Obousměrný dialog v debatách po představení
Nápad pořádat debaty, či chcete-li besedy po představení, vznikl už při zkoušení OŠKLIVCE, tedy vlastně před dvěma lety, na popud Markéty Kočí Machačíkové a Martina Fingera. Zpočátku šlo jen o abstraktní koncept, o němž jsme přesně nevěděli, jak by měl vypadat. Bude se jednat o jakýsi veřejný rozhovor s herci v kavárně? O zcela neformální povídání ve foyer? Jak by měla být debata vedena? Bude prostor pro jakýkoliv dotaz od kohokoliv nebo si prostě jen připravím sérii dotazů, které „vystřílím“, a rozejdeme se? Vzhledem k tomu, že podobně jako divadelní představení ani besedu s diváky nelze skutečně „vyzkoušet“ bez diváků, doufala jsem minulý rok v dubnu, že po OŠKLIVCI zůstane alespoň pár lidí v hledišti. A v ideálním případě se někdo osmělí a v průběhu debaty vstoupí mezi mé otázky svou vlastní. A stalo se! Když se herci, společně s Markétou jako dramaturgyní, posadili v civilu zpátky mezi nás, vzniklo asi půl hodinové povídání, v němž se poměrně rychle setřely role moderátor-respondent-dotazovatel a z napjatého očekávání v sále se stal přirozený rozhovor mezi několika stranami.
Kromě OŠKLIVCE se zatím debatovalo po EQUUSOVI, MACBETHOVI, VEČERU NA PSÍCH DOSTIZÍCH, KONSENTU, KOČCE NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE a BABYBOOMU. Pokaždé cítím proměnu atmosféry, a tak vím, že na začátku jsme nervózní všichni. Herci vzadu neví, kdy a kam si mají jít sednout, případně co se od nich bude očekávat. Diváci mají strach, aby po nich někdo nechtěl okamžitou frontální interakci, a já se modlím, aby alespoň někdo chtěl odpovídat, nebo ještě lépe, klást dotazy. Znovu a znovu si musím připomínat, že to nebude a ani nemá být stejné a nelze měřit „úspěch“ jednoho večera porovnáváním s tím druhým. Na MACBETHOVI nás byla hrstka, o to víc do hloubky šly moje i divácké dotazy. U KONSENTU se nám podařilo do rozhovoru zapojit právníka Ivo Suchomela a dotazy se tak mnohem víc týkaly spíše samotného tématu inscenace než konkrétního provedení. Naopak na KOČCE a na PSECH bylo skoro plno, sedělo se téměř hodinu a tázali se i herci diváků. Chvíli jsem měla pocit, že se mi to celé vymyká z rukou, protože se v sále začaly tvořit dva a více proudů rozhovorů, jak režisér Martin Čičvák dovysvětlovával svou odpověď, zatímco paní v první řadě se už ptala herce Vladimíra Kratiny. Ale když pak diváci odcházeli a děkovali za možnost se takové besedy zúčastnit, když děkovali i herci, teprve tehdy mi opravdu došlo, jak právě nekonzistentnost, různorodost a nepředvídatelnost tvoří a bude tvořit genia loci našich debat. Nikdy si nedovolím přijít bez otázky a doufat, že se to prostě nějak stane, musím na druhou stranu počítat s ním, že jich třeba většinu ani nestihnu položit, protože se na podobnou věc zeptá divák či divačka, případně se celý večer začne ubírat zcela jiným směrem, než bych čekala.
Čím dál tím víc přestávám mít ten pocit, že se něco vymyká z rukou. Ve chvíli, kdy začínám cítit, že vlak malinko nabírá na rychlosti, prostě se zabořím do sedačky a pozorně sleduju, kam vlastně dojedeme, snad se jenom snažím hlídat, abychom přitom nevykolejili.
Další články
