Rozhovor o jeho účasti v reality show SURVIVOR.

Vašek patří mezi herce, kteří mají na svém repertoáru v Činoherním klubu nejvíc rolí. Na začátku sezóny dostal nabídku splnit si svůj sen – zúčastnit se televizní soutěže SURVIVOR, ve které jde mimo jiné o to přežít ve skupině na pustém tropickém ostrově. (Nenechte se mýlit, ačkoli jsou mezi námi fanoušci tohoto pořadu, mnozí z nás kolegů jsme se na SURVIVOR podívali až kvůli Vaškovi.) Povídali jsme si o tom, proč nabídku přijal, co všechno to obnášelo a co mu zkušenost přinesla.

Odkdy vlastně byl SURVIVOR tvůj sen?

Někdy od puberty, kdy jsem viděl první řady americké verze – KDO PŘEŽIJE. Hrozně mě to bavilo; sledoval jsem to a hodně jsem to prožíval. Vždycky jsem si představoval sám sebe a jaký by to asi bylo, kdybych tam byl já. Co by mi šlo, co by mi nešlo. Když začala česká verze, taky jsem ji sledoval. Ale nikdy by mě nenapadlo, že může být reálný, že si tu hru zahraju.

Pamatuju si, že když jsme zkoušeli NEJBLIŽŠÍ, ve scéně na rande říká Will, kterého hraješ, že by chtěl, aby jeho děti jednou chodily do skauta, sjížděly divokou vodu a tak… A Sandra Černodrinská, která je v tu chvíli nejblíž, se na tebe koukala a povídá: „Nevěřim.“ Jak tě znám i já, nejsi úplně člověk, co by jel v létě stanovat, natož aby byl týdny na tropickém ostrově plném hmyzu a pomalu neměl co jíst. Co tě na tom tak lákalo?

Lákalo mě opustit svůj život a zkusit zjistit, čeho všeho jsem schopen. Jak říkáš, nejsem typ, že bych jel pod stan, ale zároveň se tady těm věcem nevyhýbám. Do každý výzvy jdu po hlavě. Zajímalo mě, kam až dokážu zajít, kde jsou nějaký moje hranice, co jsem ochoten ještě vydržet a co už ne.

Jaká pak byla realita? S čím ses nejvíc potýkal?

Já jsem si celou dobu připadal jako v pohádce – připadalo mi, jako že to není pravda, že se to nemůže dít. Stojím na tý pláži, mluví na mně moderátor. Najednou odstartuje soutěž a já skládám skládačku. Hrozně dlouho mi trvalo, než se mi to přeplo v hlavě na „ano, toto je realita, toto je teď můj život“. Paradoxně mě vůbec netrápil hlad, ani ten diskomfort. Nejtěžší na tom pro mě byla spíš ta sociální hra.

Nakonec jsi byl na ostrově asi „jen“ měsíc. Jak ti tam ubíhal čas?

Čas ubíhal velmi rychle, protože se pořád něco dělo. Stavěli jsme přístřešek, chodili na dřevo, shazovali kokosy, upravovali je. Mezitím jsme šli soutěžit a vraceli jsme se až k večeru. Takže potom už jsme nic nestihli. Na nudu tam těch prvních čtrnáct dnů nebyl čas.

Co sis z toho odnesl? Je něco, co bys zařadil do svého života i teď, po návratu?

Jsou to spíš nepřenosný věci. Je dobrý zjistit, že jídla člověk k přežití nepotřebuje tolik, kolik si myslel. Po návratu jsem zase najel na svůj systém. Snažím se jíst rozumně, ale když mám svoje chutě, dost tláskám a sním všechno, co doma najdu. Pak jsem si taky zkusil, jaký je to být bez mobilu. To bylo taky super.

Byl jsi připravený vydržet až do konce? Dá se na to vůbec připravit?

Byl jsem připravenej a odhodlanej to vydržet až do konce. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Myslím si, že toho odhodlání si někteří mí spoluhráči všimli a vlastně mě brali jako silnýho protihráče. A proto mě poslali domů takhle brzo. Jestli se na to dá připravit, těžko říct. Po fyzické stránce nějakým způsobem ano. Ale stejně se nikdy nepřipravíš na to, s jakými lidmi budeš hrát.

Podstatou SURVIVORU je sociální hra, kdy ve dvou kmenech vznikají různé aliance a soutěžící se postupně na kmenových radách v tajném hlasování vzájemně vyřazují. Jak moc se lišila skutečnost od tvé představy, když se na pořad díváš doma na gauči?

Vlastně se moc nelišila. Ale perspektiva je jiná. Nebyl jsem schopný odhalit určité kroky, který ti jako divákovi jsou díky střihu úplně jasný. Když jsem tam byl, vůbec jsem nedokázal uvažovat tak, že kluk, kterej sedí naproti mně u ohně, může nad hrou přemýšlet stejně jako já.

Je výhodou být herec?

Evidentně ne, naopak mi to uškodilo. Jeden z argumentů, který kluci říkali, když mě posílali domů, bylo právě, že jsem herec a že neví, jestli na ně něco nehraju. Což teda v mém případě byl naprostý nesmysl; já jsem tam byl sám za sebe.

Účast v SURVIVORU znamenala opravdu hodně zařizování. Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet? A jak svou zkušenost zpětně hodnotíš – stálo to zato? Šel bys do toho znovu?

SURVIVOR pro mě začal, když mě oslovili. Začalo obrovské zařizování, co se týče divadelního provozu. Jít za uměleckým šéfem, za ředitelem; poprosit je o to, zda mě pustí. Říci si, za jakých podmínek odjedu. Potom požádat všechny kolegy, kteří se za mě budou učit role. Poprosit i ostatní kolegy z inscenací a lidi ze zázemí, aby udělali záskokové zkoušky. Byl to opravdu masakr. Ale myslím si, že to za to stálo. Pro mě určitě. Řekl bych, že ve výsledku to ani pro divadlo nebylo tak hrozný, jak to zpočátku vypadalo. Kluci, kteří za mě zaskakovali, na chvíli oživili představení, který hrajeme dlouhou dobu.

Opravdu všem děkuju, že jsem mohl jet. Byla to životní zkušenost a určitě bych jel znovu. V mnoha ohledech mi to otevřelo oči.

Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet?

Jenom jednou před odjezdem, když jsem byl ještě v Čechách, jsem viděl kolegy, jak se baví o těch záskocích a v tu chvíli mi to přišlo hrozně líto. Napadlo mě „ale ta role je přece moje“ – a já mu ji teď předávám. Nebylo to tak jednoduchý se toho vzdát. Ale nebyla jiná možnost; věci se daly do pohybu a divadlo muselo dál fungovat.

V Činoheráku hraješ v současnosti v sedmi inscenacích, hodně dabuješ… Jaké to bylo najednou všechno opustit, a pak se vrátit zpátky? Jako když jsou divadelní prázdniny?

Vrátit se zpátky bylo zvláštní. Stál jsem na jevišti a několikrát mi hlavou projelo „tyjo, ty tu nemáš bejt, ty máš bejt ještě na ostrově“. Ale zároveň jsem byl šťastnej, že po měsíci skrývání, kdy už jsem byl doma, ale nemoh jsem mezi lidi, abych neprozradil, že jsem zpátky, jsem se moh vrátit do svý práce, kterou prostě zbožňuju. A do Činoherního klubu, kterej je pro mě vlastně v mým životě úplně vším.

Proč ses nakonec rozhodl pro pevný text?

Věděl jsem, že nebude na zkoušení moc času a moc dobře neznám prostředí, do kterýho vstupuju, ale hlavně mě poslední dobou pevný texty začaly lákat. Zajímá mě, jak uplatnit proces, který znám z autorského divadla, na napsaný hře. Vtáhnout do zkoušení kromě všech prvků, který se během zkoušky rodí, i text dramatického autora. A po přečtení mnoha her jsme se kolektivně shodli na téhle.

