Jiřina Třebická

Jiřina Třebická (1930-2005) byla vynikající herečkou ansámblu Činoherního klubu v letech 1965 – 1991.

K jejím hereckým postavám patřily Soňa v dramatizaci Dostojevského románu ZLOČIN A TREST a Margit ve hře Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE (1966), Meg v Pinterových NAROZENINÁCH (1967), Chřestecká ve Smočkově KOSMICKÉM JARU (1970) a Nasťa v Gorkého NA DNĚ (1971). V pozdějších letech to byly zejména Mary Tyronová v O’Neillově CESTĚ DLOUHÉ DNE DO NOCI (1978), Babička v Horváthových POVÍDKÁCH Z VÍDEŇSKÉHO LESA (1981), Marie v Hrabalově NĚŽNÉM BARBAROVI (1981) a Mary Byrneová v Syngově DRÁTENICKÉ SVATBĚ (1987). S jevištěm Činoherního klubu se rozloučila v roli Mámy v Shepardově PRAVÉM ZÁPADU (1990).

„Já pořád cituju Soničku Marmeladovou ze Zločinu a trestu. Ona ji hrála takovým způsobem, že oči přecházely. Tam byla scéna zdůrazněná dramatizací Jardy a Aleny Vostrých. Starej Marmeladov přišel: ‘Plivni na svého nehodného otce.ʼ Když plivla, byla bita, že plivla na otce, a když neplivla, tak byla bita, že neposlechla… Ale to zanikne, když to nehraje takovejhle tvor, jako byla Jiřina.“

Pavel Landovský

(Činoherní čtení, březen 2005)

„V Kosmické jaru jsem si znovu uvědomil, jaká je to úžasná herečka. Spojila v té roli obě své krajní, nejzákladnější polohy: schopnost zaujmout krásou duševního prožitku, být neobyčejně jímavá, a na druhé straně to, že dovedla být nesmírně komická. Měla tam jednu větu, kdy si pohrávala se sebevraždou, s tím, že se v koupelně zabije, a tu větu s pohledem na Aleše pronášela tak, že diváci úplně ztuhli, co bude… Načež prudce střihla: ‘Nevěřte mně, jenom koketuji.ʼ“

Ladislav Smoček

(v knize Petry Honsové „Jiří Hálek a Jiřina Třebická. K herectví Činoherního klubu a 60. let“)

„Pokud jde o Jiřinu Třebickou, mělo její herectví vždy cosi společného s uměním klaunů. Ne náhodou ji také zval ke spolupráci Ctibor Turba (1944), jeden z nejvýznamnějších pěstitelů klaunské pantomimy, u kterého mohla využít i své původní taneční školení. Jako ženský klaun se skvěle uplatnila v Andrejevově hře Ten, který dostává políčky (také v Činoherním klubu, kde ji r. 1977 inscenoval Miroslav Macháček). Cosi klaunského jako by měl v sobě celý její herecký zjev a projev. Proto – ale nejen proto – ji kolegové přirovnávali k Giuliettě Masinové (1921).“

Jaroslav Vostrý

(v knize „O hercích a herectví“)

„Výrazné tmavé oči, subtilní až křehká postava, mimořádné hlasové možnosti – od ostrých, dryáčnických tónů přes zralý, příjemný alt až po hlásek dívčí až holčičí… Pro jednu herečku ‘výbava’ ojedinělá. Tak jsem ji poprvé viděl někdy v roce 1963 mezi dveřmi Divadla Petra Bezruče v Ostravě pár minut před koncem Langerovy ‘Periferie’ při dopoledním představení pro školy. Byl to pro mne jednoznačně mimořádný objev a potěšení, že někdo někde ‘funguje’ tak, jak já jsem se teprve fungovat chystal… A potom jsme se najednou setkali v Činoherním klubu a hrávali po dlouhá léta spolu leccos (Chroust, Poprask na laguně, Na dně, Na koho to slovo padne, Zločin a trest, Bouře). Ale hlavně v ‘Cestě dlouhého dne do noci’: komplikovaný vztah matky a syna v dramatických situacích. Pamatuji si, kdy jsme sami dva stáli proti sobě na jevišti a víc než dialog nás vzájemně zajímalo, co si ten druhý myslí. Text jsme vyslovili, až když jsme museli. Byl to napínavý šerm ostrých rapírů, kdy zásahy přicházely nečekaně a bolestně. Obě postavy měly co skrývat a vzájemně se podezírat i usvědčovat (matčina narkomanie způsobená nemocí, tajená tuberkulóza syna Edmunda). Byla to vzrušující milimetrová improvizace uvnitř pevného a režisérem Smočkem skvěle nalezeného výkladu. To, že to Jiřinka nejen snášela, ale že mi to i sama s chutí vracela, bylo úžasné. Protože to totiž vůbec nebylo a není běžné…“

Josef Abrhám

(v knize „Činoherní klub 1965 – 2005“)

v minulosti

1990
Sam Shepard
PRAVÝ ZÁPAD
Máma

1990
Ladislav Smoček
BLUDIŠTĚ
2. dáma

1988
Elias Canetti
DŮM
Gilzová, majitelka domu

1987
John Millington Synge
DRÁTENICKÁ SVATBA (KRÁSNÉ VYHLÍDKY)
Mary Byrneová

1987
Alexandr Vampilov
DVACET MINUT S ANDĚLEM (PROVINČNÍ ANEKDOTY)
Vasjuta

1985
Arto Seppälä
POSLEDNÍ MEJDAN
Salme Räsänenová

1983
Alfred de Musset
MARIANNINY ROZMARY
Hermie

1981
Bohumil Hrabal
NĚŽNÝ BARBAR
Marie

1981
Ödön von Horváth
POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA
Babička

1980
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij
BOUŘE
Marfa Ignatěvna Kabanová, bohatá vdova po obchodníkovi

1978
Eugene O'Neill
CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI
Mary Tyronová, jeho žena

1978
Bertolt Brecht
KREJCAROVÁ OPERA
Celia Peachumová, jeho žena

1977
Leonid Andrejev
TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY
Tilly, hudební klaun

1976
Jozef Gregor Tajovský
ŽENSKÝ ZÁKON
Mara, jeho žena

1975
Ivan Bukovčan
NEŽ KOHOUT ZAZPÍVÁ
Babjaková, porodní bába

1975
Anton Pavlovič Čechov
RACEK
Polina

1974
Jiří Mahen
CHROUST
Paní Lincová

1973
Carlo Goldoni
POPRASK NA LAGUNĚ
Paní Libera

1972
Leonid Leonov
ZLATÝ KOČÁR
Marie Ščelkanovová

1971
Maxim Gorkij
NA DNĚ
Nasťa

1971
Voltaire
CANDIDE
Paquetta, Dáma

1970
Ladislav Smoček
KOSMICKÉ JARO
Chřestecká

1968
Alena Vostrá
NA OSTŘÍ NOŽE
Paní Hrdinová

1967
Harold Pinter
NAROZENINY
Meg Bolesová

1966
Alena Vostrá
NA KOHO TO SLOVO PADNE
Margit

1966
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
ZLOČIN A TREST
Soňa

1966
Ladislav Smoček
BLUDIŠTĚ
Druhá dáma

1965
Niccolò Machiavelli
MANDRAGORA
Paní

1965
Albert Camus
SPRAVEDLIVÍ
Velkovévodkyně