ROMANA WIDENKOVÁ: Vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit
Ahoj Romano, brzy začneme zkoušet hru 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, jejíž téma se točí okolo nadpřirozena, duchů a strašidel? Co ty osobně? Máš s tím nějakou zkušenost?
Mám vlastní zkušenost z dětství a pak zprostředkovaně skrz kamarádku. Když jsem byla malá, rodiče koupili dům, a potom co jsme se tam nastěhovali, jsem nemohla spát, budila se uprostřed noci s pláčem a bála se. Pro moje rodiče to původně téma vůbec nebylo, ale měli úplně stejné problémy se spánkem. Začali zjišťovat, čím by to mohlo být… Táhlo se to asi dva roky. Druhou zkušenost mám skrz kamarádku, která se nastěhovala do bytu kde se děly podobné věci jako v 2:22. Slyšela zvuk těžkých bot, jako by někdo zabouchnul dveře, i když v bytě nebyl průvan a všechny okna měla zavřený. Nemohla tam vůbec spát, až se to stalo fakt neúnosný. Cítili to tam i lidi, co jsou k tomuhle tématu úplně skeptičtí. Třeba její kluk, který jí řekl, že tam prostě nevydrží a musí odtamtud pryč. Je to takovej pocit, že spíš a najednou se probudíš a připadá ti, že tam něco je, že se něco děje. Jasně, že nevidíš nikoho lítat po pokoji, ale buší ti srdce a víš, že už neusneš. Ta moje kamarádka se ani tolik nebála… strach přebilo spíš zoufalství z celé situace.
Takže na duchy věříš?
Věřím, akorát je ošemetné říkat, že přímo na duchy. Věřím, že každé místo má určitou energii a někde může být špatná, na základě toho, co se na místě v minulosti odehrálo.
Ale není to tak, že by to pro mě bylo velké téma. Sama bych to ve společnosti neotevírala, protože mám pocit, že je to něco, co lidi zbytečně rozděluje. Když člověk řekne, že na „něco“ věří, tak je hned „ezo“. Což je dneska docela trend, nazývat všechny duchovní věci, které se vymykají raciu, „EZO“.
Danny Robins, autor hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, se začal věnovat tomuhle tématu ve svých podcastech jako HAUNTED, THE BATTERSEA POLTERGEIST nebo UNCANNY. Poslouchala jsi něco z toho?
Slyšela jsem kousek epizody THE HOUSE THAT HAD TO BE SOLD podcastu HAUNTED, kde se rozebírá příběh páru, který byl inspirací k divadelní hře, kterou budeme dělat. Taky jsou to mladí lidé s malým dítětem, kteří koupili dům, do kterého se nově přestěhovali. Na začátku jsou taky skeptičtí, ale pak se tam dějou věci, které si nedokážou rozumově vysvětlit, a rozhodnou se, že v tom domě nemůžou dál žít. Ale zatím jsem to nedoposlouchala, vrátím se k tomu přes den, tohle není úplně podcast na dobrou noc.
Tvoje postava ve 2:22 se jmenuje JENNY a pochází ze silně věřící rodiny. Mohla bys nám ji trochu víc přiblížit?
JENNY je pro mě hlavně empatická a milující žena, která má v sobě dost vnitřní síly, kterou ale sama teprve objevuje. Mám pocit, že ji sledujeme ve fázi, kdy i ona sama hledá, kdo vlastně je, nebo spíš, kým by chtěla být. Myslím, že díky svému vztahu se svým mužem se vymanila ze spárů silně věřících rodičů, a tak trochu u ní vznikl pocit, že ji zachránil, a to ji automaticky staví do submisivnější polohy. V průběhu hry ale nachází vnitřní sílu, tak velkou, že překvapí všechny, ale hlavně sama sebe.
V čem bys řekla, že je ti podobná a v čem úplně jiná než ty?
Myslím, že nejvíc shledávám podobu v její empatii a vnímavosti. Je mi taky blízká ta její umanutost, ale v dobrém slova smyslu. Že si dokáže jít za svým. Ale ta její přehnaná slušnost, zdvořilost a důraz na to, jak věci budou vypadat navenek, aby všechno působilo uhlazeně, to mi tolik blízké není. Takže především na začátku hry je pro mě JENNY dost cizí člověk, ale pak se ukáže, že tam jsou rysy, které máme vlastně podobné.
Pro tebe je to v Činoheráku druhá role. První byla v inscenaci BABYBOOM, která měla premiéru v prosinci 2022. Mohla bys nám představit i tu? Jak se ti tady v Činoheráku poprvé zkoušelo?