Co tě zaujalo právě na hře Niny Segal HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO?

Mně přijde, že se autorce opravdu podařilo vzít podstatu Ibsenovy hry, která je poměrně stará, a vložit ji do novýho kontextu. Zpřítomňuje nejen téma, ale i postavy. Není to jenom vzdálená inspirace, ale je to opravdu funkční adaptace. Řekl bych, že skoro vystihla původní Ibsenův záměr – ač si ho teda můžeme jen domýšlet – a dokázala ho manifestovat v každém detailu. Zachovává hloubku hry a zároveň má humor, kterej vychází z absurdnosti situací, když jsou dotažený do krajnosti.

Co je esence Hedy Gablerové? Kdo je Heda Gablerová dnes?

No, nejhorší je přečíst si v programu, co chtěl režisér do hry vložit. 😊 Esence? Já vlastně nevím – lidská důstojnost? Heda Gablerová je osoba, která je pod silnými tlaky ze všech stran, a díky těmto tlakům v sobě objevuje – až destruktivní – sílu.

Žádnou Ibsenovu hru jsi zatím neinscenoval. Lákala tě někdy některá?

Inscenace DNES VEČER NEHRÁME (2019) ve slovenském Národním divadle byla o revolučních dnech roku 1989, kdy se divadla po celém Československu rozhodovala, zda vstoupit do stávky. Jeden konkrétní den – myslím, že to bylo 19. listopadu – se měl v SND hrát Ibsenův NEPŘÍTEL LIDU, ale na všech programech se přeškrtl a napsalo se jen: Dnes večer nehráme. Ta inscenace nebyla postavená úplně na půdorysu Ibsena, jako třeba VRAŽDA KRÁLE GONZAGA v Dejvickém divadle na půdorysu HAMLETA, ale vtáhli jsem ji do hry. Byla z ní otvírací a zavírací scéna. Tehdy jsem Ibsena načetl tak nějak poprvé od školy kompletně. Něco mi přišlo, že je vlastně dneska nehratelný, ale zároveň jsem našel v každé hře hodně živýho. Ale po pravdě – asi bych nevěděl, jak inscenovat původního Ibsena. V tomhle smyslu je hra Niny Segal podle mě skvělej počin.

Jaký máš vztah ke Skandinávii? Táhne tě jako tvůrce, jako diváka?

Strašně moc. Všechny moje první výlety, když jsem měl auto, kde se daly sklopit zadní sedačky a přespat, vedly do Skandinávie – od Dánska na sever a hodně Finsko. Tam jsem byl několikrát; taky jsem tam režíroval v Kuopiu. Laponsko jsem projel Finskem, Švédskem i Norskem. Přitahuje mě ta kultura, prostředí, lidi i příroda. Víc než jih.

Hra HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO má hodně vrstev a metarovin a odehrává se na filmovém natáčení. Jak se propisuje ten zdánlivý chaos placu do divadelního zkoušení?

Já myslím, že je hrozná výhoda, že všichni herci už měli zkušenost s filmovým natáčením. Měli jsme tak při zkoušení hodně o čem povídat, přinášet vlastní zkušenosti, zážitky. Pozitivní i negativní. A ty určitý rituály, který filmový natáčení přináší, se tak přirozeně dostávaly do divadelního jazyka. Ale jinak je to samozřejmě divadlo – ta filmová produkce tam funguje jako určitý společenský model, prototyp různých hierarchií a mocenských strategií.

Jak se ti pracuje se širokoúhlým jevištěm Činoherního klubu a blízkostí jeviště a hlediště? Je to výhoda?

Nějak neřeším, jestli je to výhoda nebo nevýhoda. Je to danost. Každej prostor si říká o svoje. Má svoje specifikum. To je vlastně princip a klíč k autorskýmu divadelnímu přístupu obecně, že vtahuješ do inscenace to divadlo celý. Nejen po stránce divadla jako živýho organizmu nebo po stránce historie toho souboru, ale i architektura toho místa je zcela zásadní. Takže od prvních setkávání nad možným konceptem samozřejmě hrála ta jevištní širokoúhlost podstatnou roli.

Děláš poslední dobou častěji na základě pevného textu. Jaké fáze zkoušení máš nejraději, když se zkouší pevný text – a je to jiný, když text píšeš sám?

Vždycky mám nejradši začátek zkoušení. Nebo spíš všechny fáze, kdy se hledá a kdy se kolektiv sžívá, prorůstá se. A nejmíň mám rád ten konec, kdy se aspoň trochu musí inscenace zafixovat do jednoho tvaru, který musí odolat reprízování. Ale jinak je úplně každý zkoušení dost jiný. Neexistuje nějaká osvědčená metoda. Samozřejmě, že když nemáte vůbec žádnej text anebo když máte hotovej dramatickej text, tak ty východiska jsou úplně jiný, nastavení na způsob práce je jiný.

Když máš téma, na základě čeho se rozhoduješ, jestli je vhodnější jako námět pro divadlo nebo pro film? Zaujme tě něco a chytíš se toho, nebo ti to spíš dlouho leží v hlavě?

Asi tak i tak. Velmi rozhoduje ta druhá strana. Já si pořád všechno tak nějak ukládám v hlavě. A když přijde nabídka z druhý strany – divadelní nebo od filmový produkce, prostě hledáme průsečíky.

Pro postavu režiséra Henrika je při natáčení jeho filmového díla podstatná pravda. Dokázal bys říct, co je tvým cílem nebo principem? O co usiluješ ve všech svých inscenacích?

Na to se skoro nedá odpovědět nebanálně. Ale pravda to nebude. To je definičně nedosažitelnej termín. Kór ve smyslu jevištní pravdy. Ale řekl bych, že – ne faleš. Nesnáším neupřímnou hru s divákem. Jakoukoli pózu, kalkul, záludnost. To je jak v normálním hovoru s někým, u koho cejtíš, že na tebe – jak se říká – něco hraje. Poznáš to nějak na těle, že se nějak vnitřně ošíváš. Což neznamená, že nemám rád víc plánů a mystifikaci nebo několik pater fikce. Ale to základní komunikační nastavení s divákem musí být upřímná výzva k dialogu.

Děkujeme za rozhovor

Právě s režisérem Jiřím Havelkou zkoušíme novou inscenaci HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO, kde hraješ postavu Jorgena. Co je zač? Jak bys ho představil divákům?

Jorgen je postava, kterou ztvárňuje norský herec, jehož skutečné jméno se za celou dobu inscenace nedozvíme. Ani jména dalších herců, pouze u členů štábu známe jejich skutečná jména. Už to je docela zajímavé. Nevědět, jak se člověk, kterého hraju, ve skutečnosti jmenuje. Tento herec byl najat, aby v nové filmové adaptaci Hedy Gablerové ztvárnil právě postavu Jorgena Tesmana. Postavu, kterou nikdy hrát nechtěl, s režisérem, u nějž si v duchu nejspíš tisíckrát řekl, že už s ním nikdy spolupracovat nebude. S partnerkou, kterou nezná, ale spoustu věcí o ní ví z bulváru. Prostě dream job. A vzhledem k tomu, že to není jeho první taková zkušenost, nezbývá mu než celé natáčení nějak přečkat. Ideálně se skleničkou v ruce.

Když jsme to obsazovali, shodli jsme se, že je Jorgen role pro tebe. Zároveň si Jorgen ve hře několikrát povzdechne, že je „vždycky až druhou volbou, manžel, ne milenec“ a že mu režisér Henrik nechtěl dát zajímavější roli. Jak to vnímáš ty? Myslel sis na jinou roli?

