VOJTĚCH KOTEK: Já tuhle práci miluju
Nepřehlédnete ho v titulní roli oblíbeného OŠKLIVCE. Ale to ani v na pohled nenápadnější roli Tima v tragikomedii KONSENT, kterou jsme v Činoherním klubu odpremiérovali na konci března.
Tento rozhovor jsme s Vojtou vedli právě před druhou reprízou KONSENTU.
Co se ti na KONSENTU nejvíc líbí, co tě na něm baví?
Pro mě je to věc, kterou jsem vlastně nikdy nedělal. Je to absolutně současná, společensky aktuální hra. Jsem ve věku, ve kterým jsou ty postavy. A mezilidský vztahy, který jsou tam vyobrazený a o kterých je to především, se mě teď osobně dotýkají. Ústřední pár má malý dítě. Je to přerod do dospělosti se vším všudy. To je asi první, co mě napadá, že mě na tom nejvíc baví.
Pak se mi samozřejmě líbí taky to, v jaký partě jsme se herecky sešli. Martin Finger (pozn. umělecký šéf Činoherního klubu) po tom zkoušení řekl, že je to divadlo, který ho baví a který do Činoheráku patří. A z toho mám radost.
Jsou za námi představení KONSENTU, na kterých byli diváci (generálky, premiéry, první repríza). Jakou cítíš z hlediště odezvu?
Pokaždý trošičku jinou. Myslím si, že to je celkem běžnej jev – teda v Činoheráku. Záleží na tom, jaký lidi se ten večer sejdou, a doslova spoluvytvoří to představení. Zní to jako fráze, ale mám čím dál tím víc pocit, že v Činoheráku to platí absolutně. Během zkoušení se vždycky stane, že se z toho třeba humor ne vytratí, ale přestanete se s režisérem smát situacím, kterým jste se smáli, když se to četlo poprvé. A díky divákům se to tam najednou zase vrací.
Mám taky pocit, že jsou v KONSENTU místa, který diváky rozdělujou. Protože ta hra v sobě humor má, ale je to drama. A jsou tam situace, ve kterých to zatuhne. Některý lidi to přečtou okamžitě, některým to hned nedochází. Je to strašně zajímavý. Při jedné generálce jsme to hráli pro několik mladejch studentek a studentů, který byli skvělí v tom, že hru svejma bezprostředníma reakcema komentovali. A myslím tím někdy i slovně. Někdy se jenom ozvalo „Aaaa…“ – takovej ten hrozivej nádech při zvratu. Na jiné repríze se zase lidi smáli na úplně nečekaným místě. Ale je potřeba ten smích rozlišovat: kdy jsou pobavení, a kdy používají smích jako určitej ventil, kdy smích pochází z absurdity tý situace, kterou zrovna hrajem a do který se ty postavy dostaly. Protože každá z těch postav prochází několika zvraty a žádná z nich neskončí tak, jak začala.
Hraješ postavu Tima, který je podobně jako Lette v OŠKLIVCI spíš outsider a, jak jsi to nazval sám na tiskovce, „otloukánek“. Jak bys ho představil divákům?
Tim je státní zástupce, a už to samo o sobě ho staví na opačnej pól oproti těm ostatním – advokátům, který hájí obviněný. A Tim většinou, jak říká, žaluje. A to je svým způsobem určující. My jsme měli zkoušku, na které byl právník. Vysvětloval nám, o co přesně v právu a u soudu jde, a mluvil právě i o tom, že státní zástupci jsou i jinak nastavený. Nechci to hodnotit, že jsou to „ti slušnější“ právníci, tak to úplně není. Ale je to jinej výchozí bod. A možná to ho trochu předurčuje bejt v tý partě takovej otloukánek. Není to nejúspěšnější právník. Je skvělej, ale není top. Navíc v tý partě s ním trošku zametají, a on, jak je introvertní a není úplně průbojnej, tak si myslím, že si nechává i spoustu věcí líbit. Mluví o něm za jeho zády, že smrdí. Že vypadá jako gay, ale není gay. A že si nemůže najít ženskou. Úplně mu nerozumí, ale vlastně ho nepokládají ani za konkurenta, nebo soupeře. Což je velmi zvláštní výchozí pozice, ze který on se potom v průběhu hry nějakým způsobem snaží vymanit. Možná i to, jak mu nevěří a sráží ho, je odrazovej můstek pro to se projevit a udělat věci, který by od něj nejspíš nečekali.
Jaká je to pro tebe zkušenost chodit na jeviště na jednotlivé scény oproti třeba Lettemu v OŠKLIVCI, kdy jsi na jevišti pořád?
Většinu věcí tady v Činoheráku jsem odehrál tak, že jsem chodil jenom na určitý scény. Pro mě je spíš OŠKLIVEC taková výjimka, že jsem tam od začátku do konce a mám „hauptku“. Ale je to samozřejmě něco úplně jinýho.
Člověk musí malinko jít s tempem a dynamikou toho představení. Často z šatny vcházíš do rozjetý situace. A potřebuješ do toho třeba vletět a tady se musíš předem nějakým způsobem nastartovat. Já – aspoň teď ze začátku – dělám klidně i takový cvičení, že tady běhám po schodech nahoru a dolů, abych byl zadejchanej a vletěl do toho s nějakým fyzickým vypětím.
Úměrně velká výzva – jako odehrát velkou roli, ve které je od začátku do konce na jevišti – je pro herce udělat na malým prostoru něco, co je zapamatovatelný a co pomůže celku. To je hlavní premisa, kterou jsem si vždycky říkal, když jsem hrál menší role: pomoct tomu představení a sloužit mu tak, jak je zapotřebí. To se snažím dělat i tady. Ale že by to byla větší pohodička, to určitě říct nemůžu.
Tim je právník, Lette vývojář – oba jsou intelektuálové. Co to pro tebe znamená? Je ti to blízké?
Každej herec je svým způsobem typově obsazovanej do něčeho, co mu lidi můžou uvěřit. Mně se role „neomalenců“ a „buranů“ – a teď to nemyslím nijak zle – vyhýbají. Jednou mně Bohdalka řekla, že já to dělat nemůžu, protože na to mám moc bystrý oči. A něco na tom asi je. A je mi samozřejmě bližší hrát postavy jako Lette nebo Tim, protože se spíš považuju za někoho, kdo je nějakým způsobem přemejšlivej, trošku introvertní a lehce klidnej. Samozřejmě – umím se nasrat – to neříkám. Ale nejsem bouřlivák, co do něčeho vletí a okamžitě na sebe strhne pozornost. Spíš jsem ta tichá voda, která mele břehy, když už to takhle mám říct. Je to i něco, co v těch rolích trochu hledám. Kdy můžu vyjít ze sebe. Což je tady v Činoheráku častá připomínka, třeba od Martina Fingera: „Buď víc za Vojtu, buď víc za Sandru, buď víc za Martu…“ Člověk v sobě hledá autenticitu, autentický motivace a konkrétní věci, který si dokáže za těma situacema představit a který chce nějakým způsobem přenést. A pomáhá, když to může brát ze sebe.
Přemýšlel jsi někdy o tom, co bys dělal, kdybys nebyl herec, režisér, u filmu, u divadla?
Vždycky, když se mě na to někdo zeptal v rozhovoru. Protože já jsem s tím vším začal tak brzo, že jsem ani neměl úplně prostor si to nějak líp rozmyslet. Ale čím jsem starší, tím víc bych si asi dovedl představit, že mám někde nějaký políčko, který si obdělávám a koukám se na to, jak jsem na jaře zasel a na podzim sklízím. A mám čistou hlavu. Samozřejmě tak to nikdy není a všechno má svoje, ale to je asi jediný, co si dovedu představit. Já jsem rád, že dělám tuhle práci, kterou dělám. Já ji miluju. A vlastně mně do života přináší samý dobrý věci, i když má svoje jasný negativa. Ty mě zase posouvají dál tím, že se s nima učím žít. A to by měla každá práce.
Litoval jsi někdy nějakého svého rozhodnutí, že jsi ho neudělal třeba včas?
Jsou situace v životě, kdy si člověk říká, že měl něco říct, nebo udělat dřív… Ale vlastně si říkám, že to zpětně stejně nemá smysl řešit. Ty věci jsou tak, jak jsou. A možná se tím, že jsem něco neudělal, jenom dřív odkrylo něco, co by se stejně jednou stalo. A snažím se tím moc netrápit. Protože já se snažím – myslím tím jak v práci, tak v osobním životě – věci dělat naplno a vědomě a chci se k nim stavět čelem a brát je tak, jak jsou, a dělat je v tu chvíli nejlíp, jak umím. A výsledek je prostě výsledek toho, co jsem v tu chvíli nejlíp věděl. Někdy si člověk zpětně něco uvědomí líp, ale čas se prostě vracet nedá.
Jakou scénu máš v KONSENTU nejraději?
Myslím si, že divácky nejpůsobivější a pro nás asi nejzajímavější scéna je vánoční večírek. Což je scéna těsně před přestávkou, ve který se věci opravdu začnou obnažovat a lámat. To představení tam nabírá spád a skončí to lehkým cliffhangerem, kdy si člověk říká – „ty brďo, co se tam bude dál dít?“ I když nemám v tý scéně tak velkej prostor herecky, baví mě být její součástí. Ta hra je napsaná tak, že všechny ty postavy jsou inteligentní a neustále si o všem, co se tam děje, něco myslí a mají na to nějakej názor. A to, že nemáte repliku, neznamená, že nehrajete.
A taky mám rád scénu, kterou máme s Martou Dancingerovou. To je scéna, který říkáme „poltergeist“ nebo „duch“. A to je právě taková zvláštní věc, kterou tam ten Tim má. Ačkoli je to člověk velmi racionální, tak cejtí ve svým bytě nějaký nadpřirozeno, který se mu tam vkrádá. Který tam jako nad ním visí a je z toho nesvůj. A možná taky ne, možná si to celý vymyslel.
Právě prostřednictvím Tima a jeho poltergeista se v KONSENTU objevuje návaznost a narážky na inscenaci hry Dannyho Robinse 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, kterou chystáme na začátek září. Věříš na duchy ty sám?
Já se snažím si to nepřipouštět. Ale je to takový můj alibismus, abych se pak doma nebál. Takže dělám jako, že nejsou.
Další články