Paradoxně jsou RYBALENKA (postava, kterou ztvárňuje Romana v BABYBOOMU) s JENNY v něčem podobné. V takové té křehkosti. Když jsem si 2:22 přečetla, tak jsem se tomu musela smát. Navíc je u obou dost zásadní téma mateřství. BABYBOOM se mi teď hraje moc hezky, ale u toho zkoušení jsem byla dlouho nervózní, tápala jsem a moc jsem nevěděla. Víc užívat jsem si to vlastně začala až těsně před premiérou. Byla to moje první role po škole, tak bylo náročné se uvolnit. Neznámý prostředí a noví lidi. Ale ty reprízy jsou moc fajn a stal se z toho takový jeden organismus, protože jsme celou dobu všichni na jevišti a je důležitý, abychom na sebe navazovali a byli napojení, což se daří. Takže si myslím, že v tomhle je to super.
Jinak je mi ale postava RYBALENKY dost vzdálená. S tou nenacházím snad ani jeden společný rys. Snad jenom to, že si myslím, že je důležité, aby se brala v potaz ekologická krize a třídilo se a tak. Kdybych ji měla definovat v pár větách, tak je to úzkostlivá žena, která se upne na určitou věc a v tom najde svoji sílu. Ale neříkám to v hanlivém slova smyslu.
Když se podíváme naopak do budoucnosti, máš nějakou vysněnou postavu, kterou by sis tady chtěla zahrát?
Teď mám takové období, kdy mám pocit, že už jsem hrozně dlouho nezkoušela nic klasického. Ráda bych si zkusila třeba Čechova nebo Dostojevského. I Shakespeara, toho mám taky hodně ráda. Jsou to pro mě všechno nadčasové texty. A nacházet v nich paralely se současností mě baví. Zároveň tam jsou krásné postavy. Třeba v IDIOTOVI bych si některou z těch děvčat zahrála hodně ráda. Nebo třeba i Molièra, MISANTROP by se mi fakt líbil.
Máš mezi režiséry nebo režisérkami někoho, s kým bys ráda pracovala?
Ráda bych třeba věděla, jak pracuje Anička Davidová, což je dcera J. A. Pitínského, jehož věci mě taky vždycky strašně bavily. A taky by mě hrozně zajímalo, jak pracuje Honza Mikulášek. Když to říkám, tak mě ale bolí břicho a jsem nervózní (smích). Ne z něj, ale kvůli tomu, jak specifický je jeho divadelní jazyk. No a samozřejmě by mi nevadilo pracovat s Thomasem Ostermeierem (smích). To by mě hodně zajímalo.
Možná až dostaneme nějaký grant od německého institutu, tak se třeba splní i to (smích).
Jo, jo, jo, Shakespeare v jeho podání to je sen (smích).
Tím by se splnilo všechno, o čem jsi mluvila.
Mám moc ráda německé divadlo, nebo vlastně i jejich kinematografii. Začala jsem kvůli tomu i oprašovat němčinu. Moc ráda tam jezdím. Vlastně evropské divadlo celkově mě přitahuje. Především Polsko a Německo, ale taky Francie. Mají strašně silnou divadelní scénu a tradici. Vždycky narazím na něco, co mě zasáhne a z toho pak delší dobu žiju.
Když už jsi zmínila tu němčinu, kterou máš jako koníček, čemu se ještě věnuješ mimo divadlo?
Ráda čtu a občas i píšu. Pak mě moc baví rozhlas… Teď jsem měla možnost tam chvilku pracovat, a to bylo moc fajn. Taky mě baví zkusit si druhou stránku při zkoušení. Udělat svůj projekt, kdy si člověk napíše svoji věc a pak ji dělá s kamarádama. Ambici režírovat nemám, ale vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit… Baví mě, když můžu něco tvořit s lidma, se kterýma jsem nějak napojená a sehraná, co se týče přemýšlení o divadle. A pak mám ráda cestování. Klidně bych cestovala ještě mnohem víc…
To jsi mi hezky nahrála na poslední otázku. Rozhovor totiž vyjde chvilku před prázdninami, tak jsem se chtěla zeptat, kam se tohle léto chystáš?
Určitě se chystám na Mallorcu. Potom asi nějaká příroda a festivaly. Jednou bych si taky chtěla projet dodávkou celou Francii a Itálii. To bohužel nejspíš tyhle prázdniny nevyjde. Zatím to mám otevřený. Doufám, že budu mít ty prázdniny i částečně pracovní, protože se mi tam možná něco rýsuje a přála bych si, aby to vyšlo. To bych byla ráda. Takže je to takový mix sportu, přírody a kultury s objevováním nových zemí. Na Mallorce jsem třeba nikdy nebyla a všichni o tom básní. Tak se na to těším!
To zní skvěle. Užij si prázdniny i zkoušení 2:22. Děkuji za rozhovor!
Další články