Tady je to takový vošajstlich, jak se říká (ale nevím, jak se píše). Celej život toužíte po roli, která je přesně pro vás a když ji dostanete, tak zjistíte, že je to vyhořelej týpek, kterej pro nikoho, ani v osobním ani v pracovním životě nebude number one. Tak co teď? Vnímali jste mě při obsazování jako tohodle Jorgena? Protože pokud ano, tak je asi čas na terapii. I když ten je asi vždycky, že…

Na druhou stranu Jorgen oplývá břitkým humorem a díky svému vyhoření a jakési empatické otupělosti taky minimem hranic v mezilidských vztazích. Není snad hranice, kterou by nepřekročil, protože prostě není hranice. Tahle takzvaná barvička postavy mě moc baví. Přináší lehkost. A pokud se mi podaří ještě i předat zmar z toho, že se vám v životě nevede nic tak, jak byste si přáli, tak je Jorgen ideální postava. Takže – vnímali jste mě při obsazování tedy spíše jako tohodle Jorgena? Nebojte se upřímnosti, žádná odpověď není správně. 🙂

A samozřejmě – nevím tedy jestli to mají mí herečtí kamarádi stejně – ale opět jsem při zkoušení dospěl do stavu, kdy mám pocit, že každá jiná postava by mi slušela víc a že bych rozhodně věděl líp co s ní než s tou svojí. V pondělí se cítím víc na Ejlerta, v úterý na Henrika. Ve středu jsem se viděl jako Heda, ve čtvrtek jsem dokonce měl pocit, že by mi šla nejlíp pozice Irenky, která napovídá text, a v pátek jsem se po chvíli pozorování přistihl, že si myslím, že to, co dělá Jirka Havelka, je pro mě to pravý ořechový.

Jorgen je samozřejmě dobrá herecká příležitost. Děláš to krásně… 🙂

Na první čtené, když jste s Martou četli váš první dialog, poznamenala, že to je, jako když se spolu bavíte vy dva… Jaký máte vztah? A je, myslíš, výhoda pro tohle konkrétní zkoušení, že už se – i s ostatními herci – za posledních pár let většinou dobře znáte?

My se s Martou známe už roky. Konkrétně asi ty čtyři, co jsem v Činoherním klubu. A je pravda, že stylem humoru a tance si rozumíme. Dokonce jsem od ní odkoupil aloe vera polštářek s paměťovou pěnou, kvůli kterýmu jsem se v létě potom málem udusil, jakou jsem na něj měl alergii. A pak se traduje ještě jedna historka o dopolední návštěvě skvělé pražské čokoládovny, ucpané toaletě a nasrané obsluze. Zkrátka – Marta ve mně zabíjí stud z trapna a trapnosti. A to si myslím, že by lidé pro sebe měli dělat. A že to snad i my tady v klubu pro sebe dělat umíme. Je to pak výhoda pro každé zkoušení. Po letech na volné noze (vlastně byly jen tři a byly to všechno covidový roky) jsem zjistil, že jsem typ herce, který potřebuje budovat něco dlouhodobě. S objevováním, důvěrou, bezpečím a potenciálem hloubky.

Jak se ti zkouší s Jiřím? Jak si vede ve srovnání s dalšími režiséry, se kterými máš za poslední dobu zkušenosti?

Pro pana Jiřího je to jedna z prvních zkušeností s činoherním divadlem, jak sám podotknul. Má zkušenost hlavně z inscenací alternativního ražení, takových těch, kde lidi něco jiného říkají a něco jiného dělají, popřípadě za ně mluví rovnou židle nebo váza. A musím říct, že jsme se v souboru shodli, že si vede dobře. Správně bazíruje na znalosti textu, dokonce nám i občas říká, kdo odkud má přijít. Sice už často nezmíní, kam má kdo odejít, ale jsme teprve za půlkou zkoušení…

Ale abych odpověděl i vážně – na zkoušení s ním jsem se těšil. Vůbec jsme se neznali, já viděl pouze INDIÁNA V OHROŽENÍ v brněnském Hadivadle a možná něco z Vosto5 na Divadelní Floře v Olomouci, ale to jsem taky nemusel být střízlivý, takže nevím. Pak jsme se potkali na premiéře v jednom divadle, seznámili se a zvládli více než půl hodiny konverzovat na téma chutnost zdejšího rautu. To mě přesvědčilo o tom, že s Jiřím umíme téma takzvaně vytěžit, takže když jsem se pak dozvěděl, že budeme zkoušet u nás s ním, měl jsem radost.

V současnosti hraješ v Činoherním klubu v pěti dalších titulech – kterou inscenaci a roli v ní máš nejraději?

Pět jo? Když jsem nastupoval a projížděl webové profily svých hereckých kamarádů, tak jsem si u Marty nebo Sandry, které tam měly taky asi pět titulů v té době, říkal – tyjo. Jaký to asi bude až tam budu mít stejně zářezů jako ony? To už budu velkej. A pár měsíců uběhlo, ty mi tady říkáš pět a já si vůbec velkej nepřipadám.

Nejradši mám zatím furt BABYBOOM. Ten jazyk toho celýho. Ta vtipně tragická poetika, kdy muž je na záchodě v podstatě znásilněn zdravotní sestřičkou, zatímco čeká na narození svého nechtěného potomka, a vedle něj slavná herečka dokáže svůj porod odkládat argumenty o dětských vousech jen proto, že se bojí toho okamžiku, až se jí změní život. Ale snažím se mít všechny inscenace stejně rád. I ty, který třeba rád nemám. Jsem zvědavej, kam zapluje HEDA, ale už teď tuším, že ji rád mít budu.

Poprvé ses ocitl v Činoherním klubu v MACBETHOVI. Pokud si dobře vzpomínám, tak jste se s Martinem Fingerem a Ondřejem Sokolem setkali na natáčení seriálu ČT DEVADESÁTKY. Jak nabídka přišla? A pomyslel sis někdy předtím na Činoherní klub?

Já jsem si na Činoherní klub poprvé pomyslel v roce 2015, kdy jsme pomalu končili JAMU a já psal email do asi tří pražských divadel, že rozhodně jenom tohle jejich divadlo je pro mě to pravé a že ať se přijdou podívat na náš zájezd do DISKU a pak mi dají práci. Odnikud se neozvali, jen z Činoherního klubu mi napsala Romanka Fraňková (tajemnice), že email s radostí přeposílá panu řediteli. Jestli přišel, nebo nepřišel, to nevím, ale skončil jsem pak na Kladně.

Tam jsem to měl rád, ale znáte Kladno. To město vyloženě nedokáže žít bez toho, aniž by každých 5 let totálně nepřekopalo vedení divadla a tím neznejistilo soubor. Do toho jsem měl velkou nabídku na natáčení. Tak jsem velkopansky podal výpověď, řekl k celé situaci své a práskl dveřmi. Začal covid. Žádný slibovaný natáčení nikdy neproběhlo.

Někdy v té době, v pauze mezi covidovými uzávěrami a s neuvěřitelným účesem na hlavě jsme točili s Martinem a Ondrou ty DEVADESÁTKY. Já tak na ty dva koukal a, protože Martin v té době přebíral umělecké šéfování, tak jsem si řekl, že zkusím Činoherní klub podruhé. Věděl jsem, že tajemnice je spolehlivá, tak jsem napsal něco ve smyslu, že vím, že všechna divadla jsou zavřená, ale že kdyby do toho zavřenýho divadla potřebovali herce, tak že já můžu. Romanka to opět s radostí přeposlala a tentokrát, 10. května, přesně na moje narozeniny, mi volal Martin Finger, že by pro mě měl nějakou roli v MACBETHOVI, ale že ještě neví jakou. Já jsem měl ohromnou radost. Asi největší ve svým životě, protože mě o tejden později odvezli do nemocnice se zánětem mozkových blan. Od té doby se už radši moc neraduju.

Ale na tohle myslím velmi rád. Že když mám pocit, že nic nejde a že potřebuju víc a líp a okamžitě, tak si vzpomenu, jak byly časy, kdy jsem si říkal, že by bylo skvělý, si tu někdy zahrát. A pak byly časy, kdy jsem si říkal, že by bylo skvělý, kdyby těch inscenací bylo někdy víc. Takže si pak řeknu, ať se uklidním, že všechno přijde. Když si člověk správně přeje a něco pro to udělá. Třeba napíše i dvakrát stejnej email.

