Rozhovor o jeho účasti v reality show SURVIVOR.

Vašek patří mezi herce, kteří mají na svém repertoáru v Činoherním klubu nejvíc rolí. Na začátku sezóny dostal nabídku splnit si svůj sen – zúčastnit se televizní soutěže SURVIVOR, ve které jde mimo jiné o to přežít ve skupině na pustém tropickém ostrově. (Nenechte se mýlit, ačkoli jsou mezi námi fanoušci tohoto pořadu, mnozí z nás kolegů jsme se na SURVIVOR podívali až kvůli Vaškovi.) Povídali jsme si o tom, proč nabídku přijal, co všechno to obnášelo a co mu zkušenost přinesla.

Odkdy vlastně byl SURVIVOR tvůj sen?

Někdy od puberty, kdy jsem viděl první řady americké verze – KDO PŘEŽIJE. Hrozně mě to bavilo; sledoval jsem to a hodně jsem to prožíval. Vždycky jsem si představoval sám sebe a jaký by to asi bylo, kdybych tam byl já. Co by mi šlo, co by mi nešlo. Když začala česká verze, taky jsem ji sledoval. Ale nikdy by mě nenapadlo, že může být reálný, že si tu hru zahraju.

Pamatuju si, že když jsme zkoušeli NEJBLIŽŠÍ, ve scéně na rande říká Will, kterého hraješ, že by chtěl, aby jeho děti jednou chodily do skauta, sjížděly divokou vodu a tak… A Sandra Černodrinská, která je v tu chvíli nejblíž, se na tebe koukala a povídá: „Nevěřim.“ Jak tě znám i já, nejsi úplně člověk, co by jel v létě stanovat, natož aby byl týdny na tropickém ostrově plném hmyzu a pomalu neměl co jíst. Co tě na tom tak lákalo?

Lákalo mě opustit svůj život a zkusit zjistit, čeho všeho jsem schopen. Jak říkáš, nejsem typ, že bych jel pod stan, ale zároveň se tady těm věcem nevyhýbám. Do každý výzvy jdu po hlavě. Zajímalo mě, kam až dokážu zajít, kde jsou nějaký moje hranice, co jsem ochoten ještě vydržet a co už ne.

Jaká pak byla realita? S čím ses nejvíc potýkal?

Já jsem si celou dobu připadal jako v pohádce – připadalo mi, jako že to není pravda, že se to nemůže dít. Stojím na tý pláži, mluví na mně moderátor. Najednou odstartuje soutěž a já skládám skládačku. Hrozně dlouho mi trvalo, než se mi to přeplo v hlavě na „ano, toto je realita, toto je teď můj život“. Paradoxně mě vůbec netrápil hlad, ani ten diskomfort. Nejtěžší na tom pro mě byla spíš ta sociální hra.

Nakonec jsi byl na ostrově asi „jen“ měsíc. Jak ti tam ubíhal čas?

Čas ubíhal velmi rychle, protože se pořád něco dělo. Stavěli jsme přístřešek, chodili na dřevo, shazovali kokosy, upravovali je. Mezitím jsme šli soutěžit a vraceli jsme se až k večeru. Takže potom už jsme nic nestihli. Na nudu tam těch prvních čtrnáct dnů nebyl čas.

Co sis z toho odnesl? Je něco, co bys zařadil do svého života i teď, po návratu?

Jsou to spíš nepřenosný věci. Je dobrý zjistit, že jídla člověk k přežití nepotřebuje tolik, kolik si myslel. Po návratu jsem zase najel na svůj systém. Snažím se jíst rozumně, ale když mám svoje chutě, dost tláskám a sním všechno, co doma najdu. Pak jsem si taky zkusil, jaký je to být bez mobilu. To bylo taky super.

Byl jsi připravený vydržet až do konce? Dá se na to vůbec připravit?

