VÁCLAV ŠANDA: Není jiné divadlo, kde bych byl radši
Vašek je můj o ročník mladší spolužák z DAMU, se kterým jsem ale shodou okolností spolupracovala na dvou absolventských inscenacích v DISKu. Taky byl iniciátorem a hrál jednu z hlavních rolí v mém režijním debutu. A taky vlastně trochu může za to, že jsem se před 5 lety stala dramaturgyní Činoherního klubu. Samozřejmě taky mě někdy štve a asi by mu prospělo víc zdrženlivosti ve věcech, které se ho bezprostředně netýkají, ale dává tím najevo, že mu na nich záleží. Zkrátka mám ho moc ráda a nedám na něj dopustit.
S Vaškem jsme si povídali večer před představením na zkušebně…
Předně bych ti rád poděkoval, že jsem se po dlouhých 9 letech dostal na titulní stranu Činoherního čtení, nyní v Magazínu…
To si pamatuješ takhle přesně?
Naposledy jsem tam byl krátce po premiéře AMERICKÉHO BIZONA, která byla 18. května 2015.
A co si ještě dobře pamatuješ – respektive co nezapomínáš?
Pamatuju si na mimořádné zkoušení právě AMERICKÉHO BIZONA, na úspěšnou premiéru KATŮ, na neúspěšnou premiéru SVATBY POZDNÍHO LÉTA, na nečekaný záskok v POUTNÍCÍCH DO LHASY, na který jsem měl dva dny… Nezapomenu ani spoustu niterných rozhovorů se svými kolegy. Ale byly tu samozřejmě i nepříjemné situace, na které bych rád zapomněl a myslím, že se mi to postupně daří.
Dnes bude po představení inscenace NEJBLIŽŠÍ debata s diváky a budou padat nejrůznější otázky. Tak se tě chci na úvod zeptat, jakou otázku bys rád dostal, ale zatím ti ji nikdo nepoložil?
Já mám obecně rád různé ankety a žebříčky. Takže bych se možná rád zamyslel nad svými TOP 5 nejoblíbenějšími inscenacemi, které jsem v Činoheráku kdy nazkoušel.
Dobře. K tomu se asi dostaneme, protože otázku v tomto duchu mám připravenou… Máš rád inscenaci NEJBLIŽŠÍ? Co tě na ní baví?
Po tom, co se o dost zkrátila, se zařadila k mým velmi oblíbeným inscenacím…
Máš rád krátké?
Mám rád inscenace, které mají únosnou stopáž. Pro diváka „useditelnou“. Ale NEJBLIŽŠÍ mám rád hlavně z toho důvodu, že tam mám tři role, které jsem si pečlivě vybudoval – a ty mě baví. A z reakcí mám pocit, že baví i diváky.
Máš teď za sebou dvě úplně odlišné zkušenosti. Ve 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ jednu z hlavních rolí, kdy od začátku do konce představení v podstatě neslezeš z jeviště. Navíc se děj odehrává na jednom místě v průběhu jednoho večera. Naopak v NEJBLIŽŠÍCH hraješ 3 postavy, dalo by se říct epizodní. Jaký je v tom pro tebe jako herce rozdíl? Co z toho je ti bližší?
Sam v DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU je pro mě samozřejmě daleko větší nálož. Jeho vnitřní svět, který musím divákovi zprostředkovat, je obrovský. A protože tam nemám oddělené výstupy, ale celé to plyne a navazuje, musím kromě samotného příběhu a dané situace vlastně pořád vnímat celek a temporytmus. Aby tomu nepadal řemen například. DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH je taky upovídaný – a když to zjednoduším, jenom těch písmenek, co člověk musí říct, je opravdu dost.
Jak DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH hrajeme častěji, odhazuju veškerý závaží, který jsem si na sebe během zkoušení nabral – všechny požadavky, které jsem chtěl každému splnit. Postupně jsem tam víc já a je mi v tom dobře.
Ale abych odpověděl, baví mě hrát obojí. Protože každá repríza je jiná, jak jsme na to tady v Činoherním klubu zvyklí. A to nepřeháním. Jsem na jevišti s lidmi, u nichž vím, že si můžu dovolit to pokaždé vyzkoušet jinak. Tak jak to v tu chvíli přijde. A oni na to úžasně reagují.
Jestli se to tedy dá říct, kterou fázi inscenace máš raději – zkoušení nebo hraní?
Moc mě baví úvodní fáze zkoušení. Nemám na mysli ani tak první čtenou, ale ty následující zkoušky u stolu. Baví mě číst a rozkrývat text. V té fázi se cítím nejsvobodnější. Já jsem dost analytik, takže velmi brzy začnu hledat logiku situací a skladby dialogu, replik i jednotlivých vět. Snažím se odhalit, kam tím autor míří, kde si můžu jako herec „nabrat“ a kde to dál zužitkovat.
Pak přijde fáze, kterou moc rád nemám, protože si v ní připadám jako nahatý, a to jsou první zkoušky na jevišti. A potom přijde fáze intenzivního zkoušení, která je velmi dobrodružná a pokaždé jiná a jinak útrpná. Už o své roli máš nějakou představu, něco po sobě vyžaduješ, něco po tobě chce režisér, něco ti říkají kolegové, něco ti poradí umělecký šéf… A ty najednou zjistíš, že máš naloženo víc, než v tu chvíli dokážeš unést. Nějakým způsobem ale dojdeš k premiéře. Nějak se to vyloupne. Nejhezčí fáze pro mě nastává až pak, zhruba od třetí reprízy, když tu nálož postupně odhazuješ a začneš být svobodný.
Proto bych si moc přál, aby divadelní kritici nepsali kritiky z premiéry, ale chvíli počkali…
V DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ vědce, který nejvíc ze všech postav zastupuje skeptický pohled na existenci duchů. Jak to máš ty? Rozumíš mu?
Já mu naprosto rozumím. V každém argumentu, který řekne, jsem s ním a rozumím mu. Jediné, čemu nerozumím, je, proč nemůže projevit trochu empatie. To by ho upřímně řečeno udělalo pro diváky mnohem sympatičtějším, o což se celou dobu snažíme. Stačily by v celé té hře jedna, dvě věty: „Hele, lásko, já si myslím, že je to hloupost, co mi tady říkáš – z těchto důvodů, které ti vysvětlím –, ale miluju tě a respektuju tvůj názor. A pokud si přeješ, můžeme se zkusit společně dopátrat pravdy. Jsem ochotný přiznat, že se mýlím, pokud se to prokáže…“ A toto tam není. Neustále jde argumenty do útoku a protiútoku nebo se na ostatní povyšuje.
Byl bys akorát empatičtější…
Ano. Myslím, že bych na to šel jako on. Ale dokázal bych připustit možnost, že se pletu a že je to jinak, než jaké je moje přesvědčení.
Která z těch dvou inscenací, o kterých zatím mluvíme, je ti tematicky bližší?
Jsem rád, že teď v Činoherním klubu hrajeme víc nových her, které se týkají aktuálních témat a jsou o lidech plus minus mého věku, takže jim rozumím. Tyto hry jsou mi bližší než klasické tituly. Ale abych odpověděl, více ve mě rezonují NEJBLIŽŠÍ.
A když jsme tedy u toho – máš nějaké své pořadí inscenací, ve kterých hraješ?
Ten žebříček se asi dost mění, ale mou srdcovou záležitostí je pořád – už řadu let K.Š.E.F.T. Je to kvůli Ondrovi Sokolovi, který to zrežíroval. A hlavně kvůli těm mým třem lidem, se kterými jsem tam na jevišti (Lucie Žáčková, Sandra Černodrinská a Martin Finger, pozn. redakce). Protože oni jsou pro mě Činoherní klub. Zní to pateticky, ale je to tak.
Je nějaká role, kterou by sis chtěl zahrát?
Žádnou vysněnou roli nemám. Když si promítneme, co teď hraju a co jsem hrál, a třeba už skončilo, vlastně mi dost lidí – i blízkých – říká, že je neuvěřitelný, jak velkou škálu rolí tu mám. Myslím, že to odstartoval Ondra Sokol, když mě obsadil do AMERICKÉHO BIZONA. A hned při další příležitosti mi dal úplně jiný typ role v KATECH. Můj repertoár je opravdu velmi různorodý a pestrý a za to jsem moc vděčný. Takže nemůžu říct, co bych si rád zahrál; cokoli přijde, budu vděčný.
Ale upřímně jsem moc rád, že už mám za sebou takové ty naivní a zamilované chlapce. Na ty už jsou tu naštěstí mladší. (smích)
Máš rád překvapení?
Pokud jsem na ně aspoň trochu připraven, tak ano. (smích)
Neznám moc herců, kteří by sami aktivně četli a vyhledávali divadelní texty.
Chceš tím naznačit, že ti lezu do oboru? (smích) Zajímá mě, co se zrovna hraje ve světě. Chci mít přehled. A když mě nějaká hra zaujme, tak si ji přečtu a pokud mi přijde zajímavá, tak ti o ní řeknu.
Máš přání nebo ambici zkusit si u divadla i jinou pozici?
Myslím, že mám docela slušný odhad, která hra se k nám do repertoáru hodí a která ne. To ale neznamená, že bych chtěl být dramaturg. Herectví mi vyhovuje a neměnil bych.
A spletl ses někdy ve svém odhadu titulu?
Řekl bych, že jsem se ještě nespletl. (smích) Teď jsem zase doporučoval jednu skvělou hru, takže uvidíme, jestli to vyjde.
V Činoherním klubu už jsi 12 let. Co se za tu dobu nejvíc změnilo?
Myslím, že teď už nemusím přesvědčovat ostatní, že jsem tu právem.
A předtím to tak bylo?
Docela dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, co pro mě herectví znamená a jaký jeho styl je mi blízký. Až práce s Ondrou Sokolem a pravidelné herecké partnerství s Martinem Fingerem mě nasměrovalo. Takže jsem dříve spíše přesvědčoval sám sebe, že do Činoheráku patřím. Že jsem tu správně.
Ale vlastně o sobě pochybuju pořád. Sice ne tak často jako dřív, ale po každé premiéře mě kritici donutí si položit otázku, jestli má moje přítomnost tady u nás v divadle smysl, jestli jsem „dostačující“. Někteří se totiž neustále ve svých úvahách a kritikách vracejí k pojmu „starý dobrý Činoherák”, vzpomínají na tehdejší herecký soubor, jako by nechtěli přijmout, že se nedá vrátit to, co se tu odehrávalo dřív, že je tu soubor nový. Často mám pocit, že nám ani nedali šanci. Podle mě je v umění potřeba mít otevřenou mysl, fandit novému směru a hlavně nesrovnávat. Myslím, že tu teď je parta lidí, která je naladěna na stejnou vlnu, všem jde o to dělat skvělé divadlo, které vychází z tradice Činoherního klubu – tedy symbiózy režiséra a herce – a dělat ho poctivě. A myslím, že se nám to daří.
Co pro tebe Činoherní klub znamená?
Neznám jiné divadlo v Praze, kde bych chtěl působit radši než tady.
Co bys doporučil divákům, že by si neměli nechat ujít?
U každého přestavení, které je teď na repertoáru, bych vždycky mohl říct název a k tomu dodat – „protože“ a jméno herce nebo herečky. A nikdy to není jenom jedno jméno. Ty herecké výkony jsou tak dobré, že mě – i když jsem kolega – překvapují a dojímají, že mi to přijde až jako takový malý zázrak. Mám pocit, že jako divák neuděláš chybu, ať přijdeš na cokoli. Nebylo tomu tak vždycky, ale tato fáze je už naštěstí za námi.
Když to vezmeme šířeji, co jako divadelní nebo filmový divák vyhledáváš? Co je pro tebe zásadní?
Mám rád hry a filmy se silným příběhem, kde na diváka nečíhají schválnosti a režijní svévole a který s tebou emociálně zahýbe. Něco v tobě vyvolá. A je jedno, jestli je to radost, hřejivý pocit, rozčarování… Neměly by to být rozpaky, že vůbec nevíš, co ti tím tvůrci chtějí říct.
Co dobrého jsi v nedávné době viděl nebo četl, a chtěl se o to s námi podělit?
Absolutně mě rozsekal román MALÝ ŽIVOT od Hanyi Yanagihary. Dočetl jsem tu knížku na dovolené asi 4 dny před odletem, a vůbec nevím, jak dovolená skončila a jak jsem se dostal domů. Ten zážitek byl tak silný, že jsem na to pořád myslel. Dokonce jsem pak viděl divadelní adaptaci v Londýně, která už pro mě tak silná nebyla. Nevím, jestli za to mohla částečně jazyková bariéra nebo že se do představení nedalo vměstnat všechno, ale ta knížka je fenomenální.
Pokud jde o film, naposledy mě velmi zasáhla ANATOMIE PÁDU – film, který byl letos nominovaný na Oscary v několika kategoriích a získal cenu za nejlepší scénář. Je to nesmírně chytrý film a má skvělé dialogy. Je tam podle mě jedna z nejlepších partnerských hádek v dějinách filmu. Neuvěřitelná.
A ještě musím zmínit film, u kterého jsem naposledy v kině brečel. Brečel jsem tak moc, až mě paní, která seděla vedle mě, chytila za ruku. Úplně cizí paní, která brečela taky; brečelo celý kino. To byl belgický film BLÍZKO.
Málokdo z diváků ví, že tvoje sestra Denisa taky pracuje u nás v divadle. A právě s ní vychází rozhovor ze zákulisí. Chtěl bys o ní něco říct?
Chtěl! Chtěl bych říct, že když Denisa přišla do Prahy – musíme asi zmínit, že je mladší –, dostala se do Činoherního klubu bez jakékoli mé pomoci nebo doporučení. Dostala nabídku, aby se začala starat o sociální sítě Činoheráku, aniž bych o tom já věděl. A protože obstála, začaly přicházet další a další úkoly a její pozice se rozšířila. Mám na ní strašně rád její pracovitost a pečlivost. Když dostane nějakou práci, okamžitě ji splní, aby se zbavila takového toho pocitu, že usínáš s tím, žes něco neodevzdala… To máme vlastně dost podobně. Přišla sem jako někdo, kdo nebyl úplně zvyklý komunikovat s lidmi a říct nahlas svůj názor. A mám pocit, že teď dospěla, má zdravé sebevědomí a její nápady a postřehy jsou tu brány vážně a že si jí tady lidi váží. A za to jsem na ni hrozně pyšnej.
V jaké roli myslíš, že tě má Denisa nejraději a co by naopak nedoporučila?
Troufám si tvrdit, že mě má ráda v KATECH. Ale asi odpoví, že v K.Š.E.F.T.U., protože jsem se v dětství choval podobně jako Jack. (smích)
A ty inscenace, za které by mě moc nepochválila, už naštěstí nejsou na repertoáru nebo se hrály v jiných divadlech.
Další články