Hraješ i ve filmech a v televizi. K čemu tě to táhne víc? Co máš rád na divadle?

Vždycky mě to táhne víc k tomu, kde mi to víc jde a kde mám větší úspěchy. Logicky. Nebo taky tam, kde se mi nedostává příležitostí. Tak tam mě vždycky srdce táhne a v ten moment miluju kameru, i když nic netočím, nebo miluju divadlo, i když nic nezkouším. A pak stejně dojdu k tomu, že mám rád hraní jako takový. A hlavně, aby bylo kde a co.

A v tom mi je právě náš klub blízký a vyhovující. Že když jsou dobrý podmínky, tak můžete docílit fúze hraní před kamerou a na divadle. Detail, na kterém postavíte svůj výkon na kameře, tady můžete mít kdykoli se vám zachce. A zároveň cítit blízkost lidí, kteří sledováním toho všeho vytváří nádhernou energii. Tu pozornost, která by se kolikrát dala krájet. A vy víte, že ji máte plně v moci, tu jejich pozornost. A je strašná zodpovědnost s ní dobře naložit. Mám rád obojí, ale jen u nás může herec hrát myšlenkou podobně efektně jako na kameře.

Máš nějaký typ role, kterou by sis chtěl zahrát, nebo přímo vysněnou roli?

Samozřejmě, že ty hlavní. Titulní. Dramatický a komický zároveň. Akční. Milovníky. Ale to je asi teď pod vlivem zkoušení toho Jorgena, kterej by chtěl to samý.

Nebo Jorgena hraju právě proto, že ho mám v povaze? To by mě prostě zajímalo, jak tohle je… A chci bejt jako Jorgen?

Ale vždycky je asi pro mě nejdůležitější, aby ta role byla dobře napsaná. Aby jí autor věnoval dostatečnou pozornost a nebyla mu jen do počtu. Jen proto aby posunula příběh, ale aby přinesla vlastní příběh.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR

Honza se stal členem Činoherního klubu teprve před rokem, ale za tu dobu se už stihl významně podílet na jeho chodu. Z malé kanceláře, kde ho obklopují krabice s merchem komunikuje s grafikem, fotografem, dramaturgyněmi, obchodním oddělením, uměleckým šéfem, ekonomkou i ředitelem. V rozhovoru jsme se bavili mimo jiné o tom, co ho po nástupu k nám nejvíce překvapilo nebo o neobvyklých produkčních úkolech.

V Činoherním klubu jsi sice teprve rok, ale s prací divadelního produkčního už máš zkušenost. Má tahle pozice v Činoheráku nějaká specifika?

V podstatě se to zase tolik neliší. I tady platí, že člověk musí být připraven na všechno, protože povaha úkolů je poměrně různorodá a slovo „nemožné” neexistuje.

S ohledem na to, co jsi o Činoheráku předtím věděl, překvapilo tě něco, když jsi se stal součástí týmu a poznal ho zevnitř?

Že těch lidí, kteří se o provoz starají, není zase tolik. Ačkoli jsou samozřejmě i větší divadla než Činoherní klub, troufám si říct, že udržet tu mašinérii v chodu stojí i tak spoustu úsilí a je obdivuhodné, jak to všichni zúčastnění zvládají.

Tvoje pracovní povinnosti hodně souvisí s aktivitami spojenými s jubilejní 60. sezónou. Na čem všem jsi se za dobu svého působení tady podílel?

Ty jo, už teď se těžko vzpomíná, a to je za námi teprve půl sezóny! Ještě na konci té minulé jsme třeba začali jednat o proměně foyer, takže to byl takový první velký úkol. Obecně jsem nějakým způsobem namočený ve spoustě věcech, které jsou teď kolem divadla vidět – hodně komunikuji s grafikem Filipem Blažkem, protože divadlo od září najelo na novou vizuální identitu a spoustu věcí je potřeba průběžně vychytávat a připravovat. V poslední době to byl hlavně nový merch, k němuž teda také vedla dlouhá cesta. Doslova, protože jsem si musel udělat výlet do několika vzorkoven, v rámci rešerše pak třeba měřil tkaničky sobě a všem svým spolubydlícím nebo absolvoval mnoho debat o tom, zda raději pánské a dámské verze textilu nebo jen unisex. Ale povedlo se, snad ke všeobecné spokojenosti. Tak uf!

Hodně času taky trávíme ve třech, společně s Markétou Kočí Machačíkovou, nad doprovodným programem, který třeba na podzim až tak doprovodný nebyl, protože v jeho rámci jsme v hledišti přivítali návštěvu z Hradu…

No, to byla velká legrace! Martin Finger se sem snažil dostat pana prezidenta už delší dobu, tak jsem rád, že se to nakonec 17. listopadu v rámci oslav 35. výročí revoluce povedlo. Akorát to znamenalo spletitě se domlouvat s Hradem, aby všechno proběhlo hladce. Když jsem pak musel řešit, že nám delegace navzdory předchozímu ujišťování zabrala všechna parkovací místa a další auta s účinkujícími už byla na cestě, tak jsem se Ve Smečkách trochu zapotil. Pana prezidenta každopádně následně zlynčovala Kancelář Blaník, tak bylo dobře. Ale jinak to byla samozřejmě radost, zvládli jsme celý den bez ztráty kytičky a rád na to vzpomínám.

Co z toho všeho, o čem jsme se zatím bavili, dalo nejvíc práce?

To foyer a výstava k 60. sezóně. Nešlo nutně o to, že by to stálo největší úsilí mě, je v tom práce mnoha a mnoha, ale mojí povinností bylo zajistit, že všechno bude včas připraveno, což bylo vzhledem k rozsahu dost stresující. Obecně je nejnáročnější dávat pozor na to, aby se na nic nezapomnělo a stalo se to včas.

A na co z toho jsi nejvíc pyšný?

Na to, že se přes všechny porodní bolesti ta 60. sezóna vylupuje a je! Ale nemělo by zapadnout, že je to kolektivní práce, já jsem často takový prostředník, tmelivo mezi jednotlivými složkami.

V úvodu jsem zmínila, že tvoje pracovní aktivity jsou dost různorodé, co nejbizarnějšího jsi v rámci produkční práce v Činoherním klubu dělal?

Když jsem například potřeboval vyslat do světa k polepení cedule, které máme ve foyer, a zjistil, že sice materiál mám, ale ne v požadovaných formátech, tak to byla trochu patálie. Jelikož to bylo potřeba rychle vyřešit a nebylo v tu chvíli nic lepšího po ruce, tak jsem prostě vzal kuchyňský nůž a začal tvrdé panely opracovávat takhle. Člověk zkrátka musí udělat, co je třeba – často bez ohledu na metodu!

Máš nějakou inscenaci, která ti je v Činoheráku obzvlášť blízká?

Mám rád OŠKLIVCE, také ale rád vzpomínám na debatu, jíž jsme vedli po NEJBLIŽŠÍCH. Zvláštní vztah mám ale hlavně k inscenacím, které zatím vznikly v průběhu 60. sezóny. HRÁČI, respektive ZAKLETÉ DÁMY byly mé první pracovní inscenace tady v Činoheráku – když člověk třeba běhá po městě a řeší, kde sehnat a vyrobit diapozitivy, když nikdo neví a nikdo nemá, zaryje se to pod kůži. Věřím, že podobně to budu mít také se dvěma zbývajícími inscenacemi, HEDOU a KOMUNOU. Nebo s ČAJEM V POPELNÍKU, který nás čeká na konci února.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR

Položila jsem několik otázek představitelkám dvou ze čtyř prvních dam z autorské inscenace Tomáše Dianišky ZAKLETÉ DÁMY, která měla premiéru před Vánocemi. Romana Widenková v ní hraje Hanu Benešovou, manželku druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, kterou národ miloval a která se stala jakýmsi vzorem první dámy; Sandra Černodrinská zase Martu Gottwaldovou, manželku komunistického prezidenta Klementa Gottwalda, která se marně snažila Haninu nedostižnému vzoru přiblížit – třeba tím, že si nechala šít stejné šaty…

Překvapilo tě něco na Haně Benešové?

