O 19. listopadu 1989 ze vzpomínky pana biskupa Václava Malého
Jednou z osobností, které se 19. listopadu 1989 sešly v Činoherním klubu a založily OBČANSKÉ FÓRUM, je pan biskup Václav Malý. Protože byl věrným divákem našeho divadla od jeho vzniku v roce 1965, požádali jsme jej před deseti lety o příspěvek do výroční publikace ČINOHERNÍ KLUB 2005-2015.
Dovolte, abychom Vám úryvek z jeho textu nyní zprostředkovali v listopadovém čísle našeho webového Magazínu:
Činoherák žije
(…) Činoherák se stal divadlem hereckých osobností, zapálených pro věc. Jejich cílem nebyla vidina oslavovaných celebrit. Divadelní jeviště nebylo pro ně prvoplánově odrazovým můstkem k dalším metám. Jeviště pro ně zůstalo základním a pevným bodem, který ukotvil jejich odhodlání vydat ze sebe vše, co uměly a čím se inspirovaly. Malá scéna jim dávala příležitost hrát na tělo a být v přímém dotyku s divákem, při němž není možno předstírat, něco si pro sebe schovávat, hrát jen na dojem. Sešla se parta osobností se smyslem pro humor. Ne obmyslný humor plný laciných dvojznačností a polopatické sdílnosti. Jeho smysl se nevyčerpává pobaveností a povrchní zábavou, jak to často můžeme pozorovat dnes. Humor prvních inscenací odkrýval a obnažoval lidskou duši a povahu až na dřeň.
Tak si pamatuji Činoherák po jeho vzniku. Studoval jsem tehdy střední školu a hltal každé nové představení, na něž jsem se těšil. I dispozice divadla vytvářela zvláštní atmosféru, než jakou jsem zažíval v jiných divadlech. Sestupování do suterénu navozovalo prostředí, v němž příchozí nebyl pánem, ale součástí něčeho, co má přijít. Tento pocit mne provází dodnes.
Nebudu se zabývat inscenacemi, které mne zvlášť zaujaly, ani režiséry, jejichž jména se zapsala do dějin kultury, ani herci. Jsem prostý divák, vděčný za každé dobré představení.
Chci se zmínit o společenském profilu činoheráckého souboru. Po vzletných sezonách konce šedesátých let přišel útlum. Nějaký čas po srpnové okupaci v roce 1968 mohl ještě pokračovat trend nastolený od vzniku divadla. Bohužel záhy, když se soudruzi vypořádali s čistkami mezi sebou, přišla doba šera a šedi, která smetla mnoho nadaných a otevřených hlav i v oblasti divadla. To postihlo i vůdčí osobnosti Činoheráku. Odrazilo se to i na inscenacích a náladě souboru, v němž sice zůstali i nadále výrazní jedinci, ale nemohli dál rozvíjet své talenty. Pokud je mi známo, ani v těchto časech „normalizace“ se soubor neuchýlil k podbízení tehdejším politickým drábům, ani nedokazoval předstíranou loajalitu, ani si nezajišťoval přežití visící na vlásku ušmudlanou angažovaností. Po čase útlumu se objevila světýlka k únosnějším zítřkům. Nikdy jsem nezaznamenal vyslovené propadáky. Naopak v osmdesátých letech vyběhnutí z kotelního smradu a dusna na bidýlko bylo vítaným zpestřením topičova života. Přišel listopad 1989. Podpora bitých studentů a odpor vůči násilníkům v řadách strážců pořádku opanovaly celé divadlo. Památného 19. listopadu 1989 – v neděli večer – bylo vyhlášeno a ustanoveno právě na jevišti této scény Občanské fórum, které sehrálo tak významnou roli v následujících dnech a měsících. Dobře si pamatuji na náladu přítomných, když dramatik Václav Havel svou ráčkující dikcí přečetl základní prohlášení. Potlesk, souhlas, ale i nepřiznaná nejistota, zda před divadlem nehlídkují auta plná estébáků připravená zasáhnout a odvézt přítomné do podzemních cel na Barťáku. Nic takového se díkybohu neudálo. Bez nadsázky lze konstatovat, že tento den se zlatým písmem zapsal do dějin divadla i do dějin celé společnosti.
Po prvních letech, kdy občané dávali přednost sledování převratných politických a společenských změn, zájem o divadla uvadl. Postupem let se konal návrat diváků. Vedle stálic, které přežily doby dobré i špatné, stanuli tu i někteří staří osvědčení harcovníci a přišla nová generace režisérů i herců. Světlo světa spatřily nové zajímavé inscenace. Divadlo dostalo svou tvář a v lecčems se snaží navázat na počátky. Přesto je jiné. Na můj vkus některé inscenace jsou příliš syrové a jdou po kraji vlny cool. To je ovšem jen můj nesměrodatný dojem. Nicméně stojí za to nadále sledovat, co se tu děje. Činoherák uhájil své místo v nevídaném počtu současných pražských divadel.
Rád zajdu do Činoheráku. I když musí divák absolvovat nepříjemný úsek ulice Ve Smečkách – odporný výdobytek špatně pochopené svobody –, stane-li na prahu divadla, ocitne se v prostředí osvobozeném od té vší hlušiny duchovně a lidsky znetvořeného pražského centra okolo Václaváku. Tím více ocení nejedno dobré představení. Mezi diváky patřím i já.
Do dalších let, všichni, kdo mají chuť dále spoluvytvářet divadelní kulturu a pomáhat kultivovat diváky, ať odolají pokušení kráčet v mainstreamu povrchní zábavy a daří se jim vyhledávat kvalitní autory a odpovídající ztvárnění jejich poselství. Ať je při prezentaci pro život důležitých témat neopouští pověstný humor. I tnutí do živého pak méně bolí. Kupit ještě další přání není záhodno, ale přesto – svěžest ducha i těla a stále platné: pravda a láska nemá krátké nohy jako lež a nenávist.
Přeje všem Václav Malý, biskup / 17. 7. 2014
(v knize ČINOHERNÍ KLUB 2005-2015)
Další články
