55 let od okupace 1968
Když 21. srpna 1968 obsadily naši zemi tanky Varšavské smlouvy a začala jednadvacetiletá okupace, existoval Činoherní klub tři a půl roku. Za tu dobu připravil deset vynikajících inscenací, získal si nadšené publikum v Praze i na zájezdech po celé zemi a úspěšně hostoval v Německé spolkové republice, ve Švédsku a v Dánsku.
Machiavelliho MANDRAGORA v režii Jiřího Menzela, inscenace aktovek Ladislava Smočka BLUDIŠTĚ a PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO, hra Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE, dramatizace Dostojevského ZLOČINU A TRESTU Aleny a Jaroslava Vostrých v režii Evalda Schorma, Gogolův REVIZOR v režii Jana Kačera a Pinterovy NAROZENINY v režii Jaroslava Vostrého, to byly inscenace, na které se hrnuli diváci a které založily jedinečnost tohoto divadla a zapsaly se do dějin českého scénického umění.
Soubor pod uměleckým vedením Jaroslava Vostrého mohl existovat do konce roku 1972, poté do Činoherního klubu nastoupili normalizační šéfové. Do té doby ovšem v divadle vzniklo ještě třináct dalších nezapomenutelných inscenací. Mnohé z nich hrál ansámbl ČK na prestižních přehlídkách v Jugoslávii, Itálii a v Anglii, hostoval s nimi v NSR, Francii, Švédsku, Norsku a Finsku.
V knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005 píše herec a dramatik Pavel Landovský také o tom, co se v Činoherním klubu dělo v prvních tragických srpnových dnech:
„(…) Činoherní klub je pořád fenomén. Teď a tady – fenomén podpořený neštěstím roku 1968. Tu hrůznou věc, která se tady stala, si lidé spojují taky s Činoherním klubem, který v tom sehrál svoji roli.
Všechno to začalo tím, jak jsem potkal před Činoherákem dva kluky z retranslační stanice z Cukráku. Potřebovali telefon, aby mohli zavolat na zapnuté číslo a spojit se s Mnichovem. Paní Stružková tehdy přinesla do kanceláře krabici, kterou jsme ten náš kancelářský předem vytočený telefon přiklopili, aby ho nějakej vůl nepoložil. Jednadvacátého hned ráno v sedm hodin, Václavák už plný Rusů, jsem šel průchodem do Štěpánské ulice k hotelu Alcron. Nějaká povědomá ženská tam ječela: ʽHelp me!ʼ Byla to Shirley Temple. Šel jsem do Alcronu pro Heinricha Bölla a říkám recepčnímu: ʽHeleďte, Praha je plná Rusů a tady má bejt Heinrich Böll.“ A portýr: ʽHned vám ho zavolám, mistře.ʼ Recepční šel do haly, kde seděli dost ustrašený cizinci, a zařval: ʽPan Béla Heidrych.ʼ Říkám mu: ʽJdi do prdele s Bélou Heidrychem, já si ho vyvolám sám. – Heindrich Böll.“ Zvedl se, hned jsem ho vzal za ruku, kupodivu na něm bylo vidět, že je bývalý frontový voják, nebál se, podíval se na mě, prošli jsme průchodem do Smeček a v sedm hodin deset minut jsme už slyšeli, jak Heinrich Böll mluví přes náš telefon v Činoherním klubu do Mnichova, odkud se to zase přímo vysílalo zpátky k nám. Přímej přenos…
To bylo spojení, které nám později nedarovali. Fungovalo pod přiklopenou krabicí asi deset dnů, i když Cukrák už byl obsazený Rusama. Já jsem do Mnichova odjížděl asi třetího září a vrátil jsem se až za měsíc, když volal Jarda Vostrý, že jedeme dál. Potom to už vzalo brzký konec. Politický faktor změn sehrál svoji roli ruku v ruce s lidskou zbabělostí a strachem. Kontrolní zásahy začaly už v roce sedmdesát jedna. Zdeněk Míka, to hovado, které se stalo v sedmdesátém třetím šéfem, začal Činoherák velmi tvrdě likvidovat.“
Pavel Landovský v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005 (s. 482)
V knize profesora Jaroslava Vostrého ČINOHERNÍ KLUB 1965-1972 / DRAMATURGIE V PRAXI, kterou v Edici České divadlo vydal Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou Akademie múzických umění v Praze v roce 1996, je zaznamenáno to podstatné, co se v Činoherním klubu stalo v sezoně, která probíhala bezprostředně po začátku okupace. Kapitola se jmenuje „Po srpnu 1968“ a píše se v ní:
„Zahajovacím dnem sezony 1968-1969 byl 21. srpen. Náplň života divadla tvořilo první týdny v sezoně něco docela jiného než činnost vlastní jen jemu. SPASENÉ se – zejména díky Smočkově profesionální zarputilosti – ovšem podařilo dozkoušet (premiéra se konala 11. října). Posledním přípravám na zkoušení hry NA OSTŘÍ NOŽE chyběl klid a koncentrace. To se týkalo i domluvy o výpravě: Luboš Hrůza dokončoval na začátku sezony s Janem Kačerem ZLOČIN A TREST v Oslo (premiéra 11. září 1968), kam za krátký čas nakonec emigroval; kostýmy navrhovala Jarmila Konečná, autorkou jejich druhé verze se později stala Eva Švankmajerová.
