REKVIZITÁŘ HONZA JANÁK
Honza působí v Činoherním klubu přes třicet let. Ačkoliv se během té doby několikrát objevil i na jevišti, divákům zůstává většinou skryt. Společně s kolegyní Evou Střihavkovou ale během představení mají funkci ne nepodobnou depu formule 1. Každá cigareta, sklenička, soška nebo puška, kterou vidíme na scéně, leží nejprve před představením nachystaná na skříňce v rekvizitárně. V rámci jedné inscenace jsou to desítky předmětů. V Činoherní kavárně jsme si s Honzou povídali třeba o rozsahu jeho práce, neoblíbených rekvizitách nebo gumových rukách. V průběhu našeho dialogu zazněla i věta, kterou bych chtěla celý rozhovor zarámovat, ačkoliv plně doceněna bude nejspíš až po dočtení:Poblej ty knížky co nejvíc, ale bacha ať potom nejsou poblitý.
V jakém roce a s jakou inscenací jsi do Činoherního klubu nastoupil?
Nastoupil jsem 15. března 1993 v 16:00 hodin. Měl jsem těsně po státnicích na architektuře a dva měsíce na to si najít práci. V té době se restituovalo, architekti byli na roztrhání, denně jsem měl ve schránce deset nabídek, ale mně se do toho pořád nějak nechtělo skočit. No a tehdy mi můj kamarád, který tady dělal civilku nabídnul – že jim vypadl kulisák – jestli nechci třeba deset dní vypomoct, než najdou někoho novýho. Takže jsem nastoupil na deset dní no a… V březnu to bylo třicet jedna let.
A první hra – ta byla šílená – byl to JOHN GABRIEL BORKMAN, dělal to Jan Nebeský a hlavní roli měl Čepek. Ten z nás byl hrozně zoufalej a my z něho taky, protože tam bylo strašně moc přestaveb a my dělali pořád nějaký chyby. On nám Čepek vždycky vynadal, ale pak nás pozval na panáka.
U profese rekvizitář mají možná diváci a divačky hrubou představu o tom, co tahle práce obnáší během představení, to ale asi není všechno, co máte s kolegyní Evou Střihavkovou na starosti…
Co se týče představení a jeviště, řekl bych že je to tak zhruba patnáct, dvacet procent veškeré naší práce. Taková spíš třešnička. Když se dělá nová premiéra, tak máme za úkol sehnat, případně vyrobit rekvizity – pokud je možné je vyrobit. A pak, když se to rozjede, tak největší a permanentní stres je udržovat ty skupiny předmětů funkční a neporušený. Máme třeba patnáct, dvacet inscenací, v každé je 150 rekvizit, což znamená žonglování se stovkama rekvizit, které prostě musíš udržovat v kondici na další představení. No a když přijdou nějací atomoví herci, tak ty věci se ničí, shoří, rozšlapou, snědí… Já jsem šel do rekvizit po šesti letech, kdy jsem byl šéfem techniky, protože jsem si myslel, že toho mají míň. A to jsem teda šlápnul vedle.
Naopak ale musím říct, že když dostaneme zadání vytvořit rekvizitu, která nikdy nikde nebyla, tak to je pro mě důvod, proč to dělám, to mě baví ze všeho nejvíc. Třeba když pan režisér Smoček dělal SVATBU POZDNÍHO LÉTA, tak tam byl svatební dort, který nevěsta zuřivě zničila a on se potom měl sám uvést do původního stavu. Což byl docela oříšek.
A jak to fungovalo?
Udělali jsem maketu dortu, která měla uvnitř taková tři teleskopická pouzdra na deštníky, to ta herečka v rámci ničení splácla a zpátky se to pak nafouklo tlakovou láhví, která byla schovaná pod stolem. Nejdéle trvalo přijít na součástku, která ten celý dort zvedne do původní polohy. Nakonec to vyhrály takové ty veterinářské rukavice, které si natahuješ až po rameno. Svázal jsem tři k sobě a tlaková láhev je nafoukla. Pan Smoček byl s výsledkem spokojen, já už tolik ne. Spíš jsem se tomu smál a všichni herci se mnou, protože to nevypadlo úplně přesvědčivě.
Součástí merche Činoheráku jsou nově i pohledy s hláškami – tzv. memy. Na jednom z nich se rekvizitář snaží zabránit suvenýrůchtivým divákům, aby si domů odnesli buchty z BURKEHO. Platí to pořád? Chtějí diváci rekvizity domů? O co jsi musel nejvíc bojovat?
Buchty už berou spíš jenom tehdy, když vyloženě spadnou z forbíny až do hlediště. Musím říct, že je to čím dál tím míň. Vždycky se někdo najde, kdo si takhle něco v zápalu nebo z nadšení vezme (těžko říct, co s tím pak doma dělá) a nám to chybí.
Ale v UJETÉ RUCE to byl větší problém. Byl tam kufr s gumovýma useknutýma rukama, ale to byly jen takový lacinější atrapy. Pak tam ale byla jedinečná speciálně vyrobená a nenahraditelná ruka – i s chlupama – která zůstala po představení na jevišti a nějaký divák si ji jednou odnesl. A my jsme na to přišli až před dalším představením, rozhodně nebyl čas nějakou podobnou vyrobit. Takže jsme volali do muzea voskových figurín a tam nám vyšli vstříc a zapůjčili nám ochotně dvě ruce. Jedna byla profesora Einsteina a druhá byla Nicolase Cage. Pak se sice vyrobila nová, ale ten večer nás zachránili.
Na jevišti se objevují i tzv. spotřební rekvizity – v TRAMVAJI máme meloun, v K.Š.E.F.T.u sušenky, v DUCHOVI dokonce celé vařené jídlo. Zajímalo by mě, jestli je nějaký typ rekvizit, nebo třeba i něco úplně konkrétního, co nerad vidíš na seznamu rekvizit, když se připravuje nová inscenace?
Určitě. Za prvé jsou to věci, které se z podstaty rozbíjejí. Skleničky a hrníčky jsou ještě dobrý, ale když se jedná třeba o sádrovou sošku nebo podobné věci, tak to potom vyžaduje třeba i výjezdy za Prahu, pokud je třeba pořídit nové. Já to navíc vozím na zádech v MHD, protože nemám řidičák. Pak jsem vždycky opatrný, když se jedná o výbušniny, pyrotechniku, popravy různého druhu. U těch zbraní to totiž můžeš ovlivnit jenom částečně – když je třeba špatný náboj nebo blbá rozbuška, tak to nebouchne a oni na tebe řvou a ty za to nemůžeš. No a potom nezanedbatelná věc jsou rozměry výpravy a rekvizit. Protože my jsem tady opravdu hodně prťaví a mám pocit, že na to moc lidí nedbá nebo nevěří. Takže jsem takoví hodně přehlcení, žijeme tady jak v raketoplánu.
Rekvizitárna se hemží kromě stávajících rekvizit i relikviemi, které pamatují inscenace už dávno odderniérované. Jaké speciality nebo grály se tam momentálně ukrývají?
Momentálně právě kvůli nedostatku místa schovávám spíš jenom věci, které vím, že by byly těžko nahraditelné.
Takže je to spíš praktická sbírka?
Ano. Ale jinak si schovávám spíš takové artefakty než rekvizity. Třeba mám schovanou zlomenou karabinu, která nevydržela a praskla pod Vašíkem Šandou v KATECH. Oni ho tam věší, a tehdy se to s ním utrhlo, spadnul a my jsem se na jeviště plížili po břiše, abychom zjistili, jestli dýchá nebo to jenom hraje. Nebo mám prasklou žárovku, od které jsme tady hořeli během představení.
Někteří režiséři mají občas tendenci obsazovat do vedlejších a menších rolí i členy a členky zázemí – zahrál sis někdy?
Mnohokrát. Poprvé to bylo úplně krátce po nástupu – asi tři, čtyři dny – na zájezdě v Litvínově. Vím určitě, že kdybych věděl, že bude v rámci práce hrozit, že budu stát na jevišti, tak bych nenastoupil, protože jsem prostě stydlivý člověk. Nicméně jsem se tam ocitl – v inscenaci OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE a dopadlo to tak, že jsem rozesmál celý lazaretní vůz a pak celé divadlo. Bylo to velmi vtipné a velmi trapné.
Záměrně?
Ne, vůbec ne. Já mám totiž tu neblahou vlastnost, že když jsem na jevišti, tak mi připadá úplně všechno vtipný – podívám se a pán v první řadě má neskutečně vtipný boty, tak uhnu pohledem a tam má nějaká paní vtipný brejle, takže za chvíli už nemám tím pohledem kam uhnout. No a tam se stalo, že Jana Švandová a paní Jakoubková dělaly sestřičky, my jsem jim leželi hlavama na břiše a ony nám ty hlavy obvazovaly. No a paní Jakoubkové v tom břiše začalo kručet a když se to několikrát opakovalo, tak jsem se už prostě rozesmál nahlas, se mnou rozesmál celý lazaretní vůz a posléze celé litvínovské divadlo.
Takže raněného jsi pak už nehrál?
Hrál, pak ještě mockrát, ale naučil jsem se ty věci nevnímat. A vlastně když jdu na jeviště, nechávám Janáka v portále. Klidně se tam vyskytnu, ale pod podmínkou, že nebudu nic říkat. Protože to už se mi taky stalo. Většinou jsem hrál buď davové scény nebo mrtvoly. Mrtvého čeledína rozpáraného kancem, mrtvého Oldu Víznera – ale taky jsem třeba zaskakoval číšníka v NEBEZPEČNÝCH VZTAZÍCH. Tam jsem řekl asi jedno slovo, což se ještě dalo. Pak jsem měl mluvit v KOČIČÍ BAŽINĚ, ale tam tu moji roli naštěstí vyškrtli. Měl jsem tam mít jenom jednu větu – Narodila se nám tři krásná telátka. A v inscenaci IVANOV jsem měl roli sluhy Gavrily a říkal jsem tam větu To je ale nuda, což mělo velký úspěch. V rámci těch představení jsem se na jevišti vyskytoval vícekrát, pořád jsem tam něco nosil, klepaly se mi ruce, až cinkaly skleničky.
Máš nějakou inscenaci, která ti obzvlášť utkvěla v paměti z hlediska tvé profese – výroby, přípravy nebo obsluhy rekvizit?
Vybavuju si ĎÁBLOVU HOUPAČKU, to dělal Roman Polák a tam bylo spousta přestaveb, spousta obrazů, spousta rekvizit, věšelo se tam, střílelo a kydala se tam bramborová kaše. A byl to chaos. Ono se to nehrálo moc dlouho a pochybuju, že to někdy proběhlo úplně bez problémů. Byl to takový rekvizitářský čtvrtý kruh dantovského pekla.
No a pak OSIŘELÝ ZÁPAD, který miluju a nenávidím stejnou měrou. Miluju ho jako divák, ale pro nás je to rekvizitářská státnice – střelba, výbuchy…
(ukázka technických poznámek pro rekvizitáře k průběhu představení ĎÁBLOVA HOUPAČKA)
A nakonec – co oblíbená inscenace, nemusí být ani aktuální, vybral bys jednu?
Jednoznačně PAN POLŠTÁŘ. Nejen, že jsem dělal ilustrace do programu, ale to zkoušení, ten výsledek… Taky jsem tam hrál mučeného a ve scéně, kdy probíhá mučení jakoby ve vedlejší místnosti, jsem místo herců křičel v zákulisí já. Vždycky jsem měl hrnec a v danou chvíli vykoukla Markéta (inspicientka Markéta Řezáčová, pozn. red.) a řekla: řvěte.
Když se to zkoušelo, přišel jsem jednou domů z práce, šel jsem si zakouřit a najednou se mi úplně roztřásla brada a úplně bezdůvodně jsem se rozbrečel. To bylo tak očistný. Já brečel asi po třiceti letech, a měl jsem pocit, jako bych otevřel okna v zabedněným pokoji.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR
Další články