Byl jsem připravenej a odhodlanej to vydržet až do konce. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Myslím si, že toho odhodlání si někteří mí spoluhráči všimli a vlastně mě brali jako silnýho protihráče. A proto mě poslali domů takhle brzo. Jestli se na to dá připravit, těžko říct. Po fyzické stránce nějakým způsobem ano. Ale stejně se nikdy nepřipravíš na to, s jakými lidmi budeš hrát.

Podstatou SURVIVORU je sociální hra, kdy ve dvou kmenech vznikají různé aliance a soutěžící se postupně na kmenových radách v tajném hlasování vzájemně vyřazují. Jak moc se lišila skutečnost od tvé představy, když se na pořad díváš doma na gauči?

Vlastně se moc nelišila. Ale perspektiva je jiná. Nebyl jsem schopný odhalit určité kroky, který ti jako divákovi jsou díky střihu úplně jasný. Když jsem tam byl, vůbec jsem nedokázal uvažovat tak, že kluk, kterej sedí naproti mně u ohně, může nad hrou přemýšlet stejně jako já.

Je výhodou být herec?

Evidentně ne, naopak mi to uškodilo. Jeden z argumentů, který kluci říkali, když mě posílali domů, bylo právě, že jsem herec a že neví, jestli na ně něco nehraju. Což teda v mém případě byl naprostý nesmysl; já jsem tam byl sám za sebe.

Účast v SURVIVORU znamenala opravdu hodně zařizování. Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet? A jak svou zkušenost zpětně hodnotíš – stálo to zato? Šel bys do toho znovu?

SURVIVOR pro mě začal, když mě oslovili. Začalo obrovské zařizování, co se týče divadelního provozu. Jít za uměleckým šéfem, za ředitelem; poprosit je o to, zda mě pustí. Říci si, za jakých podmínek odjedu. Potom požádat všechny kolegy, kteří se za mě budou učit role. Poprosit i ostatní kolegy z inscenací a lidi ze zázemí, aby udělali záskokové zkoušky. Byl to opravdu masakr. Ale myslím si, že to za to stálo. Pro mě určitě. Řekl bych, že ve výsledku to ani pro divadlo nebylo tak hrozný, jak to zpočátku vypadalo. Kluci, kteří za mě zaskakovali, na chvíli oživili představení, který hrajeme dlouhou dobu.

Opravdu všem děkuju, že jsem mohl jet. Byla to životní zkušenost a určitě bych jel znovu. V mnoha ohledech mi to otevřelo oči.

Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet?

Jenom jednou před odjezdem, když jsem byl ještě v Čechách, jsem viděl kolegy, jak se baví o těch záskocích a v tu chvíli mi to přišlo hrozně líto. Napadlo mě „ale ta role je přece moje“ – a já mu ji teď předávám. Nebylo to tak jednoduchý se toho vzdát. Ale nebyla jiná možnost; věci se daly do pohybu a divadlo muselo dál fungovat.

V Činoheráku hraješ v současnosti v sedmi inscenacích, hodně dabuješ… Jaké to bylo najednou všechno opustit, a pak se vrátit zpátky? Jako když jsou divadelní prázdniny?

Vrátit se zpátky bylo zvláštní. Stál jsem na jevišti a několikrát mi hlavou projelo „tyjo, ty tu nemáš bejt, ty máš bejt ještě na ostrově“. Ale zároveň jsem byl šťastnej, že po měsíci skrývání, kdy už jsem byl doma, ale nemoh jsem mezi lidi, abych neprozradil, že jsem zpátky, jsem se moh vrátit do svý práce, kterou prostě zbožňuju. A do Činoherního klubu, kterej je pro mě vlastně v mým životě úplně vším.

Proč ses nakonec rozhodl pro pevný text?

Věděl jsem, že nebude na zkoušení moc času a moc dobře neznám prostředí, do kterýho vstupuju, ale hlavně mě poslední dobou pevný texty začaly lákat. Zajímá mě, jak uplatnit proces, který znám z autorského divadla, na napsaný hře. Vtáhnout do zkoušení kromě všech prvků, který se během zkoušky rodí, i text dramatického autora. A po přečtení mnoha her jsme se kolektivně shodli na téhle.

Co tě zaujalo právě na hře Niny Segal HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO?

Mně přijde, že se autorce opravdu podařilo vzít podstatu Ibsenovy hry, která je poměrně stará, a vložit ji do novýho kontextu. Zpřítomňuje nejen téma, ale i postavy. Není to jenom vzdálená inspirace, ale je to opravdu funkční adaptace. Řekl bych, že skoro vystihla původní Ibsenův záměr – ač si ho teda můžeme jen domýšlet – a dokázala ho manifestovat v každém detailu. Zachovává hloubku hry a zároveň má humor, kterej vychází z absurdnosti situací, když jsou dotažený do krajnosti.

Co je esence Hedy Gablerové? Kdo je Heda Gablerová dnes?

No, nejhorší je přečíst si v programu, co chtěl režisér do hry vložit. 😊 Esence? Já vlastně nevím – lidská důstojnost? Heda Gablerová je osoba, která je pod silnými tlaky ze všech stran, a díky těmto tlakům v sobě objevuje – až destruktivní – sílu.

Žádnou Ibsenovu hru jsi zatím neinscenoval. Lákala tě někdy některá?

Inscenace DNES VEČER NEHRÁME (2019) ve slovenském Národním divadle byla o revolučních dnech roku 1989, kdy se divadla po celém Československu rozhodovala, zda vstoupit do stávky. Jeden konkrétní den – myslím, že to bylo 19. listopadu – se měl v SND hrát Ibsenův NEPŘÍTEL LIDU, ale na všech programech se přeškrtl a napsalo se jen: Dnes večer nehráme. Ta inscenace nebyla postavená úplně na půdorysu Ibsena, jako třeba VRAŽDA KRÁLE GONZAGA v Dejvickém divadle na půdorysu HAMLETA, ale vtáhli jsem ji do hry. Byla z ní otvírací a zavírací scéna. Tehdy jsem Ibsena načetl tak nějak poprvé od školy kompletně. Něco mi přišlo, že je vlastně dneska nehratelný, ale zároveň jsem našel v každé hře hodně živýho. Ale po pravdě – asi bych nevěděl, jak inscenovat původního Ibsena. V tomhle smyslu je hra Niny Segal podle mě skvělej počin.

Jaký máš vztah ke Skandinávii? Táhne tě jako tvůrce, jako diváka?

Strašně moc. Všechny moje první výlety, když jsem měl auto, kde se daly sklopit zadní sedačky a přespat, vedly do Skandinávie – od Dánska na sever a hodně Finsko. Tam jsem byl několikrát; taky jsem tam režíroval v Kuopiu. Laponsko jsem projel Finskem, Švédskem i Norskem. Přitahuje mě ta kultura, prostředí, lidi i příroda. Víc než jih.

Hra HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO má hodně vrstev a metarovin a odehrává se na filmovém natáčení. Jak se propisuje ten zdánlivý chaos placu do divadelního zkoušení?

Já myslím, že je hrozná výhoda, že všichni herci už měli zkušenost s filmovým natáčením. Měli jsme tak při zkoušení hodně o čem povídat, přinášet vlastní zkušenosti, zážitky. Pozitivní i negativní. A ty určitý rituály, který filmový natáčení přináší, se tak přirozeně dostávaly do divadelního jazyka. Ale jinak je to samozřejmě divadlo – ta filmová produkce tam funguje jako určitý společenský model, prototyp různých hierarchií a mocenských strategií.

Jak se ti pracuje se širokoúhlým jevištěm Činoherního klubu a blízkostí jeviště a hlediště? Je to výhoda?

Nějak neřeším, jestli je to výhoda nebo nevýhoda. Je to danost. Každej prostor si říká o svoje. Má svoje specifikum. To je vlastně princip a klíč k autorskýmu divadelnímu přístupu obecně, že vtahuješ do inscenace to divadlo celý. Nejen po stránce divadla jako živýho organizmu nebo po stránce historie toho souboru, ale i architektura toho místa je zcela zásadní. Takže od prvních setkávání nad možným konceptem samozřejmě hrála ta jevištní širokoúhlost podstatnou roli.

Děláš poslední dobou častěji na základě pevného textu. Jaké fáze zkoušení máš nejraději, když se zkouší pevný text – a je to jiný, když text píšeš sám?

Vždycky mám nejradši začátek zkoušení. Nebo spíš všechny fáze, kdy se hledá a kdy se kolektiv sžívá, prorůstá se. A nejmíň mám rád ten konec, kdy se aspoň trochu musí inscenace zafixovat do jednoho tvaru, který musí odolat reprízování. Ale jinak je úplně každý zkoušení dost jiný. Neexistuje nějaká osvědčená metoda. Samozřejmě, že když nemáte vůbec žádnej text anebo když máte hotovej dramatickej text, tak ty východiska jsou úplně jiný, nastavení na způsob práce je jiný.

Když máš téma, na základě čeho se rozhoduješ, jestli je vhodnější jako námět pro divadlo nebo pro film? Zaujme tě něco a chytíš se toho, nebo ti to spíš dlouho leží v hlavě?

Asi tak i tak. Velmi rozhoduje ta druhá strana. Já si pořád všechno tak nějak ukládám v hlavě. A když přijde nabídka z druhý strany – divadelní nebo od filmový produkce, prostě hledáme průsečíky.

Pro postavu režiséra Henrika je při natáčení jeho filmového díla podstatná pravda. Dokázal bys říct, co je tvým cílem nebo principem? O co usiluješ ve všech svých inscenacích?

Na to se skoro nedá odpovědět nebanálně. Ale pravda to nebude. To je definičně nedosažitelnej termín. Kór ve smyslu jevištní pravdy. Ale řekl bych, že – ne faleš. Nesnáším neupřímnou hru s divákem. Jakoukoli pózu, kalkul, záludnost. To je jak v normálním hovoru s někým, u koho cejtíš, že na tebe – jak se říká – něco hraje. Poznáš to nějak na těle, že se nějak vnitřně ošíváš. Což neznamená, že nemám rád víc plánů a mystifikaci nebo několik pater fikce. Ale to základní komunikační nastavení s divákem musí být upřímná výzva k dialogu.

Děkujeme za rozhovor

Právě s režisérem Jiřím Havelkou zkoušíme novou inscenaci HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO, kde hraješ postavu Jorgena. Co je zač? Jak bys ho představil divákům?

Jorgen je postava, kterou ztvárňuje norský herec, jehož skutečné jméno se za celou dobu inscenace nedozvíme. Ani jména dalších herců, pouze u členů štábu známe jejich skutečná jména. Už to je docela zajímavé. Nevědět, jak se člověk, kterého hraju, ve skutečnosti jmenuje. Tento herec byl najat, aby v nové filmové adaptaci Hedy Gablerové ztvárnil právě postavu Jorgena Tesmana. Postavu, kterou nikdy hrát nechtěl, s režisérem, u nějž si v duchu nejspíš tisíckrát řekl, že už s ním nikdy spolupracovat nebude. S partnerkou, kterou nezná, ale spoustu věcí o ní ví z bulváru. Prostě dream job. A vzhledem k tomu, že to není jeho první taková zkušenost, nezbývá mu než celé natáčení nějak přečkat. Ideálně se skleničkou v ruce.

Když jsme to obsazovali, shodli jsme se, že je Jorgen role pro tebe. Zároveň si Jorgen ve hře několikrát povzdechne, že je „vždycky až druhou volbou, manžel, ne milenec“ a že mu režisér Henrik nechtěl dát zajímavější roli. Jak to vnímáš ty? Myslel sis na jinou roli?

Tady je to takový vošajstlich, jak se říká (ale nevím, jak se píše). Celej život toužíte po roli, která je přesně pro vás a když ji dostanete, tak zjistíte, že je to vyhořelej týpek, kterej pro nikoho, ani v osobním ani v pracovním životě nebude number one. Tak co teď? Vnímali jste mě při obsazování jako tohodle Jorgena? Protože pokud ano, tak je asi čas na terapii. I když ten je asi vždycky, že…

Na druhou stranu Jorgen oplývá břitkým humorem a díky svému vyhoření a jakési empatické otupělosti taky minimem hranic v mezilidských vztazích. Není snad hranice, kterou by nepřekročil, protože prostě není hranice. Tahle takzvaná barvička postavy mě moc baví. Přináší lehkost. A pokud se mi podaří ještě i předat zmar z toho, že se vám v životě nevede nic tak, jak byste si přáli, tak je Jorgen ideální postava. Takže – vnímali jste mě při obsazování tedy spíše jako tohodle Jorgena? Nebojte se upřímnosti, žádná odpověď není správně. 🙂

A samozřejmě – nevím tedy jestli to mají mí herečtí kamarádi stejně – ale opět jsem při zkoušení dospěl do stavu, kdy mám pocit, že každá jiná postava by mi slušela víc a že bych rozhodně věděl líp co s ní než s tou svojí. V pondělí se cítím víc na Ejlerta, v úterý na Henrika. Ve středu jsem se viděl jako Heda, ve čtvrtek jsem dokonce měl pocit, že by mi šla nejlíp pozice Irenky, která napovídá text, a v pátek jsem se po chvíli pozorování přistihl, že si myslím, že to, co dělá Jirka Havelka, je pro mě to pravý ořechový.

Jorgen je samozřejmě dobrá herecká příležitost. Děláš to krásně… 🙂

Na první čtené, když jste s Martou četli váš první dialog, poznamenala, že to je, jako když se spolu bavíte vy dva… Jaký máte vztah? A je, myslíš, výhoda pro tohle konkrétní zkoušení, že už se – i s ostatními herci – za posledních pár let většinou dobře znáte?

My se s Martou známe už roky. Konkrétně asi ty čtyři, co jsem v Činoherním klubu. A je pravda, že stylem humoru a tance si rozumíme. Dokonce jsem od ní odkoupil aloe vera polštářek s paměťovou pěnou, kvůli kterýmu jsem se v létě potom málem udusil, jakou jsem na něj měl alergii. A pak se traduje ještě jedna historka o dopolední návštěvě skvělé pražské čokoládovny, ucpané toaletě a nasrané obsluze. Zkrátka – Marta ve mně zabíjí stud z trapna a trapnosti. A to si myslím, že by lidé pro sebe měli dělat. A že to snad i my tady v klubu pro sebe dělat umíme. Je to pak výhoda pro každé zkoušení. Po letech na volné noze (vlastně byly jen tři a byly to všechno covidový roky) jsem zjistil, že jsem typ herce, který potřebuje budovat něco dlouhodobě. S objevováním, důvěrou, bezpečím a potenciálem hloubky.

Jak se ti zkouší s Jiřím? Jak si vede ve srovnání s dalšími režiséry, se kterými máš za poslední dobu zkušenosti?

Pro pana Jiřího je to jedna z prvních zkušeností s činoherním divadlem, jak sám podotknul. Má zkušenost hlavně z inscenací alternativního ražení, takových těch, kde lidi něco jiného říkají a něco jiného dělají, popřípadě za ně mluví rovnou židle nebo váza. A musím říct, že jsme se v souboru shodli, že si vede dobře. Správně bazíruje na znalosti textu, dokonce nám i občas říká, kdo odkud má přijít. Sice už často nezmíní, kam má kdo odejít, ale jsme teprve za půlkou zkoušení…

Ale abych odpověděl i vážně – na zkoušení s ním jsem se těšil. Vůbec jsme se neznali, já viděl pouze INDIÁNA V OHROŽENÍ v brněnském Hadivadle a možná něco z Vosto5 na Divadelní Floře v Olomouci, ale to jsem taky nemusel být střízlivý, takže nevím. Pak jsme se potkali na premiéře v jednom divadle, seznámili se a zvládli více než půl hodiny konverzovat na téma chutnost zdejšího rautu. To mě přesvědčilo o tom, že s Jiřím umíme téma takzvaně vytěžit, takže když jsem se pak dozvěděl, že budeme zkoušet u nás s ním, měl jsem radost.

V současnosti hraješ v Činoherním klubu v pěti dalších titulech – kterou inscenaci a roli v ní máš nejraději?

Pět jo? Když jsem nastupoval a projížděl webové profily svých hereckých kamarádů, tak jsem si u Marty nebo Sandry, které tam měly taky asi pět titulů v té době, říkal – tyjo. Jaký to asi bude až tam budu mít stejně zářezů jako ony? To už budu velkej. A pár měsíců uběhlo, ty mi tady říkáš pět a já si vůbec velkej nepřipadám.

Nejradši mám zatím furt BABYBOOM. Ten jazyk toho celýho. Ta vtipně tragická poetika, kdy muž je na záchodě v podstatě znásilněn zdravotní sestřičkou, zatímco čeká na narození svého nechtěného potomka, a vedle něj slavná herečka dokáže svůj porod odkládat argumenty o dětských vousech jen proto, že se bojí toho okamžiku, až se jí změní život. Ale snažím se mít všechny inscenace stejně rád. I ty, který třeba rád nemám. Jsem zvědavej, kam zapluje HEDA, ale už teď tuším, že ji rád mít budu.

Poprvé ses ocitl v Činoherním klubu v MACBETHOVI. Pokud si dobře vzpomínám, tak jste se s Martinem Fingerem a Ondřejem Sokolem setkali na natáčení seriálu ČT DEVADESÁTKY. Jak nabídka přišla? A pomyslel sis někdy předtím na Činoherní klub?

Já jsem si na Činoherní klub poprvé pomyslel v roce 2015, kdy jsme pomalu končili JAMU a já psal email do asi tří pražských divadel, že rozhodně jenom tohle jejich divadlo je pro mě to pravé a že ať se přijdou podívat na náš zájezd do DISKU a pak mi dají práci. Odnikud se neozvali, jen z Činoherního klubu mi napsala Romanka Fraňková (tajemnice), že email s radostí přeposílá panu řediteli. Jestli přišel, nebo nepřišel, to nevím, ale skončil jsem pak na Kladně.

Tam jsem to měl rád, ale znáte Kladno. To město vyloženě nedokáže žít bez toho, aniž by každých 5 let totálně nepřekopalo vedení divadla a tím neznejistilo soubor. Do toho jsem měl velkou nabídku na natáčení. Tak jsem velkopansky podal výpověď, řekl k celé situaci své a práskl dveřmi. Začal covid. Žádný slibovaný natáčení nikdy neproběhlo.

Někdy v té době, v pauze mezi covidovými uzávěrami a s neuvěřitelným účesem na hlavě jsme točili s Martinem a Ondrou ty DEVADESÁTKY. Já tak na ty dva koukal a, protože Martin v té době přebíral umělecké šéfování, tak jsem si řekl, že zkusím Činoherní klub podruhé. Věděl jsem, že tajemnice je spolehlivá, tak jsem napsal něco ve smyslu, že vím, že všechna divadla jsou zavřená, ale že kdyby do toho zavřenýho divadla potřebovali herce, tak že já můžu. Romanka to opět s radostí přeposlala a tentokrát, 10. května, přesně na moje narozeniny, mi volal Martin Finger, že by pro mě měl nějakou roli v MACBETHOVI, ale že ještě neví jakou. Já jsem měl ohromnou radost. Asi největší ve svým životě, protože mě o tejden později odvezli do nemocnice se zánětem mozkových blan. Od té doby se už radši moc neraduju.

Ale na tohle myslím velmi rád. Že když mám pocit, že nic nejde a že potřebuju víc a líp a okamžitě, tak si vzpomenu, jak byly časy, kdy jsem si říkal, že by bylo skvělý, si tu někdy zahrát. A pak byly časy, kdy jsem si říkal, že by bylo skvělý, kdyby těch inscenací bylo někdy víc. Takže si pak řeknu, ať se uklidním, že všechno přijde. Když si člověk správně přeje a něco pro to udělá. Třeba napíše i dvakrát stejnej email.

Hraješ i ve filmech a v televizi. K čemu tě to táhne víc? Co máš rád na divadle?

Vždycky mě to táhne víc k tomu, kde mi to víc jde a kde mám větší úspěchy. Logicky. Nebo taky tam, kde se mi nedostává příležitostí. Tak tam mě vždycky srdce táhne a v ten moment miluju kameru, i když nic netočím, nebo miluju divadlo, i když nic nezkouším. A pak stejně dojdu k tomu, že mám rád hraní jako takový. A hlavně, aby bylo kde a co.

A v tom mi je právě náš klub blízký a vyhovující. Že když jsou dobrý podmínky, tak můžete docílit fúze hraní před kamerou a na divadle. Detail, na kterém postavíte svůj výkon na kameře, tady můžete mít kdykoli se vám zachce. A zároveň cítit blízkost lidí, kteří sledováním toho všeho vytváří nádhernou energii. Tu pozornost, která by se kolikrát dala krájet. A vy víte, že ji máte plně v moci, tu jejich pozornost. A je strašná zodpovědnost s ní dobře naložit. Mám rád obojí, ale jen u nás může herec hrát myšlenkou podobně efektně jako na kameře.

Máš nějaký typ role, kterou by sis chtěl zahrát, nebo přímo vysněnou roli?

Samozřejmě, že ty hlavní. Titulní. Dramatický a komický zároveň. Akční. Milovníky. Ale to je asi teď pod vlivem zkoušení toho Jorgena, kterej by chtěl to samý.

Nebo Jorgena hraju právě proto, že ho mám v povaze? To by mě prostě zajímalo, jak tohle je… A chci bejt jako Jorgen?

Ale vždycky je asi pro mě nejdůležitější, aby ta role byla dobře napsaná. Aby jí autor věnoval dostatečnou pozornost a nebyla mu jen do počtu. Jen proto aby posunula příběh, ale aby přinesla vlastní příběh.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR

Honza se stal členem Činoherního klubu teprve před rokem, ale za tu dobu se už stihl významně podílet na jeho chodu. Z malé kanceláře, kde ho obklopují krabice s merchem komunikuje s grafikem, fotografem, dramaturgyněmi, obchodním oddělením, uměleckým šéfem, ekonomkou i ředitelem. V rozhovoru jsme se bavili mimo jiné o tom, co ho po nástupu k nám nejvíce překvapilo nebo o neobvyklých produkčních úkolech.

V Činoherním klubu jsi sice teprve rok, ale s prací divadelního produkčního už máš zkušenost. Má tahle pozice v Činoheráku nějaká specifika?

V podstatě se to zase tolik neliší. I tady platí, že člověk musí být připraven na všechno, protože povaha úkolů je poměrně různorodá a slovo „nemožné” neexistuje.

S ohledem na to, co jsi o Činoheráku předtím věděl, překvapilo tě něco, když jsi se stal součástí týmu a poznal ho zevnitř?

Že těch lidí, kteří se o provoz starají, není zase tolik. Ačkoli jsou samozřejmě i větší divadla než Činoherní klub, troufám si říct, že udržet tu mašinérii v chodu stojí i tak spoustu úsilí a je obdivuhodné, jak to všichni zúčastnění zvládají.

Tvoje pracovní povinnosti hodně souvisí s aktivitami spojenými s jubilejní 60. sezónou. Na čem všem jsi se za dobu svého působení tady podílel?

Ty jo, už teď se těžko vzpomíná, a to je za námi teprve půl sezóny! Ještě na konci té minulé jsme třeba začali jednat o proměně foyer, takže to byl takový první velký úkol. Obecně jsem nějakým způsobem namočený ve spoustě věcech, které jsou teď kolem divadla vidět – hodně komunikuji s grafikem Filipem Blažkem, protože divadlo od září najelo na novou vizuální identitu a spoustu věcí je potřeba průběžně vychytávat a připravovat. V poslední době to byl hlavně nový merch, k němuž teda také vedla dlouhá cesta. Doslova, protože jsem si musel udělat výlet do několika vzorkoven, v rámci rešerše pak třeba měřil tkaničky sobě a všem svým spolubydlícím nebo absolvoval mnoho debat o tom, zda raději pánské a dámské verze textilu nebo jen unisex. Ale povedlo se, snad ke všeobecné spokojenosti. Tak uf!

Hodně času taky trávíme ve třech, společně s Markétou Kočí Machačíkovou, nad doprovodným programem, který třeba na podzim až tak doprovodný nebyl, protože v jeho rámci jsme v hledišti přivítali návštěvu z Hradu…

No, to byla velká legrace! Martin Finger se sem snažil dostat pana prezidenta už delší dobu, tak jsem rád, že se to nakonec 17. listopadu v rámci oslav 35. výročí revoluce povedlo. Akorát to znamenalo spletitě se domlouvat s Hradem, aby všechno proběhlo hladce. Když jsem pak musel řešit, že nám delegace navzdory předchozímu ujišťování zabrala všechna parkovací místa a další auta s účinkujícími už byla na cestě, tak jsem se Ve Smečkách trochu zapotil. Pana prezidenta každopádně následně zlynčovala Kancelář Blaník, tak bylo dobře. Ale jinak to byla samozřejmě radost, zvládli jsme celý den bez ztráty kytičky a rád na to vzpomínám.

Co z toho všeho, o čem jsme se zatím bavili, dalo nejvíc práce?

To foyer a výstava k 60. sezóně. Nešlo nutně o to, že by to stálo největší úsilí mě, je v tom práce mnoha a mnoha, ale mojí povinností bylo zajistit, že všechno bude včas připraveno, což bylo vzhledem k rozsahu dost stresující. Obecně je nejnáročnější dávat pozor na to, aby se na nic nezapomnělo a stalo se to včas.

A na co z toho jsi nejvíc pyšný?

Na to, že se přes všechny porodní bolesti ta 60. sezóna vylupuje a je! Ale nemělo by zapadnout, že je to kolektivní práce, já jsem často takový prostředník, tmelivo mezi jednotlivými složkami.

V úvodu jsem zmínila, že tvoje pracovní aktivity jsou dost různorodé, co nejbizarnějšího jsi v rámci produkční práce v Činoherním klubu dělal?

Když jsem například potřeboval vyslat do světa k polepení cedule, které máme ve foyer, a zjistil, že sice materiál mám, ale ne v požadovaných formátech, tak to byla trochu patálie. Jelikož to bylo potřeba rychle vyřešit a nebylo v tu chvíli nic lepšího po ruce, tak jsem prostě vzal kuchyňský nůž a začal tvrdé panely opracovávat takhle. Člověk zkrátka musí udělat, co je třeba – často bez ohledu na metodu!

Máš nějakou inscenaci, která ti je v Činoheráku obzvlášť blízká?

Mám rád OŠKLIVCE, také ale rád vzpomínám na debatu, jíž jsme vedli po NEJBLIŽŠÍCH. Zvláštní vztah mám ale hlavně k inscenacím, které zatím vznikly v průběhu 60. sezóny. HRÁČI, respektive ZAKLETÉ DÁMY byly mé první pracovní inscenace tady v Činoheráku – když člověk třeba běhá po městě a řeší, kde sehnat a vyrobit diapozitivy, když nikdo neví a nikdo nemá, zaryje se to pod kůži. Věřím, že podobně to budu mít také se dvěma zbývajícími inscenacemi, HEDOU a KOMUNOU. Nebo s ČAJEM V POPELNÍKU, který nás čeká na konci února.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR