Markéta: V roce 2016 jsi dělal inscenaci této hry ve svém domovském Slovenském komorním divadle v Martině, kde jsi uměleckým šéfem. Jaký je tvůj návrat k HRÁČŮM po letech – v jiném divadle a jiném obsazení?

Lukáš: Keď prišla ponuka režírovať tento text, trochu som sa bránil. Zdalo sa mi príliš skoro vracať sa k textu po ôsmich rokoch. A je to prvýkrát, keď niečo robím druhýkrát.
Keď sme ale spoločne prešli iné návrhy, zhodli sme sa na tom, že v rámci našej množiny sa HRÁČI napokon javia ako najlepší nápad. Tak som kývol a vlastne som sa začal aj trochu tešiť na pokus o iný prístup k veci.
Nakoniec človek zistí, že to „inak“ spočíva skôr v tom, že pracuje s inými ľuďmi. A nie v zámernej inakosti. Nemôže to byť metóda. Tá hra má konštrukciu, ktorá neznesie prevracanie alebo veľké zmeny v základnom čítaní. Takže je to zaujímavé, ale nie v zmene paradigmy. Ide skôr o obsadenie a prostredie, v ktorom inscenácia vzniká.

Miro: Čo ťa napokon definitívne presvedčilo?

Lukáš: To si nepamätám. Veľmi ťažko sa vstupuje dramaturgicky do dialógu v prostredí, ktoré vôbec nepoznáš. Takže si nakoniec veľmi rád necháš poradiť. A tu bola – aspoň ja som to tak vnímal – relatívne silná vôľa si to vyskúšať v kontexte jubilejnej sezóny. Čo je taký, povedzme, odvážny koncept svojho druhu. Ale ja som pochopil, že možno nemá zmysel sa brániť a treba tomu ísť v ústrety, môže to priniesť niečo pozitívne. A, áno, skupina ľudí, ktorá sa tu stretla, to robí s vervou. Chcú to robiť, je to dostredivé.  

Markéta: Které téma tě na HRÁČÍCH zajímá nejvíc?

Lukáš: Zaujíma ma, ako sa človek dokáže preceniť a nevidieť, že je súčasťou väčšieho mechanizmu. Vždy sa môže stať niečo „väčšie“, môžete stretnúť, naraziť na niekoho, kto vám proste zmení život k horšiemu, aj keď ste si mysleli, že už máte vyhraté.

Markéta: A jaká je v tomto případě největší inscenační výzva?

Lukáš: Zatiaľ čo svoju prvú inscenáciu HRÁČOV som sa snažil stavať „realisticky“, s občasnými vybočeniami ku groteske, tu som si pôvodne hovoril, že by som skúsil posunúť jej estetiku od realizmu niekam ďalej. Že budem hľadať metafyzické záchvevy v Gogoľovom texte.
V konečnom dôsledku som ale narazil na hercov, ktorí, naopak, majú eminentný záujem na istom druhu javiskovej „pravdy“, veľkej miere konkrétnosti hereckého konania. Čo ma zase oblúkom vracia k istej forme divadelného realizmu – miestami dokonca výraznejšieho ako v martinskej inscenácii. Čiže tu sa stretla moja snaha prekračovať realizmus s výraznou hereckou realistickou tendenciou – a medzi tým vzniká tvorivé napätie – v dobrom.

Miro: V tejto súvislosti by som sa ešte spýtal na scénu. Pretože to je podľa mňa celkom nevšedné riešenie, výrazne vzdialené od realizmu.

Lukáš: Scéna je jedna z vrstiev, ktoré inscenáciu výrazne odlišujú od tej predošlej. V Martine sa s tým hráme trochu site-specific spôsobom. Diváci sedia na javisku a celé sa to odohráva v komornom, akoby konšpiračnom kvázi-pivničnom priestore „za niečím“.
Tu som si hovoril – poďme od realizmu preč, do abstraktného priestoru, ktorý nemá pevne stanovený čas. A Pavel Borák navrhol abstraktný biely priestor. Z hotela, predpísaného autorom, urobil priestor večného podvodu, kde sa striedajú rozličné ľudské príbehy. Aj hotelový sluha Alexej je spojený s týmto priestorom ako taká zvláštna nerealistická bytosť.

Markéta: Pracuješ na Slovensku i v Česku. Jak vnímáš rozdíl mezi prací se slovenskými a českými herci? Nebo se nějak liší přístup v Činoherním klubu?

Lukáš: Existuje paušálna stereotypná odpoveď: slovenské divadlo je skôr herecké, české obrazovejšie, Regietheater, herci sú flexibilnejší, ochotnejší vstupovať do rozličných poetík a tak. Pri veľmi povrchnom pohľade sa môže zdať, že to je sčasti pravda. Záleží, samozrejme, na konkrétnom divadle. Moja skúsenosť z Činoherného klubu je malá. Ale špecifikom nášho obsadenia sa mi vidí, byť snaha hľadať rýdzo herecké riešenia, uvažovať skôr v intenciách postavy ako obrazu, viac menej sa vyhýbať sa vonkajškovým zdrojom inšpirácie. V rámci spomínaných česko-slovenských stereotypov, by skončil Činoherný klub vlastne v tej slovenskej škatuľke. Ale kašľať na stereotypy, nemá to význam.

Miro: V hereckom obsadení je oproti martinskej inscenácii generačný rozdiel. Ako ho vnímaš?

Lukáš: To je zaujímavé. V Martine je časť obsadenie skoro o dvadsať rokov mladšia. S výnimkou hlavného predstaviteľa – Icharev je naopak starší ako trojica, ktorá oproti nemu stojí a ktorá má starších kolegov v Glovovi a Zamuchryškinovi. A tu v Činohernom klube zasa máme mladšieho Ondreja Rychlého, ktorý sa ocitá v obkľúčení hercov takmer o generáciu starších. Zaujímavá môže, byť pre niekoho paralela, že aj v skutočnom prostredí tohto divadla je Ondrej niekto mladší, kto tu hosťuje, prichádza zvonku, stretáva sa s „domácou partiou“.

Markéta: Znamená něco, že HRÁČI byli v Činoherním klubu svého času před mnoha lety tak populární inscenace? Dá se z toho pro zkoušení něco vzít, nebo vůbec ne?

Lukáš: Myslím, že to na jednej strane môže, byť motivujúce a na druhej zväzujúce. A preto asi najlepšie, čo sa dá urobiť, je na to zabudnúť. Chvíľku sme aj uvažovali, akým spôsobom toto vedomie zapojiť do inscenácie. Ako ho tam zhmotniť. Zatiaľ sa s tým trochu hráme v úvode. Ale to je skôr taká teatrologická libůstka/úchylka.
Človek pracuje s vedomím, že stojí na pleciach iných, ale musí sa snažiť uvažovať po svojom, inak sa to nedá robiť. Nezariaďujeme múzeum. Možno je to skôr otázka na hercov, ako sa v tom cítia. A oni to párkrát aj nahlas vyslovili, že majú tendenciu vnútorne sa porovnávať s „predchodcami“. Dá sa to vlastne lepšie? Nedá sa to lepšie – pretože sa to dá inak. Aj diváci budú iní.

Miro: Možno práve Ondra Rychlý najťažšie znáša tú konfrontáciu so svojím predchodcom Josefom Abrhámom.
Markéta: Chápe to jako závazek.

Lukáš: Ale je to mýtus. Nikto nespochybňuje, že Abrhám bol vynikajúci herec. Ale ten mýtus, znak, to je mnoho silnejšie ako fakt samotný. Nikto to nebude posudzovať a porovnávať. Nedáva to zmysel.

Miro: Stojí za pozornosť, že Vasil Fridrich je jediný v obsadení, kto v HRÁČOCH už hral. V inej inscenácii a inú rolu. Ovplyvňuje to skúšanie? Prináša nápady a hovorí občas o tom „ako sme to mali my“?

Lukáš: Minimálne má skúsenosť, že sa to dá naskúšať. Ale myslím, že Vasil sám hovoril, že na to musel vedome zabudnúť, aby sa mohol sústrediť na prácu.

Markéta: Ozvěna Smočkovy inscenace z roku 1982 se objevuje ve zvukové stopě – v hudbě, jíž jsi taky autorem. Z čeho v ní vycházíš?

Lukáš: Snažím sa – ako som hovoril na začiatku – hľadať jemné stopy niečoho metafyzického. A preto aj hudba je v kontraste s tým, čo by človek možno očakával. Nerytmizuje, nebuduje napätie, je skôr melancholická, chvíľami zdanlivo neadekvátna. A vlastne jej tam nie je veľa. Snažil som sa hľadať v tej grotesknosti tón smútku. A zaujíma ma, či sa to dá. Ono sa o Gogoľovi hovorí, že v jeho komédiách sú tmavé kúty.

Markéta: Když skládáš hudbu, máš už představu jako režisér, kam ji chceš vést? Máš zadání pro sebe jako autora hudby?

Lukáš: Málokedy. Nie. Je to väčšinou iba nejaký dojem, motív. Potom rozmýšľam, čo s tým ďalej. Prepínam medzi dvomi polohami. A snažím sa, aby sa tieto roly navzájom zbytočne neblokovali.

Markéta: V minulosti jsi inscenoval například TARELKINOVU SMRT od Suchovo-Kobylina, Ostrovského LES nebo VÝNOSNÉ MÍSTO. Jaký máš vztah k ruským klasikům?

Lukáš: Mal som lepší. Teraz pociťujem kultúrnu nechuť. Títo autori majú výrazný zmysel pre divadelnosť, niektorí z nich – napríklad Ostrovskij – s tým pracuje v niektorých hrách veľmi výrazne. A zdalo sa mi, že aj tá mentalita je nám – žiaľbohu – blízka. Ale to už je dávno; už dlho som vlastne nerobil takzvaný klasický text, tobôž ruský. Koľko je to rokov?

Miro: Naposledy to bol Čechovov UJO VÁŇA v Košiciach pred siedmimi rokmi.

Lukáš: Momentálne mám za sebou sériu nepravidelnej dramaturgie – autorské veci alebo projekty, ktoré koketujú s inými typmi divadla. Možno práve preto mi HRÁČI vyhovujú, je to koncentrovaný útvar, ktorý nepredstiera, že obsiahol vesmír.

Děkujeme za rozhovor

Romana a Lucie sdílí v zázemí Činoherního klubu jednu kancelář a v mnoha pracovních povinnostech se přímo doplňují. Ze všech respondentek a respondentů rozhovorů ze zákulisí jsou možná jejich profese nejvíce abstraktní. Mají mimo jiné na starosti plánování zkoušek a představení, zájezdy nebo komunikaci s uvaděčkami. Téměř neustále mají někoho na telefonu, případně rozesílají mailem nebo ve zprávě informace o chodu divadla. Na zkušebně Činoherního klubu jsme si povídaly nejen o rozsahu jejich práce, který možná leckoho překvapí, ale třeba také o osobní povaze vztahů v Činoheráku.

***

Kdy jste do Činoheráku nastoupily?

Lucie: Já jsem tu od září 2002.

Romana: A já od ledna 2003.

A nastupovaly jste na jakou pozici? Vyvíjelo se v tomhle smyslu nějak vaše působení tady?

Lucie: My jsme nastoupily na ty pozice, na kterých jsme teď, akorát práce se vyvinula podle toho, jak se proměňoval provoz v divadle – nebo teda spíš v divadlech obecně.

Romana: Takže už jsme začínaly jako umělecká tajemnice a tajemnice provozu.

V čem vnímáte, že se za tu dobu Činoherní klub nejvíc proměnil?

Romana: Největší je změna ve fungování herců. Dřív samozřejmě taky točili a měli jiné aktivity, ale nebylo toho tolik – teď hraje jeden herec třeba v pěti divadlech, plus mají natáčení, dabing, rozhlas, audioknihy, takže je mnohem složitější je dát dohromady.

Lucie: Dřív jsme tady měli naše herce, hostů bylo míň, teď je spousta z nich na volné noze. S tím má Romana mnohem víc práce, když dává dohromady fermany (měsíční rozpis představení a zájezdů, pozn. red.).

Romana: Je to víc práce, ale zase existují prostředky, jak je lépe sehnat – mobily, někdo má digitální diáře, do kterých můžeme nahlédnout, nebo mají někteří manažery. Dřív se obvolávaly pevné linky. U každého zaměstnance nebo herce jsme měly telefonní seznam a tam byly pevné linky domů, na chalupu, na matku, na sestru… Ale jak říká Lucka, zase toho měli míň, takže pokud už se ti podařilo někomu někam dovolat, většinou mohl třeba ten den zaskočit.

Lucie: A i přesto, že jsou tady někteří herci v angažmá, tak když dostanou termíny od nás, domluví si hned podle toho natáčení, a když se pak třeba za měsíc musí řešit změna představní a voláme jim, tak už mají plné diáře.

R: Proměnily se i zájezdy. Dřív se jezdilo hromadně autobusem, teď se jezdí zvlášť, což je praktičtější a příjemnější. Nikdo nemusí na nikoho čekat. Třeba herci můžou přijet až když je dostavěná scéna. My se to s Luckou snažíme co nejvíc všem zjednodušit a zpříjemnit. Domluvit, aby auta čekala u divadla, zajistit navigace, případně najít vlak nebo autobus a tak. Aby to všechno klouzalo a aby pak do toho divadla všichni chodili rádi. To je takový náš největší úkol a cíl.

Ohledně náplně vaší práce už jsem něco málo zmínila v úvodu, ale zrovna ve vašem případě toho bude asi mnohem víc…

Romana: Je to vlastně organizace chodu celého divadla – od naplánování představení na jednotlivé měsíce, včetně zájezdů, po plánování zkoušek, oprašovaček. Nejvíc je to ale asi plánování ústící v odehrání inscenace. V případě zájezdů jde o zajišťování dopravy, ubytování, smluv, na místě musí být plakáty, programy… Co se týká herců a hereček, tak třeba volá hodně lidí o podpisy nebo o setkání, a my nemůžeme prostě jen tak předat číslo na daného člověka. Takže je potřeba to případně dát hercům vědět. Nebo volají z jiných divadel, z jiných produkcí, novináři. Takže pokud nemají herci vyloženě vlastního manažera, na kterého se to dá převést, tak jim děláme takové obecné manažerky. Domlouváme například s filmovými nebo televizními produkcemi termíny a tak dále.

Lucie: Romana třeba naplánuje zájezd – technicky, personálně, termínově, a já potom dělám zájezdový ferman. Takže zjišťuju vzdálenost, a tudíž délku cesty a čas odjezdu z Prahy. Kolik lidí a kdo přesně jede ze zázemí divadla, v kolika autech, rozdělení na ubytování. Všichni musí přesně vědět kde a v kolik mají být.

A Lucka má navíc na starosti ještě uvaděčky.

Lucie: Přesně. Takže já nemůžu jen tak dělat Romaninu práci a ona mojí, ale jsme schopné se operativně domluvit, abychom se třeba na pár dní zaskočily, protože ten provoz známe už celkově natolik, že dočasně jedna druhé vypomoct dokážeme.

Romana: A to nás bývalo v zázemí ještě méně. Teď nás dost přibylo, ale zase je pravda, že se toho v divadle obecně děje mnohem víc. To se taky proměnilo – dřív se prostě jen hrála představení. Teď se tu konají různé doprovodné akce.

Lucie: Třeba noci divadel, tak jak vypadají dneska, že je to opravdu program, nejen vyvěšení plakátu, nebo akce v kavárně – tyhle věci nebyly. A je super, že se toho děje víc. Ale děje se to všude – letní scény, malé scény, doprovodný program…

Mám pocit, že je to často proto, aby si divadla vytvořila nebo utužovala diváckou základnu.

Lucie: Dřív taky bylo těch divadel mnohem míň. Vždyť si vezmi, kolik jich je třeba jenom tady v okolí Václaváku. V každý ulici je divadlo.

Romana: A taky platilo, že se řeklo jméno a věděla jsi, kam na něj jít do divadla. Dneska už to takhle jasné nebývá, každý hraje na více scénách. A je to asi i dobou obecně – jsme zvyklí, že se na nás hrne spousta akcí.

Lucie: Chceme toho co nejvíc, musíme mít pocit, že je z čeho vybírat. A divadla se samozřejmě snaží na sebe vydělávat, chtějí přicházet s něčím jiným než ostatní, aby získala peníze na provoz, kterých je v současné době pro divadla stále méně a méně. A i lidé v divadle se musí nějak uživit. Nedá se to dělat jen z lásky.

A když se bavíme o všech těch povinnostech, které tady v divadle máte, co je na tom všem nejtěžší nebo co zabere nejvíc práce?

Romana a Lucie: Komunikace s lidmi.

Romana: My jsme vlastně na telefonu 24 hodin denně. Nevypneš si ho ani večer – můžeš, ale nedá ti to, protože víš, že se hraje a může se stát cokoliv. Ale samozřejmě když jde třeba Lucka do kina, tak mi dá vědět, ať jsem na telefonu já, že ona teď chvíli na příjmu nebude. Nikdo toho ale nikdy nezneužívá a my to děláme, protože nám na tom divadle záleží.

Lucie: My, když uděláme chybu – kdyby se třeba stalo, že herec večer nepřijde na představení, protože naším nedopatřením nedostal termín – tak se musí to představení zrušit. O peníze tím pádem přijdou nejen herci, ale jsou tady taky lidé v zázemí, uvaděčky, bar. Pokladna by pak musela řešit vrácení a změny vstupenek…

Romana: To je asi jedna z nejstresovějších věcí, že buď my dáme někomu špatný termín nebo si ho on špatně zapíše.

A co naopak máte na svojí práci nejraději?

Romana a Lucie: Komunikaci s lidmi. (smích)

Lucie: Je to tak. Tady jsou vztahy přátelsko-pracovní. S těmi lidmi se komunikuje úplně jinak, je to otevřenější a jsme si všichni bližší.

Romana: Ale protože toho všichni mají hodně, a ne každý má produkční nebo technické smýšlení, takže často nestačí jedna zpráva nebo upozornění ohledně termínů, ale je třeba věci připomínat pořád dokola. Ale zase pak je to o tom, že s těmi lidmi máš hezký vztah. Takže i když tady zažíváme stresové situace, tak nás tady pořád drží to, a vím, že to bude znít jako klišé, že jsme taková velká rodina. Máš tady k lidem prostě blízko.

Lucie: A navíc nám po tolika letech není jedno, jak ty věci dopadnou. Je to osobnější. Nedokážeme nad tím mávnout rukou.  Když je nějaký problém, tak třeba v sobotu zruším svůj program a jedu do divadla – nebo nejen já, máme to tak všichni. A i kdyby se to třeba bez nás nakonec zvládlo, tak nám to prostě není jedno.

Romana: Nedá nám to. Třeba když byl covid a bylo potřeba testovat herce, tak jsme testovali.

Lucie: Vybíraly jsme potvrzení, dávaly to do tabulek, přeposílaly na pojišťovny…

Romana: Hledaly jsem testovací místa, kde berou nejrychleji, kde bývají nejkratší fronty. I když se vlastně nehrálo, tak pro nás to bylo asi náročnější než v normálním provozu.

Lucie: Taky jsme pořád musely sledovat nejnovější vyhlášky, aktualizace, hlídat, kdo v divadle má kolik očkování, komu kdy vypršely testy.

Často se opakuje, že většina umělců je poměrně nepraktická, naorganizovaná. Vy s nimi přicházíte do kontaktu denně a řešíte právě nejrůznější praktikálie. Je tohle spíš jen stereotyp nebo na něm něco je?

Romana: Jsou nepraktičtí herci a pak jsou velmi praktičtí herci. A ti, co jsou hodně nepraktičtí, teď můžou mít manažery, kteří to za ně všechno řeší. Ale po té době, co taky s Luckou jsme, už víme, kdo to jak má, na koho víc apelovat, koho víc uhánět. Ta zkušenost je strašně důležitá. A na druhou stranu oni nám věří – myslím, že za ta léta jsme si se všemi vybudovaly takové vztahy, že ostatní vědí, že se na nás můžou spolehnout a třeba kdykoliv zavolat.

Lucie: Taky víme, že se můžeme spolehnout jedna na druhou. Já bych nemohla jít pracovat jinam. Nebo bych musela jít s Romanou. (smích)

S ohledem na to všechno, o čem už jsme se bavily předpokládám, že vás už na divadle jen tak něco nepřekvapí. Ale je něco, co by podle vás „nedivadelníky” mohlo zaskočit nebo pobavit ve spojení s vaší denní agendou?

Romana: Máme asi různé bizáry. Třeba rušení představení…já třeba na sjezdovce v Itálii – jedu, telefonuju a ruším představní. Nebo jsme třeba večer měli plné hlediště a čekalo se na herce, který zapadl s autem do sněhu. Nikdo nevěděl, jestli se nakonec bude hrát.

A hrálo?

Romana: No, nehrálo.

Lucie: Nedojel. Dojel až k Praze a tam zůstal.

Romana: Jsou to často situace, které musíš řešit okamžitě, nesmíš nad tím moc dlouho přemýšlet. Nejdůležitější je, aby to bylo rychle a samozřejmě vyhovující pro všechny strany. Třeba v případě změny představení – což jsou asi nejstresovější situace – se musí ve tři hodiny odpoledne už vědět, co se bude večer hrát, aby mohla technika začít stavět scénu. Takže pokud nám dá někdo vědět v jednu, že večer nezvládne odehrát, moc času na prostoje není. Všichni musí do těch tří vědět, jestli a co se bude hrát. A nejde jen o herce – musíme si být jisté, že tady budou kostymérky, osvětlovači, že daná dekorace není v opravě, že nějaký kostým není v čistírně. To všechno se musí vyřešit, všichni obvolat.

Lucie: Romana v tu chvíli většinou řeší herce a podle toho vybírá titul, který bychom případně zvládli takhle na poslední chvíli nasadit, a já obvolávám zázemí, aby ti lidé věděli, že je třeba stavět něco jiného nebo že například rekvizitář bude muset dojít rychle něco nakoupit…Taky dáváme vědět mimopražským – aby nevyjeli nebo naopak stihli dojet.

Romana: Většina rolí ale zaskakovatelných není. Ne u nás. My tady hrajeme divadlo, které nejde zaskočit jen tak s textem v ruce, protože by to byl rušivý element. Ta představení by ztratila kouzlo. Takže to jde spíš výjimečně. Proto se pak třeba i ruší.

Na závěr se většinou ptám na oblíbenou inscenaci (nemusí být ze současného repertoáru), máte nějakou? Ve vašem případě by mě navíc zajímalo, jestli se vztah k jednotlivým inscenacím odvíjí i od praktických záležitostí, které musíte řešit. Například jestli patří mezi vaše oblíbené takový titul, který se snadno nasazuje.

Lucie: Jo, patří. (smích) Záleží i na obsazení, protože to třeba může být drsné na jevišti, ale velmi příjemné v zákulisí s herci. Ale pro mě je osobní asi OSIŘELÁK (OSIŘELÝ ZÁPAD, pozn. red.). Tím jsem začínala, nebo teda viděla jsem ho, a pak jsem nastoupila. Ale v Činoheráku jsem jinak byla úplně poprvé ve čtrnácti na PENZIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY. Seděla jsem uprostřed první řady.

Romana: Mně se to mění, protože jednotlivé inscenace se nasazují každý rok jinak, záleží, jak jsou jednotliví herci zrovna vytížení. Teď mám třeba osobně ráda LINDU VISTU. Mívala jsem ráda MASKU A TVÁŘ.

Lucie: Ale rozhodně to nesouvisí s tím, co se děje na jevišti. Samozřejmě, že se nám něco líbí míň a něco víc, ale ten vztah k inscenacím máme hodně spojený právě s obsazením a celkovým fungováním toho týmu.

Romana: Vlastně je to úplně opačný pohled, než mají diváci.

Děkujeme za rozhovor

Jak vznikla myšlenka na autorskou inscenaci na základě dopisů tvých prarodičů?

S Martinem Fingerem jsme četli dopisy Evičky a Luďka na křtu básnické sbírky ŠTĚSTÍ JISTĚ PŘIJDE mojí kamarádky – básnířky Marie Šťastné. Ona ty dopisy znala. Když jsem je totiž dostala od babičky a od dědy, jedno léto jsem strávila tím, že jsem je přepsala. A protože mi přišlo, že je to taková poezie, dala jsem to tehdy Marii přečíst. Jen tak pro radost. A ona si na mě vzpomněla, když na křest své sbírky dávala dohromady program. Vybrala si dopisy, které se jí nejvíc líbily, a my jsme je potom s Martinem Fingerem proškrtali a četli jsme je tam jenom tak z papíru. Lidi na to krásně reagovali: šli s tím ve smíchu, v dojetí, v napětí…

Když se potom otevřela možnost, že bych se mohla věnovat divadelní režii, Martin to zachytil a dal mi prostor v Činoherním klubu. Bylo přirozené, že jsme si vzpomněli na hluboký zážitek ze čtení těch dopisů a chtěli jsme je dělat.

Lákalo tě už dřív – zkusit si divadlo?

Nebylo to něco, co by bylo nepomyslitelné. Já jsem se hlásila na režii na DAMU na katedru alternativního a loutkového divadla, když ji vedl pan Schmid. Ale protože mě mezitím vzali na katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU, už jsem na přijímačky nešla. Pak jsem jako studentka několik let pracovala externě pro Divadelní noviny. Dělala jsem pro ně rozhovory; tehdy jsem byla třikrát týdně v divadle a jezdili jsme i po oblastech. Takže nějaké námluvy s divadlem probíhaly, ale pak si mě úplně snědl film. Když mě trochu uvolnil, přišlo mi přirozené – a nemyslím to namyšleně –, že se porozhlédnu i po divadle.

Jak vnímáš rozdíl práce v divadle a u filmu?

Já to vůbec neporovnávám. Po umělecké stránce mi to přijde neporovnatelné. Co se týče praktických věcí, film je tisíckrát víc běh na dlouho trať. Od momentu, kdy napíšu scénář, po to, než jdu točit, uběhne klidně pět let, než na film seženeme peníze. Pak ho ještě točíme a stříháme a, než je premiéra, určitě uplyne další rok, dva. Od nějaké mé ideje a nadšení pro věc po to, než film uvidí první divák je pět, šest let standardní doba. V tom je pro mě divadlo zázrak. V létě jsem se věnovala skládání textu a v březnu to uvidím zahrané. To je neskutečný rozdíl.

U filmu je moje práce víc analytická – dlouho jednotlivé složky rozkládám, dlouho čekám, a pak je pořád „přilepuju“ k sobě. Nejdřív mám scénář, pak casting, pak kostýmy, pak lokace, pak se točí, pak se stříhá, pak až mám hudbu. Divadelní práce je taková syntetická – všechny složky dávám do kupy a směřuji k výslednému tvaru, o kterém vím, kdy bude vidět.

Baví tě to v divadle?

Dělám to prvně, tak zvažuju, jestli pro herce dostatečně funguju, jak by potřebovali. Ale jinak mě to baví moc. Samozřejmě u filmu se cítím jistější; dá-li Bůh, tak budu točit čtvrtý celovečerák. Tam už vím, co si můžu říct, co nemůžu, co si můžu dovolit po hercích chtít, co kdy můžu chtít, aby uměli. Z uměleckého hlediska je to křehké stejně. U divadla si to teprve osahávám a učím se s tím zacházet, taky mám kolem sebe nové lidi v zázemí.

Co je pro tebe nejtěžší?

Nevím, jestli se to už v této fázi dá říct. Měsíc před premiérou, kdy děláme tenhle rozhovor, je nejtěžší asi, abych tomu dostála jako dobrá režisérka.

Je něco, čeho ses bála, a nakonec to třeba není žádná potíž?

Bála jsem se, jestli s herci vejdeme do tvůrčího dialogu, jestli budu přesvědčivá, že divadlo vidím. Společně pracujeme, s každým jsme si našli jiný vztah, ale věřím, že v tom dialogu jsme.

I ve své filmové tvorbě vycházíš do značné míry ze svého života a ze své rodiny. V inscenaci MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU texty napsali de facto tvoji prarodiče. Jak s tím nakládáš? Není to příliš intimní záležitost?

Co se týče dopisů a deníků, já bych to tak dobře jako autorka prostě nenapsala. Zrovna konkrétně tady jsem věděla, že mám poklad. A dostala jsem ho vědomě od babičky. Takže hádám, že když to babička dala někomu v rodině, kdo se profiluje jako spisovatelka a filmařka, tak věděla, jak s tím bude naloženo. Nemám rozpaky, že by se to nesmělo zveřejnit.

Mohlo se stát, že by ty dopisy a deníky byly jalové. Ale jsou tak strašně přesné a intenzivní v tom, kdo je která postava, jak oba absolutně rozličně používají slova, slovosled, češtinu k tomu, aby vyjádřili intenzitu, emocionalitu, svou zkušenost, svůj vztah… A přitom sdílejí společný prostor – narážejí v něm o sebe. Mám pocit, že kdyby to člověk psal vědomě jako literaturu, ve které chce, aby do sebe prostřednictvím dopisů narazily dvě osobnosti, že by to takhle stejně nikdy nenapsal. Koneckonců ty „nesmyslné“ slovosledy dávají hercům zabrat.

Stejně tak je k nezaplacení, když dostaneš záznam postupné psychiatrické poruchy v denících. Cítila jsem spíš zodpovědnost, abych s tímhle „materiálem“, který můžeš zpracovat jen jednou, dobře naložila a napoprvé ho trefila přesně.

Jak se ti s tím – jak říkáš „materiálem“ – pracovalo?

Těžce. S humorem říkám, že skládat ty dopisy a deníky bylo to nejtěžší, co jsem kdy psala. Když píšu scénář, mám nějakou ideu – a podle ní volím slova, kterými ji popíšu, a přenesu do obrazu. Tady jsem měla slova a potřebovala jsem za to dosadit ideu a najít obraz. Byl to vlastně opačný postup, než jak obvykle pracuju. Fakt jsem se tím hrozně protrápila. Taky je potřeba říct, že materiálu bylo neuvěřitelné množství. Dopisů je kolem 120 stran A4 a v denících je mimo jiné pomalu přepsaná celá Bible.

Kdy jsi to od babičky dostala?

Dopisy jsem dostala, myslím, ještě když byl děda naživu. Babička věděla, že si to ráda přečtu. A dědovy deníky z blázince jsem dostala, když děda zemřel. Babička je sbalila do tašky a dala mi je se slovy: „Na, tohle se tobě bude líbit.“

Četlas je hned?

Ne. Po smrti dědy bylo období, kdy jsem na ty deníky nemohla sáhnout. Asi jsem se i bála. Ne toho, co se dočtu. Ale je to křehká věc. Vstup do neznáma. A tam se člověk vždycky bojí. Dopisy jsem sama přepisovala. Ale o přepsání deníků jsem poprosila svou blízkou přítelkyni – právě tu Marii Šťastnou, o které už byla řeč. Protože míra bolesti, kterou jsme s dědou v tom stavu zažili, pro mě byla za hranou snesitelnosti.

Uvažovala jsi vůbec o tom, že bys ten materiál zpracovala jiným způsobem? Například do klasického dialogu, že bys to použila jenom jako výchozí inspirační materiál, a napsala hru sama?

Pro mě to je dialog! Já jsem brzo poznala, že tam žádné moje slovo nepatří. Máme tam pár „zcizováků“ a takových milých narážek pro oživení, ale tím, že je to poskládané jenom z původních materiálů, je to nějakým způsobem krystalické.

Je těžké pracovat s herci, když znáš předobrazy postav?

Na to jsem zvyklá od filmu. Když Jenovéfa Boková v mém debutu – ve CHVILKÁCH hraje jako kdyby mě, tak chvíli máš tendenci herce vést, nebo postavu vysvětlovat tak, jak reaguješ ty. Potom se z předobrazu skutečného člověka stane postava. Ale neumíš to odstřihnout hned. Chvíli říkáš „babička“ a po čase začneš říkat „Eva“ nebo: „Ale to by Luděk neudělal.“ Nevyčítám si to, ani si to nezakazuju. Ostatně hercům při práci na postavě pomáhá, když se můžou chytit něčeho konkrétního. Nehrají moji babičku a mého dědu, ale hrají Evu a Luďka.

Jak se ti s herci pracuje na divadle? Ve filmu máš do značné míry výsledek ve svých rukou ty. V divadle mají nad výsledkem mnohem větší moc herci…

Souvisí to s rozdílem mezi divadlem a filmem, o kterém jsem mluvila. Jak bude vypadat film, držím do posledního momentu jenom já ve své hlavě, a všechny skládám k tomu. V divadle to budou herci hrát a vlastně ukazovat divákům, jak inscenace vypadá. Jsou zodpovědní za výsledek a jeho případné proměny, ale ideálně to musí udělat vždycky stejně dobře, po smyslu. A já jim musím při zkoušení poskytnout všechno pro to, aby pochopili situace a věděli proč.

Když to přeženu, když u filmu herci úplně přesně nerozumí tomu, co hrají, tak to tolik nevadí. Koneckonců ani není vždycky čas, aby si na všechno přišli, nebo je to technická záležitost – je to potřeba kvůli kameře a podobně. Když řeknu dejme tomu „jdi doprava“ a Martin mě poslechne, ví, že já to mám v hlavě a je to moje věc, kam to pak střihnu, nebo jestli přes to dám hudbu. V divadle potřebuju, aby na to přišel, proč má doprava jít. Aby to pak věděl, cítil a znal. A uměl to zopakovat, až bude hrát a já u toho nebudu. Je to tedy pro mě jiná práce s trpělivostí; musím být při zkoušení extrémně trpělivá.

O čem je pro tebe nejvíc MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU v tuto chvíli?

O tom, jak krásné a těžké je, když člověku na někom záleží. Pojmy jako láska a milovat a smrt jsou spíš tajemství, a když tam budou, tak je to dobře. Ale myslím, že máme dvě postavy, kterým na sobě od prvního okamžiku záleží. A za to „záleží“ se schová, že někdy v dobrém a někdy ve zlém. Někdy jim na sobě záleží tak, že si tím ubližují, někdy si tím pomáhají. Ale nikdy jim nepřestane, co spolu jsou, na sobě záležet. A to je ještě něco jiného než milovat. Třeba se i chvíli v tom celoživotním vztahu nemilují, ale vždycky jim na sobě záleží.

Co pro tebe znamenají dopisy obecně? Píšeš dopisy?

Jsem ročník 1985, takže já jsem ještě zvládla dospívat bez mobilů. Když jsi někoho potkala na táboře, nebo ses v létě s někým seznámila na chalupě, tak se pak psaly dopisy. Takže já jsem dopisů napsala jako holka hrozně moc. Ale i později, v dospělých vztazích, když jsem potřebovala tomu druhému člověku říct něco důležitého, napsala jsem to. Aby si to mohl přečíst, aby to měl u sebe. Takový dopis nepošleš, ale necháš ho doma na stole nebo na ledničce. Když dávám dárky k Vánocům, ráda k nim píšu na kartičky vzkazy. Ještě teď dost ráda něco napíšu. Mám pocit, že to víc platí. A zůstává.

Podstatná část MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU se odehrává v 50. letech 20. století. Společenské situace se ale dopisy dotýkají pouze okrajově a nepřímo. Zmiňují se jen okolnosti, které mají dopad na každodenní život Evy a Luďka. Uvažovala jsi o tom přidat tam vnější svět ještě jinak, než jak se jeví z dopisů?

Přestože dopisy – a z dnešního pohledu možná i deníky – jsou dobové datem vzniku, tak to, proč má smysl je dělat na divadle, je, že v sobě mají absolutně nadčasové téma. Ta dobová konkrétnost je milá, že to je v něčem usazené a neplave to, ale pro samotné téma toho víc potřeba není a působilo by to rušivě.

Ve hře hlavně Evička hodně cestuje po celé Moravě. Jaký máš vztah k místům, o kterých je řeč?

Cestuje se tam hlavně mezi Prahou, Jihlavou a Velkým Meziříčím. A to jsou všechno místa, ke kterým je vázaná moje rodina. Děda pocházel z Prahy, babička z Jihlavy a společně se potom přestěhovali do Velkého Meziříčí, kde se narodila moje máma a kde jsem vyrůstala i já. Takže já mám za těmi místy konkrétní představu. A doufám, že to na všech těch místech zahrajeme.

Vztah k prarodičům se ti tedy nejvíc pojí s Velkým Meziříčím?

Ano. Oni tam prožili celý život. Pro lidi, kteří Velké Meziříčí neznají, z těch dopisů z obecného hlediska plyne, co to znamenalo zařídit si v té době jako mladý manželský pár na malém městě rodinu a život.

Kde je pro tebe domov?

Já to mám s domovem složitější. Jsem z Velkého Meziříčí, potom jsme se stěhovali do Jihlavy, pak jsem se stěhovala do Prahy, na chalupu jsem jezdila na vesnici… Byla jsem taková hodně přemisťovaná.

Jak k tobě přicházejí témata, kterými se zabýváš, nebo podle čeho si je vybíráš?

Musím si vymýšlet práci, kterou se uživím. Takže kdyby to ke mně nepřicházelo, tak to musím donutit přijít. Ale většinou přirozeně, jak stárnu, přicházejí nová témata, která jsem odžila, ale vlastně je potřebuju zpracovat. Ve filmové práci mě teď čeká odhlédnutí ke komediálnímu seriálu. Najednou si to řeklo, že by to chtělo nějakou komedii.

Zaujala tě divadelní práce natolik, že máš chuť pustit se do něčeho dalšího?

Práce na divadle mě baví. Ale u mě je otázka – protože nejsem „vyučená“ divadelní režisérka – jak by mi to šlo s cizím textem, od jiného autora nebo autorky, než jsem já. Nevím, jestli jsem univerzální divadelní režisérka. Nejde ani tak o to, jestli by mě divadelní hry bavily, ale jestli bych je na jevišti uviděla. Za svými slovy svět vidím. Za slovy babičky a dědy to bylo náročné, ale pořád to byla slova, která se nějak vážou ke mně. U jiných autorů by se vidělo. Musela bych si to pečlivě rozmyslet.

Nechci to zakřiknout, ale měla by mě příští rok další divadelní režie čekat a přibýt by měl taky rozhlas. Je to příjemné, nebýt upnutá jenom na film. Člověk má pak veselejší mysl a tvůrčí náladu, protože není tak strašně soustředěný jenom na jedno. A netrýzní se, když to vyjde, nebo nevyjde.

V Činoherním klubu působí od roku 1996 a když si rozkliknete na webu divadla libovolnou inscenaci z aktuálního repertoáru nebo nahlédnete do programu zjistíte, že jméno Milan Pastyřík je u každé z nich uvedeno pod světlem i zvukem. K některým z nich navíc složil i hudbu, mezi jinými třeba i k poslední premiérované – MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU. V jaké fázi zkoušení přichází do procesu hudební skladatel a kdy se zapojují světla a zvuk? A co všechno obnáší večerní směna osvětlovače-zvukaře v Činoherním klubu?

***

V Činoherním klubu už nějakou dobu působíš, je nějaká inscenace, z minulosti i současného repertoáru, která je/byla pro tebe v souvislosti s tvojí profesí z jakéhokoliv důvodu speciální nebo nezapomenutelná?

Začínal jsem v Činoheráku jako kulisák a můj první den v divadle se hrálo VODNÍ DRUŽSTVO, kde kulisáci vystupovali na jevišti, a dokonce měli všichni tři mluvit – unisono. Když mi po stavbě dekorace kolegové řekli, abych si oblékl kostým rolníka a naučil se rychle text, chtěl jsem utéct. V hlavní roli byl pan Petr Nárožný a s námi měl „dialog“ pan Stanislav Zindulka (většinou jsme koukali skrz něj), no a jak jsem šel na jeviště, popadla mě čirá hrůza. Postupně jsem se však vyprofiloval na velmi slušného rolníka a za nějakých 5 let jsem se naučil i těch 8 vět.

Ze světelného prostředí, kam jsem přešel z rolnického, si vybavuji například inscenaci JEDNOU K RÁNU, kde po nás pan režisér Smoček chtěl světelně ztvárnit přílet UFOunů a my se opravdu snažili, ale on pořád smutně říkal: „ale takhle to tenkrát nebylo“.

Na hudební složce inscenací jsi nejčastěji spolupracoval s Ondřejem Sokolem (ZRADA, KATI, LINDA VISTA, MACBETH, BABYBOOM), jak tahle spolupráce probíhá? Liší se nějak zásadně třeba od způsobu práce Braňa Holička nebo Beaty Parkanové, se kterými jsi v poslední době taky pracoval?

Ondřejovi jsem vděčný, že mi tuto příležitost před lety dal, já už měl tou dobou kytaru na hřebíku a byl smutný, že už v žádné kapele nebudu a že jsem s hudbou skončil. A najednou mě Ondra oslovil 14 dní před premiérou ZRADY, jestli si nechci k tomu udělat hudbu (Jan Muchow neměl čas, tímto mu děkuji). A tak začalo 13 bezesných a probdělých nocí s kytárou z hřebíku a rozhozeným trávením a Ondřejovo producentské vedení mě dokopalo k mé první scénické hudbě.

Spolupráce s Braňem a Beátou je jiná v tom, že jsem starší než oni, takže si na ně můžu víc dovolit a jsem drzý, než mi připomenou, kdo je tady režisér a já odcházím se sklopenýma ušima a pláčem do kabiny.

V jaké fázi zkoušení se zapojují do procesu světla a zvuk? Býváš na zkouškách od začátku?

Na první čtené bývám jen v případě, že dělám hudbu, jinak se jako osvětlovači a zvukaři snažíme dělat, že v divadle vůbec nejsme, ať po nás nikdo nic nechce. Ale pak přijde první světelná zkouška, kde se poprvé střetneme se scénografem a režisérem a jejich představou, jak by to mělo vypadat a musíme je posadit na zem, například jim říct, že chodit s kovovou lampou zapojenou v zásuvce v bazénu s vodou je blbost, pokud nemají v zásobě dost stejně vypadajících hereček.

Stejně jako v případě herců a hereček je pro tvoji práci specifické to, že neopouštíš inscenaci s poslední zkouškou, respektive premiérou, ale musíš být na každé repríze (případně někdo z kolegů).  Jak často jsi večer v Činoheráku a co všechno směna obnáší?

Jako každý smrtelník i osvětlovači a zvukaři musí chodit do práce a vydělávat na bazén. Večer v divadle obnáší to, že sleduješ, kam se inscenace vyvíjí, jestli dobrým nebo špatným směrem, pak to na baru probíráš s herci, kteří na tebe koukají, co to meleš a z který díry přijel tvůj autobus. Takže tvůrčí a inspirativní prostředí.

Herců se často ptají, jestli mají nějakou vysněnou roli nebo divadelní hru, kterou by chtěli hrát. Máš ty nějaký titul nebo autora, ke kterému víš, že by tě lákalo dělat hudbu? Případně režiséra nebo režisérku s kterými bys chtěl spolupracovat?

Já jsem otevřený všem režisérům, kteří se jmenují Ondřej nebo Braňo nebo alespoň začínají na B, ale nebráním se i jiným jménům. A co se autorů týká, chtěl jsem vždy zkusit Shakespeara, a to se stalo u MACBETHA, tam zase neměl čas Ivan Acher, tímto mu děkuji, takže já jsem vlastně takový náhradník, Renegade (to byl ale velkej frajer).

Vašek je můj o ročník mladší spolužák z DAMU, se kterým jsem ale shodou okolností spolupracovala na dvou absolventských inscenacích v DISKu. Taky byl iniciátorem a hrál jednu z hlavních rolí v mém režijním debutu. A taky vlastně trochu může za to, že jsem se před 5 lety stala dramaturgyní Činoherního klubu. Samozřejmě taky mě někdy štve a asi by mu prospělo víc zdrženlivosti ve věcech, které se ho bezprostředně netýkají, ale dává tím najevo, že mu na nich záleží. Zkrátka mám ho moc ráda a nedám na něj dopustit.
S Vaškem jsme si povídali večer před představením na zkušebně…

Předně bych ti rád poděkoval, že jsem se po dlouhých 9 letech dostal na titulní stranu Činoherního čtení, nyní v Magazínu…

To si pamatuješ takhle přesně?

Naposledy jsem tam byl krátce po premiéře AMERICKÉHO BIZONA, která byla 18. května 2015.

A co si ještě dobře pamatuješ – respektive co nezapomínáš?

Pamatuju si na mimořádné zkoušení právě AMERICKÉHO BIZONA, na úspěšnou premiéru KATŮ, na neúspěšnou premiéru SVATBY POZDNÍHO LÉTA, na nečekaný záskok v POUTNÍCÍCH DO LHASY, na který jsem měl dva dny… Nezapomenu ani spoustu niterných rozhovorů se svými kolegy. Ale byly tu samozřejmě i nepříjemné situace, na které bych rád zapomněl a myslím, že se mi to postupně daří.

Dnes bude po představení inscenace NEJBLIŽŠÍ debata s diváky a budou padat nejrůznější otázky. Tak se tě chci na úvod zeptat, jakou otázku bys rád dostal, ale zatím ti ji nikdo nepoložil?

Já mám obecně rád různé ankety a žebříčky. Takže bych se možná rád zamyslel nad svými TOP 5 nejoblíbenějšími inscenacemi, které jsem v Činoheráku kdy nazkoušel.

Dobře. K tomu se asi dostaneme, protože otázku v tomto duchu mám připravenou… Máš rád inscenaci NEJBLIŽŠÍ? Co tě na ní baví?

Po tom, co se o dost zkrátila, se zařadila k mým velmi oblíbeným inscenacím…

Máš rád krátké?

Mám rád inscenace, které mají únosnou stopáž. Pro diváka „useditelnou“. Ale NEJBLIŽŠÍ mám rád hlavně z toho důvodu, že tam mám tři role, které jsem si pečlivě vybudoval – a ty mě baví. A z reakcí mám pocit, že baví i diváky.

Máš teď za sebou dvě úplně odlišné zkušenosti. Ve 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ jednu z hlavních rolí, kdy od začátku do konce představení v podstatě neslezeš z jeviště. Navíc se děj odehrává na jednom místě v průběhu jednoho večera. Naopak v NEJBLIŽŠÍCH hraješ 3 postavy, dalo by se říct epizodní. Jaký je v tom pro tebe jako herce rozdíl? Co z toho je ti bližší?

Sam v DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU je pro mě samozřejmě daleko větší nálož. Jeho vnitřní svět, který musím divákovi zprostředkovat, je obrovský. A protože tam nemám oddělené výstupy, ale celé to plyne a navazuje, musím kromě samotného příběhu a dané situace vlastně pořád vnímat celek a temporytmus. Aby tomu nepadal řemen například. DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH je taky upovídaný – a když to zjednoduším, jenom těch písmenek, co člověk musí říct, je opravdu dost.
Jak DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH hrajeme častěji, odhazuju veškerý závaží, který jsem si na sebe během zkoušení nabral – všechny požadavky, které jsem chtěl každému splnit. Postupně jsem tam víc já a je mi v tom dobře.
Ale abych odpověděl, baví mě hrát obojí. Protože každá repríza je jiná, jak jsme na to tady v Činoherním klubu zvyklí. A to nepřeháním. Jsem na jevišti s lidmi, u nichž vím, že si můžu dovolit to pokaždé vyzkoušet jinak. Tak jak to v tu chvíli přijde. A oni na to úžasně reagují.

Jestli se to tedy dá říct, kterou fázi inscenace máš raději – zkoušení nebo hraní?

Moc mě baví úvodní fáze zkoušení. Nemám na mysli ani tak první čtenou, ale ty následující zkoušky u stolu. Baví mě číst a rozkrývat text. V té fázi se cítím nejsvobodnější. Já jsem dost analytik, takže velmi brzy začnu hledat logiku situací a skladby dialogu, replik i jednotlivých vět. Snažím se odhalit, kam tím autor míří, kde si můžu jako herec „nabrat“ a kde to dál zužitkovat.
Pak přijde fáze, kterou moc rád nemám, protože si v ní připadám jako nahatý, a to jsou první zkoušky na jevišti. A potom přijde fáze intenzivního zkoušení, která je velmi dobrodružná a pokaždé jiná a jinak útrpná. Už o své roli máš nějakou představu, něco po sobě vyžaduješ, něco po tobě chce režisér, něco ti říkají kolegové, něco ti poradí umělecký šéf… A ty najednou zjistíš, že máš naloženo víc, než v tu chvíli dokážeš unést. Nějakým způsobem ale dojdeš k premiéře. Nějak se to vyloupne. Nejhezčí fáze pro mě nastává až pak, zhruba od třetí reprízy, když tu nálož postupně odhazuješ a začneš být svobodný.
Proto bych si moc přál, aby divadelní kritici nepsali kritiky z premiéry, ale chvíli počkali…

V DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ vědce, který nejvíc ze všech postav zastupuje skeptický pohled na existenci duchů. Jak to máš ty? Rozumíš mu?

Já mu naprosto rozumím. V každém argumentu, který řekne, jsem s ním a rozumím mu. Jediné, čemu nerozumím, je, proč nemůže projevit trochu empatie. To by ho upřímně řečeno udělalo pro diváky mnohem sympatičtějším, o což se celou dobu snažíme. Stačily by v celé té hře jedna, dvě věty: „Hele, lásko, já si myslím, že je to hloupost, co mi tady říkáš – z těchto důvodů, které ti vysvětlím –, ale miluju tě a respektuju tvůj názor. A pokud si přeješ, můžeme se zkusit společně dopátrat pravdy. Jsem ochotný přiznat, že se mýlím, pokud se to prokáže…“ A toto tam není. Neustále jde argumenty do útoku a protiútoku nebo se na ostatní povyšuje.

Byl bys akorát empatičtější…

Ano. Myslím, že bych na to šel jako on. Ale dokázal bych připustit možnost, že se pletu a že je to jinak, než jaké je moje přesvědčení.

Která z těch dvou inscenací, o kterých zatím mluvíme, je ti tematicky bližší?

Jsem rád, že teď v Činoherním klubu hrajeme víc nových her, které se týkají aktuálních témat a jsou o lidech plus minus mého věku, takže jim rozumím. Tyto hry jsou mi bližší než klasické tituly. Ale abych odpověděl, více ve mě rezonují NEJBLIŽŠÍ.

A když jsme tedy u toho – máš nějaké své pořadí inscenací, ve kterých hraješ?

Ten žebříček se asi dost mění, ale mou srdcovou záležitostí je pořád – už řadu let K.Š.E.F.T. Je to kvůli Ondrovi Sokolovi, který to zrežíroval. A hlavně kvůli těm mým třem lidem, se kterými jsem tam na jevišti (Lucie Žáčková, Sandra Černodrinská a Martin Finger, pozn. redakce). Protože oni jsou pro mě Činoherní klub. Zní to pateticky, ale je to tak.

Je nějaká role, kterou by sis chtěl zahrát?

Žádnou vysněnou roli nemám. Když si promítneme, co teď hraju a co jsem hrál, a třeba už skončilo, vlastně mi dost lidí – i blízkých – říká, že je neuvěřitelný, jak velkou škálu rolí tu mám. Myslím, že to odstartoval Ondra Sokol, když mě obsadil do AMERICKÉHO BIZONA. A hned při další příležitosti mi dal úplně jiný typ role v KATECH. Můj repertoár je opravdu velmi různorodý a pestrý a za to jsem moc vděčný. Takže nemůžu říct, co bych si rád zahrál; cokoli přijde, budu vděčný.
Ale upřímně jsem moc rád, že už mám za sebou takové ty naivní a zamilované chlapce. Na ty už jsou tu naštěstí mladší. (smích)

Máš rád překvapení?

Pokud jsem na ně aspoň trochu připraven, tak ano. (smích)

Neznám moc herců, kteří by sami aktivně četli a vyhledávali divadelní texty.

Chceš tím naznačit, že ti lezu do oboru? (smích) Zajímá mě, co se zrovna hraje ve světě. Chci mít přehled. A když mě nějaká hra zaujme, tak si ji přečtu a pokud mi přijde zajímavá, tak ti o ní řeknu.

Máš přání nebo ambici zkusit si u divadla i jinou pozici?

Myslím, že mám docela slušný odhad, která hra se k nám do repertoáru hodí a která ne. To ale neznamená, že bych chtěl být dramaturg. Herectví mi vyhovuje a neměnil bych.

A spletl ses někdy ve svém odhadu titulu?

Řekl bych, že jsem se ještě nespletl. (smích) Teď jsem zase doporučoval jednu skvělou hru, takže uvidíme, jestli to vyjde.

V Činoherním klubu už jsi 12 let. Co se za tu dobu nejvíc změnilo?

Myslím, že teď už nemusím přesvědčovat ostatní, že jsem tu právem.

A předtím to tak bylo?

Docela dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, co pro mě herectví znamená a jaký jeho styl je mi blízký. Až práce s Ondrou Sokolem a pravidelné herecké partnerství s Martinem Fingerem mě nasměrovalo. Takže jsem dříve spíše přesvědčoval sám sebe, že do Činoheráku patřím. Že jsem tu správně.
Ale vlastně o sobě pochybuju pořád. Sice ne tak často jako dřív, ale po každé premiéře mě kritici donutí si položit otázku, jestli má moje přítomnost tady u nás v divadle smysl, jestli jsem „dostačující“. Někteří se totiž neustále ve svých úvahách a kritikách vracejí k pojmu „starý dobrý Činoherák”, vzpomínají na tehdejší herecký soubor, jako by nechtěli přijmout, že se nedá vrátit to, co se tu odehrávalo dřív, že je tu soubor nový. Často mám pocit, že nám ani nedali šanci. Podle mě je v umění potřeba mít otevřenou mysl, fandit novému směru a hlavně nesrovnávat. Myslím, že tu teď je parta lidí, která je naladěna na stejnou vlnu, všem jde o to dělat skvělé divadlo, které vychází z tradice Činoherního klubu – tedy symbiózy režiséra a herce – a dělat ho poctivě. A myslím, že se nám to daří.

Co pro tebe Činoherní klub znamená?

Neznám jiné divadlo v Praze, kde bych chtěl působit radši než tady.

Co bys doporučil divákům, že by si neměli nechat ujít?

U každého přestavení, které je teď na repertoáru, bych vždycky mohl říct název a k tomu dodat – „protože“ a jméno herce nebo herečky. A nikdy to není jenom jedno jméno. Ty herecké výkony jsou tak dobré, že mě – i když jsem kolega – překvapují a dojímají, že mi to přijde až jako takový malý zázrak. Mám pocit, že jako divák neuděláš chybu, ať přijdeš na cokoli. Nebylo tomu tak vždycky, ale tato fáze je už naštěstí za námi.

Když to vezmeme šířeji, co jako divadelní nebo filmový divák vyhledáváš? Co je pro tebe zásadní?

Mám rád hry a filmy se silným příběhem, kde na diváka nečíhají schválnosti a režijní svévole a který s tebou emociálně zahýbe. Něco v tobě vyvolá. A je jedno, jestli je to radost, hřejivý pocit, rozčarování… Neměly by to být rozpaky, že vůbec nevíš, co ti tím tvůrci chtějí říct.

Co dobrého jsi v nedávné době viděl nebo četl, a chtěl se o to s námi podělit?

Absolutně mě rozsekal román MALÝ ŽIVOT od Hanyi Yanagihary. Dočetl jsem tu knížku na dovolené asi 4 dny před odletem, a vůbec nevím, jak dovolená skončila a jak jsem se dostal domů. Ten zážitek byl tak silný, že jsem na to pořád myslel. Dokonce jsem pak viděl divadelní adaptaci v Londýně, která už pro mě tak silná nebyla. Nevím, jestli za to mohla částečně jazyková bariéra nebo že se do představení nedalo vměstnat všechno, ale ta knížka je fenomenální.
Pokud jde o film, naposledy mě velmi zasáhla ANATOMIE PÁDU – film, který byl letos nominovaný na Oscary v několika kategoriích a získal cenu za nejlepší scénář. Je to nesmírně chytrý film a má skvělé dialogy. Je tam podle mě jedna z nejlepších partnerských hádek v dějinách filmu. Neuvěřitelná.
A ještě musím zmínit film, u kterého jsem naposledy v kině brečel. Brečel jsem tak moc, až mě paní, která seděla vedle mě, chytila za ruku. Úplně cizí paní, která brečela taky; brečelo celý kino. To byl belgický film BLÍZKO.

Málokdo z diváků ví, že tvoje sestra Denisa taky pracuje u nás v divadle. A právě s ní vychází rozhovor ze zákulisí. Chtěl bys o ní něco říct?

Chtěl! Chtěl bych říct, že když Denisa přišla do Prahy – musíme asi zmínit, že je mladší –, dostala se do Činoherního klubu bez jakékoli mé pomoci nebo doporučení. Dostala nabídku, aby se začala starat o sociální sítě Činoheráku, aniž bych o tom já věděl. A protože obstála, začaly přicházet další a další úkoly a její pozice se rozšířila. Mám na ní strašně rád její pracovitost a pečlivost. Když dostane nějakou práci, okamžitě ji splní, aby se zbavila takového toho pocitu, že usínáš s tím, žes něco neodevzdala… To máme vlastně dost podobně. Přišla sem jako někdo, kdo nebyl úplně zvyklý komunikovat s lidmi a říct nahlas svůj názor. A mám pocit, že teď dospěla, má zdravé sebevědomí a její nápady a postřehy jsou tu brány vážně a že si jí tady lidi váží. A za to jsem na ni hrozně pyšnej.

V jaké roli myslíš, že tě má Denisa nejraději a co by naopak nedoporučila?

Troufám si tvrdit, že mě má ráda v KATECH. Ale asi odpoví, že v K.Š.E.F.T.U., protože jsem se v dětství choval podobně jako Jack. (smích)
A ty inscenace, za které by mě moc nepochválila, už naštěstí nejsou na repertoáru nebo se hrály v jiných divadlech.

Denisa Šandová působí v Činoherním klubu od roku 2018 a má na starosti zejména správu sociálních sítí. Alespoň tak je to uvedeno na webových stránkách divadla. Jenomže je to možná trochu složitější… Kromě otázek na skutečný rozsah Denisiny práce dojde ještě na téma sourozenecké. Paralelně s ní totiž odpovídal na otázky mé kolegyně Markéty Kočí Machačíkové také Václav Šanda. A shoda jmen ani náš výběr respondentů není náhodný.

***

Už je skoro tradice, že se v rámci první otázky ptám na konkrétní náplň práce, která se skrývá za jedním nebo dvěma abstraktními názvy profese. Ani u tebe neudělám výjimku – co všechno zahrnuje práce se sociálními sítěmi a pozice nazvaná „social media“?

Především kreativitu, pohotovost a trochu marketingové přemýšlení. Mohlo by se zdát, že je to vlastně jednoduchá práce, ale opak je pravdou. Příspěvky a aktivita se musí pečlivě plánovat, aby byly v souladu s děním v divadle. Být přítomen na všech divadelních akcích a sbírat si materiál pro následné sdílení. Je důležitá originalita a pravidelnost. Každý den se musí na našich sítích objevit něco nového. Taky je třeba denně hlídat spoustu věcí jako jsou narozeniny herců, monitoring rozhovorů v médiích, graficky upravovat příspěvky a v neposlední řadě být v neustále pohotovosti. Pokud se ruší představení nebo je změna v programu, tak sociální sítě jsou jedny z prvních zdrojů, kde se diváci tyto důležité informace dozví.

Obsluha sítí ale není to jediné, co máš v Činoheráku na starosti. Když si třeba diváci a divačky koupí program k inscenaci, je pravděpodobné, že u grafické úpravy bude tvoje jméno. Pod čím vším jsi tady v divadle pomyslně podepsaná?

No, je toho hodně. Na sociálních sítích jsem v Činoherním klubu začínala, ale postupně se k nim začala nabalovat další práce, která je však s nimi úzce spjata. Mezi to patří i správa našeho webu, focení akcí, natáčení a editování videí, PR aktivity nebo právě ona grafika, jak zmiňuješ. Mimo dobrého obsahu je dle mého velice důležité, aby sociální sítě, web, propagační materiály a mnoho dalšího drželo jednotnou vizuální identitu. A mým úkolem je skloubit to všechno dohromady. Takže kromě virtuálního prostoru mám na starosti i ten veřejný. Od velkoformátových billboardů až po program, který si divák odnáší v kapse po představení.

Většinu práce můžeš dělat z domova nebo vlastně odkudkoliv a do jisté míry i kdykoliv během dne (nebo noci). Sama občas vnímám, že fluidní pracovní doba má spoustu úskalí. Jak si všechny ty různorodé povinnosti organizuješ? Máš nějaký systém na „odbavování“ jednotlivých úkolů – třeba své vlastní pracovní hodiny?

Drtivou většinu zadaných úkolů se snažím vyřešit okamžitě. Jednak aby byli všichni spokojení, a jednak proto, že nemám ráda, když se mi hromadí práce pod rukama. Vše odevzdávám včas, jsem vždy tam, kde je mě potřeba. A to i na úkor mého volného času. Naučila jsem se dělat si trochu volnější víkendy, i když to také není pravidlem. Sociální sítě fungují 24/7, a to třeba i během letních divadelních prázdnin. Také mívám v divadle večerní služby nebo jsou akce v naší Činoherní kavárně, které taky občas bývají o víkendu.
Největší třešničkou na dortu ale bylo, když jsem jednou rušila představení z Disneylandu ve frontě na horskou dráhu. Takže ani dovolenou si neumím udělat úplně bez práce.

Kromě zmíněných výzev nepevné pracovní doby je ještě něco, s čím tě Činoherák konfrontoval a co ses díky práci tady naučila?

Práce na sociálních sítích je trochu nevděčná a troufám si říct i psychicky vyčerpávající, protože jste pod drobnohledem. Všichni vaši práci vidí a každý má pocit, že se k ní může vyjádřit – jak by to napsal, nafotil nebo udělal lépe. Proč je tam tohle a tamto ne? A kdy to tam tedy bude? Naštěstí se mi tohle v divadle dělo jen ze začátku. Teď už mi všichni plně důvěřují. Určitě jsem se ale naučila komunikaci s lidmi, trpělivosti, empatii a být trochu průbojná. A hlavně se nestydět! Protože občas prostě musím, třeba kvůli natočení instastory, stát některému z našich herců doslova za zadkem.

Vzhledem k tomu, že jsme se v květnovém čísle rozhodly s Markétou udělat takový sourozenecký speciál, a kromě tebe odpovídal na otázky ve druhém rozhovoru tvůj bratr (a kolega) Vašek, chci se tě na něj zeptat. V Činoheráku jste oba už pár let, jak hodnotíš, nebo spíš vnímáš jeho působení tady, případně váš sourozenecko-kolegiální vztah?

Vaškovo působení v Činoherním klubu vnímám jako jeden z jeho největších úspěchů. A i když jsem mu to nikdy neřekla, vždy jsem všude hrdě prohlašovala, že „brácha je v Činoheráku v Praze.“ Vím, že je pro něj Činoherák velmi důležitý a troufám si říct, že stejně jako já v něm našel zázemí a druhý domov. Náš vztah se díky tomu určitě prohloubil, protože máme zase něco navíc společného. Ale přes to všechno jsou věci, které zůstávají jen mezi herci a věci, které zůstávají jen ve tvůrčím týmu divadla a navzájem si jimi nezatěžujeme hlavy.

Markéta se Vaška mino jiné ptala: V jaké roli myslíš, že tě má Denisa nejraději a co by naopak nedoporučila? Tak schválně, máš oblíbené a neoblíbené inscenace, ve kterých hraje?

Určitě mám Vaška nejraději v KATECH a všem doporučuji, aby si na ně zašli! Ale jak ho znám, jsem si téměř jistá, že odpověděl K.Š.E.F.T. Protože od chvíle, co jsem se dozvěděla, že jeho postava Jacka je lehce mentálně zaostalá, mé sourozenecké já ihned prohlásilo, že vlastně nemusí skoro ani nic hrát.

Co vás na projektu MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU oslovilo? Čím vás ta práce zaujala?

Byla jsem zvědavá, přiznám se, na scénickou realizaci textu. Protože se nedalo počítat s tím, že budeme sedět a číst dopisy.

Když jsme měli všichni první schůzku, tak ještě nebyl text, jenom spousta materiálu – dopisů a deníků. Text vznikal postupně a jednotlivé repliky se rozdělovaly až na zkouškách. Jak tahle první fáze probíhala?

Snažili jsme se navzájem poslouchat a orientovat se v textu. Intuitivně uhadovat motivaci postav. Vztah Evy a Luďka se proměňuje od bláznivé zamilovanosti… atd. Pozorně jsem poslouchala komentáře a návrhy paní režisérky. Čekala jsem, jak bude nakládat s divadelním prostorem, protože je filmařka.

Roli Evy sdílíte s Lucií Žáčkovou a Romanou Widenkovou – tvoříte různé její podoby. Jak se vám s nimi zkouší?

Jsou moc fajn. A teď, když jsme se odlepili všichni od stolu a začínáme zkoušet na jevišti, hledáme se ve svých věkových a situačních dispozicích.

Jak vnímáte plynutí času? Vzpomínáte ráda?

Víte, to je zvláštní. V Praze si každý den plánuji, co udělat, vyřídit, zaplatit apod., vnímám plynutí času jakoby mimochodem. Ale když jsem mimo Prahu v přírodě, vnímám čas úplně jinak, skoro fyzicky. A mozek mě vrací k událostem a vzpomínkám, které jsem zapomněla nebo vytěsnila. Bývá to někdy hodně intenzivní.

Kdy jste naposledy dostala dopis?

To je moc dávno. Protože teď už se vlastně nepíše. Teď si voláme, nebo si píšeme esemesky nebo maily.

A psala jste dřív? Třeba i milostné dopisy?

Kdysi ano. Psala jsem i milostné dopisy.

Bylo to kvůli vzdálenosti, kterou bylo potřeba překonávat?

Ano, určitě. Vzdálenost v tom hrála zásadní roli.

Myslíte, že se změnila i rychlost prožívání vztahů? Že to bylo něčím intenzivnější, když jste musela třeba počkat na ten dopis?

To si netroufám odhadnout. Ale pamatuji si, že to byl zážitek najít dopis ve schránce a zvědavost na jeho obsah.

Můj dědeček oslaví letos 90. narozeniny, ale jednou mi říkal, že se vlastně necítí jinak, než když mu bylo 30… Jak vy vnímáte sama sebe v průběhu času?

Fyzicky člověka věk dostihuje. Vím, že toho stihnu udělat daleko méně, než jsem dokázala předtím. Jak doma při úklidu, tak venku na zahradě. Ale mentálně vnímáte jako ve třiceti. Hodnotový žebříček máte nastavený stejně.

Je nějaká rada, kterou byste dala svému mladšímu já, když vám bylo třeba 20 let?

Těžko, to nejde vrátit. Když se otočím dozadu, dnes vím, kolik zbytečných chyb jsem udělala. No, ale ono to k tomu patří. Jako mladý člověk máte spoustu ideálů, spoustu věcí nevíte. Přece nemůžete proplouvat životem bezchybně. To by nešlo. Chybami se učíme. Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.

Podle čeho si vybíráte role?

Pokud jste jako herečka v angažmá, role vám vybírají režiséři. Ale vždycky jsem toužila po kvalitních hrách i rolích a po dobré režii. V tomto ohledu jsem měla docela štěstí, i když ne stoprocentní. To, co je, myslím, důležité, je vzájemná komunikace celého týmu. Fascinující na tom je, že je to cesta, při které se za pochodu pořád učíte, a to znamená i prohry a zoufalství.

A bylo to dřív jinak, přišlo to s věkem?

Dlouho jsem byla obsazovaná do rolí naivek – už jsem měla dva synečky – a moc jsem toužila se posunout do kategorie charakterních postav.

Tohle je vaše první role v Činoherním klubu. Chodila jste sem jako divák podívat se na kolegy? Co se vám pojí s Činoherním klubem?

Činoherák byla koncem 60.let divadelní bomba. Chodili jsme do něj jako do „divadelního kostela“. A Jaroslav Vostrý (tehdejší umělecký šéf a dramaturg, pozn. redakce) pozval jedno naše představení z DISKU – H. C. Morgenstern: ZÍTŘEJŠÍ HVĚZDA na pohostinská představení.

Všimla jsem si, že vždycky, když vstoupíte na jeviště, úplně se rozzáříte. Co pro vás divadlo znamená?

O tom se těžko mluví. Jako mladá holka jsem měla představu, že divadlo má moc lidi nejen pobavit, ale i objevovat hodnoty kvalitního života. Po té dlouhé cestě jsem šťastná, když se představení povede a funguje komunikace s diváky. To je nádhera.

Martin Finger je jako herec v Činoherním klubu od roku 2012. Ještě předtím tu jako host nazkoušel s Ondřejem Sokolem inscenaci UJETÁ RUKA (BEHANDING IN SPOKANE). Momentálně zkouší s Beatou Parkanovou autorkou inscenaci MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU. Náš rozhovor se ovšem netýká herectví, ale jeho „zákulisní“ profese, tedy uměleckého šéfování, což je práce, kterou v Činoheráku zastává od sezóny 2020/2021.

V předminulém rozhovoru jsem se ptala Markéty Kočí Machačíkové, v čem přesně spočívá v Činoherním klubu práce dramaturgyně. Byl to poměrně dlouhý seznam. Říkám si, že stejně jako dramaturgie, může být i umělecké šéfování poměrně fluidní disciplína. Jakou podobu má v Činoheráku?

Když jsem do této funkce nastupoval, dostal jsem od tehdejšího ředitele Vladimíra Procházky A4 papíru, kde bylo několik bodů mých povinností a věcí, za které nesu odpovědnost a komu se zodpovídám … utkvělo mi z toho v hlavě, že zodpovídám za uměleckou podobu divadla, kterou se navenek prezentuje. Pomyslel jsem si, že to se jaksi rozumí samo sebou. Ale jak se to dělá? Jak být dobrým šéfem divadla? Žádná škola, kurz ani směrnice na to nejsou, ale to je dobře.

Pro mě má šéfování v Činoherním klubu, mluvím ze zkušenosti, kterou mám do této chvíle, podobu permanentní nedokončenosti a stále se opakujícího hašení požárů, mírněji řečeno neustálého upravování a předělávání naplánovaných věcí. Vedoucí našeho ročníku na DAMU Jan Kačer nám hned v prvním ročníku řekl, že v divadle bude vždycky všechno jinak, než jak chcete, aby to bylo. Myslím, že se už hroutím míň, když režisér odřekne zkoušení a vy máte chvilku na to sehnat jiného režiséra, jiný titul, zajistit si nové obsazení. Už lépe zvládám, když vám těsně před začátkem zkoušení odřekne herec či herečka, že zkoušet nemůže a vy musíte okamžitě najít plnohodnotnou náhradu. To zmiňuju jen některé jobovky. Vymyslet, naplánovat a zorganizovat nové zkoušení je dlouhý a těžký proces, nemluvě o zkoušení samotném. Když jej ve chvíli, kdy už to považujete dávno za věc uzavřenou a řešíte jiné úkoly, musíte najednou absolvovat znovu a ve zkráceném čase, to dá člověku zabrat. Zažil jsem to tady za tu relativně krátkou dobu ve funkci uměleckého šéfa už několikrát.

To jsem se rozpovídal jen o jedné z mnoha vrstev šéfovského postu, bylo by toho na celou knihu. Za důležité považuji, abych se rychle naučil co nejvíc věcí, bez kterých si neumím představit, že bych o sobě aspoň vzdáleně mohl říct, že dělám šéfa dobře. Lidé mají různé svoje představy, jaký by měl Činoherní klub být. Já naplňuji tu svou. Neztratit sám sebe, nerozbřednout se v záplavě protichůdných rad a představ, nehroutit se z kritiky, to považuji za velmi důležité. Závisí samozřejmě hodně na tom, kdo vám ty rady či kritiku říká. Vtisknout do mé práce moji osobnost, a přitom být pořád otevřený světu kolem a nebát se přiznat si, že se pořád učím a dozvídám nové věci. I tomuto se pořád učím.

Na pozici uměleckého šéfa jsi letos už čtvrtou sezónu. Když se podíváš na ty čtyři roky, je něco, co se v divadle od té doby událo, posunulo nebo změnilo a na co jsi obzvlášť pyšný?

Činoherní klub existuje velmi dlouho. Je tedy logické, že je na něj skoro pořád nahlíženo z úhlu minulosti. Má-li být úspěšným divadlem druhé čtvrtiny 21. století, musí se v nové době redefinovat. Co bylo dřív, už prostě není. Zároveň si myslím, že vím o tom dobrém, co chci v novém kabátě zachovat z minulosti. To dobré je péče o herce, aby byli schopní na jevišti podávat výkony, za nimiž je vždy konkrétní lidská bytost bez machy a přibližnosti. To dobré je, že s námi pracují a budou pracovat režiséři a režisérky, kterými se my herci můžeme nechávat inspirovat a nemusíme se bát mít na sebe navzájem vysoké nároky a zároveň se nebudeme vzájemně stresovat. Za dobré považuji blízké mezilidské vztahy. Bez dobrých vztahů v divadle si neumím představit, že bych v něm dokázal pracovat a není to jinde vždy samozřejmost. Činoherní klub je taková domácká scéna, prostě klub, ve kterém jsou někteří už dlouho. O to těžší je zde nyní provádět generační změny. Přes mnohé obtíže si ale myslím, že jdeme správným směrem a věřím, že nás to opravdu hezké a úspěšné ještě čeká. Už nyní s trochou opatrnosti můžeme my mladší být pyšní, že nás zdi tohoto divadla, které už něco pamatují, vstřebaly a nemetají po nás cihlami.

Umělecký šéf řeší komplexní agendu divadla, společně s celou řadou lidí ze „zákulisí“. Co si z téhle zkušenosti zatím odnášíš? Naučila tě něco, co jsi o sobě nebo o divadle ještě nevěděl?

Dozvídám se o sobě, že i přes zmar a vyčerpání, které se také hojně dostavují, pořád držím. Jsem introvert, být to jenom na mně, scházím se ve svém osobním životě s lidmi málo. Docela stačí povolání herce, které mě dennodenně nutí být pořád mezi lidmi. A teď do toho přišlo šéfování a téměř každodenní řešení věcí se spoustou lidí. To je pro mě náročné. Ale zase to beru jako školu. Bez této úlohy, kterou jsem přijal, bych byl ve svých padesáti letech asi línější chtít něco s touto mou až sociální fóbií dělat. Teď nemám na výběr a dozvídám se o sobě a lidech zase nové věci. Nejvíc když jde o komunikaci s lidmi, kterým bych se ve svém soukromém životě vyhnul. Toto dříve pro mě těžko představitelné teď zažívám často. Někdy jsou s tím spojena i příjemná překvapení, většinou ale ne. Když mi říká intuice, že můj svět je světu toho někoho jiného příliš vzdálený a na málo čem se shodneme nebo navzájem inspirujeme, většinou se neplete.

Spojení profesí herec a umělecký šéf není úplně neobvyklé, na druhou stranu tě staví do pozice, kdy jsi vlastně nadřízeným zbytku hereckého souboru. Jak tuhle dynamiku vnímáš?

Předně se necítím být něčím nadřízeným, tohle slovo mi zní celoživotně tak nějak směšně. A taky se uvnitř sebe usmívám lidem, kteří po postech touží. Když to řeknu jednoduše, není o co stát. Ale teď, když už šéfem jsem, tak to vnímám tak, že mám především velkou zodpovědnost, a že jsem ten, kdo má možnost něco měnit, a nejen o tom mluvit. Že jako herec jsem uměleckým šéfem, beru pozitivně, protože mám hereckým šatnám a hereckým názorům, trablům a náladám nejblíž, jak jen to jde. Hraju s nimi na jevišti, vidím, jak zkouší novou inscenaci, takže sleduju všechny pokroky i úkroky stranou, můžu okamžitě pomoct radou zkušenějšího, co udělat, aby jejich výkon byl lepší. A dobré výkony můžeme my herci podávat, když je s námi, rozcitlivělými dušemi, náležitě zacházeno. Naštěstí se většinou v dnešním Činoheráku necítím před svými hereckými kolegy jako někdo vydělený mimo výseč ostatních.

Už jsi reflektoval své dosavadní šéfování, když se naopak podíváš dopředu a přemýšlíš o dlouhodobějších plánech, jejichž výsledky se třeba projeví až někdy v budoucnu (možná dokonce až za jiného šéfa nebo šéfky), k čemu by podle tebe měl Činoherák směřovat? Čím by se měl stávat? Může a nemusí to být konkrétní cíl, třeba jen myšlenka nebo inspirace…

Chci, aby Činoherní klub, když se jeho název vysloví, byl vnímán jako něco výjimečného a obdivuhodného, a to jak uvnitř našeho divadla, tak i ve velkém měřítku zvenku. Chci zažívat na zkouškách pocity, že jsem účastný něčeho nevšedního a chci, abychom ten pocit dokázali předat i divákům. Chci, abychom měli beznadějně vyprodáno, aby herci a herečky byli idoly svých diváků. Chci nacházet divadelní texty, které jsou moderní a jdou pod povrch věcí. K pocitu úspěchu je občas potřeba i ocenění, takže chci i ocenění v jeho nejrůznějších podobách. K tomu všemu je kromě práce třeba notná dávka štěstí, ale to prý přeje připravenému. Chci všechno, co si pod pojmem úspěšné divadlo dokážeme představit. Ovšem divadlo je velmi pomíjivá věc. Vnější pozlátka nebo kritika odejdou tak rychle jako přišly. Nejdůležitější je pro mě ten společně strávený čas, to, na co budeme jednou vzpomínat. Chtěl bych, aby to vzpomínání bylo krásné, aby nemělo hořkou příchuť.

Irena Fuchsová (v divadle jí ale nikdo neřekne jinak než Irenka) pracuje v Činoherním klubu od roku 1994. Prvního června tomu bude přesně třicet let, co nastoupila. Příběhy a historky o spolupráci s herci, herečkami, režiséry a celým divadlem sdílela například ve fejetonech FUCHSOVINY, které později vyšly i souborně v knihách KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY a KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II. Irenka je jediná činoherácká nápověda a její práce pravidelně končí těsně před premiérou. Přesně v takové situaci se nacházíme v době vzniku rozhovoru, protože za pár dní odpremiérujeme inscenaci NEJBLIŽŠÍ.

Brzy oslavíte třicetileté výročí spolupráce s Činoherním klubem – to už je poměrně dlouhodobý a vyzrálý vztah. Vnímáte, že se do vás nějakým způsobem otiskl?

V kolínském divadle jsem byla od května 1968, a když kolínský MěÚ k 1.1.1993 rozpustil umělecký soubor, byl to pro mě rozvod po pětadvaceti letech, který jsem nechtěla a rok jsem se z něho dostávala.

Na jaře 1994 jsem napsala do třech divadel, která jsem si se zavřenýma očima vybrala na stránkách telefonního seznamu.

Národní divadlo mi neodpovědělo. Divadlo Na zábradlí mě chtělo jako asistentku režie k Petrovi Léblovi, ale když jsem se tam přišla představit, dostala jsem migrénu, kterou jsem nikdy před tím neměla. Měla jsem týden na rozmyšlenou, ale zavolala jsem jim hned druhý den a jejich nabídku odmítla s tím, že chci napovídat.

A druhý den mi zavolali z Činoherního klubu. Když jsem tam poprvé vstoupila dveřmi u šaten, kterými chodíme stále a nadechla se, bylo mi jako rybě, která se konečně po roce a půl na suchu znovu ponořila do vody.

Často si říkám, jak obrovské štěstí jsem měla, že jsem na jaře 1994 našla se zavřenýma očima v telefonním seznamu právě Činoherní klub!

Ptala jste se, Barunko, jestli se do mě Činoherní klub otiskl. Ano, mám v sobě tisíce otisků Činoherního klubu právě díky tomuhle štěstí! Tisíce!

A jaké výrazné změny naopak vnímáte v Činoherním klubu?

Když jsem tady v roce 1994 začala napovídat, slyšela jsem ze všech stran, že to už není ten „starej Činoherák“. Nevím, jaký byl „starej Činoherák“, ale mně se tady v devadesátkách líbilo.

S odstupem času ale musím přiznat, že se mi tady daleko víc líbilo, když kromě pana Smočka začal režírovat i Ondřej Sokol a Martin Čičvák. Když přišli noví herci a herečky.

Jako by se Činoherák nadechl a rozkvetl. Připadal mi radostnější a je radostný stále, čím dál víc. Vypadá, že ho to s námi hodně baví, určitě i proto, že ví, že i nás to baví s ním.

Činoherní klub je totiž specifický v tom, že nepřijme nikoho, kdo nemá jeho krevní skupinu. Mě přijal, stejně jako přijal desítky jiných, kteří přišli po mně a zůstali. Ono je to vlastně jednoduché. My, co tady jsme, milujeme Činoherní klub a Činoherní klub miluje nás.

Na webových stránkách divadla píšete, že se na hotové inscenace už nechodíte dívat, protože byste nepřežila, kdyby hercům vypadl text. Ale přeci jen, nemáte někdy chuť si některé inscenace přijít „zkontrolovat“ nebo se prostě jen podívat, jak se od poslední zkoušky posunuly?

Kdybych žila v Praze, určitě bych chodila.  Ale jsem tady jedna nápověda, která navíc dojíždí z Kolína. Když jedu z poslední generálky domů, je mi sice hodně smutno po partě, se kterou jsem strávila několik měsíců, po atmosféře, která se na zkouškách vytvořila, ale zároveň vím, že brzy začnu zkoušet s jinou partou, s jiným režisérem a v jiné atmosféře.

Ve volnu, které mě čeká do příští zahajovací zkoušky, se těším na svoji kolínskou pracovnu, na psaní, na pardubický rozhlas, na kolínský klid, na své kamarády a poslední dobou se nejvíc těším na vnoučka Františka.

Herců a hereček se často ptají, jestli mají nějakou vysněnou roli, vám už rukama prošlo desítky divadelních her, existuje nějaký váš vysněný text, jehož zkoušení tady v Činoheráku by vám udělalo obzvlášť radost?

Ne, žádný vysněný text nemám. Leda ten svůj!

Před dvaceti lety jsem totiž napsala hru, SVATÝ PETR. Pro Petra Nárožného. Hra prošla přes ředitele Vladimíra Procházku i přes dramaturga Romana Císaře k panu Smočkovi, což bylo mé přání. Tehdy jsem s ním zkoušela a každý den jsem čekala, že mi něco řekne, a on nic.

Počkala jsem půl roku, a když jsem se ho zeptala, vytřeštil na mě oči.

„Irenko?! Jakou hru?“ Vysvětlila jsem mu, na co se ptám, a on bezmocně pokrčil rameny. „Mám po bytě stovky her. Jenomže si vždycky pod desky zastrčím nějaký papír, a ten přikryje název hry. Irenko, to nenajdu.“

No, a já to vzala jako pokyn shůry, abych se na to vykašlala.

Vím, že si pravidelně zapisujete nejrůznější hlášky a příhody z jednotlivých zkoušení. Teď máme těsně před premiérou NEJBLIŽŠÍHO, tak by mě zajímalo – zrodilo se během zkoušení něco mimořádně bizarního, komického nebo jinak hodného zmínky?

Už dlouho si nic nezapisuju. Ne, že by nebylo, co si psát. Během každého zkoušení, i v NEJBLIŽŠÍM, se objeví situace bizarní, komické a jiné, ale nejsou publikovatelné.

Ale je pravda, že si občas něco zapíšu a po úpravách to použiju k napsání blogu, povídky nebo fejetonu.

Je na současném repertoáru nějaká inscenace, na jejíž zkoušení vzpomínáte s obzvláštní láskou?

S obzvláštní láskou vzpomínám na LINDU VISTU. Ondřej Sokol, který ji režíroval, kolegové, ale hlavně Vasil Fridrich, vědí, proč.

Ale s láskou vzpomínám na všechny inscenace!

Teď mě napadá, že jsem vlastně divadelní děvka! Miluju každou hru možná i proto, že si neumím představit, že bych jezdila z Kolína na zkoušky s nechutí. Řeknu vám, Barunko, že než jezdit s nechutí, to bych radši nejezdila.

Můžu skončit naše povídání vyznáním, že divadlo miluju a s pokorou mu sloužím?

A už jenom dodám, že divadlo je jako moje duše, nabíjí mě, inspiruje, stále mě překvapuje, a každé nové zkoušení mi přinese něco nového. Jsem šťastný člověk, který má celý život bohatý na barvy, ale díky divadlu ho má barevný maximálně.

Jakuba Burýška můžete v Činoherním klubu zatím vídat třeba jako ekologického aktivistu Štěpku, jednoho z otců, kteří netrpělivě očekávají narození dítěte v komedii BABYBOOM. V lednu bude mít premiéru trochu netradiční romantická komedie NEJBLIŽŠÍ, ve které hraje hlavní roli. O hře, o roli, o přesídlení do Prahy a dalších věcech jsme si s Kubou povídali po zkoušce v pánské šatně.

Co se ti na hře NEJBLIŽŠÍ líbilo, když sis ji přečetl?

Líbilo se mi, jak je mnohovrstevnatá. Je tam spousta humoru, ale zároveň je to o dozrávání člověka. Není to jenom o klukovi, který chce najít dalšího kluka, ale i o hledání svého postavení ve světě. O tom, jakou úlohu v něm hraje a jak si dát život do kupy a obstát, ustát třeba těžké situace, kdy přichází o přátele, připadá si nějakým způsobem vyčleněný… Jak si poradit se samotou a osamělostí je tam velkým tématem.

Ale obstojí Jordan nakonec?

Já se snažím být optimista. Někde pro něj ten pravý člověk je. Nakonec najde někoho, s kým mu bude dobře. A s kým se nebude muset pořád do něčeho stylizovat, na něco si hrát. Protože to je jeho hlavní problém. Když se Jordanovi někdo líbí, není tak uvolněný jako s holkama, s babičkou, nebo když je sám doma, vaří a kouká na seriály. Snaží se maximálně přizpůsobit, aby na toho druhého zapůsobil, aby ten člověk o něm měl jenom to nejlepší mínění a nemyslel si tohle a tamto. A najednou se v tom začne celý sám ztrácet. Myslím si, že až najde toho někoho, s kým se bude moct uvolnit a otevřít se a být sám sebou, tak by mohl najít štěstí. A já bych mu to po tom všem přál.

Když jsi text četl, tak jsi nejdřív nevěděl, že budeš hrát Jordana. Byl ti Jordan sympatický? Kamarádil by ses s někým takovým?

Kamarádil bych se s ním. Ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl s takovým typem člověka chodit nebo žít. Protože náš Jordan je trochu extrémní. Má spoustu představ a snů, což je samozřejmě do nějaké míry v pořádku. Akorát jeho komunikace s muži, pakliže se mu ten muž líbí a chce ho sbalit, je trochu patologická (ačkoli je často zdrojem humoru). Obávám se, že na to jde špatnou cestou.

V čem je ti Jordan nejbližší? Máte spolu něco společného?

Doufám, že nejsem takovej křečák jako on. Myslím, že jsme podobně citliví, oddaní, a teď to na sebe prásknu, ale svým způsobem v některých ohledech nepraktičtí… (smích) Snad na tom jsem pořád líp než on! Baví mě ty humorné části a trapasy, které se mu dějí, když není sám sebou a snaží se do něčeho stylizovat.

A určitě je mi nejbližší v tom, co je spojené s mým přechodem do Prahy. Po dvanácti letech jsem opustil město, ve kterém jsem od patnácti let žil a snažil jsem se si tam vybudovat zázemí a jistotu. Najednou je potřeba začít úplně od začátku. Tam jsem měl blízko k rodině. Samozřejmě už tu mám kamarády a vždycky se najde někdo, s kým můžu volný čas trávit, ale ještě se v tom necítím úplně dobře. Pojí se s tím určitá osamělost; člověk se cítí sám. Ne že by nezapadl. Spíš je to takový ten pocit: „Co budu dělat?“ V Ostravě jsem měl hodně práce. Když jsem nebyl v divadle, načítal jsem audioknihy. Tady mám najednou volné odpoledne… Mám rád svůj klid. Ale já jsem velmi společenský, takže o osamělých večerech nejsem úplně šťastný. Naštěstí jich není tolik.

Bylo rozhodnutí jít z Ostravy do Prahy těžké?

Ne. Já jsem do Bezručů šel s tím, že jim budu naprosto oddaný. A skutečně jsem to tam miloval. A mám to divadlo moc rád doposud. Ale v jednu chvíli jsem začal toužit po změně. Podle mě je to zdravé. Samozřejmě je spousta herců, kteří zůstanou celý život v jednom angažmá. Ale já jsem po té změně prahnul. A prahnul jsem taky po hlavním městě. A pak přišla nabídka z Činoheráku. A to je prostě vysněná štace. Něco, co se neodmítá. Hrozně si toho vážím. A nechci, aby to vyznělo blbě, ale jsem hrdý na to, že můžu pracovat v Činoherním klubu.

Takže ta nabídka přišla až po tom, co sis říkal, že bys něco takového podniknul?

Ano! Já jsem dokonce do pár divadel psal. Chtěl jsem, aby o mně věděli.

A přišli se podívat…

Přesně tak. Když jsme s Bezruči hostovali v Praze. Ale rozhodně mě nenapadlo psát sem! To mi přišlo nemožný!

NEJBLIŽŠÍ není tvoje první inscenace v Činoherním klubu. Jak se tady cítíš?

Moc dobře. Jsem v tomto kolektivu šťastný. Je hrozně tvůrčí a přátelský, a tak to mám rád. Jsem nerad pod tlakem, nebo když je někdo zlej a někam mě tlačí. Jak už jsem jednou někomu říkal – po zlým ze mě ještě nikdo nic dobrýho nedostal. Já potřebuju cítit podporu a slyšet zdravou chválu, která mě nakopne. Víc mě to posouvá. A taky si říkám, proč bych se měl emočně otvírat někomu, kdo mě zraní.

Velmi se mi líbí i ten prostor tady. Jsem rád, že mám to štěstí a můžu pracovat v takhle komorním divadle, kde je to tak blízko k divákům. Mě to hrozně baví a láká. A učím se zas úplně novým věcem. Těší mě taky třeba, když na zkoušku přijde občas Martin (Finger, umělecký šéf Činoherního klubu, pozn. red.). Sice se pořád teprve poznáváme, ale už mě má prokouklýho: „Tak, Kubo, to už je berlička, tady tohle nemusíš dělat. Nepomáhej si!“ A navede tě, jak to zkusit jinak. A prostě se od něj učíš novým věcem, novýmu přemýšlení, používat nové prostředky. Věřím, že nejsem na špatné cestě. Ale tento jeho přínos a jeho nastavení vnímám jako velmi cenný.

Role Jordana je opravdu – hlavně rozsahem – obrovská. Co je pro tebe na ní lehké a co naopak náročné?

Asi nejlehčí je naučit se text! (smích) Často teď vzpomínám na to, když jsem zkoušel s Terezou Říhovou MECHANICKÝ POMERANČ, který je navíc psaný ve specifickém fiktivním jazyce týnů. To člověk ani nevěděl, o čem mluví. Takže když mě občas popadnou strachy, že se tady tu roli nenaučím, říkám si: „Vždyť to ani zdaleka není MECHANICKÝ POMERANČ!“

Těžké jsou pro mě střihy a vstupy do jednotlivých situací, kdy je potřeba se z jedné situace a emoce střihnout najednou do úplně jiné situace, kde musím být v úplně jiném rozpoložení. Řešit a reagovat na něco jiného. Druhá půlka pak je náročná taky ve vývoji té postavy – Jordan si musí spoustu věcí uvědomit a rozhodnout se některým z nich čelit – tam nás čeká ještě náročný hledání, kdy se člověk musí pokusit v sobě otevřít nové pomyslné dveře a pokusit se nahlédnout někam uvnitř sebe, kde to není vždycky úplně příjemné.

Jak se připravuješ? Kromě toho, že se učíš text, přemýšlíš nad tím, jsi na zkouškách…

Zůstáváme tady často s Terezou ještě po zkoušce. Hodně čerpáme z našich dosavadních zkušeností. Přemýšlíme, jak jsme určité životní fáze každý prožíval, co jsme dělali, jakým způsobem jsme reagovali, co se odehrávalo v nás. A snažíme se dopídit k tomu, co z toho je pro Jordana nejvýhodnější, abychom se dostali k jádru – proč. Proč to tak je, nebo co to v něm dělá. Aby to nebylo jenom po povrchu, ale abychom se dobrali jeho podstaty.

Hrál jsi někdy gaye?

Ne! Nebo teda jednou jsem v představení #NEJSEMRASISTA, které u Bezručů dělal Braňo Holiček, hrál homofoba, který se nakonec s jiným chlapem začal líbat. Ale byla to jedna z mnoha situací, malá postava na velké ploše. Takže jsem byl překvapený a potěšený, když přišla takhle obsáhlá a zajímavá role.

Hra NEJBLIŽŠÍ je romantická komedie, která je specifická tím, že ji vnímáme pohledem muže, který hledá muže. Není vlastně žádným způsobem provokativní, spíš to je – zvlášť v kontextu českého divadla – neobvyklé. Vidíš tam nějaký rozdíl oproti tomu, kdyby byl Jordan heterosexuál?

Vlastně ne. Je to člověk jako každý jiný, jenom se mu nelíbí opačné pohlaví. Samozřejmě se v té hře otevírají i otázky homosexuality, jak se homosexuálové cítí, co prožívají a jestli to mají těžší. Ale mnohem víc jde o obecné otázky a o přechod z jedné životní etapy do druhé, a to je společné všem. Osamění a životní změny, když se člověk třeba odstěhuje za prací – jako já – nebo ho naopak opustí ti nejbližší – jako Jordana –, to všechno můžou prožívat obě pohlaví, bez ohledu na sexuální orientaci a věk.

Jak vyjadřuješ lásku svým blízkým?

Já jsem velmi haptický člověk, jestli to je to správné slovo. Rád se objímám a vyjadřuju lásku přes dotek, objetí, pusy a tak. A mám rád, když se mi to dostává i od mých přátel. S rodinou jsme v kontaktu skoro denně. S mámou si buď píšeme nebo voláme a vždycky si řekneme, že se milujeme a že na sebe myslíme. Někdo to tak třeba nemá, ale já to k životu potřebuju. Chci být milovaný a tu lásku a podporu cítit. A já se je taky snažím rodině, ale i přátelům dávat. Chci, aby věděli, že jsem tady pro ně a že je mám rád. Že mi na nich záleží.

Co je pro tebe nejkrásnějším vyznáním lásky?

Pokud se jedná o rodinu, tak jsem nejšťastnější, pokud máme společný čas. To stačí, když si prostě s našima sedneme v obýváku, přijdou za náma ještě babičky s dědou a povídáme si. Jsme pospolu, jeden pro druhého. Dáme si štamprli dědovy slivovice a u toho si povídáme. Pro mě jsou vyznáním lásky ty chvíle, které jsou naše a kdy se člověk cítí opravdu šťastný a milovaný. A vlastně v tu chvíli si to ani nemusíme říkat, ale člověk to cítí.

A co se týče druhé polovičky, tak obyčejné „miluji tě“ je nejvíc. Uslyšet to ve správný čas od správného člověka, když jste spolu jeden pro druhého, a tak nějak to vyplyne… tak to s tebou něco udělá, zachvěješ se, máš motýlky v břiše, pookřeješ, podlomí se ti kolena… Každý to má jinak. I takové obyčejné chycení se za ruku v divadle nebo kině je… A dost! (smích)

A napsal jsi někdy někomu vyznání? Podobně jako ve hře Jordan píše email, přestože je to něco, co by se spíš patřilo říct?

Myslím si, že jsem určitě někdy něco takového napsal. Ale taky jsem to řekl.

Měl jsi odvahu, kterou Jordan nemá?

Jo. Když to tak člověk cítí a je o tom v tu chvíli přesvědčený, tak to řekne. Nevidím důvod, proč ne.

Markéta Kočí Machačíková je členkou souboru Činoherního klubu od roku 2019, kdy s Ondřejem Sokolem nazkoušela K.Š.E.F.T. Kromě dramaturgické práce v mnoha regionálních divadlech spolupracuje také s Českým rozhlasem a Českou televizí. V době vzniku rozhovoru zkouší s režisérkou Terezou Říhovou inscenaci NEJBLIŽŠÍ, která bude mít v lednu českou premiéru.

***

Dramaturgie, potažmo pracovní náplň dramaturga či dramaturgyně, může mít pro mnoho lidí „mimo obor“ dost nejasné kontury. Liší se to navíc i divadlo od divadla. Co přesně znamená být dramaturgyní Činoherního klubu?

Kolik máme času? (smích) V krátkosti jsem u všech inscenací od jejich počátku a ve všech jejich fázích. Kde zpravidla nejsem, jsou jedině představení po premiéře (výjimku tvoří debaty po představení, tam mě potkáte).

Práce dramaturga zahrnuje širokou škálu činností, přizpůsobuje se situaci a nikdy není stejná – na každé inscenaci je potřeba něco jiného. Bývá to spolupráce na výběru tématu, titulu; výběr překladu, redakce překladu, úpravy textu, škrty; na zkouškách pak dramaturg nejvíc funguje jako režisérovy druhé oči – zná režisérovu představu a vidí, jestli se mu ji daří realizovat; dramaturg hlídá interpretaci, tvar inscenace, rytmus, návaznosti, divácký zážitek – je vlastně první divák; pro diváka „nejhmatatelnější“ část dramaturgické práce jsou pak texty k inscenaci – píše anotace, program k inscenaci apod.

Kromě práce na inscenaci v Činoherním klubu vedu rozhovory s herečkami a herci, autory, členy týmu a přispívám do tohohle magazínu, účastním se porad, vyřizuju spoustu náležitostí s divadelními agenturami a někdy taky třeba asistuju fotografovi při focení vizuálu…

Pokud jste ještě nepřeskočili na další otázku a zajímá vás to blíž, doporučuju si přečíst tady na stránkách magazínu čtyřdílný článek JAK VZNIKÁ INSCENACE, který jsem napsala ke zkoušení inscenace KONSENT.

Máš pocit, že se Činoherák od tvého příchodu nějak proměnil?

Rozhodně se proměnil; divadlo se mění pořád. Nedokážu posoudit, jak moc jsou některé změny patrné navenek, nebo jestli je pociťují i ostatní. Za mě spolu všichni napříč divadlem hlavně víc a otevřeněji mluvíme. Ne že bychom v tom neměli rezervy. A do plánování a celého procesu přípravy inscenací se nám taky podařilo dostat do značné míry větší pravidelnost a řád.

A jak ses na zdejších změnách podílela ty? Co by Činoherní klub neměl nebo nebyl bez Markéty Kočí Machačíkové?

Je těžké ten podíl nějak vymezit. Divadlo je kolektivní záležitost. Podílím se v divadle na spoustě věcí. Navíc už samotná práce dramaturga na inscenaci je navenek v podstatě neviditelná a ve výsledném tvaru se v ideálním případě rozpustí. Dokonce se říká, že to, jak je dramaturg důležitý, se pozná, až když chybí.

Ráda bych ale věřila, že funguju jako tmelící prvek. Dokážu, myslím, dobře naslouchat a mluvit s různými lidmi, chápat různé úhly pohledu i celek, a díky tomu řešit situace a spojovat.

Momentálně zkoušíte s Terezou Říhovou inscenaci NEJBLIŽŠÍ. Tereza je první ženou-režisérkou, která v Činoheráku působí. Tvůrčí tým tak ve velkých uvozovkách vede ženské duo. Vnímáš na zkouškách nebo celkově v procesu vzniku inscenace nějaká specifika?

S každým režisérem nebo režisérkou jsou spolupráce a zkoušení jiné. A nejde úplně o to, jestli je to muž nebo žena. Se všemi je potřeba navázat vztah, napojit se na ně, zjistit, jak se na věci dívají, co potřebují, v čem jim můžu pomoct… Abych byla úplně upřímná, miluju všechny režiséry, se kterými jsem v Činoherním klubu zatím pracovala: Ondřeje Sokola, Martina Čičváka, Braňa Holička, Davida Šiktance, Šimona Dominika. A Tereza Říhová není výjimkou. Líbí se mi, jak je energická, a rozumíme si. Neřekla bych, že se nějak specificky projevuje to, že jsme obě ženy.

Máš ze současného repertoáru nějakou inscenaci (ať už svou nebo „cizí“), o níž bys řekla, že je tvoje oblíbená?

Mám ráda všechny inscenace, na kterých jsem pracovala. Myslím, že to částečně souvisí i s tou profesí; je důležité jim všem věnovat lásku, důvěru a péči bez ohledu na to, že nejsou – a nemůžou být – dokonalé a jenom podle mých představ. Mám to asi podobně, jak o tom jednou mluvil Ondřej Sokol – jsou to všechno tak trochu moje děti.

Ale nechci se té otázce vyhnout. Mojí srdeční záležitostí je 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH. Ten text jsem pro nás objevila já. Nestává se běžně, že by se text hry takhle naprosto trefil nejen do potřeb a mých představ dramaturga o hledaném titulu, ale zároveň do mého osobního diváckého vkusu. Říkala jsem si, že je to hravé a že by to Braňa mohlo taky bavit. Všichni v týmu jsme pak udělali opravdu hodně pro to, abychom tu hru vůbec mohli v Činoherním klubu uvést. Z toho, že se to povedlo, mám vážně velkou radost!

A chci zmínit ještě jednu inscenaci, kterou mám opravdu ráda a která zastává mezi ostatními taky trochu speciální místo, a to je KONSENT. Byla to vynikající práce, hodně nového jsem se naučila. Jsem hrdá na výsledek a výkony všech herců mě vždycky dostanou, i když jsem to viděla už tolikrát… A tetelila jsem se blahem, když KONSENT viděla jeho autorka Nina Raine a o naší inscenaci řekla, že je flawless! To je nejvíc!

Je naopak inscenace, k níž ze svého dramaturgického pohledu pociťuješ spíš antipatie?

K žádné inscenaci na repertoáru antipatie nepociťuji. Z pohledu dramaturga mám výhrady vůči textu hry BABYBOOM a byla jsem proti jeho uvedení. Nicméně zpracování v režii Ondřeje Sokola text nesmírně pozdvihlo a udělalo z průměrné hry dobrou inscenaci.

Máš obrovské zkušenosti především z překladů prózy. Jaké rozdíly a specifika spatřuješ v překladu dramatického textu?

Zas takový rozdíl to nakonec být nemusí, protože z těch 140 knížek, které jsem přeložil, je 62 grafických románů. A jazyk komiksů je až na vzácné výjimky jazykem dialogů a ty musí být stejně jako na divadle přeloženy pregnantně a hutně, aby se vešly do komiksové bubliny. Na rozdíl od divadla se tu ale žádná replika nesmí škrtnout, text je pevně svázaný s grafickou stránkou díla.

Na druhou stranu některé prvky překladu pro divadlo jsou opravdu unikátní. Překladatel musí počítat s tím, že jeho text si bude po svém interpretovat a dotvářet mnoho lidí – dramaturg, režisér, samotní herci. Že herec dodává textu další rozměr svými gesty i tónem hlasu. Proto musí překladatel dramatu dbát na eufonickou stránku věci, na rytmus textu, jeho spád, na to, aby se mu neřetězily souhlásky. A hlavně musí počítat s neúprosnou linearitou textu – zatímco čtenář se může kdykoli vrátit o pár stránek dál, aby si osvěžil souvislosti, divák v divadle tuhle možnost nemá. Stejně tak si nemůže během představení dohledávat reálie, pokud nepochopí napoprvé, nepochopí většinou už nikdy – a daná informace tam tedy vlastně byla zbytečně.

Přistupuješ k dramatickému textu jinak? Je těžké překládat současný text, který je z 99 % tvořený dialogy a určený k tomu, že se bude říkat živě nahlas?

Jinak bych překládal divadelní hru určenou k publikaci a jinak pro jevištní uvedení. Jak říkával Jan Zábrana, pro překladatele jsou důležité jen dvě věci: pochopit a umět. V tomto případě přečíst text vyloženě analyticky, pochopit motivace postav a umět převést jejich řeč těmi prostředky, které mi čeština dává k dispozici. (Angličtina třeba nemá zdrobněliny – to ale neznamená, že by o ně diváci měli být ochuzeni.)

U každé hry pečlivě zvažuju (zvažuji?) stylistické naladění textu, tedy nakolik se postavy budou vyjadřovat spisovně či nespisovně. Není to úplná maličkost – co mi projde u pražského publika (a nejen pražského, zkrátka tam, kde se mluví českým interdialektem), už drhne třeba v Brně. A nejde tu předem říct, jaký přístup je správný, třeba Pellarovi překládali Albeeho hru KDOPAK BY SE KAFKY BÁL obecnou češtinou, zatímco Jiří Josek o pár desítek let později češtinou hovorovou, tedy podstatně spisovněji. A to už se ta hra jmenovala KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ – jak vidíš, problémy s reáliemi se leckdy řeší už v názvu.

Ale zpátky k tvojí otázce: překládat dialogy je radost, překládat dialogy je za odměnu. Pravdu má Bulat Okudžava, když zpívá: „Každý píše to, co slyšel, / slyšel sebe dýchat tiše, /jak to slyšel, tak to píše, / beze snah se zalíbit.“

Jak se vyrovnáváš jako překladatel s tím, že nad výslednou podobou textu, jak ho diváci uslyší z jeviště, nemáš tak docela kontrolu?

Literární překladatel má, pravda, kontrolu nad textem absolutní. V odpovědném redaktorovi má sparingpartnera a záchrannou síť, ale nakonec má poslední slovo vždy on, protože to on nese svou kůži na trh. Divadlo je médium kolaborativní a překlad je jen jednou z mnoha složek dané inscenace. Dramaturgové a režiséři tu citlivě, tu méně citlivě v překladu škrtají; s ohledem na své publikum mění tonalitu textu (ony koncovky na -ej i vulgarity), no a poslední slovo mívají oni a herci: když si myslí, že má zaznít „Byla v tom žena“, ani František Fröhlich, překladatel a mimochodem i někdejší dramaturg Činoherního klubu, si neprosadí „Byla v tom ženská.“

Úkorně to neberu, jen mi je to někdy líto – hra má obvykle kolem padesáti šedesáti stránek, pokud se z nich škrtne patnáct, divák prostě o některé fasety textu přijde.

Jak se ti líbí hra NEJBLIŽŠÍ? Hledal sis k ní cestu? A je pro překladatele důležité, aby se mu text, který překládá, líbil?

NEJBLIŽŠÍ je romantická komedie se spodními podtóny, která dovedně balancuje mezi sentimentalitou a humorem. Je to hra, kterou napsal mileniál pro jiné mileniály, v tom od postav hry cítím jistý generační odstup – a našemu hlavnímu hrdinovi Jordanovi bych nejradši vzkázal „klid, to bude dobrý“.

Nakonec je ale myslím mnohem důležitější, jestli text člověka zajímá, než jestli se mu líbí.  V tomhle případě: jestli se mu povede zařídit, aby Kiki byla v češtině stejně sebestředně nesnesitelná jako v angličtině, aby Jordan působil jako ťunťa, ale spíš sympaticky. Jestli dokáže nadávkovat slovní vatu podobně jako v originále, ale ve snesitelné míře (v touze po autenticitě, po tom kýženém mimetickém efektu, dnes mnozí anglosaští autoři třeba zcela záměrně zaplevelují repliky slovíčkem „like“, ale jako nemůžete mít ve větách furt samé jako, jestli mi jako rozumíte?).

Každý divadelní překlad je cvičení v empatii, pokus zabydlet se v postavách, které nejsou vy. Je to svým způsobem herecký výkon, na jehož konci masku odložíte a začnete se poohlížet pro jiné hře. Pár jich vyhlídnutých mám, teď aby se zalíbily aspoň jednomu dramaturgovi.