LENKA HOLLÁ: Dělala jsem inscenace s rozpočtem v hodnotě jednoho iPhonu, ale není to podle mě udržitelné.
Není úplně běžné, že děláme rozhovor se scénografkou, tak se na úvod chci zeptat spíš obecněji. Ty jsi u nás v Činoherním klubu vytvořila kostýmy k inscenacím Braňa Holička OŠKLIVEC a 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH; v jiných divadlech zase děláš třeba jen scénu. U ZAKLETÝCH DAM jsi napsaná pod výpravou jako takovou – takže vytváříš scénu i kostýmy.
Jakým způsobem pracuješ raději?
Na první dobrou řeknu, že mi nejvíc vyhovuje dělat výpravu kompletní. Protože nemusím dělat tolik kompromisů a mám pocit, že ten koncept je pak takový kompaktnější. Záleží ale samozřejmě i na velikosti produkce. U velkých inscenací to skoro ani není možné. Na druhou stranu bývá někdy ale docela osvěžující pracovat na společné koncepci s dalším výtvarníkem. A když si ten tým sedne, bývá to nejen zábava, ale i dost obohacující zkušenost. Takže vlastně obojí má něco do sebe.
Jak moc se do výtvarné stránky inscenace vlastně propisuje režisérova či režisérčina představa? Není to tak, že koncept sjednocuje a zceluje?
To rozhodně je, ale ta míra je u každého úplně jinde, takže se to těžko nějak zobecňuje…
Jakou roli ve tvém rozhodování a představách hraje výše rozpočtu – prostředky, které na danou inscenaci máš k dispozici? Už se ti stalo, že jsi pracovala s takovým rozpočtem, že jsi mohla udělat, cokoli tě napadlo?
Výše rozpočtu hraje roli až v té další fázi, ale je to role bohužel dost podstatná. To, že menší rozpočet vyžaduje kreativnější řešení, ve skutečnosti nefunguje, ale je to věc, kterou se v našem divadelním prostředí snaží scénografům namluvit už ve škole. Samozřejmě se dá vymyslet výprava za různých podmínek. Hodněkrát jsem už dělala inscenace s rozpočtem v hodnotě jednoho iPhonu (a to nepřeháním), ale není to podle mě udržitelná situace v profesionálním divadle. To je na delší debatu.
Rozpočet, který by mě v ničem neomezoval jsem ještě nezažila, ale zažil ho vlastně vůbec někdo?
Kterou fázi scénografické práce si nejvíc užíváš a kterou naopak míváš ráda za sebou?
Nejradši mám ty úplně první schůzky s režisérem nad konceptem. To je ještě všechno dovolený a všechno možný. 😊
Mám taky dost ráda generálky, protože už se všichni soustředí jen na výsledek a baví mě ta lehká nervozita, která to pohání vpřed. Naopak fakt nemám ráda večer před technickou zkouškou, kdy se všechny prvky poprvé postaví na jevišti… pořád ještě před ní špatně spím.
Z čeho máš strach?
Že se to tam nevejde. 🙂
Chodíš na svoje inscenace i po premiéře? Říkáš si někdy, že bys něco ještě změnila, doupravila?
Raději moc ne… Právě z tohohle důvodu.
S Tomášem Dianiškou pracuješ opakovaně a jsi už taková jeho dvorní scénografka. Jak vaše spolupráce prapůvodně vznikla?
Já myslím, že jsme se potkali poprvé při zkoušení inscenace SVRBÍ v A studiu Rubín. To byla velká sranda. Tam tehdy Tomáš hrál. A pak už to nějak tak vyšlo, že když přišel z Liberce na Palmovku, začali jsme dělat spolu.
Je to tak, že už si některé věci nemusíte říkat?
Spíš už si říkáme „ne to jako tam a tam“. Buď v nějakým filmu, nebo v nějaký jiný inscenaci, nebo v něčem, co jsme dělali spolu… To, že se poučíme z minula, se nám taky občas stává. 🙂
Na kterou společnou inscenaci ráda vzpomínáš?
Určitě na 294 STATEČNÝCH v Divadle pod Palmovkou. To je moje srdeční téma a taky to bylo poprvé na velký scéně a mohli jsme si dovolit větší věci. A taky TRANSKY, BODY, VTEŘINY v Divadle Petra Bezruče – to bylo skvělý zkoušení. I díky tomu, že to bylo v Ostravě a tím pádem o moc intenzivnější. Tam se stal takovej ten zázrak, jak to v generálkách najednou všechno zaklapne.
V ZAKLETÝCH DÁMÁCH se vystřídá velká spousta prostředí a střihem se proměňuje i doba (děj se odehrává v průběhu téměř celého 20. století). Z čeho vycházíš? Na co se můžeme těšit?
Bude tam asi víc převleků a střihů v prostředích, než jsme normálně zvyklí. Kostýmy ani scéna nejsou nijak dokumentární a popisné, i když vypadají velmi realisticky. Spíš jsem se snažila jednotlivé postavy kostýmem pojmenovat nějak obecně jako typ člověka než konkrétní osobnost.
A jak Tomáš rád říká, bylo by fajn, kdyby si i diváci během představení všimli, kolik práce se zároveň odehrává jak na jevišti, tak v zákulisí.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR
Další články
