roce 1989.

Byl český překladatel ze severských jazyků (z dánštiny, norštiny a švédštiny) a angličtiny. Překládal hlavně prózu a drama z angličtiny a ze severských jazyků, zejména pak dílo Henrika Ibsena. Přeložil také několik děl dánské spisovatelky Karen Blixenové. Významné jsou i jeho překlady literatury pro děti a mládež (Gerald Durrell: Mluvící balík, Simon Brett: Prevítem snadno a rychle, pohádky Hanse Christiana Andersena) a populárních detektivek švédského páru Sjowallová-Wahloo. Napsal rovněž řadu komentářů a doslovů.

Musím jen dodat, že k úspěchu londýnského zájezdu nemálo přispěl jemně inteligentní, mimořádně vzdělaný, vždy příjemný a neobyčejně obětavý František Fröhlich, od 1. ledna 1970 zaměstnaný v ČK jako dramaturg a „referent pro zahraničí“. Mezi mnoha úkoly, které plnil v souvislosti s londýnským zájezdem a mezi kterými byla také zprostředkovatelská funkce mezi českým textem a anglickým tlumočníkem v kabině, patřily rovněž ty, které dnes vykonávají tzv. tiskoví mluvčí. Myslím, že významně napomohl k vytváření obrazu Činoherního klubu svým skvělým vystupováním při nej- různějších příležitostech, při kterém hrála velkou roli i jeho výtečná angličtina, budící nejednou položenou otázku, kde se tak výborně naučil – česky.

Jaroslav Vostrý / Činoherní klubu 1965/1972 – Dramaturgie v praxi

SLOVO

ČLOVĚK, KTERÝ SE SNAŽÍ …

Člověk, který se snaží udělat ze sebe něco víc, než je, učiní ze sebe vždycky zrůdu.

To platí hlavně také pro oblast umění. Jestliže umělec dělá cokoli jiného, než má v sobě, vždy učiní něco potvorné. Také obyčejný člověk, který je vržen osudem v povolání jiné nežli v povolání, které mohlo být povoláním jen jeho, je stejně tak na světě málo platný, a může být pro svět stejně tak nebezpečný jako zvrhlý politik. Všechna veliká zla vznikají hlavně z toho, že si lidé umiňují být někým, kým vskutku nemohou být. Proto se musí, aby zakryli svůj omyl, svou neschopnost, uchylovat k násilí, k nejsprostším podvodům, nezřídka končícím v bestialitách.

Hleď, jak nejrychleji dovedeš, zbavit se veliké myšlenky, geniálního nápadu, obřího pocitu. Genius se nevyznačuje nebývalými myšlenkami, převratnými nápady, bohorovnými pocity, ale myšlenkami, nápady, pocity u každého zdomácnělými, každému vlastními, ne přijatelnými nebo nepřijatelnými, ale – jsoucími.

Jiří Kolář / Jásající hřbitov / Výbor z deníku / Prométheova játra /

Sixty-eight Publishers Corp. Toronto Kanada

ROZHOVOR

VÁCLAV ŠANDA: BYL TO OPRAVDU MASAKR

Rozhovor o jeho účasti v reality show SURVIVOR.

Vašek patří mezi herce, kteří mají na svém repertoáru v Činoherním klubu nejvíc rolí. Na začátku sezóny dostal nabídku splnit si svůj sen – zúčastnit se televizní soutěže SURVIVOR, ve které jde mimo jiné o to přežít ve skupině na pustém tropickém ostrově. (Nenechte se mýlit, ačkoli jsou mezi námi fanoušci tohoto pořadu, mnozí z nás kolegů jsme se na SURVIVOR podívali až kvůli Vaškovi.) Povídali jsme si o tom, proč nabídku přijal, co všechno to obnášelo a co mu zkušenost přinesla.

Odkdy vlastně byl SURVIVOR tvůj sen?

Někdy od puberty, kdy jsem viděl první řady americké verze – KDO PŘEŽIJE. Hrozně mě to bavilo; sledoval jsem to a hodně jsem to prožíval. Vždycky jsem si představoval sám sebe a jaký by to asi bylo, kdybych tam byl já. Co by mi šlo, co by mi nešlo. Když začala česká verze, taky jsem ji sledoval. Ale nikdy by mě nenapadlo, že může být reálný, že si tu hru zahraju.

Pamatuju si, že když jsme zkoušeli NEJBLIŽŠÍ, ve scéně na rande říká Will, kterého hraješ, že by chtěl, aby jeho děti jednou chodily do skauta, sjížděly divokou vodu a tak… A Sandra Černodrinská, která je v tu chvíli nejblíž, se na tebe koukala a povídá: „Nevěřim.“ Jak tě znám i já, nejsi úplně člověk, co by jel v létě stanovat, natož aby byl týdny na tropickém ostrově plném hmyzu a pomalu neměl co jíst. Co tě na tom tak lákalo?

Lákalo mě opustit svůj život a zkusit zjistit, čeho všeho jsem schopen. Jak říkáš, nejsem typ, že bych jel pod stan, ale zároveň se tady těm věcem nevyhýbám. Do každý výzvy jdu po hlavě. Zajímalo mě, kam až dokážu zajít, kde jsou nějaký moje hranice, co jsem ochoten ještě vydržet a co už ne.

Jaká pak byla realita? S čím ses nejvíc potýkal?

Já jsem si celou dobu připadal jako v pohádce – připadalo mi, jako že to není pravda, že se to nemůže dít. Stojím na tý pláži, mluví na mně moderátor. Najednou odstartuje soutěž a já skládám skládačku. Hrozně dlouho mi trvalo, než se mi to přeplo v hlavě na „ano, toto je realita, toto je teď můj život“. Paradoxně mě vůbec netrápil hlad, ani ten diskomfort. Nejtěžší na tom pro mě byla spíš ta sociální hra.

Nakonec jsi byl na ostrově asi „jen“ měsíc. Jak ti tam ubíhal čas?

Čas ubíhal velmi rychle, protože se pořád něco dělo. Stavěli jsme přístřešek, chodili na dřevo, shazovali kokosy, upravovali je. Mezitím jsme šli soutěžit a vraceli jsme se až k večeru. Takže potom už jsme nic nestihli. Na nudu tam těch prvních čtrnáct dnů nebyl čas.

Co sis z toho odnesl? Je něco, co bys zařadil do svého života i teď, po návratu?

Jsou to spíš nepřenosný věci. Je dobrý zjistit, že jídla člověk k přežití nepotřebuje tolik, kolik si myslel. Po návratu jsem zase najel na svůj systém. Snažím se jíst rozumně, ale když mám svoje chutě, dost tláskám a sním všechno, co doma najdu. Pak jsem si taky zkusil, jaký je to být bez mobilu. To bylo taky super.

Byl jsi připravený vydržet až do konce? Dá se na to vůbec připravit?

Byl jsem připravenej a odhodlanej to vydržet až do konce. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Myslím si, že toho odhodlání si někteří mí spoluhráči všimli a vlastně mě brali jako silnýho protihráče. A proto mě poslali domů takhle brzo. Jestli se na to dá připravit, těžko říct. Po fyzické stránce nějakým způsobem ano. Ale stejně se nikdy nepřipravíš na to, s jakými lidmi budeš hrát.

Podstatou SURVIVORU je sociální hra, kdy ve dvou kmenech vznikají různé aliance a soutěžící se postupně na kmenových radách v tajném hlasování vzájemně vyřazují. Jak moc se lišila skutečnost od tvé představy, když se na pořad díváš doma na gauči?

Vlastně se moc nelišila. Ale perspektiva je jiná. Nebyl jsem schopný odhalit určité kroky, který ti jako divákovi jsou díky střihu úplně jasný. Když jsem tam byl, vůbec jsem nedokázal uvažovat tak, že kluk, kterej sedí naproti mně u ohně, může nad hrou přemýšlet stejně jako já.

Je výhodou být herec?

Evidentně ne, naopak mi to uškodilo. Jeden z argumentů, který kluci říkali, když mě posílali domů, bylo právě, že jsem herec a že neví, jestli na ně něco nehraju. Což teda v mém případě byl naprostý nesmysl; já jsem tam byl sám za sebe.

Účast v SURVIVORU znamenala opravdu hodně zařizování. Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet? A jak svou zkušenost zpětně hodnotíš – stálo to zato? Šel bys do toho znovu?

SURVIVOR pro mě začal, když mě oslovili. Začalo obrovské zařizování, co se týče divadelního provozu. Jít za uměleckým šéfem, za ředitelem; poprosit je o to, zda mě pustí. Říci si, za jakých podmínek odjedu. Potom požádat všechny kolegy, kteří se za mě budou učit role. Poprosit i ostatní kolegy z inscenací a lidi ze zázemí, aby udělali záskokové zkoušky. Byl to opravdu masakr. Ale myslím si, že to za to stálo. Pro mě určitě. Řekl bych, že ve výsledku to ani pro divadlo nebylo tak hrozný, jak to zpočátku vypadalo. Kluci, kteří za mě zaskakovali, na chvíli oživili představení, který hrajeme dlouhou dobu.

Opravdu všem děkuju, že jsem mohl jet. Byla to životní zkušenost a určitě bych jel znovu. V mnoha ohledech mi to otevřelo oči.

Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet?

Jenom jednou před odjezdem, když jsem byl ještě v Čechách, jsem viděl kolegy, jak se baví o těch záskocích a v tu chvíli mi to přišlo hrozně líto. Napadlo mě „ale ta role je přece moje“ – a já mu ji teď předávám. Nebylo to tak jednoduchý se toho vzdát. Ale nebyla jiná možnost; věci se daly do pohybu a divadlo muselo dál fungovat.

V Činoheráku hraješ v současnosti v sedmi inscenacích, hodně dabuješ… Jaké to bylo najednou všechno opustit, a pak se vrátit zpátky? Jako když jsou divadelní prázdniny?

Vrátit se zpátky bylo zvláštní. Stál jsem na jevišti a několikrát mi hlavou projelo „tyjo, ty tu nemáš bejt, ty máš bejt ještě na ostrově“. Ale zároveň jsem byl šťastnej, že po měsíci skrývání, kdy už jsem byl doma, ale nemoh jsem mezi lidi, abych neprozradil, že jsem zpátky, jsem se moh vrátit do svý práce, kterou prostě zbožňuju. A do Činoherního klubu, kterej je pro mě vlastně v mým životě úplně vším.

PŘIPRAVUJEME