Ještě teď, když píšu tyto řádky, daří se mi jen těžko potlačit emoce, které na nás v té situaci doléhaly. Samozřejmě jsme si museli položit otázku, zda pokračovat v realizaci toho ʽdramaturgického plánuʼ, který vznikl za úplně jiných okolností. Zařadit do zkoušek Jiráskova JANA ROHÁČE, jako to udělala činohra Národního divadla, pro nás pochopitelně nepřipadalo v úvahu. Rozhodnutí trvat na svém nevyžadovalo vlastně ani žádné velké myšlenkové úsilí, ba rozumělo se takříkajíc samo sebou: vyplývalo ze všeho, co jsme až dosud dělali, a obsahovalo i jádro našeho postoje k ʽnastalé situaciʼ.
Uvědomovali jsme si riziko, které přinášelo střetnutí ʽhistorické chvíleʼ – a jejích důsledků na náladu obecenstva, které se byť v malém počtu veřejně shromáždí s touhou nějakým způsobem tuto svou náladu projevit – s náměty premiérových inscenací. Jak inscenace SPASENÝCH, tak NA OSTŘÍ NOŽE, uvedená poprvé 4. prosince (a ostatně i Landovského HODINOVÉHO HOTELIÉRA, který měl premiéru 11. května) stavěly přece divákům před oči obraz ʽpouhéʼ mimohistorické každodennosti, ze které byli právě v tu chvíli vytržení a která jako by byla najednou tak vzdálená všem aktuálním ušlechtilým pocitům.
Takové pocity – včetně krásného pocitu lidské sounáležitosti a z ní vyplývající vzájemné slušnosti – se totiž tváří v tvář podobné historické chvíli najednou probudí a způsobí, mimochodem, vždycky i snížení počtu sebevražd (narážím samozřejmě také na námět hry NA OSTŘÍ NOŽE). Ani mezi takovou historickou chvílí a každodenní ʽbanalitouʼ není ale nikdy žádná nepropustná hranice. V té souvislosti se mi vždycky vybaví náhodné setkání s jedním rozhodně nikoli neušlechtilým intelektuálem v kavárně Slavii několik dnů po 21. srpnu: pro něho bylo v ten okamžik stejnou, ne-li větší tragédií, že přišel při zájezdu do Jugoslávie – a to shodou nešťastných okolností bez naděje na jakoukoli finanční kompenzaci – o svou škodovku, na kterou si konečně s velikou námahou po letech ušetřil.
I tak zanechal zmíněný rozpor mezi historickým okamžikem a ʽmimohistorickýmiʼ náměty posrpnových premiér zejména na jejich přijetí u kritiky svou stopu. Ne že by někteří z kritiků neměli ke stanovisku, které nebylo zdaleka tak příznivé jako u všech předcházejících inscenací Činoherního klubu, i odborné důvody.
Nálada dané chvíle nutila uvažovat také o tom, co zařadit do hracího plánu z hotového repertoáru. Ze začátku jsme hráli jen BLUDIŠTĚ s PODIVNÝM ODPOLEDNEM, PIKNIK, NA KOHO TO SLOVO PADNE a NAROZENINY. BLUDIŠTĚ a zvlášť NAROZENINY nabyly v té situaci jakousi zlověstně aktuální příchuť. Bez problémů bylo i divácké přijetí PIKNIKU (ve kterém se jako Tall pak uplatňoval místo Vladimíra Brabce Josef Somr). Když jsme viděli, jak vděčně obecenstvo přijímá příležitost se zasmát při PODIVNÉM ODPOLEDNI a při SLOVU (a to v posledně jmenované inscenaci i věcem, které z textu v daných souvislostech k našemu překvapení vyrozumělo), zařadili jsme brzy i MANDRAGORU. Tu se nám bezprostředně po srpnových událostech příliš hrát nechtělo: na ʽčistěʼ komediální řádění – jak nám to v tu chvíli připadalo – neměl soubor zrovna tu nejlepší náladu. Postupem doby jsme se přesvědčili, s jakou vděčností přijímá obecenstvo to téma inscenace, které bylo ve způsobu jejího uchopení hluboce zakódováno: osvobozené herectví aktualizovalo v publiku ten pocit, který v sobě oživovat bylo v té době zvlášť zapotřebí, totiž pocit vnitřní svobody.
Ne že by tomu při představeních NA KOHO TO SLOVO PADNE nebylo podobně. Také v nich se neaktualizovaly jen jednotlivé repliky, ale i svobodný duch jevištní hry. Jak inscenace vyznívala, vyjádřil vlastně nejpřesněji Irving Wardle, který viděl SLOVO i v domácím prostředí, v recenzi londýnského představení ČK v The Times ze 17. 4. 1970: ʽCelé představení v sobě shrnuje Ofsajd Jiřího Hrzána, křehký rošťák, který se pohybuje řadou náročných situací s brýlemi natřenými rtěnkou a s dokonalým klidem, i když je uvězněn v železné kleci. Zanechává za sebou dlouhou brázdu tázavého stesku a nakonec vede své přátele do závěrečné písně, v níž hry a legrácky ustupují před něčím, co zní jako vášnivý dějinný vzdor.ʼ
Složitější to bylo s REVIZOREM. Ne že bychom se (aspoň v naprosto převažující většině) chtěli solidarizovat s bojkotem ruských her, ke kterému vyzvala skupina divadelníků a který pak dodržovala naprostá většina souborů – ovšem s důležitou výjimkou Divadla za branou (Divadlo Na zábradlí žádnou ruskou hru na repertoáru nemělo). Ne že bych se také bál, že bude na REVIZOROVI v Činoherním klubu vlivem nechuti publika ke všemu ruskému poloprázdno jako na představení TŘÍ SESTER v Krejčově divadle. Mohlo to tak možná být na ZLOČINU A TRESTU, který jsme prozatím odložili i z technických důvodů (a pak už ho k mé lítosti neobnovili, protože si Jiřina Třebická ve svých osmatřiceti letech připadala na Soňu příliš stará). U REVIZORA byla spíš obava, že se inscenace promění v pouhou příležitost k ryze nacionalisticky motivovanému výsměchu všemu ruskému. Proto jsme tuto inscenaci začali hrát až v průběhu sezony, a i když byl tlak na takové vyznění repríz od diváků někdy dost silný, Gogolův text se za přispění herců ukázal ve většině případů silnější.
Chápali jsme potřebu obecenstva dát najevo svůj postoj k okupaci, protože jsme sami pociťovali něco podobného. Tak jsme kromě výstavky fotografií ze srpnových dnů pouštěli například o přestávce představení MANDRAGORY Krylovy písničky. To všechno nebylo ale to pravé, a tak, aby mělo publikum aspoň v některých večerech větší možnost veřejně projevit svou náladu, než jak to bylo možné na základě některých replik, rozhodli jsme se to udělat pomocí přece jen volnějšího útvaru s výraznými prvky toho, k čemu měla panující nálada tak blízko: totiž k šibeničnímu humoru. Také proto jsme poskytli Skoumalovi a Vodňanskému možnost uvést pořad S ÚSMĚVEM IDIOTA (premiéra 19. května 1969), když to, jaký humor pěstovali, nám bylo blízké a zamlouvalo se nám to i bez nějakého momentálního vnějšího důvodu.
Tak vzniklo v posrpnové sezoně něco, čemu pak herci říkali opereta ČK a co mělo význam nejen samo o sobě, ale dokonce i jako vítaný příspěvek do pokladny divadla. Ne že bychom na Skoumalovi a Vodňanském vydělávali víc než na činoherních inscenacích, ale tyto inscenace pak mohly v době, kdy hráli Ve Smečkách oni, získat peníze na domácích zájezdech. Kdyby toho nebylo, nikdy bychom například nemohli vykázat ministerstvu náhradu ušlého domácího zisku, způsobeného účinkováním v cizině (aspoň takovým způsobem nás ministerstvo za naše zájezdy do zahraničí trestalo). Ale to jenom tak mimochodem – daleko důležitější pochopitelně bylo, čím jejich tři pořady (druhý, nazvaný HURÁ NA BASTILU, měl premiéru v květnu 1970, a následující S ÚSMĚVEM DONKICHOTA v říjnu téhož roku) přispívaly k ojedinělé atmosféře Činoherního klubu v prvních letech po srpnu, v nichž svým divákům reprezentoval také díky Skoumalovi a Vodňanskému jakýsi ostrůvek svobody.“
Jaroslav Vostrý v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-1972 / DRAMATURGIE V PRAXI (s. 111-114)
Další články