ROMANA: Určitě mě překvapilo, že byla během první světové války ve vězení. A že se s Edvardem odloučili a neviděli se dlouhé tři roky. Jenom si psali dopisy. A taky je zajímavé, že se seznámili v Paříži; to jsem předtím nevěděla.

Co tě překvapilo na Martě Gottwaldové?

SANDRA: Překvapilo mě, jak moc obhroublá a jednodušší je v našem podání. Mně se obvykle během zkoušení postavy míchají trochu s realitou, takže jsem měla kolikrát pocit, že mě ta hloupost vyloženě prostupuje. Což, co si budeme povídat, není úplně výhodné, hlavně pro okolí.

Co je nejtěžší na tom hrát postavu, která má reálný předobraz?

ROMANA: Zezačátku mi informace a různý materiály pomohly udělat si o Haně obrázek. U prvních dam – snad kromě Olgy Havlové, kterou má většina lidí v povědomí – není k dispozici zase tolik přímých záznamů, ze kterých je možný čerpat. Takže jsme k tomu s Tomášem (Dianiškou, pozn. redakce) přistoupili volněji a úplně od začátku. Vytvořili jsme si tak trochu vlastní příběh, vlastní jazyk a je to stylizovaný, proto jsme se reálným předobrazem nemuseli nechat svazovat. Spíš nám šlo o vztahy a o ženský téma v tom. Žily sice ve stínu svých mužů, ale podle mě by bez nich ti muži nezvládli spoustu věcí ustát.

SANDRA: Nejtěžší je rozhodně balancovat na hraně uvěřitelnosti a karikatury. To bych řekla, že byla výzva. Ale stále mám pocit, že pokud tomu člověk hluboce věří, věří sám sobě, tak se nemůže nic stát.

Jak to měla Marta s Klementem?

SANDRA: Vztah s Klementem měla podle nás živočišný; určitě ho milovala, ale Bůh ví, kdyby potkala někoho charakternějšího, jestli by její život nebyl milejší. Jestli by Marta nebyla měkčí a edukovanější.

Jaký měla Hana vztah s Edvardem?

ROMANA: Jsem přesvědčená, že ho milovala. Byl mezi nimi vzájemný respekt a láska. Dokonce si kvůli němu změnila jméno z Anna na Hana. To mi přijde vtipný. Nevím samozřejmě, jak to měli oni, ale můžu říct, jakej vztah hrajeme my s Kubou Burýškem. Myslím, že ze všech dvojic v ZAKLETÝCH DÁMÁCH jde mezi Hanou a Edvardem nejvíc o lásku. Hana je podporující a stojí při něm. A už jenom to, že na něj čeká tři roky a protrpí si těžký věci, ale zůstává, o něčem svědčí. Sbližuje je taky vzájemná bolest z toho, že nemůžou mít děti.

Co tě na tvé postavě baví – a co na ZAKLETÝCH DÁMÁCH?

SANDRA: Na ZAKLETÝCH DÁMÁCH a Martě mě baví opravdu úplně všechno. Líbí se mi její fyzická proměna, líbí se mi emoční ostré střihy, které po mně Tomáš chtěl. Takovéhle divadlo mě naplňuje – je to na 150 % a má to „kule“. Tomáš je obdivuhodný autor, režisér a herec. Vyzařuje z něj klid a nadhled a laskavost, a to je v naší práci něco, čeho si velmi cením.

ROMANA: Na Haně mě baví její křehkost a zároveň síla. Udělali jsme ji tak, že je to vlastně křehká žena, která touží po rodině, po harmonii, po dětech. Ale uvnitř je natolik silná, že zvládne i ty nejtěžší zkoušky.

A co se týče ZAKLETÝCH DAM, myslím, že to bude – nebo už je – moje nejmilejší inscenace. Byl to krásný proces zkoušení, hlavně ten poslední, generálkový týden. Přišlo mi, že se tam děly až magický věci. Baví mě jazyk, kterej Tomáš zvolil, že je to zas úplně něco jinýho, než jsme doteď zkoušeli, a taky že je nás tam na jevišti tolik pohromadě. V ZAKLETÝCH DÁMÁCH jsou témata, který jsou pro mě v dnešní době strašně důležitý a je důležitý si je připomínat. To, v čem my teď tady žijem, není samozřejmost. Mám pocit, že jako Češi moc vlastenci nejsme, nemáme to ve zvyku. Ale jsou momenty, který mě dělaj pyšnou jako Češku. A v tý inscenaci si to tam tak hezky připomeneme a můžeme to prožít spolu s diváky.

Děkujeme za rozhovor

Proč první dámy? Co tě nakonec přesvědčilo se tématem zabývat?

Vždycky mě zajímá, když mají postavy, o kterých píšu, dramatický osud nebo se jim stal v životě velký zvrat. Aby bylo o čem hrát. Protože dělat hru o tom, jak se někomu daří, je hrozná nuda; jak se někomu jenom nedaří a trpí, zase hrozná depka. Na to se nikdo moc nechce koukat. Takže mi jde o to, aby měly postavy rozmanitej život. Já to potom scuknu, všechno nepodstatný se škrtne a zůstane jenom to zábavný ve smyslu – zajímavý.

Jsi rád, když mají postavy reálné předobrazy?

Dělám obojí. Když je to čistě fikce, pak většinou na základě bláznivýho námětu jako třeba cestování v čase. Nebo jdu do žánrů jako sci-fi nebo horor. A potom mám tuhle svou dramaturgickou linku, kdy píšu podle skutečných událostí, a to mě baví. Znamená to, že si můžu o postavách něco načíst a něco se dozvědět. A můžu poučit i diváka nebo mu ukázat postavu, která je známá, v jiným světle a říct mu o ní, co do té doby nevěděl.

Ve hře ZAKLETÉ DÁMY vystupují první dámy čtyři, i když ve skutečnosti jich bylo víc. Jak ses rozmýšlel, kterým z nich dát prostor?

V první řadě jsem se právě rozmýšlel podle toho, jestli měly v životě nějaký konflikt, který musely řešit. Problém, který má váhu života. Protože dramatická postava musí řešit zásadní životní problém, abychom na to chtěli koukat. Podle toho jsem volil. Aby byly výrazný, něco zažily.

A je třeba některá z těch ostatních dam, která se ti tam nevešla, a z nějakého důvodu tě to mrzí?

Takhle jsem o tom neuvažoval. Spíš v našem prostředí už tisíc let funguje magický číslo tři a z tohohle hlediska tam máme vlastně o jednu postavu navíc. Dramatický díla, na kterých jsme vyrostli a který důvěrně známe po generace, vždycky využívají číslo tři. Ať už v počtu postav, opakování, stavbě gagu… Měl jsem strach, aby toho nebylo moc, a přemýšlel jsem, jak to skloubit, aby to divák dokázal „uvnímat“.

Celkově se jedná o obrovské množství materiálu, se kterým jsi musel pracovat – prostudovat ho. A nikdy ani není možné přečíst a vědět úplně všechno. Máš pocit, že je skoro povinnost tam některé věci mít? Nebo se snažíš nemyslet na to, že publikum má určitá očekávání, když je tam například Olga Havlová?

S očekáváním jsem pracoval na samém začátku, když jsem dámy vybíral. Právě o Olze Havlové jsem věděl, že by tam být měla, protože byla jednou z nejoblíbenějších prvních dam. Zároveň jsem s ní měl takový trochu osobní problém. Co já můžu ještě vyštrachat, když o ní vzniklo několik knížek, ona sama psala a už žila v době, kdy jsme věděli všechno možný, protože fungoval bulvár? Dokonce o ní vzniklo divadelní představení Divadla Letí OLGA (HORRORY Z HRÁDEČKU). Nevěděl jsem, jak diváka překvapit, tak jsem nakonec zvolil její hodně intimní problém – dilema, který musela řešit. A rozhodl jsem se neukazovat celý její život ve velkým oblouku. Předpokládám, že diváci Činoherního klubu Olgu moc dobře znají, takže je nemám co poučovat.

Překvapilo tě něco z toho, na co jsi narazil při pátrání po osudech těch žen?

Asi každému z nás se v životě děje něco zajímavýho, ale tím, že ony byly všechny manželkami vrcholných politiků, tak se to o nich zaznamenalo. A víme to i my, desítky let po jejich smrti. Překvapilo mě třeba, že Viera Husáková se svým manželem asi neměli úplně idylický manželství. Přitom to pro oba bylo až druhý manželství a „nemuseli“ se brát. Ani si spolu moc nepovídali, protože on byl takovej bručoun.

Marta Gottwaldová zase pocházela podle některých zdrojů z dost pochybných poměrů. Jako mladá dívka byla služebnou a tehdy se ta práce mnohdy slučovala s jakýmsi druhem prostituce, nebo jak tomu říct. Bralo se samo sebou, že musela mladého pána v domácnosti zaučit.

A Hana Benešová se dokázala nevidět se svým mužem tři roky. Během první světové války a po ní byl tak zasekanej prací někde ve Francii, že se neviděli. A ona ho přesto dál věrně milovala. To si v dnešní době už ani nedokážeme představit.

Mě vždycky překvapí to jiný plynutí času. Třeba když v historických románech někdo jede na výlet. Anna Karenina jede do lázní a stráví tam tři měsíce. Dřív měli lidi mnohem delší dovolenou, ten život byl pomalejší. Takže tři roky někoho nevidíš a furt mu píšeš, jak ho miluješ. Pak ho uvidíš – a opravdu se máte rádi. To je na dnešní poměry neobvyklý. Ale takhle se opravdu žilo a je zajímavý to sledovat – a ukázat.

Co bylo pro tebe při psaní nejtěžší?

Aby to nebylo moc dlouhý. Protože cítím, že současný divadlo to vyžaduje. Mám rád styl, kterej je údernej a dokáže toho na malé ploše hodně říct. Nejtěžší bylo najít to gró – vytáhnout opravdu jenom to nejnutnější a celý to zhustit jako masox.

Býváš autorem textů, které režíruješ. Je těžké v sobě ty dvě role skloubit nebo naopak oddělit?

Ono to neprobíhá najednou. Nejdřív píšu. Během toho si samozřejmě dokážu představit a už se mi rodí v hlavě, jak by to na jevišti mohlo vypadat. Potom, když režíruju, už to nepřepisuju. Důvěřuju autorovi, kterej to napsal. A mám výhodu, že mi každé slovo, každá věta prošly pod rukama, takže tomu textu rozumím a nemusím ho složitě analyzovat. O co tomu autorovi šlo, vím docela přesně. Na zkouškách samotných můžu díky tomu jako režisér vycházet víc z herců. Nemusím se tolik snažit text hledat a vyložit, ale spíš čekám, co přinesou. Můžu se na práci s nimi víc soustředit. Mám pocit, že je pak ta režie víc spontánní; nechám se překvapovat.

Pracoval jsi v mnoha divadlech napříč Českou republikou. Pozoruješ v Činoherním klubu nějaké specifikum?

Vlastně ano. Mám pocit, že se tady pěstuje činohra, která je hrozně autentická. Až mě to překvapilo, že to funguje. Asi je to tou tradicí; odvždy se tady dělá něco, co bych nazval prostě autentickým herectvím. Je to samozřejmě způsobený i tím, že je to malý divadlo a diváci jsou blízko. Ale v takových divadlech jsem už taky dělal a většinou inscenace dopadla o dost stylizovaněji. Herci u mě obvykle víc „hrajou“ a je to vidět, že hrajou, i když takovým způsobem, že to nevadí. Zatímco v Činoheráku mám pocit, že by to vadilo, že by to byl najednou jiný typ divadla. Herci tady mě naučili tomu s radostí podlehnout. Že tomu věřím, že se to takhle dá hrát a nemusí to být čistej stroječek, na jakej já jsem zvyklej, kde každej ví, co má dělat. Stojí to na autenticitě; je na tom hrozně zábavný sledovat právě chybu nebo to, že to není úplně přesný. S tím pracuju poprvý.

Často pracuješ s popkulturními odkazy. Co pro tebe vyvstalo jako největší inspirace tentokrát?

Je to styl vyprávění hry. Není to klasicky – chronologicky – vyprávěný příběh. Ale myslím si, že se v tom divák snadno zorientuje. Pro mě poprvý tenhle styl zpopularizoval Quentin Tarrantino v PULP FICTION. Situace se různě střídají a divák musí dávat pozor, co se děje a kde se zrovna nacházíme. Když se přišlo na to, že se takhle dají točit filmy, vzniklo jich víc: 21 GRAMŮ, BABEL, HODINY… Nepotřebuješ ten příběh vidět popořadě od začátku do konce, jak se stal, ale můžeš využívat různý flashbacky, hyperboly a zkratky. Myslím, že v ZAKLETÝCH DÁMÁCH nejsou odkazy na popkulturu ani tak vevnitř v situacích, ale spočívají spíš právě v samotném stylu vyprávění.

Proč ses nakonec rozhodl pojmenovat hru ZAKLETÉ DÁMY?

Nejdřív jsme to pracovně nazývali PRVNÍ DÁMY. A mně to přišlo moc konzervativní. ZAKLETÉ DÁMY v sobě mají tajemství, nějakou pohádku, magii. Zakletí si spojujeme s pohádkovým vyprávěním nebo s žánrem fantasy. Chtěl jsem to posunout. A vím, že v Činoheráku se nepěstujou úplně konzervativní hry, tak by to nemuselo vadit.

Je to koneckonců první divadlo, který jsem navštívil, když jsem přišel před 20 lety do Prahy. A tehdy mně to přišlo docela drsný – to jsem viděl OSIŘELÝ ZÁPAD a čuměl jsem, co se všechno dá vytvořit na divadle. Takže jsem se nechtěl držet u zdi. Ale nemyslím si, že je to nějak extravagantní název. Spíš to rovnou divákovi napovídá, že se na to má dívat s nadhledem a že to není zas až tak vážný a realistický, jak by se mohlo zdát.

Děkujeme za rozhovor

Není úplně běžné, že děláme rozhovor se scénografkou, tak se na úvod chci zeptat spíš obecněji. Ty jsi u nás v Činoherním klubu vytvořila kostýmy k inscenacím Braňa Holička OŠKLIVEC a 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH; v jiných divadlech zase děláš třeba jen scénu. U ZAKLETÝCH DAM jsi napsaná pod výpravou jako takovou – takže vytváříš scénu i kostýmy.

Jakým způsobem pracuješ raději?

Na první dobrou řeknu, že mi nejvíc vyhovuje dělat výpravu kompletní. Protože nemusím dělat tolik kompromisů a mám pocit, že ten koncept je pak takový kompaktnější. Záleží ale samozřejmě i na velikosti produkce. U velkých inscenací to skoro ani není možné. Na druhou stranu bývá někdy ale docela osvěžující pracovat na společné koncepci s dalším výtvarníkem. A když si ten tým sedne, bývá to nejen zábava, ale i dost obohacující zkušenost. Takže vlastně obojí má něco do sebe.

Jak moc se do výtvarné stránky inscenace vlastně propisuje režisérova či režisérčina představa? Není to tak, že koncept sjednocuje a zceluje?

To rozhodně je, ale ta míra je u každého úplně jinde, takže se to těžko nějak zobecňuje…

Jakou roli ve tvém rozhodování a představách hraje výše rozpočtu – prostředky, které na danou inscenaci máš k dispozici? Už se ti stalo, že jsi pracovala s takovým rozpočtem, že jsi mohla udělat, cokoli tě napadlo?

Výše rozpočtu hraje roli až v té další fázi, ale je to role bohužel dost podstatná. To, že menší rozpočet vyžaduje kreativnější řešení, ve skutečnosti nefunguje, ale je to věc, kterou se v našem divadelním prostředí snaží scénografům namluvit už ve škole. Samozřejmě se dá vymyslet výprava za různých podmínek. Hodněkrát jsem už dělala inscenace s rozpočtem v hodnotě jednoho iPhonu (a to nepřeháním), ale není to podle mě udržitelná situace v profesionálním divadle. To je na delší debatu.

Rozpočet, který by mě v ničem neomezoval jsem ještě nezažila, ale zažil ho vlastně vůbec někdo?

Kterou fázi scénografické práce si nejvíc užíváš a kterou naopak míváš ráda za sebou?

Nejradši mám ty úplně první schůzky s režisérem nad konceptem. To je ještě všechno dovolený a všechno možný. 😊

Mám taky dost ráda generálky, protože už se všichni soustředí jen na výsledek a baví mě ta lehká nervozita, která to pohání vpřed. Naopak fakt nemám ráda večer před technickou zkouškou, kdy se všechny prvky poprvé postaví na jevišti… pořád ještě před ní špatně spím.

Z čeho máš strach?

Že se to tam nevejde. 🙂

Chodíš na svoje inscenace i po premiéře? Říkáš si někdy, že bys něco ještě změnila, doupravila?

Raději moc ne… Právě z tohohle důvodu.

S Tomášem Dianiškou pracuješ opakovaně a jsi už taková jeho dvorní scénografka. Jak vaše spolupráce prapůvodně vznikla?

Já myslím, že jsme se potkali poprvé při zkoušení inscenace SVRBÍ v A studiu Rubín. To byla velká sranda. Tam tehdy Tomáš hrál. A pak už to nějak tak vyšlo, že když přišel z Liberce na Palmovku, začali jsme dělat spolu.

Je to tak, že už si některé věci nemusíte říkat?

Spíš už si říkáme „ne to jako tam a tam“. Buď v nějakým filmu, nebo v nějaký jiný inscenaci, nebo v něčem, co jsme dělali spolu… To, že se poučíme z minula, se nám taky občas stává. 🙂

Na kterou společnou inscenaci ráda vzpomínáš?

Určitě na 294 STATEČNÝCH v Divadle pod Palmovkou. To je moje srdeční téma a taky to bylo poprvé na velký scéně a mohli jsme si dovolit větší věci. A taky TRANSKY, BODY, VTEŘINY v Divadle Petra Bezruče – to bylo skvělý zkoušení. I díky tomu, že to bylo v Ostravě a tím pádem o moc intenzivnější. Tam se stal takovej ten zázrak, jak to v generálkách najednou všechno zaklapne.

V ZAKLETÝCH DÁMÁCH se vystřídá velká spousta prostředí a střihem se proměňuje i doba (děj se odehrává v průběhu téměř celého 20. století). Z čeho vycházíš? Na co se můžeme těšit? 

Bude tam asi víc převleků a střihů v prostředích, než jsme normálně zvyklí. Kostýmy ani scéna nejsou nijak dokumentární a popisné, i když vypadají velmi realisticky. Spíš jsem se snažila jednotlivé postavy kostýmem pojmenovat nějak obecně jako typ člověka než konkrétní osobnost.

A jak Tomáš rád říká, bylo by fajn, kdyby si i diváci během představení všimli, kolik práce se zároveň odehrává jak na jevišti, tak v zákulisí.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR

Honza působí v Činoherním klubu přes třicet let. Ačkoliv se během té doby několikrát objevil i na jevišti, divákům zůstává většinou skryt. Společně s kolegyní Evou Střihavkovou ale během představení mají funkci ne nepodobnou depu formule 1. Každá cigareta, sklenička, soška nebo puška, kterou vidíme na scéně, leží nejprve před představením nachystaná na skříňce v rekvizitárně. V rámci jedné inscenace jsou to desítky předmětů. V Činoherní kavárně jsme si s Honzou povídali třeba o rozsahu jeho práce, neoblíbených rekvizitách nebo gumových rukách. V průběhu našeho dialogu zazněla i věta, kterou bych chtěla celý rozhovor zarámovat, ačkoliv plně doceněna bude nejspíš až po dočtení:Poblej ty knížky co nejvíc, ale bacha ať potom nejsou poblitý.

V jakém roce a s jakou inscenací jsi do Činoherního klubu nastoupil?

Nastoupil jsem 15. března 1993 v 16:00 hodin. Měl jsem těsně po státnicích na architektuře a dva měsíce na to si najít práci. V té době se restituovalo, architekti byli na roztrhání, denně jsem měl ve schránce deset nabídek, ale mně se do toho pořád nějak nechtělo skočit. No a tehdy mi můj kamarád, který tady dělal civilku nabídnul – že jim vypadl kulisák – jestli nechci třeba deset dní vypomoct, než najdou někoho novýho. Takže jsem nastoupil na deset dní no a… V březnu to bylo třicet jedna let.

A první hra – ta byla šílená – byl to JOHN GABRIEL BORKMAN, dělal to Jan Nebeský a hlavní roli měl Čepek. Ten z nás byl hrozně zoufalej a my z něho taky, protože tam bylo strašně moc přestaveb a my dělali pořád nějaký chyby. On nám Čepek vždycky vynadal, ale pak nás pozval na panáka.

U profese rekvizitář mají možná diváci a divačky hrubou představu o tom, co tahle práce obnáší během představení, to ale asi není všechno, co máte s kolegyní Evou Střihavkovou na starosti…

Co se týče představení a jeviště, řekl bych že je to tak zhruba patnáct, dvacet procent veškeré naší práce. Taková spíš třešnička. Když se dělá nová premiéra, tak máme za úkol sehnat, případně vyrobit rekvizity – pokud je možné je vyrobit. A pak, když se to rozjede, tak největší a permanentní stres je udržovat ty skupiny předmětů funkční a neporušený. Máme třeba patnáct, dvacet inscenací, v každé je 150 rekvizit, což znamená žonglování se stovkama rekvizit, které prostě musíš udržovat v kondici na další představení. No a když přijdou nějací atomoví herci, tak ty věci se ničí, shoří, rozšlapou, snědí… Já jsem šel do rekvizit po šesti letech, kdy jsem byl šéfem techniky, protože jsem si myslel, že toho mají míň. A to jsem teda šlápnul vedle.

Naopak ale musím říct, že když dostaneme zadání vytvořit rekvizitu, která nikdy nikde nebyla, tak to je pro mě důvod, proč to dělám, to mě baví ze všeho nejvíc. Třeba když pan režisér Smoček dělal SVATBU POZDNÍHO LÉTA, tak tam byl svatební dort, který nevěsta zuřivě zničila a on se potom měl sám uvést do původního stavu. Což byl docela oříšek.

A jak to fungovalo?

Udělali jsem maketu dortu, která měla uvnitř taková tři teleskopická pouzdra na deštníky, to ta herečka v rámci ničení splácla a zpátky se to pak nafouklo tlakovou láhví, která byla schovaná pod stolem. Nejdéle trvalo přijít na součástku, která ten celý dort zvedne do původní polohy. Nakonec to vyhrály takové ty veterinářské rukavice, které si natahuješ až po rameno. Svázal jsem tři k sobě a tlaková láhev je nafoukla.  Pan Smoček byl s výsledkem spokojen, já už tolik ne. Spíš jsem se tomu smál a všichni herci se mnou, protože to nevypadlo úplně přesvědčivě.

Součástí merche Činoheráku jsou nově i pohledy s hláškami – tzv. memy. Na jednom z nich se rekvizitář snaží zabránit suvenýrůchtivým divákům, aby si domů odnesli buchty z BURKEHO. Platí to pořád? Chtějí diváci rekvizity domů? O co jsi musel nejvíc bojovat?

Buchty už berou spíš jenom tehdy, když vyloženě spadnou z forbíny až do hlediště. Musím říct, že je to čím dál tím míň. Vždycky se někdo najde, kdo si takhle něco v zápalu nebo z nadšení vezme (těžko říct, co s tím pak doma dělá) a nám to chybí.

Ale v UJETÉ RUCE to byl větší problém. Byl tam kufr s gumovýma useknutýma rukama, ale to byly jen takový lacinější atrapy. Pak tam ale byla jedinečná speciálně vyrobená a nenahraditelná ruka – i s chlupama – která zůstala po představení na jevišti a nějaký divák si ji jednou odnesl. A my jsme na to přišli až před dalším představením, rozhodně nebyl čas nějakou podobnou vyrobit. Takže jsme volali do muzea voskových figurín a tam nám vyšli vstříc a zapůjčili nám ochotně dvě ruce. Jedna byla profesora Einsteina a druhá byla Nicolase Cage. Pak se sice vyrobila nová, ale ten večer nás zachránili.

Na jevišti se objevují i tzv. spotřební rekvizity – v TRAMVAJI máme meloun, v K.Š.E.F.T.u sušenky, v DUCHOVI dokonce celé vařené jídlo. Zajímalo by mě, jestli je nějaký typ rekvizit, nebo třeba i něco úplně konkrétního, co nerad vidíš na seznamu rekvizit, když se připravuje nová inscenace?

Určitě. Za prvé jsou to věci, které se z podstaty rozbíjejí. Skleničky a hrníčky jsou ještě dobrý, ale když se jedná třeba o sádrovou sošku nebo podobné věci, tak to potom vyžaduje třeba i výjezdy za Prahu, pokud je třeba pořídit nové. Já to navíc vozím na zádech v MHD, protože nemám řidičák. Pak jsem vždycky opatrný, když se jedná o výbušniny, pyrotechniku, popravy různého druhu. U těch zbraní to totiž můžeš ovlivnit jenom částečně – když je třeba špatný náboj nebo blbá rozbuška, tak to nebouchne a oni na tebe řvou a ty za to nemůžeš. No a potom nezanedbatelná věc jsou rozměry výpravy a rekvizit. Protože my jsem tady opravdu hodně prťaví a mám pocit, že na to moc lidí nedbá nebo nevěří. Takže jsem takoví hodně přehlcení, žijeme tady jak v raketoplánu.

Rekvizitárna se hemží kromě stávajících rekvizit i relikviemi, které pamatují inscenace už dávno odderniérované. Jaké speciality nebo grály se tam momentálně ukrývají?

Momentálně právě kvůli nedostatku místa schovávám spíš jenom věci, které vím, že by byly těžko nahraditelné.

Takže je to spíš praktická sbírka?

Ano. Ale jinak si schovávám spíš takové artefakty než rekvizity. Třeba mám schovanou zlomenou karabinu, která nevydržela a praskla pod Vašíkem Šandou v KATECH. Oni ho tam věší, a tehdy se to s ním utrhlo, spadnul a my jsem se na jeviště plížili po břiše, abychom zjistili, jestli dýchá nebo to jenom hraje. Nebo mám prasklou žárovku, od které jsme tady hořeli během představení.

Někteří režiséři mají občas tendenci obsazovat do vedlejších a menších rolí i členy a členky zázemí – zahrál sis někdy?

Mnohokrát. Poprvé to bylo úplně krátce po nástupu – asi tři, čtyři dny – na zájezdě v Litvínově. Vím určitě, že kdybych věděl, že bude v rámci práce hrozit, že budu stát na jevišti, tak bych nenastoupil, protože jsem prostě stydlivý člověk. Nicméně jsem se tam ocitl – v inscenaci OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE a dopadlo to tak, že jsem rozesmál celý lazaretní vůz a pak celé divadlo. Bylo to velmi vtipné a velmi trapné.

Záměrně?

Ne, vůbec ne. Já mám totiž tu neblahou vlastnost, že když jsem na jevišti, tak mi připadá úplně všechno vtipný – podívám se a pán v první řadě má neskutečně vtipný boty, tak uhnu pohledem a tam má nějaká paní vtipný brejle, takže za chvíli už nemám tím pohledem kam uhnout. No a tam se stalo, že Jana Švandová a paní Jakoubková dělaly sestřičky, my jsem jim leželi hlavama na břiše a ony nám ty hlavy obvazovaly. No a paní Jakoubkové v tom břiše začalo kručet a když se to několikrát opakovalo, tak jsem se už prostě rozesmál nahlas, se mnou rozesmál celý lazaretní vůz a posléze celé litvínovské divadlo.

Takže raněného jsi pak už nehrál?

Hrál, pak ještě mockrát, ale naučil jsem se ty věci nevnímat. A vlastně když jdu na jeviště, nechávám Janáka v portále. Klidně se tam vyskytnu, ale pod podmínkou, že nebudu nic říkat. Protože to už se mi taky stalo. Většinou jsem hrál buď davové scény nebo mrtvoly. Mrtvého čeledína rozpáraného kancem, mrtvého Oldu Víznera – ale taky jsem třeba zaskakoval číšníka v NEBEZPEČNÝCH VZTAZÍCH. Tam jsem řekl asi jedno slovo, což se ještě dalo. Pak jsem měl mluvit v KOČIČÍ BAŽINĚ, ale tam tu moji roli naštěstí vyškrtli. Měl jsem tam mít jenom jednu větu – Narodila se nám tři krásná telátka. A v inscenaci IVANOV jsem měl roli sluhy Gavrily a říkal jsem tam větu To je ale nuda, což mělo velký úspěch. V rámci těch představení jsem se na jevišti vyskytoval vícekrát, pořád jsem tam něco nosil, klepaly se mi ruce, až cinkaly skleničky.

Máš nějakou inscenaci, která ti obzvlášť utkvěla v paměti z hlediska tvé profese – výroby, přípravy nebo obsluhy rekvizit?

Vybavuju si ĎÁBLOVU HOUPAČKU, to dělal Roman Polák a tam bylo spousta přestaveb, spousta obrazů, spousta rekvizit, věšelo se tam, střílelo a kydala se tam bramborová kaše. A byl to chaos. Ono se to nehrálo moc dlouho a pochybuju, že to někdy proběhlo úplně bez problémů. Byl to takový rekvizitářský čtvrtý kruh dantovského pekla.

No a pak OSIŘELÝ ZÁPAD, který miluju a nenávidím stejnou měrou. Miluju ho jako divák, ale pro nás je to rekvizitářská státnice – střelba, výbuchy…

(ukázka technických poznámek pro rekvizitáře k průběhu představení ĎÁBLOVA HOUPAČKA)

A nakonec – co oblíbená inscenace, nemusí být ani aktuální, vybral bys jednu?

Jednoznačně PAN POLŠTÁŘ. Nejen, že jsem dělal ilustrace do programu, ale to zkoušení, ten výsledek… Taky jsem tam hrál mučeného a ve scéně, kdy probíhá mučení jakoby ve vedlejší místnosti, jsem místo herců křičel v zákulisí já. Vždycky jsem měl hrnec a v danou chvíli vykoukla Markéta (inspicientka Markéta Řezáčová, pozn. red.) a řekla: řvěte.

Když se to zkoušelo, přišel jsem jednou domů z práce, šel jsem si zakouřit a najednou se mi úplně roztřásla brada a úplně bezdůvodně jsem se rozbrečel. To bylo tak očistný. Já brečel asi po třiceti letech, a měl jsem pocit, jako bych otevřel okna v zabedněným pokoji.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR