TOMÁŠ DIANIŠKA: NECHÁM SE PŘEKVAPOVAT
Proč první dámy? Co tě nakonec přesvědčilo se tématem zabývat?
Vždycky mě zajímá, když mají postavy, o kterých píšu, dramatický osud nebo se jim stal v životě velký zvrat. Aby bylo o čem hrát. Protože dělat hru o tom, jak se někomu daří, je hrozná nuda; jak se někomu jenom nedaří a trpí, zase hrozná depka. Na to se nikdo moc nechce koukat. Takže mi jde o to, aby měly postavy rozmanitej život. Já to potom scuknu, všechno nepodstatný se škrtne a zůstane jenom to zábavný ve smyslu – zajímavý.
Jsi rád, když mají postavy reálné předobrazy?
Dělám obojí. Když je to čistě fikce, pak většinou na základě bláznivýho námětu jako třeba cestování v čase. Nebo jdu do žánrů jako sci-fi nebo horor. A potom mám tuhle svou dramaturgickou linku, kdy píšu podle skutečných událostí, a to mě baví. Znamená to, že si můžu o postavách něco načíst a něco se dozvědět. A můžu poučit i diváka nebo mu ukázat postavu, která je známá, v jiným světle a říct mu o ní, co do té doby nevěděl.
Ve hře ZAKLETÉ DÁMY vystupují první dámy čtyři, i když ve skutečnosti jich bylo víc. Jak ses rozmýšlel, kterým z nich dát prostor?
V první řadě jsem se právě rozmýšlel podle toho, jestli měly v životě nějaký konflikt, který musely řešit. Problém, který má váhu života. Protože dramatická postava musí řešit zásadní životní problém, abychom na to chtěli koukat. Podle toho jsem volil. Aby byly výrazný, něco zažily.
A je třeba některá z těch ostatních dam, která se ti tam nevešla, a z nějakého důvodu tě to mrzí?
Takhle jsem o tom neuvažoval. Spíš v našem prostředí už tisíc let funguje magický číslo tři a z tohohle hlediska tam máme vlastně o jednu postavu navíc. Dramatický díla, na kterých jsme vyrostli a který důvěrně známe po generace, vždycky využívají číslo tři. Ať už v počtu postav, opakování, stavbě gagu… Měl jsem strach, aby toho nebylo moc, a přemýšlel jsem, jak to skloubit, aby to divák dokázal „uvnímat“.
Celkově se jedná o obrovské množství materiálu, se kterým jsi musel pracovat – prostudovat ho. A nikdy ani není možné přečíst a vědět úplně všechno. Máš pocit, že je skoro povinnost tam některé věci mít? Nebo se snažíš nemyslet na to, že publikum má určitá očekávání, když je tam například Olga Havlová?
S očekáváním jsem pracoval na samém začátku, když jsem dámy vybíral. Právě o Olze Havlové jsem věděl, že by tam být měla, protože byla jednou z nejoblíbenějších prvních dam. Zároveň jsem s ní měl takový trochu osobní problém. Co já můžu ještě vyštrachat, když o ní vzniklo několik knížek, ona sama psala a už žila v době, kdy jsme věděli všechno možný, protože fungoval bulvár? Dokonce o ní vzniklo divadelní představení Divadla Letí OLGA (HORRORY Z HRÁDEČKU). Nevěděl jsem, jak diváka překvapit, tak jsem nakonec zvolil její hodně intimní problém – dilema, který musela řešit. A rozhodl jsem se neukazovat celý její život ve velkým oblouku. Předpokládám, že diváci Činoherního klubu Olgu moc dobře znají, takže je nemám co poučovat.
Překvapilo tě něco z toho, na co jsi narazil při pátrání po osudech těch žen?
Asi každému z nás se v životě děje něco zajímavýho, ale tím, že ony byly všechny manželkami vrcholných politiků, tak se to o nich zaznamenalo. A víme to i my, desítky let po jejich smrti. Překvapilo mě třeba, že Viera Husáková se svým manželem asi neměli úplně idylický manželství. Přitom to pro oba bylo až druhý manželství a „nemuseli“ se brát. Ani si spolu moc nepovídali, protože on byl takovej bručoun.
Marta Gottwaldová zase pocházela podle některých zdrojů z dost pochybných poměrů. Jako mladá dívka byla služebnou a tehdy se ta práce mnohdy slučovala s jakýmsi druhem prostituce, nebo jak tomu říct. Bralo se samo sebou, že musela mladého pána v domácnosti zaučit.
A Hana Benešová se dokázala nevidět se svým mužem tři roky. Během první světové války a po ní byl tak zasekanej prací někde ve Francii, že se neviděli. A ona ho přesto dál věrně milovala. To si v dnešní době už ani nedokážeme představit.
Mě vždycky překvapí to jiný plynutí času. Třeba když v historických románech někdo jede na výlet. Anna Karenina jede do lázní a stráví tam tři měsíce. Dřív měli lidi mnohem delší dovolenou, ten život byl pomalejší. Takže tři roky někoho nevidíš a furt mu píšeš, jak ho miluješ. Pak ho uvidíš – a opravdu se máte rádi. To je na dnešní poměry neobvyklý. Ale takhle se opravdu žilo a je zajímavý to sledovat – a ukázat.
Co bylo pro tebe při psaní nejtěžší?
Aby to nebylo moc dlouhý. Protože cítím, že současný divadlo to vyžaduje. Mám rád styl, kterej je údernej a dokáže toho na malé ploše hodně říct. Nejtěžší bylo najít to gró – vytáhnout opravdu jenom to nejnutnější a celý to zhustit jako masox.
Býváš autorem textů, které režíruješ. Je těžké v sobě ty dvě role skloubit nebo naopak oddělit?
Ono to neprobíhá najednou. Nejdřív píšu. Během toho si samozřejmě dokážu představit a už se mi rodí v hlavě, jak by to na jevišti mohlo vypadat. Potom, když režíruju, už to nepřepisuju. Důvěřuju autorovi, kterej to napsal. A mám výhodu, že mi každé slovo, každá věta prošly pod rukama, takže tomu textu rozumím a nemusím ho složitě analyzovat. O co tomu autorovi šlo, vím docela přesně. Na zkouškách samotných můžu díky tomu jako režisér vycházet víc z herců. Nemusím se tolik snažit text hledat a vyložit, ale spíš čekám, co přinesou. Můžu se na práci s nimi víc soustředit. Mám pocit, že je pak ta režie víc spontánní; nechám se překvapovat.
Pracoval jsi v mnoha divadlech napříč Českou republikou. Pozoruješ v Činoherním klubu nějaké specifikum?
Vlastně ano. Mám pocit, že se tady pěstuje činohra, která je hrozně autentická. Až mě to překvapilo, že to funguje. Asi je to tou tradicí; odvždy se tady dělá něco, co bych nazval prostě autentickým herectvím. Je to samozřejmě způsobený i tím, že je to malý divadlo a diváci jsou blízko. Ale v takových divadlech jsem už taky dělal a většinou inscenace dopadla o dost stylizovaněji. Herci u mě obvykle víc „hrajou“ a je to vidět, že hrajou, i když takovým způsobem, že to nevadí. Zatímco v Činoheráku mám pocit, že by to vadilo, že by to byl najednou jiný typ divadla. Herci tady mě naučili tomu s radostí podlehnout. Že tomu věřím, že se to takhle dá hrát a nemusí to být čistej stroječek, na jakej já jsem zvyklej, kde každej ví, co má dělat. Stojí to na autenticitě; je na tom hrozně zábavný sledovat právě chybu nebo to, že to není úplně přesný. S tím pracuju poprvý.
Často pracuješ s popkulturními odkazy. Co pro tebe vyvstalo jako největší inspirace tentokrát?
Je to styl vyprávění hry. Není to klasicky – chronologicky – vyprávěný příběh. Ale myslím si, že se v tom divák snadno zorientuje. Pro mě poprvý tenhle styl zpopularizoval Quentin Tarrantino v PULP FICTION. Situace se různě střídají a divák musí dávat pozor, co se děje a kde se zrovna nacházíme. Když se přišlo na to, že se takhle dají točit filmy, vzniklo jich víc: 21 GRAMŮ, BABEL, HODINY… Nepotřebuješ ten příběh vidět popořadě od začátku do konce, jak se stal, ale můžeš využívat různý flashbacky, hyperboly a zkratky. Myslím, že v ZAKLETÝCH DÁMÁCH nejsou odkazy na popkulturu ani tak vevnitř v situacích, ale spočívají spíš právě v samotném stylu vyprávění.
Proč ses nakonec rozhodl pojmenovat hru ZAKLETÉ DÁMY?
Nejdřív jsme to pracovně nazývali PRVNÍ DÁMY. A mně to přišlo moc konzervativní. ZAKLETÉ DÁMY v sobě mají tajemství, nějakou pohádku, magii. Zakletí si spojujeme s pohádkovým vyprávěním nebo s žánrem fantasy. Chtěl jsem to posunout. A vím, že v Činoheráku se nepěstujou úplně konzervativní hry, tak by to nemuselo vadit.
Je to koneckonců první divadlo, který jsem navštívil, když jsem přišel před 20 lety do Prahy. A tehdy mně to přišlo docela drsný – to jsem viděl OSIŘELÝ ZÁPAD a čuměl jsem, co se všechno dá vytvořit na divadle. Takže jsem se nechtěl držet u zdi. Ale nemyslím si, že je to nějak extravagantní název. Spíš to rovnou divákovi napovídá, že se na to má dívat s nadhledem a že to není zas až tak vážný a realistický, jak by se mohlo zdát.
Děkujeme za rozhovor
TOMÁŠ DIANIŠKA: ZAKLETÉ DÁMY
Dokufikce z Hradu a Hrádečku.
Režie: Tomáš Dianiška / Dramaturgie: Markéta Kočí Machačíková, Barbora Sedláková / Výprava: Lenka Hollá / Hudba: Matej Kristián Lišiak / Inspice: Jana Kohoutová / Nápověda při zkouškách: Irena Fuchsová / Hrají: Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Sandra Černodrinská, Romana Widenková, Vasil Fridrich, Václav Šanda, Jakub Burýšek, Jindřich Herbst.
Bylo nebylo, v jedné malé republice – flíčku na mapě Evropy – žily v průběhu 20. století čtyři dámy. A každá z nich měla tajemství… Romana Widenková jako Hana Benešová. Sandra Černodrinská jako Marta Gottwaldová. Markéta Stehlíková jako Viera Husáková. Lucie Žáčková jako Olga Havlová.
pátek 13. prosince I. premiéra
sobota 14. prosince II. premiéra
JEN METR OD TEBE
ČINOHERNÍ KAVÁRNA
Institut Cervantes v Praze a Činoherní klub vás zvou na další ze série scénických čtení v Činoherní kavárně. Tentokrát uvedeme vítězný text souboje dramatiků La batalla 2023 s názvem JEN METR OD TEBE, jehož autorem je režisér a dramatik Antonio Castro Guijosa.
*Ve středu 11. prosince od 18:00 v Činoherní kavárně.
Překlad: Kateřina Popiolková / Režie: Klára Vosecká /
Hrají: Lada Jelínková, Marie-Luisa Purkrábková, Jindřiška Hanušová, Lucia Čižinská, Kajetán Písařovic.
Příběh o traumatu a o tom, co znamená s ním žít a snažit se ho překonat.
Hra originální formou vnitřního dialogu hlavní hrdinky a chóru předkládá problém depersonalizace po prožitém traumatu, při kterém postižený vnímá své tělo, myšlenky, emoce nebo senzorické podněty jako nevlastní, cizí, vzdálené či nereálné. Příběh sexuálního zneužívání v dětství se dotýká hlubokých osobních traumat a toho, jak s nimi žít, když si uvědomíme, že je nikdy nemůžeme vymazat, ale pouze je pochopit.
*Vstup volný. Doporučujeme rezervaci.
KLUB HRÁČŮ – HRÁČI NA DRUHOU a DALŠÍ UDÁLOSTI
POZVÁNKA NA LEDEN:
KLUB HRÁČŮ – HRÁČI NA DRUHOU
V neděli 26. ledna 2025 vás zveme na jedinečné promítání HRÁČŮ z roku 1982, v režii Ladislava Smočka. Následně se můžete těšit na besedu se zástupci obou tvůrčích týmů – jak toho původního, včetně Petra Nárožného, tak i nové inscenace pod vedením režiséra Lukáše Brutovského. Večer bude následovat představení našich současných HRÁČŮ, kteří měli premiéru v září tohoto roku. Přijďte s námi zažít divadlo, které spojuje generace. Nezmeškejte tuto skvělou příležitost podívat se na klasiku a nahlédnout do zákulisí jejího vzniku i nové podoby.
*15:00 HRÁČI (1982) – promítání
promítání záznamu a beseda s tvůrci obou inscenací;
19:30 HRÁČI (2024) – představení
*Vstupenka na projekci s besedou stojí 150 Kč a je nutné ji zakoupit zvlášť.
Ξ
HOST ČINOHERNÍHO KLUB
V pátek 24. a v sobotu 25. ledna 19.30
Pop-up skeč
Hrají: Tonda Blaník a spol.
Krátký skeč
K výročí sametové revoluce přijel do Činoherního klubu Tonda Blaník se svým týmem. Nyní se pro velký úspěch vrací…
Kancelář Blaník
Politicko-satirický seriál vysílaný od roku 2014. V hlavní roli vystupuje legendární lobbista Tonda Blaník (Marek Daniel), který si nebere servítky a nekompromisně řídí politické dění. Kancelář spolu s ním tvoří ještě asistent Luboš neboli „Žížala“ (Michal Dalecký) a sekretářka Lenka (Hálka Třešňáková).
Ξ
Změna obsazení:
Tennessee Williams: TRAMVAJ DO STANICE TOUHA
(režie Ladislav Smoček, premiéra 12.října 2024)
role Steva na místo Mojmíra Maděriče bude hrát Martin Finger již od 21. prosince 2011.
Ξ
V pátek 24. ledna 19.30 a v sobotu 25. ledna 19.30 se ruší představení BŮH MASAKRU
Ξ
Zájezd Činoherního klubu / Prosinec:
Třebíč: 18. – středa /
Danny Robins: 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH
„Věříš mi?” Vztahový thriller.
Překlad: Michal Zahálka / Režie: Braňo Holiček / Hrají: Romana Widenková, Markéta Stehlíková, Jan Hájek, Václav Šanda.
Ξ
Východočeské divadlo bude od 21. do 28. ledna 2025 hostit jubilejní 25. ročník GRAND Festivalu smíchu, který je soutěžní přehlídkou nejlepších divadelních komedií předešlého roku.
Činoherní klubu byl pozván inscenací:
Nikolaj Vasiljevič Gogol: HRÁČI
Překlad: Leoš Suchařípa / Režie: Lukáš Brutovský / Dramaturgie: Miro Dachon, Markéta Kočí Machačíková / Scéna: Pavel Borák / Kostýmy: Markéta Sládečková / Hudba: Lukáš Brutovský / Hrají: Ondřej Rychlý, Martin Finger, Vasil Fridrich, Vladimír Kratina, Jakub Burýšek, Viktor Zavadil, Jan Dlouhý, Jiří Dlouhý.
Ξ
ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ: Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá: Památník šoa Praha / ve spolupráci s Činoherním klubem / s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA / za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Pozvánka na LEDEN:
Jiří Langer
(1947 Praha – 2020 Jindřichův Hradec)
Vůdčí osobnost, režisér a herec pražského divadla Lampa Veleobce sdružených obcí baráčníků, které hrálo Na Rychtě v Nerudově ul., od roku 1982 do 1989 výrazná osobnost divadla. Po přestěhování do Jindřichova Hradce, spolu s manželkou Sabinou (dramaturgyní, bývalou ředitelkou pražského Divadla v Řeznické) režírovali v divadelním společenství Divadelní společnosti Jablonský.
Chtěli bychom vejít ve známost; 31. ledna 2025 Divadelní společenství Jablonský z Jindřichova Hradce Vás zve na své představení Jiří Ovečka: Já to vidím pozitivně. Tragikomedie na motivy frašky Friedricha Dürrenmatta do Činoherního klubu / ČK uvádí. Při té příležitosti bychom vzpomenuli na Jirku za přítomnosti jeho ženy. Jste srdečně zváni.
Vždyť, Jiří – svou osobitostí –, vždy vytvářel se svými přáteli, vždy svobodné a zajímavé společenství, ať prostřednictvím svým kulturních aktivit anebo jen tak na scénický POKEC!
Divadelní společnost Jablonský
JÁ TO VIDÍM POZITIVNĚ
Tragikomedie na motivy frašky Friedricha Dürrenmatta Romulus Velký.
Autor a režie: Jiří Ovečka / Hudba: Libor Soukup / Světla: Ota Dosbab / Hrají: Vlasta Hanuš, Laďka Ratajová, Bětka Krninská, Adam Tomek, Josef Smrčka, Emanuel Krejcar, Pavel Körner, Martin Charvát, Michal Palaugary, Martin Peterka, Katka Heřmánková, Zuzana Svobodová, Radka Hurych Hájková, Jan Kesl, Libor Soukup, Oldřich Šetka, Pavel Moravec, Heřmánek.
Poděkování scénografce JANĚ ZBOŘILOVÉ za inspiraci při volbě scény a kostýmů.
ZIMOMŘIVÁ
Tak jako každou zimu se opět zamýšlím nad možnostmi tepelných zdrojů. Energie jsou dražší a dražší a já se ptám – nedá se to vyřešit i jinak? Odstěhovat se do teplých krajů je sice fajn, ale asi bych musela nejíst od září až do Vánoc, abych to zvládla zaplatit. Asi by mě to stálo místo v divadle a rozhodně bych natočila maximálně tak pivo spálenýmu turistovi v plážovým baru. Nehledě na to, že OSPOD by asi taky neměl radost, kdyby moje dítě místo jedniček ve škole sbíralo chaluhy na pláži.
Další možnost je pustit si horský sluníčko, pozdravit nahlas solárko a pak se zabalit do všech přikrývek, co máme doma. A poslední, v poměru k ostatním možnostem výhodnější, je přímotop lidský. Najít si dostatečně dobrýho kamaráda, který tu a tam pomůže s ohřevem… Nemusí se tam přikládat jako do kotle a může to být o dost zábavnější.
Jenže kromě sebevědomí to chce i notnou dávku odvahy vyjít ze svý komfortní zóny a porozhlédnout se okolo. Takže jsem si založila Tinder. Spoustu lidí tvrdí, že tak našli svého životního partnera. Já jsem po 15 minutách scrollování chlapských obličejů zjistila, že nedokážu nad lidmi přemýšlet jako nad zbožím a že stejně jako dobrý boty i toho kluka si potřebuju prvně ošahat. Tinder jsem smazala a řekla si, že to přece musí jít i normálně.
Tak jsem šla na rande. Čas a místo bylo domluvený, mělo to být takový jako neformální pivo. Po 45 minutách převlíkání a česání nesmyslů na hlavě jsem usoudila, že obyčejný černý šaty a vlasy v drdolu budou stačit. Navoněla jsem se strašně drahým parfémem, kterej mi prvních 15 minut způsobuje akutní sennou rýmu. Když jsem se konečně dopčíkala ke kabátu, vypadala jsem, jako bych ryla nosem po šmirgl papíru. Nevadí. Nedbalá elegance a přirozenost je teď v kurzu. Vyšla jsem slavnostně před barák, přemítajíc si v hlavě témata ke small talkům. Někde jsem četla, že je důležitý po tom partnerovi vždycky opakovat jeho poslední slova:
On: „Víš, Sandro, dneska jsem spal jen dvě hodiny.“
Já: „Dvě hodiny, mmmm.“
On: „Jsem rád, že jsem dorazil.“
Já: „Dorazil.“
On: „Jak se máš?“
Já: „Máš.“
Došlo mi, že tohle asi není úplně pro mě a že zvolím zlatou střední a moji osvědčenou cestu. Budu vtipná a hezká a nepřeženu to s vínem. Nedávno jsem se jednoho mladýho sommeliéra ptala, jaký víno má rád a že je super, jak vytříbený chutě má, a úplně mu zatajila, že jsem hodinu předtím s kamarádkou vylemtala frankovku za kilo.
No, ale já konečně zahnala v hlavě pochybnosti a stála před smluveným místem.
Po 10 minutách jsem se lehounce připomněla, že už tu čekám a jestli třeba není náhodou na cestě. Přišla mi odpověď: „Dám jedno a jedu.“
„A kam?“ A byla jsem si stoprocentně jistá, že nonšalantně odpoví: „Za tebou, přece.“ Místo toho mi po dalších zmrzlých 10 minutách přišlo: „Domů.“
A pak už ticho po pěšině.
Tak jsem se na tom podpatku otočila a šla. Domů. Tam jsem se zkusila zamyslet, co se za tak krátkou chvíli stihlo pokazit, ale vzhledem k tomu, že to přemýšlení dost trvá a stojí ještě víc, tak jsem se rozhodla to dál neřešit.
Příště prostě nepřijdu já.
Anebo moment… jasně, že přijdu, jinak bych neměla, co psát.
ŠEDESÁTÁ SEZÓNA ČINOHERNÍHO KLUBU
Ta trocha historie nikoho nezabije:
Prosinec – premiéry a události ČK
Prosincové nebe hledá právě Tebe. Posílá Ti zimní čas, vločky, perníčky i mráz.
V prosincových měsících 18 premiér.
DNES
TEHDY
Ξ
„Všichni přemýšlejí o lidstvu a nikdo nemyslí na člověka / všichni mluví o knihách a nikdo neumí říci poctivé slovo / všichni volají po sbratření národů a nikdo neumí podat ruku / všichni mluví o lásce a žádný již neví co znamenají slova: Dobrý den nebo Dobrou noc“. – Jiří Kolář
Ξ
Pátá inscenace Činoherního klubu, třetí inscenace v první samostatné sezoně ČK.
Niccolò Machiavelli: MANDRAGORA
19. prosinec 1965 – 26. června 1976 /repríz: 617
Ξ
Alena Vostrá: NA KOHO TO SLOVO PADNE
4. prosinec 1966 – 31. března 1973/ repríz: 204
Ξ
Harold Pinter: NAROZENINY
7. prosince 1967 – 21. června 1973 / repríz: 135
Ξ
Alena Vostrá: NA OSTŘÍ NOŽE
4. prosince 1968 – 17. října 1972 / repríz: 78
Ξ
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: LES
(rekonstrukce ČK – Klicperovo divadlo, Kobylisy-Praha 8)
17. a 18. prosince 1984 – 8. května 1986 / repríz: 47
Ξ
Eurípidés: ORESTÉS
19. prosince 1991 – 14. června 1993 / repríz: 29
Ξ
Woody Allen-Jürgen Fischer: SEX NOCI SVATOJÁNSKÉ
20. prosince 1993 – 16. června 2009 / repríz: 300
Ξ
Josef Štolba: VODNÍ DRUŽSTVO
16. a 19. prosince 1994 – 20. června 2009 / repríz: 296
Ξ
Henrik Ibsen: HEDA GABLEROVÁ, 16. prosince 1996 (14.10. 1999-obnovená premiéra) – 23. prosince 2003 / repríz: 79 * Václav Štech: TŘETÍ ZVONĚNÍ, 10. prosince 1997 – 10. března 2003 / repríz:140.
Ξ
Bernard-Marie Koltès: NÁVRAT DO POUŠTĚ
11. prosince 2000 (česká premiéra), 26. června 2005 / repríz: 84
Ξ
Zoltán Egressy: PORTUGÁLIE
21. prosince 2001 – 17. června 2008 / repríz: 77
Ξ
Luigi Chiarelli: MASKA A TVÁŘ, 11. prosince 2002 – 3.února 2020 / repríz: 283 * Fjodor Sologub: ĎÁBLOVA HOUPAČKA, 18. prosince 2003 – 15. června 2004 / repríz: 17 *
Yasmina Reza: BŮH MASAKRU, 16. prosince 2008 – inscenace je stále na repertoáru * Martin McDonagh: KATI, 6. prosince 2016 – inscenace je stále na repertoáru * Peter Parnell: FAJNMEN (Qed), 11. prosince 2017 – 20. prosince 2019 / repríz: 31 * Zuza Ferenczová: BABYBOOM, 9. prosince 2022 – inscenace je stále na repertoáru *
Ξ
Veškeré další informace o inscenacích najdete na webu ČK / inscenace /archiv / Historie.
V knihách: Činoherní klub 1965-2005, Činoherní klubu 2005-2015
Vostrý, Jaroslav: Činoherní klub 1965–1972. Dramaturgie v praxi Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou AMU; PETR ČEPEK: Talent a osud, Achát, 1996; Obraz a příběh: scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění Jaroslav Vostrý, Miroslav Vojtěchovský / KANT | 2008.; Scénování v době všeobecné scénovanosti: (Úvod do scénologie) Nakladatelství KANT 2012. ● Sílová, Zuzana: VĚRA GALATÍKOVÁ: obrazy ženského údělu ● Smoček, Ladislav: Činohry a záznamy / Větrné mlýny, 2002. ● Eva Petrová, Anna Fárová, Jan Rous, Věra Velemanová: LIBOR FÁRA, 1999, Nakladatel: Gema Art. ● Věra Velemanová: Vojtěch Lahoda: LIBOR FÁRA dílo, Nakladatel: GALLERY, 2006. ● Hyvnar, Jan O českém dramatickém herectví / in Herci Činoherního klubu v živlu hry (241) / edice Disk / AMU, Kant – Karel Kerlický / 2008. ● Honsová, Petra: Jiří Hálek a Jiřina Třebická / K herectví Činoherního klubu a 60 let / edice Disk velká řada – svazek 28 / Kant – Karel Kerlický 2014 / ● Harold Pinter – Narozeniny & Voltaire – Candide, Galén 2021 / zvukový záznam představení Činoherního roku CD. ● Smoček 90 – publikace k devadesátým narozeninám Ladislava Smočka ● Činoherní klub uvádí 2003 – 2022 – přehlídka amatérského divadla. ●
OSOBNOSTI / PROSINEC
JIŘÍ HÁLEK
(10. září 1930 – 18. prosince 2020)
V roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu. Hrál tu v jedna čtyřiceti inscenacích.
Ahoj, Činoheráku milej, zdravím Tě v roce Tvých čtyřicátých narozenin s radostí a dojetím. V roce 1964 až 65, kdy jsi vznikal a mně bylo dopřáno být přitom, se mi splnil můj „herecký sen“. To setkání nadaných, nadšených mladých lidí (Čepek s Hrzánem mně od začátku říkali „dědku“), pravda, bylo mi už 34 let, zatímco většině kolegů o deset méně. Ta ochota a samozřejmost věnovat se společné práci od vidím do nevidím a divadlo na prvním místě. (…) – Text Jiřího Hálka v knize Činoherní klub 1965-2005.
(…) Posedlost, totožná v tomto případě s fanatickou věrností ideji bez ohledu na cokoli, řídila i jednání Hálkova filosofa optimismu Panglose z divadelní verze Voltairova ‘Candida’ (1971): Hálkův Panglos byl schopen dokazovat svou nebezpečnou tezi i zkázou celého světa včetně sebe samého. Umanutost byla však i význačným rysem učitele Wenzeslause, jak ho Hálek hrál v adaptaci Lenzova ‘Vychovatele’ (1972). Neodolatelná komičnost nezbavovala fanatismus těchto Hálkových postav zmrazující hrozivosti, kterou by chování tupého vrátného ze Smočkova ‘Bludiště’ nevybavil ani dvoumetrový hromotluk. – Úryvek z knihy Jaroslava Vostrého O hercích a herectví / KANT – Karel Kerlický, 2014)
(…) Já sám mám k Jirkovi specifický vztah. Naše divadlo se představilo veřejnosti v roce 1965 mou vlastní divadelní hrou ‘Piknik’. Jirka byl obsazen do role Rozdena, amerického GI, role, která jako by mu byla napsána na tělo i na duši. Tím pádem se stal prvním angažovaným hercem pozdějšího souboru ČK. Že měl v roli Rozdena rozhodný úspěch, není zde třeba rozvádět. Celý život vůbec byl na jevišti výrazné zjevení. Bystrý jako pstruh ve vodě, osobnost zářivé inteligence, vždy pohotový, přítomný a výrazný. Měly-li mé hry tehdy celkem kladný ohlas, Jirka se na tom výrazně podílel. Jeho vynikající studie tupého, zamindrákovaného vrátného u moci ve hře ‘Bludiště’, jeho nezapomenutelná plačtivá, ale vitální máma-čečetka Outěchová v ‘Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho’, ale i bizarní typ Pepýže v ‘Kosmickém jaru’ ukazují, že Jirka měl a vlastně stále má v sobě pozoruhodný rozsah, že jeho rejstřík je vskutku mnohostranný. – Úryvek z blahopřejného dopisu Ladislava Smočka k 80. narozeninám Jiřího Hálka / Činoherní čtení září-říjen 2010.
Jiří Hálek se v roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, když jej Ladislav Smoček obsadil do role Rozdena v úvodním dramatu Piknik. Hrál tu v jedna čtyřiceti inscenacích a vynikající byl jako Pan Mikula v Machiavelliho Mandragoře v režii Jiřího Menzela (1965), Vrátný ve Smočkově Bludišti a vdova Outěchová ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho (1966), správce chudinského ústavu Zemljanika v Gogolově Revizorovi v režii Jana Kačera (1967), pan Hrdina ve hře Na ostří nože, kterou mu „na tělo“ napsala Alena Vostrá (1968), Simeonov-Piščik v Čechovově Višňovém sadu v režii Jana Kačera (1969), Pepýž ve Smočkově Kosmickém jaru (1970), Panglos v dramatizaci Voltairova Candida v režii Jaroslava Vostrého (1971), Berlák v Gorkého Na dně (1971), Wenzeslaus v Lenzově Vychovateli (1972), Patron Fortunato v Goldoniho Poprasku na laguně (1973). Velkou oporou a jistotou Činoherního klubu byl i v nelehkých letech normalizačního útlaku: hrál Knížete K. v Dostojevského Strýčkově snu (1977), Pandolfa v komedii Jaroslava Vostrého Tři v tom (1978), krejčího Adolfa Wormsera, Ředitele věznice a Nádražáka v Zuckmayerově Hejtmanovi z Kopníku (1980), Ferdinanda Hierlingera v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa a Malíře pokojů v Hrabalově Něžném barbarovi (1981). Hlavní roli Majora v Örkényho Rodině Tótů hrál v režii Ivo Krobota (1982) a nezapomenutelný byl také jako Selsdon Mowbray v Bez roucha Michaela Frayna v režii Jiřího Menzela (1986). Po Sametové revoluci se vrátil ke svým postavám ve znovunastudovaných hrách Ladislava Smočka a byl i fantastickým ruským mužikem Nikitou v Birinského revoluční grotesce Mumraj (1991). S jevištěm Činoherního klubu se rozloučil v roce 2002 v roli Šlajse ve Smočkově hře Jednou k ránu.
Ξ
JOSEF ABRHÁM
(14. prosince 1939 – 16. května 2022)
V Činoherním klubu od jeho založení v roce 1965 až do roku 1995. Hrál ve třiceti inscenacích.
(…)
V klubu se dobrovolně setkávají lidi, kteří mají o něco zájem, které spojuje podobný nebo společný pohled na něco, co je baví, zajímá a čemu věří. Je to společenství rovnocenných zájemců, kteří se vzájemně respektují, tolerují a inspirují. Jako v jazzklubu zahraje každý své sólo a pak všichni společně na stejné téma, a mají radost, když to druhému jde. A protože každý má talent, má také každý svoje sebevědomí a jistotu a necítí tak potřebu na druhého žárlit nebo mu závidět. A taky takoví členové musí mít dobrou povahu a umět být na sebe navzájem hodní… Tohle možná měli zakladatelé na mysli, když zvolili slovo ‘klub’. Seskupení takto vybraných členů klubu bylo předpokladem a zárukou toho pohledu na divadlo, které zakladatelé měli na mysli.“ – Josef Abrhám v knize Činoherní klub 1965-2005.
(…) Velice slušný chlapec. Velmi kultivovaný. Takový, který samozřejmě umí na piano a umí anglicky. Má ‘kindrštube’. Ale ve kterém něco hraje, ve kterém je nějaká energie, která se chce projevit, i když na druhou stranu má tendenci se schovat. (…)“ – Jaroslav Vostrý ve filmu Josef Abrhám (ČT – cyklus Neobyčejné životy, 2009)
(…) ‘Kindrštube’, výchova, to září z člověka. On je antiburan. (…)“ – Ladislav Smoček (tamtéž)
(…) Jeho výmysl byl právě v tom, že se nesnažil zapírat sám sebe, ale naopak – ne se exhibovat – prostě ze svého osudu vyvozovat obecné závěry, umělecký záměr. Čili s ním pracovat bylo velké dobrodružství. – Jan Kačer (tamtéž)
„S ním se hezky dělá. On má tu inteligenci, že dovede pochopit, o čem to je. Pepa má ten dar, který je vzácný, že ví, co říká.“ – Jiří Menzel v knize Neobyčejné života
Josef Abrhám byl nezaměnitelným členem ansámblu Činoherního klubu od jeho založení v roce 1965 do roku 1995. Hrál ve třiceti inscenacích. K jeho nezapomenutelným hereckým postavám patřili Pan Mulligan v O’Casseyho PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY, Medik ve hře Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE, Poštmistr v Gogolově REVIZOROVI, Trofimov v Čechovově VIŠŇOVÉM SADU, Aldoráďan ve Voltairově CANDIDOVI, Herec v Gorkého NA DNĚ, Ivan Vojnický v Čechovově STRÝČKU VÁŇOVI, Toffolo v Goldoniho POPRASKU NA LAGUNĚ, Edmund Tyrone v O’Neillově CESTĚ DLOUHÉHO DNE DO NOCI, Capitano v komedii Jaroslava Vostrého TŘI V TOM, Icharev v Gogolových HRÁČÍCH, Frederick Fellowes ve Fraynově BEZ ROUCHA, Vaněk v AUDIENCI a Macheath v ŽEBRÁCKÉ OPEŘE Václava Havla. V roce 2020 získal CENU THÁLIE za celoživotní mistrovství v činohře.
Trofimov:
Lidstvo jde kupředu, zdokonaluje své síly. Všechno, co je dneska pro ně nedostižné, bude jednou důvěrně známé a pochopitelné, ale jak říkám, musí se pracovat, ze všech sil pomáhat těm, kdo hledají pravdu.
Anton Pavlovič Čechov: VIŠŇOVÝ SAD
Vaněk:
A máte dojem –pokud jde o mé zaměstnání tady v pivovaře –že je nějak ohroženo? (Pauza) Nenaléhají, abych byl propuštěn? (pauza) Anebo nevyčítají vám, že jste mě sem vzal?
Václav Havel: AUDIENCE
Ξ
Vladimír Pucholt
(* 30. prosince 1942 Praha)
V Činoherním klubu byl od jeho samotného založení v roce 1965. V roce 1968 emigroval a stal významným dětským lékařem. I přes tuto skutečnost, byla jeho lidská osobnost a osobitost hlubokým vlivem a přínosem pro dalším vývoji Činoherního klubu. Hrál ve čtyřech inscenacích.
„Když jsem šel na školu, tak mi pan Pešek říkal, že škola mě pravděpodobně připraví o moji trhlost a že tu trhlost budu hledat možná desetiletí, možná celý život a možná, že už ji vůbec nenajdu. A pravda je, že metody ve škole se tomu blížily. Vy všichni jste nějakým způsobem deformovaní a my z vás nejdříve musíme udělat normální lidi, naučíme vás normálně chodit, normálně mluvit. Přitom na DAMU přijde každý rok řada originálních lidí – to jsou samorosty. A stačilo by je jenom jednoduchým způsobem upravit a budou z nich velmi osobití lidé, kteří jsou na našem jevišti potřeba, nic takového univerzálního. Ale oni je nacpou do formiček a to, co přečuhuje, ořežou. Po čtyřech letech to vyndají a diví se, že je to zmetek. Já bych se nedivil.“ – Vladimir Pucholt, Sešity pro mladou literaturu, č. 1 / 1966
Víte, když je člověk nahoře, tak nabídek na kšefty má spousty, protože lidi ho chtějí vidět. Dostává nabídky mizerné, ale relativně dobře placené. Jenže na takových nabídkách bude živ možná půl roku, možná rok, možná i dva roky. A jak si na to zvykne, tak nenávratně zmizí. To je nebezpečná věc – dělat jenom pro peníze. Rozrušuje to a ničí osobnost člověka. Člověk pevných morálních principů nebere takové nabídky, o nichž ví, že jsou podprůměrné a mizerné. Je to hanba.
SEAN O’CASEY: PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY / HALIBUD, režie Jiří Krejčík, 19. 6. 1965 * ALBERT CAMUS: SPRAVEDLIVÍ / VOJNOV, režie Jan Kačer, 20. 11. 1965 * LADISLAV SMOČEK: Ladislav Smoček BLUDIŠTĚ a PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO / BURKE, režie Ladislav Smoček, 9. 3. 1966 * NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL: REVIZOR, CHLESTAKOV, úředník z Petěrburgu, režie Jan Kačer, 23. 5. 1967.
POZNÁMKY ZE ZÁKULISÍ: OSLAVY SVOBODY
Je deset hodin ráno 17. listopadu, do budovy Činoherního klubu postupně přichází personální zázemí – dole v sále začíná zkoušet Kancelář Blaník, k ruce jim jsou technici, rekvizitáři, kostymérky a maskérky. Nahoře v kavárně si za stolem postupně pročítají a opakují texty Eva Salzmannová, Martin Finger a Tomáš Krejčíř. Mezi oběma skupinami se míhají tajemnice divadla, oba produkční, obě dramaturgyně i jednočlenné obchodní oddělení. Židle ze skladu se nosí do kavárny, stříhají se trikolory, přenášejí prodlužovačky, aranžují lakýrky Tondy Blaníka. Guláš už je nachystaný, zatím se ve velkém pije káva.
Je dvanáct hodin, přípravy gradují. Ze čtení se v Činoherní kavárně stává scénické čtení –chystají se světla a zvuk, stoly jsou odstrčeny ke krajům a vzniká provizorní hlediště. Ve foyer divadla si Tondova kancelář zkušebně prozpěvuje píseň Tři čuníci.
Jsou dvě hodiny, za třicet minut se do kavárny začnou pouštět první diváci a divačky. Herecká trojice si dává poslední kávu a cigárko. Dramaturgická dvojice si připravuje seznam rezervací a přístavků. V divadle se stále pilně zkouší.
Je půl třetí, přichází první sametové publikum, známí, kamarádi. Židle nestačí, místo nezbývá, teplota stoupá. Těsně před startem je napětí nejintenzivnější. Do první řady se usazuje Pavel Kohout s doprovodem.
Ve tři hodiny promlouvá k prasknutí naplněné kavárně režisér scénického čtení Jiří Pokorný. Zhasnout. Pustit hudbu. A čte se. Úryvky z knihy LETOROSTY SAMOMLUV, v níž Pavel Kohout na pozadí dějinných událostí 20. století popisuje své vlastní životní peripetie, vrcholí v roce 2022. Mezitím se ocitáme v porodnici, v kavárně plné Němců, na sjezdu československých spisovatelů nebo ve výslechové místnosti s Miladou Horákovou. Autor sám o sobě píše ve třetí osobě a častuje se přezdívkou PaKo. Herecké trio se při čtení co chvíli na PaKa obrací, ten je na oplátku soustředěně sleduje.
Jsou čtyři hodiny, potlesk směřuje nejen hercům, herečce, režisérovi, ale i Pavlu Kohoutovi, který se z první řady uklání. Mezitím dole i nahoře v divadle přibyla skupina mužů v oblecích se psem. Rozmisťují se po prostoru, čekají na čísi příjezd. Horní prostor se rychle mění z auditoria zpět na kavárnu a zvenčí přicházejí další návštěvníci a návštěvnice. Dole vrcholí přípravy. V hereckých šatnách je nachystané šampaňské, v kuchyni guláš.
Je za pět minut pět. Divadelní sál je plný včetně míst na stání, do divadla přichází nejprve premiér Petr Fiala a za chvíli také prezident Petr Pavel. Oba u vchodu vítá umělecký šéf Martin Finger a ředitel Tomáš Suchánek. Publikum se vzrušeně otáčí, někdo fotí a natáčí, státníci zdraví okolo sedící spoluobčany a spoluobčanky.
Je pět hodin a na jeviště Činoherního klubu vstupuje člověk, který má společně se svým týmem – asistentkou Lenkou, asistentem Žížalou a několika známými – na svědomí politický vývoj republiky od sametové revoluce až téměř po současnost. Nebýt lobbisty Antonína Blaníka, kdoví, jak by to s naší českou zemí celé dopadlo. Kromě toho, že Občanské fórum by nemělo svůj název, rozvodová schůzka Václava Klause a Vladimíra Mečiara by se neodehrála v Brně, Miloš Zeman by se nestal prezidentem a v průběhu covidu bychom měli po celou dobu jen jednoho ministra zdravotnictví, přišli bychom především o národního prasáka, mamánka a oportunistu. Zvolení obou Petrů se sice odehrálo bez přímého zásahu Tondovy kanceláře, přesto poskytl oběma politikům trochu konstruktivní kritiky.
Je půl šesté, divadlo aplauduje, Kancelář Blaník se klaní, Lenka dělá v rámci děkovačky provaz ze stoje. Ve foyer už na diváky a divačky čeká guláš, v herecké šatně se nalévá šampaňské a vznikají fotografie, na kterých si přiťukávají Tonda Blaník, Petr Pavel, Petr Fiala, Martin Finger a Tomáš Suchánek. První várka guláše došla, nese se další. V divadle se střídá publikum, v sále probíhá zvuková zkouška. V zákulisí se to hemží techniky, rekvizitáři a nejrůznějšími herečkami, herci, hudebnicemi a hudebníky. Nahoře u pokladny se při odchodu z divadla fotí prezident Pavel s několika návštěvníky a návštěvnicemi. Společně s ním odchází také ochranka a pes. S Bárou Hrzánovou ovšem přichází jiný pes.
Je devět hodin. Koncert Báry Hrzánové a kapely Condurango je v plném proudu. Dveře do sálu jsou otevřeny, atmosféra je uvolněná, na jevišti se kromě hudebníků nachází také zmíněný pes, hudební produkce ho, zdá se, nevzrušuje, sedí zády k publiku. Mezi vystupující přichází Martin Finger se dvěma skleničkami šampaňského a z Báry Hrzánové se stává kmotra nového Činoherního kalendáře plného hereckých osobností minulosti i současnosti.
Je deset hodin. Hudba utichá, technici a hudebníci sklízejí aparaturu, divadlo se pomalu vyprazdňuje. Někteří a některé kupují kalendář a nechávají si podepsat přítomné herce a herečky. Personálnímu zázemí Činoherního klubu pomalu končí celodenní směna.
Je dvanáct hodin a Činoherní kavárna zavírá. Dole ve foyer zůstává pár zaměstnanců divadla, kteří s obrovskou úlevou slaví třicet pět let svobody a úspěšný Činoherní den. Navzájem si děkují a vyměňují historky z uplynulých čtrnácti hodin.
Je jedna hodina ráno 18. listopadu, jedna dramaturgyně a jeden produkční zapalují svíčku na Národní třídě.
Ξ
Jsem prostý divák …
(…)
Nebudu se zabývat inscenacemi, které mne zvlášť zaujaly, ani režiséry, jejichž jména se zapsala do dějin kultury, ani herci. Jsem prostý divák, vděčný za každé dobré představení. Chci se zmínit o společenském profilu činoheráckého souboru. Po vzletných sezonách konce šedesátých let přišel útlum. Nějaký čas po srpnové okupaci v roce 1968 mohl ještě pokračovat trend nastolený od vzniku divadla. Bohužel záhy, když se soudruzi vypořádali s čistkami mezi sebou, přišla doba šera a šedi, která smetla mnoho nadaných a otevřených hlav i v oblasti divadla. To postihlo i vůdčí osobnosti Činoheráku. Odrazilo se to i na inscenacích a náladě souboru, v němž sice zůstali i nadále výrazní jedinci, ale nemohli dál rozvíjet své talenty. Pokud je mi známo, ani v těchto časech „normalizace“ se soubor neuchýlil k podbízení tehdejším politickým drábům, ani nedokazoval předstíranou loajalitu, ani si nezajišťoval přežití visící na vlásku ušmudlanou angažovaností. Po čase útlumu se objevila světýlka k únosnějším zítřkům. Nikdy jsem nezaznamenal vyslovené propadáky. Naopak v osmdesátých letech vyběhnutí z kotelního smradu a dus na na bidýlko bylo vítaným zpestřením topičova života. Přišel listopad 1989. Podpora bitých studentů a odpor vůči násilníkům v řadách strážců pořádku opanovaly celé divadlo. Památného 19. listopadu 1989 – v neděli večer – bylo vyhlášeno a ustanoveno právě na jevišti této scény Občanské fórum, které sehrálo tak významnou roli v následujících dnech a měsících. Dobře si pamatuji na náladu přítomných, když dramatik Václav Havel svou ráčkující dikcí přečetl základní prohlášení. Potlesk, souhlas, ale i nepřiznaná nejistota, zda před divadlem nehlídkují auta plná estébáků připravená zasáhnout a odvézt přítomné do podzemních cel na Barťáku. Nic takového se díkybohu neudálo. Bez nadsázky lze konstatovat, že tento den se zlatým písmem zapsal do dějin divadla i do dějin celé společnosti. Po prvních letech, kdy občané dávali přednost sledování převratných politických a společenských změn, zájem o divadla uvadl. Postupem let se konal návrat diváků. Vedle stálic, které přežily doby dobré i špatné, stanuli tu i někteří staří osvědčení harcovníci a přišla nová generace režisérů i herců. Světlo světa spatřily nové zajímavé inscenace. Divadlo dostalo svou tvář a v lecčems se snaží navázat na počátky. Přesto je jiné. Na můj vkus některé inscenace jsou příliš syrové a jdou po kraji vlny cool. To je ovšem jen můj nesměrodatný dojem. Nicméně stojí za to nadále sledovat, co se tu děje. Činoherák uhájil své místo v nevídaném počtu současných pražských divadel. Rád zajdu do Činoheráku. I když musí divák absolvovat nepříjemný úsek ulice Ve Smečkách – odporný výdobytek špatně pochopené svobody –, stane-li na prahu divadla, ocitne se v prostředí osvobozeném od té vší hlušiny duchovně a lidsky znetvořeného pražského centra okolo Václaváku. Tím více ocení nejedno dobré představení. Mezi diváky patřím i já.
Václav Malý, biskup / Činoherák žije / Činoherní klub 2005-20215
LENKA HOLLÁ: Dělala jsem inscenace s rozpočtem v hodnotě jednoho iPhonu, ale není to podle mě udržitelné.
Není úplně běžné, že děláme rozhovor se scénografkou, tak se na úvod chci zeptat spíš obecněji. Ty jsi u nás v Činoherním klubu vytvořila kostýmy k inscenacím Braňa Holička OŠKLIVEC a 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH; v jiných divadlech zase děláš třeba jen scénu. U ZAKLETÝCH DAM jsi napsaná pod výpravou jako takovou – takže vytváříš scénu i kostýmy.
Jakým způsobem pracuješ raději?
Na první dobrou řeknu, že mi nejvíc vyhovuje dělat výpravu kompletní. Protože nemusím dělat tolik kompromisů a mám pocit, že ten koncept je pak takový kompaktnější. Záleží ale samozřejmě i na velikosti produkce. U velkých inscenací to skoro ani není možné. Na druhou stranu bývá někdy ale docela osvěžující pracovat na společné koncepci s dalším výtvarníkem. A když si ten tým sedne, bývá to nejen zábava, ale i dost obohacující zkušenost. Takže vlastně obojí má něco do sebe.
Jak moc se do výtvarné stránky inscenace vlastně propisuje režisérova či režisérčina představa? Není to tak, že koncept sjednocuje a zceluje?
To rozhodně je, ale ta míra je u každého úplně jinde, takže se to těžko nějak zobecňuje…
Jakou roli ve tvém rozhodování a představách hraje výše rozpočtu – prostředky, které na danou inscenaci máš k dispozici? Už se ti stalo, že jsi pracovala s takovým rozpočtem, že jsi mohla udělat, cokoli tě napadlo?
Výše rozpočtu hraje roli až v té další fázi, ale je to role bohužel dost podstatná. To, že menší rozpočet vyžaduje kreativnější řešení, ve skutečnosti nefunguje, ale je to věc, kterou se v našem divadelním prostředí snaží scénografům namluvit už ve škole. Samozřejmě se dá vymyslet výprava za různých podmínek. Hodněkrát jsem už dělala inscenace s rozpočtem v hodnotě jednoho iPhonu (a to nepřeháním), ale není to podle mě udržitelná situace v profesionálním divadle. To je na delší debatu.
Rozpočet, který by mě v ničem neomezoval jsem ještě nezažila, ale zažil ho vlastně vůbec někdo?
Kterou fázi scénografické práce si nejvíc užíváš a kterou naopak míváš ráda za sebou?
Nejradši mám ty úplně první schůzky s režisérem nad konceptem. To je ještě všechno dovolený a všechno možný. 😊
Mám taky dost ráda generálky, protože už se všichni soustředí jen na výsledek a baví mě ta lehká nervozita, která to pohání vpřed. Naopak fakt nemám ráda večer před technickou zkouškou, kdy se všechny prvky poprvé postaví na jevišti… pořád ještě před ní špatně spím.
Z čeho máš strach?
Že se to tam nevejde. 🙂
Chodíš na svoje inscenace i po premiéře? Říkáš si někdy, že bys něco ještě změnila, doupravila?
Raději moc ne… Právě z tohohle důvodu.
S Tomášem Dianiškou pracuješ opakovaně a jsi už taková jeho dvorní scénografka. Jak vaše spolupráce prapůvodně vznikla?
Já myslím, že jsme se potkali poprvé při zkoušení inscenace SVRBÍ v A studiu Rubín. To byla velká sranda. Tam tehdy Tomáš hrál. A pak už to nějak tak vyšlo, že když přišel z Liberce na Palmovku, začali jsme dělat spolu.
Je to tak, že už si některé věci nemusíte říkat?
Spíš už si říkáme „ne to jako tam a tam“. Buď v nějakým filmu, nebo v nějaký jiný inscenaci, nebo v něčem, co jsme dělali spolu… To, že se poučíme z minula, se nám taky občas stává. 🙂
Na kterou společnou inscenaci ráda vzpomínáš?
Určitě na 294 STATEČNÝCH v Divadle pod Palmovkou. To je moje srdeční téma a taky to bylo poprvé na velký scéně a mohli jsme si dovolit větší věci. A taky TRANSKY, BODY, VTEŘINY v Divadle Petra Bezruče – to bylo skvělý zkoušení. I díky tomu, že to bylo v Ostravě a tím pádem o moc intenzivnější. Tam se stal takovej ten zázrak, jak to v generálkách najednou všechno zaklapne.
V ZAKLETÝCH DÁMÁCH se vystřídá velká spousta prostředí a střihem se proměňuje i doba (děj se odehrává v průběhu téměř celého 20. století). Z čeho vycházíš? Na co se můžeme těšit?
Bude tam asi víc převleků a střihů v prostředích, než jsme normálně zvyklí. Kostýmy ani scéna nejsou nijak dokumentární a popisné, i když vypadají velmi realisticky. Spíš jsem se snažila jednotlivé postavy kostýmem pojmenovat nějak obecně jako typ člověka než konkrétní osobnost.
A jak Tomáš rád říká, bylo by fajn, kdyby si i diváci během představení všimli, kolik práce se zároveň odehrává jak na jevišti, tak v zákulisí.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR
REKVIZITÁŘ HONZA JANÁK
Honza působí v Činoherním klubu přes třicet let. Ačkoliv se během té doby několikrát objevil i na jevišti, divákům zůstává většinou skryt. Společně s kolegyní Evou Střihavkovou ale během představení mají funkci ne nepodobnou depu formule 1. Každá cigareta, sklenička, soška nebo puška, kterou vidíme na scéně, leží nejprve před představením nachystaná na skříňce v rekvizitárně. V rámci jedné inscenace jsou to desítky předmětů. V Činoherní kavárně jsme si s Honzou povídali třeba o rozsahu jeho práce, neoblíbených rekvizitách nebo gumových rukách. V průběhu našeho dialogu zazněla i věta, kterou bych chtěla celý rozhovor zarámovat, ačkoliv plně doceněna bude nejspíš až po dočtení:Poblej ty knížky co nejvíc, ale bacha ať potom nejsou poblitý.
V jakém roce a s jakou inscenací jsi do Činoherního klubu nastoupil?
Nastoupil jsem 15. března 1993 v 16:00 hodin. Měl jsem těsně po státnicích na architektuře a dva měsíce na to si najít práci. V té době se restituovalo, architekti byli na roztrhání, denně jsem měl ve schránce deset nabídek, ale mně se do toho pořád nějak nechtělo skočit. No a tehdy mi můj kamarád, který tady dělal civilku nabídnul – že jim vypadl kulisák – jestli nechci třeba deset dní vypomoct, než najdou někoho novýho. Takže jsem nastoupil na deset dní no a… V březnu to bylo třicet jedna let.
A první hra – ta byla šílená – byl to JOHN GABRIEL BORKMAN, dělal to Jan Nebeský a hlavní roli měl Čepek. Ten z nás byl hrozně zoufalej a my z něho taky, protože tam bylo strašně moc přestaveb a my dělali pořád nějaký chyby. On nám Čepek vždycky vynadal, ale pak nás pozval na panáka.
U profese rekvizitář mají možná diváci a divačky hrubou představu o tom, co tahle práce obnáší během představení, to ale asi není všechno, co máte s kolegyní Evou Střihavkovou na starosti…
Co se týče představení a jeviště, řekl bych že je to tak zhruba patnáct, dvacet procent veškeré naší práce. Taková spíš třešnička. Když se dělá nová premiéra, tak máme za úkol sehnat, případně vyrobit rekvizity – pokud je možné je vyrobit. A pak, když se to rozjede, tak největší a permanentní stres je udržovat ty skupiny předmětů funkční a neporušený. Máme třeba patnáct, dvacet inscenací, v každé je 150 rekvizit, což znamená žonglování se stovkama rekvizit, které prostě musíš udržovat v kondici na další představení. No a když přijdou nějací atomoví herci, tak ty věci se ničí, shoří, rozšlapou, snědí… Já jsem šel do rekvizit po šesti letech, kdy jsem byl šéfem techniky, protože jsem si myslel, že toho mají míň. A to jsem teda šlápnul vedle.
Naopak ale musím říct, že když dostaneme zadání vytvořit rekvizitu, která nikdy nikde nebyla, tak to je pro mě důvod, proč to dělám, to mě baví ze všeho nejvíc. Třeba když pan režisér Smoček dělal SVATBU POZDNÍHO LÉTA, tak tam byl svatební dort, který nevěsta zuřivě zničila a on se potom měl sám uvést do původního stavu. Což byl docela oříšek.
A jak to fungovalo?
Udělali jsem maketu dortu, která měla uvnitř taková tři teleskopická pouzdra na deštníky, to ta herečka v rámci ničení splácla a zpátky se to pak nafouklo tlakovou láhví, která byla schovaná pod stolem. Nejdéle trvalo přijít na součástku, která ten celý dort zvedne do původní polohy. Nakonec to vyhrály takové ty veterinářské rukavice, které si natahuješ až po rameno. Svázal jsem tři k sobě a tlaková láhev je nafoukla. Pan Smoček byl s výsledkem spokojen, já už tolik ne. Spíš jsem se tomu smál a všichni herci se mnou, protože to nevypadlo úplně přesvědčivě.
Součástí merche Činoheráku jsou nově i pohledy s hláškami – tzv. memy. Na jednom z nich se rekvizitář snaží zabránit suvenýrůchtivým divákům, aby si domů odnesli buchty z BURKEHO. Platí to pořád? Chtějí diváci rekvizity domů? O co jsi musel nejvíc bojovat?
Buchty už berou spíš jenom tehdy, když vyloženě spadnou z forbíny až do hlediště. Musím říct, že je to čím dál tím míň. Vždycky se někdo najde, kdo si takhle něco v zápalu nebo z nadšení vezme (těžko říct, co s tím pak doma dělá) a nám to chybí.
Ale v UJETÉ RUCE to byl větší problém. Byl tam kufr s gumovýma useknutýma rukama, ale to byly jen takový lacinější atrapy. Pak tam ale byla jedinečná speciálně vyrobená a nenahraditelná ruka – i s chlupama – která zůstala po představení na jevišti a nějaký divák si ji jednou odnesl. A my jsme na to přišli až před dalším představením, rozhodně nebyl čas nějakou podobnou vyrobit. Takže jsme volali do muzea voskových figurín a tam nám vyšli vstříc a zapůjčili nám ochotně dvě ruce. Jedna byla profesora Einsteina a druhá byla Nicolase Cage. Pak se sice vyrobila nová, ale ten večer nás zachránili.
Na jevišti se objevují i tzv. spotřební rekvizity – v TRAMVAJI máme meloun, v K.Š.E.F.T.u sušenky, v DUCHOVI dokonce celé vařené jídlo. Zajímalo by mě, jestli je nějaký typ rekvizit, nebo třeba i něco úplně konkrétního, co nerad vidíš na seznamu rekvizit, když se připravuje nová inscenace?
Určitě. Za prvé jsou to věci, které se z podstaty rozbíjejí. Skleničky a hrníčky jsou ještě dobrý, ale když se jedná třeba o sádrovou sošku nebo podobné věci, tak to potom vyžaduje třeba i výjezdy za Prahu, pokud je třeba pořídit nové. Já to navíc vozím na zádech v MHD, protože nemám řidičák. Pak jsem vždycky opatrný, když se jedná o výbušniny, pyrotechniku, popravy různého druhu. U těch zbraní to totiž můžeš ovlivnit jenom částečně – když je třeba špatný náboj nebo blbá rozbuška, tak to nebouchne a oni na tebe řvou a ty za to nemůžeš. No a potom nezanedbatelná věc jsou rozměry výpravy a rekvizit. Protože my jsem tady opravdu hodně prťaví a mám pocit, že na to moc lidí nedbá nebo nevěří. Takže jsem takoví hodně přehlcení, žijeme tady jak v raketoplánu.
Rekvizitárna se hemží kromě stávajících rekvizit i relikviemi, které pamatují inscenace už dávno odderniérované. Jaké speciality nebo grály se tam momentálně ukrývají?
Momentálně právě kvůli nedostatku místa schovávám spíš jenom věci, které vím, že by byly těžko nahraditelné.
Takže je to spíš praktická sbírka?
Ano. Ale jinak si schovávám spíš takové artefakty než rekvizity. Třeba mám schovanou zlomenou karabinu, která nevydržela a praskla pod Vašíkem Šandou v KATECH. Oni ho tam věší, a tehdy se to s ním utrhlo, spadnul a my jsem se na jeviště plížili po břiše, abychom zjistili, jestli dýchá nebo to jenom hraje. Nebo mám prasklou žárovku, od které jsme tady hořeli během představení.
Někteří režiséři mají občas tendenci obsazovat do vedlejších a menších rolí i členy a členky zázemí – zahrál sis někdy?
Mnohokrát. Poprvé to bylo úplně krátce po nástupu – asi tři, čtyři dny – na zájezdě v Litvínově. Vím určitě, že kdybych věděl, že bude v rámci práce hrozit, že budu stát na jevišti, tak bych nenastoupil, protože jsem prostě stydlivý člověk. Nicméně jsem se tam ocitl – v inscenaci OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE a dopadlo to tak, že jsem rozesmál celý lazaretní vůz a pak celé divadlo. Bylo to velmi vtipné a velmi trapné.
Záměrně?
Ne, vůbec ne. Já mám totiž tu neblahou vlastnost, že když jsem na jevišti, tak mi připadá úplně všechno vtipný – podívám se a pán v první řadě má neskutečně vtipný boty, tak uhnu pohledem a tam má nějaká paní vtipný brejle, takže za chvíli už nemám tím pohledem kam uhnout. No a tam se stalo, že Jana Švandová a paní Jakoubková dělaly sestřičky, my jsem jim leželi hlavama na břiše a ony nám ty hlavy obvazovaly. No a paní Jakoubkové v tom břiše začalo kručet a když se to několikrát opakovalo, tak jsem se už prostě rozesmál nahlas, se mnou rozesmál celý lazaretní vůz a posléze celé litvínovské divadlo.
Takže raněného jsi pak už nehrál?
Hrál, pak ještě mockrát, ale naučil jsem se ty věci nevnímat. A vlastně když jdu na jeviště, nechávám Janáka v portále. Klidně se tam vyskytnu, ale pod podmínkou, že nebudu nic říkat. Protože to už se mi taky stalo. Většinou jsem hrál buď davové scény nebo mrtvoly. Mrtvého čeledína rozpáraného kancem, mrtvého Oldu Víznera – ale taky jsem třeba zaskakoval číšníka v NEBEZPEČNÝCH VZTAZÍCH. Tam jsem řekl asi jedno slovo, což se ještě dalo. Pak jsem měl mluvit v KOČIČÍ BAŽINĚ, ale tam tu moji roli naštěstí vyškrtli. Měl jsem tam mít jenom jednu větu – Narodila se nám tři krásná telátka. A v inscenaci IVANOV jsem měl roli sluhy Gavrily a říkal jsem tam větu To je ale nuda, což mělo velký úspěch. V rámci těch představení jsem se na jevišti vyskytoval vícekrát, pořád jsem tam něco nosil, klepaly se mi ruce, až cinkaly skleničky.
Máš nějakou inscenaci, která ti obzvlášť utkvěla v paměti z hlediska tvé profese – výroby, přípravy nebo obsluhy rekvizit?
Vybavuju si ĎÁBLOVU HOUPAČKU, to dělal Roman Polák a tam bylo spousta přestaveb, spousta obrazů, spousta rekvizit, věšelo se tam, střílelo a kydala se tam bramborová kaše. A byl to chaos. Ono se to nehrálo moc dlouho a pochybuju, že to někdy proběhlo úplně bez problémů. Byl to takový rekvizitářský čtvrtý kruh dantovského pekla.
No a pak OSIŘELÝ ZÁPAD, který miluju a nenávidím stejnou měrou. Miluju ho jako divák, ale pro nás je to rekvizitářská státnice – střelba, výbuchy…
(ukázka technických poznámek pro rekvizitáře k průběhu představení ĎÁBLOVA HOUPAČKA)
A nakonec – co oblíbená inscenace, nemusí být ani aktuální, vybral bys jednu?
Jednoznačně PAN POLŠTÁŘ. Nejen, že jsem dělal ilustrace do programu, ale to zkoušení, ten výsledek… Taky jsem tam hrál mučeného a ve scéně, kdy probíhá mučení jakoby ve vedlejší místnosti, jsem místo herců křičel v zákulisí já. Vždycky jsem měl hrnec a v danou chvíli vykoukla Markéta (inspicientka Markéta Řezáčová, pozn. red.) a řekla: řvěte.
Když se to zkoušelo, přišel jsem jednou domů z práce, šel jsem si zakouřit a najednou se mi úplně roztřásla brada a úplně bezdůvodně jsem se rozbrečel. To bylo tak očistný. Já brečel asi po třiceti letech, a měl jsem pocit, jako bych otevřel okna v zabedněným pokoji.
Jablonec nad Nisou / 18. / Danny Robins / 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH
