TOMÁŠ DIANIŠKA: NECHÁM SE PŘEKVAPOVAT
Proč první dámy? Co tě nakonec přesvědčilo se tématem zabývat?
Vždycky mě zajímá, když mají postavy, o kterých píšu, dramatický osud nebo se jim stal v životě velký zvrat. Aby bylo o čem hrát. Protože dělat hru o tom, jak se někomu daří, je hrozná nuda; jak se někomu jenom nedaří a trpí, zase hrozná depka. Na to se nikdo moc nechce koukat. Takže mi jde o to, aby měly postavy rozmanitej život. Já to potom scuknu, všechno nepodstatný se škrtne a zůstane jenom to zábavný ve smyslu – zajímavý.
Jsi rád, když mají postavy reálné předobrazy?
Dělám obojí. Když je to čistě fikce, pak většinou na základě bláznivýho námětu jako třeba cestování v čase. Nebo jdu do žánrů jako sci-fi nebo horor. A potom mám tuhle svou dramaturgickou linku, kdy píšu podle skutečných událostí, a to mě baví. Znamená to, že si můžu o postavách něco načíst a něco se dozvědět. A můžu poučit i diváka nebo mu ukázat postavu, která je známá, v jiným světle a říct mu o ní, co do té doby nevěděl.
Ve hře ZAKLETÉ DÁMY vystupují první dámy čtyři, i když ve skutečnosti jich bylo víc. Jak ses rozmýšlel, kterým z nich dát prostor?
V první řadě jsem se právě rozmýšlel podle toho, jestli měly v životě nějaký konflikt, který musely řešit. Problém, který má váhu života. Protože dramatická postava musí řešit zásadní životní problém, abychom na to chtěli koukat. Podle toho jsem volil. Aby byly výrazný, něco zažily.
A je třeba některá z těch ostatních dam, která se ti tam nevešla, a z nějakého důvodu tě to mrzí?
Takhle jsem o tom neuvažoval. Spíš v našem prostředí už tisíc let funguje magický číslo tři a z tohohle hlediska tam máme vlastně o jednu postavu navíc. Dramatický díla, na kterých jsme vyrostli a který důvěrně známe po generace, vždycky využívají číslo tři. Ať už v počtu postav, opakování, stavbě gagu… Měl jsem strach, aby toho nebylo moc, a přemýšlel jsem, jak to skloubit, aby to divák dokázal „uvnímat“.
Celkově se jedná o obrovské množství materiálu, se kterým jsi musel pracovat – prostudovat ho. A nikdy ani není možné přečíst a vědět úplně všechno. Máš pocit, že je skoro povinnost tam některé věci mít? Nebo se snažíš nemyslet na to, že publikum má určitá očekávání, když je tam například Olga Havlová?
S očekáváním jsem pracoval na samém začátku, když jsem dámy vybíral. Právě o Olze Havlové jsem věděl, že by tam být měla, protože byla jednou z nejoblíbenějších prvních dam. Zároveň jsem s ní měl takový trochu osobní problém. Co já můžu ještě vyštrachat, když o ní vzniklo několik knížek, ona sama psala a už žila v době, kdy jsme věděli všechno možný, protože fungoval bulvár? Dokonce o ní vzniklo divadelní představení Divadla Letí OLGA (HORRORY Z HRÁDEČKU). Nevěděl jsem, jak diváka překvapit, tak jsem nakonec zvolil její hodně intimní problém – dilema, který musela řešit. A rozhodl jsem se neukazovat celý její život ve velkým oblouku. Předpokládám, že diváci Činoherního klubu Olgu moc dobře znají, takže je nemám co poučovat.
Překvapilo tě něco z toho, na co jsi narazil při pátrání po osudech těch žen?
Asi každému z nás se v životě děje něco zajímavýho, ale tím, že ony byly všechny manželkami vrcholných politiků, tak se to o nich zaznamenalo. A víme to i my, desítky let po jejich smrti. Překvapilo mě třeba, že Viera Husáková se svým manželem asi neměli úplně idylický manželství. Přitom to pro oba bylo až druhý manželství a „nemuseli“ se brát. Ani si spolu moc nepovídali, protože on byl takovej bručoun.
Marta Gottwaldová zase pocházela podle některých zdrojů z dost pochybných poměrů. Jako mladá dívka byla služebnou a tehdy se ta práce mnohdy slučovala s jakýmsi druhem prostituce, nebo jak tomu říct. Bralo se samo sebou, že musela mladého pána v domácnosti zaučit.
A Hana Benešová se dokázala nevidět se svým mužem tři roky. Během první světové války a po ní byl tak zasekanej prací někde ve Francii, že se neviděli. A ona ho přesto dál věrně milovala. To si v dnešní době už ani nedokážeme představit.
Mě vždycky překvapí to jiný plynutí času. Třeba když v historických románech někdo jede na výlet. Anna Karenina jede do lázní a stráví tam tři měsíce. Dřív měli lidi mnohem delší dovolenou, ten život byl pomalejší. Takže tři roky někoho nevidíš a furt mu píšeš, jak ho miluješ. Pak ho uvidíš – a opravdu se máte rádi. To je na dnešní poměry neobvyklý. Ale takhle se opravdu žilo a je zajímavý to sledovat – a ukázat.
Co bylo pro tebe při psaní nejtěžší?
Aby to nebylo moc dlouhý. Protože cítím, že současný divadlo to vyžaduje. Mám rád styl, kterej je údernej a dokáže toho na malé ploše hodně říct. Nejtěžší bylo najít to gró – vytáhnout opravdu jenom to nejnutnější a celý to zhustit jako masox.
Býváš autorem textů, které režíruješ. Je těžké v sobě ty dvě role skloubit nebo naopak oddělit?
Ono to neprobíhá najednou. Nejdřív píšu. Během toho si samozřejmě dokážu představit a už se mi rodí v hlavě, jak by to na jevišti mohlo vypadat. Potom, když režíruju, už to nepřepisuju. Důvěřuju autorovi, kterej to napsal. A mám výhodu, že mi každé slovo, každá věta prošly pod rukama, takže tomu textu rozumím a nemusím ho složitě analyzovat. O co tomu autorovi šlo, vím docela přesně. Na zkouškách samotných můžu díky tomu jako režisér vycházet víc z herců. Nemusím se tolik snažit text hledat a vyložit, ale spíš čekám, co přinesou. Můžu se na práci s nimi víc soustředit. Mám pocit, že je pak ta režie víc spontánní; nechám se překvapovat.
Pracoval jsi v mnoha divadlech napříč Českou republikou. Pozoruješ v Činoherním klubu nějaké specifikum?
Vlastně ano. Mám pocit, že se tady pěstuje činohra, která je hrozně autentická. Až mě to překvapilo, že to funguje. Asi je to tou tradicí; odvždy se tady dělá něco, co bych nazval prostě autentickým herectvím. Je to samozřejmě způsobený i tím, že je to malý divadlo a diváci jsou blízko. Ale v takových divadlech jsem už taky dělal a většinou inscenace dopadla o dost stylizovaněji. Herci u mě obvykle víc „hrajou“ a je to vidět, že hrajou, i když takovým způsobem, že to nevadí. Zatímco v Činoheráku mám pocit, že by to vadilo, že by to byl najednou jiný typ divadla. Herci tady mě naučili tomu s radostí podlehnout. Že tomu věřím, že se to takhle dá hrát a nemusí to být čistej stroječek, na jakej já jsem zvyklej, kde každej ví, co má dělat. Stojí to na autenticitě; je na tom hrozně zábavný sledovat právě chybu nebo to, že to není úplně přesný. S tím pracuju poprvý.
Často pracuješ s popkulturními odkazy. Co pro tebe vyvstalo jako největší inspirace tentokrát?
Je to styl vyprávění hry. Není to klasicky – chronologicky – vyprávěný příběh. Ale myslím si, že se v tom divák snadno zorientuje. Pro mě poprvý tenhle styl zpopularizoval Quentin Tarrantino v PULP FICTION. Situace se různě střídají a divák musí dávat pozor, co se děje a kde se zrovna nacházíme. Když se přišlo na to, že se takhle dají točit filmy, vzniklo jich víc: 21 GRAMŮ, BABEL, HODINY… Nepotřebuješ ten příběh vidět popořadě od začátku do konce, jak se stal, ale můžeš využívat různý flashbacky, hyperboly a zkratky. Myslím, že v ZAKLETÝCH DÁMÁCH nejsou odkazy na popkulturu ani tak vevnitř v situacích, ale spočívají spíš právě v samotném stylu vyprávění.
Proč ses nakonec rozhodl pojmenovat hru ZAKLETÉ DÁMY?
Nejdřív jsme to pracovně nazývali PRVNÍ DÁMY. A mně to přišlo moc konzervativní. ZAKLETÉ DÁMY v sobě mají tajemství, nějakou pohádku, magii. Zakletí si spojujeme s pohádkovým vyprávěním nebo s žánrem fantasy. Chtěl jsem to posunout. A vím, že v Činoheráku se nepěstujou úplně konzervativní hry, tak by to nemuselo vadit.
Je to koneckonců první divadlo, který jsem navštívil, když jsem přišel před 20 lety do Prahy. A tehdy mně to přišlo docela drsný – to jsem viděl OSIŘELÝ ZÁPAD a čuměl jsem, co se všechno dá vytvořit na divadle. Takže jsem se nechtěl držet u zdi. Ale nemyslím si, že je to nějak extravagantní název. Spíš to rovnou divákovi napovídá, že se na to má dívat s nadhledem a že to není zas až tak vážný a realistický, jak by se mohlo zdát.
Děkujeme za rozhovor
Další články
