TEREZA ŘÍHOVÁ: Touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli
Režisérka Tereza Říhová pochází z Prahy. Kromě divadelní režie na JAMU v Brně vystudovala taky na Univerzitě Palackého v Olomouci obor Teorie a dějiny dramatických umění a Speciální pedagogiku. Úspěšně hostuje v divadlech napříč Českou republikou. V Praze máte příležitost vidět její inscenace ČERNÁ VODA ve Studiu Ypsilon a OPPERMANOVI v Divadle X10. V Činoherním klubu s Terezou právě zkoušíme inscenaci hry Joshuy Harmona NEJBLIŽŠÍ, která bude mít v lednu českou premiéru.
Co tě baví na hře NEJBLIŽŠÍ (SIGNIFICANT OTHER)?
To, že hlavní postava Jordan Berman jsme v podstatě my všichni. A že nezáleží na tom, jestli je člověk heterosexuál, homosexuál, bisexuál (tady by se samozřejmě dalo pokračovat dále), jestli jsme single nebo ne, z jaké pocházíme rodiny, jakého jsme vyznání nebo jestli je nám třicet nebo osmdesát… Ale že touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli. A že ten recept, jak toho dosáhnout, není univerzální a aplikovatelný na kohokoli. Každý má svou vlastní životní cestu, kterou si musí projít. A občas je některá kapitola z té dlouhé knihy složitější než jiná. A jen nikdy nevíme, kdy skončí.
O čem pro tebe hra je nejvíc?
Že v určité fázi musí člověk dospět a přijmout změny, které postupem času přicházejí. A není to dáno jen tím, že si najdete práci nebo vlastní byt, ale především, že převezmete zodpovědnost za svůj život. Protože stejně jako nemůžete žít životy ostatních, nikdo nebude žít ten váš. A jak zazní z úst jedné postavy hry: „A naučíš se poznat chvíle, který jsou o tobě a který o tobě nejsou.“
Co z prvního přečtení textu chceš přenést do inscenace?
Když se zpětně zamyslím, co se mě nejvíce dotklo, když jsem si text přečetla poprvé… tak pocit osamění. Samota může být přínosná věc. Ale při osamění se člověk dostává do stavu, který již není příjemný.
V čem spočívá hlavní inscenační výzva?
Ze začátku to byla pro mne otázka prostoru. Ve hře se neustále mění prostředí, kdy se ostrým střihem přechází z jednoho místa na druhé. A těch prostředí je tam opravdu mnoho. A je tedy potřeba vymyslet, aby inscenace s každým přechodem tzv. „nespadla“.
Co se textu týče, tak pokud teď pominu téma, tak formou je napsán jako lehká komedie, kterou se společně s herci na zkouškách snažíme více prohloubit. S tím jde ruku v ruce i jiný styl herectví, než pro jaký je hra napsána. A zkombinovat všechny tyto prvky, žánr, styl bude další etapa, která nás teď ve zkoušení čeká. Pořád ale u toho nesmíme zapomínat na to, že je to komedie, tedy je potřeba zachovat lehkost a nadhled.
Jak se ti zkouší s herečkami a herci?
Všichni Krabíci* se nebojí zkoušet, objevovat a hledat různé varianty a možnosti. Nespokojí se s prvním náhozem a nejdou ihned po výsledku. Přinášejí, diskutují a spoluvytvářejí již od začátku zkoušení. Je to příjemný proces, ve kterém se herci dopředu nerecenzují a hlavně si vzájemně důvěřují. Pro mne se jedná o tvůrčí proces, kde je mi herec partnerem, kdy si vzájemně nasloucháme a můžeme si vyměňovat názory a nápady.
*Termín ze seriálu PŘÁTELÉ, který pojmenovává celou skupinu (autorkou přirovnání je herečka Marta Dancingerová).
Může to znít neuvěřitelně, ale jsi vlastně historicky první režisérka, která v Činoherním klubu připravuje inscenaci. Jak to vnímáš? Znamená to něco?
Popravdě tohle asi neřeším. Nemyslím to tak, že nevnímám v českém divadle rozdíl mezi tím, když jsi muž-režisér nebo žena-režisérka, ale nepřemýšlím nějak navíc nad tím, že něco „prolamuji“. Ani se tím necítím speciálně svázaná. Asi ani nechci. Myslím, že pak by mě to zbytečně blokovalo. Ten rozdíl tu je, ale ve výsledku jste oba dva režiséři. A oba musíte tu práci odvést stejnou. Můj závazek je hlavně směrem k hercům, tvůrčímu týmu, divadlu a divákům.
Jaké to je pracovat v Činoherním klubu? Pociťuješ díky svým zkušenostem nějaký rozdíl oproti jiným divadlům?
Tak v každém divadle je to trochu jiné, ať už směřováním, nastavením vedení nebo herců atd… Činoherní klub je pro mne synonymem hereckého divadla, ve kterém se ale také přemýšlí a nejde zde pouze o jednoduchou zábavu. Je divadlem, které se soustředí na téma. Zároveň je to jedno z divadel, kde je příjemné tvůrčí prostředí, vede se dialog nad společnou prací, lidé se tu respektují a nevytvářejí se zde zbytečné tlaky a ega jednotlivců se nederou do popředí. A to jsou asi jedny z největších kvalit, kterých si cením. Divadlo je prací, ať už se nám to pojmenování líbí nebo ne, živí nás. A zde to není pouhé „chození do práce“, ale radost.
Na co se můžou diváci těšit?
Možná bych zopakovala část z odpovědi u první otázky. V postavě Jordana Bermana se může nalézt každý divák. Všichni zažíváme trapné chvilky, momenty sebeprožívání, očekávání a zklamání. Máme touhy, které si vysníme bez ohledu na realitu. A také všichni prahneme po štěstí.
Diváky bych ráda pozvala na inscenaci, kde je vážné téma zabaleno v komediálním žánru, který nám dovoluje se na všechny strasti podívat s nadhledem a humorem. Zkrátka je dobré se někdy nebrat tak vážně.
A také bych je ráda pozvala na sedm výborných herců v čele s Jakubem Burýškem, který za celou dobu nesleze z jeviště. No tak dobře, jen jednou. Ale to bude zrovna přestávka.
Další články
