JOSEF SOMR

(15. 4. 1934 – 16. 10. 2022)

Josef Somr byl vynikajícím členem Činoherního klubu v letech 1965-1978. Hrál ve 24 inscenacích.

Jerry / Edward Albee: STALO SE V ZOO / 1965

Boris Annenkov / Albert Camus: SPRAVEDLIVÍ / 1965

Fráter Timotej / Niccolò Machiavelli: MANDRAGORA / 1965

Vrátný / Ladislav Smoček: BLUDIŠTĚ / 1966

Porfirij / Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST / 1966

Lexa / Alena Vostrá: NA KOHO TO SLOVO PADNE / 1966

Osip / Nikolaj Vasiljevič Gogol: REVIZOR / 1967

Goldberg / Harold Pinter: NAROZENINY / 1967

Inženýr Vladyka / Alena Vostrá: NA OSTŘÍ NOŽE / 1968

Gajev / Anton Pavlovič Čechov: VIŠŇOVÝ SAD / 1969

Aleš / Ladislav Smoček: KOSMICKÉ JARO / 1970

1. verbíř, Inkvizitor, Martin / Voltaire: CANDIDE / 1971

Satin / Maxim Gorkij: NA DNĚ / 1971

Berjozkin / Leonid Leonov: ZLATÝ KOČÁR / 1972

Tall / Ladislav Smoček: PIKNIK / od 1972 

Isidoro / Carlo Goldoni: POPRASK NA LAGUNĚ / 1973

Mefisto / Milan Calábek: DOKTOR FAUST / 1974

Slavík / Jiří Mahen: CHROUST / 1974

Uhrík / Ivan Bukovčan: NEŽ KOHOUT ZAZPÍVÁ / 1975

Vasilij Samsonovič Magdalin / Leonid Leonov: VLK / 1976

Otec / Helena Albertová: PARÁDNÍ POKOJ / 1976

Ten, klaun v cirkuse / Leonid Andrejev: TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY / 1977

Jonathan Jeremiah Peachum / Bertolt Brecht: KREJCAROVÁ OPERA / 1978

James Tyrone / Eugene O’Neill: CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI / 1978

*

„Vidím Josefa Somra – skvělého, v každém okamžiku zajímavého moravského ‘jazzmana’. Jeho interpretace postav inspirovala a provokovala všechny kolem něj. Vždycky pro mě bylo vzrušující se s ním utkat a zblízka zkoumat jeho oči, hlas i duši. Vrcholem byla závěrečná scéna v O´Neillově Cestě dlouhého dne do noci, kdy jsme vedle sebe seděli hodinu na dvou židlích a vedli dialog otce a syna, vyhrocený k smrtelné nenávisti a k tragikomické směšnosti. Ve Smočkově vynikajícím pojetí nebylo nutné hrát někoho jiného. Tyronovy a Edmundovy osudy, jejich fatální trápení jsme od pana O´Neilla osobně přijali a před diváky ‘vydávali za své’. Účinek byl pro nás i pro diváky často ohromující. Tohle nám Josefe nikdo nevezme!“

Josef Abrhám v knize Činoherní klub 1965-2005

„Cesta dlouhého dne do noci. Naprosto nepřekonatelná. Ojedinělá hra – konfese, výpověď na dřeň kosti. Cesta byla víc než divadelní představení, bylo tam cosi, co přesahuje tvorbu, setkání lidí v nejlepší kondici na niterném tématu ve Smočkově režii. Tentokrát šlo snad více než kdy jindy všem o to, abychom tu úžasnou možnost nepokazili. – Jiřina Třebická, Josef Somr, Petr Čepek, Josef Abrhám a – já. (…) Herci toto představení žili, existovali uprostřed čehosi drásavě pravdivého, křehkého, básnivého a každou vteřinou v impresi až nezachytitelně proměnlivého. Jako by mne někdo pozval na věčnost, na níž jsem toužila setrvat a už se – spolu s Edmundem – nevrátit na zem, jako bych byla opakovaně svědkem vzniku světa, oceánu a jako bych se nad ním vznášela jako pták…“

Libuše Šafránková v knize Činoherní klub 1965-2005

„Od prvního setkání se Somrem muselo být každému jasné, že je to rozený herec, který dovede puzení k hraní a herectví objevovat také ve svých postavách: měl ho v sobě jak Lexa, tak Goldberg a Porfirij. Obraz degenerace (velkého?) herectví vytvořil v roli starého Tyrona ze Smočkovy inscenace O´Neillovy Cesty dlouhého dne do noci (1978); i v ní se z herectví klubala jeho šaškovská podstata, kterou uměl předvést z obojí její strany už rok předtím v Macháčkově inscenaci Andrejevovy hry Ten, který dostává políčky. Ze všech jmenovaných Somrových kreací bylo zřejmé, že jde o někoho, pro koho je jeho puzení hrát totožné s nutkáním něco vytvořit; patří k těm hercům, kteří své herectví uplatňují jen na jevišti nebo před kamerou či rozhlasovým mikrofonem a pro které jsou všechny herecké převleky a masky o to přirozenější potřebou, oč citlivější duše se pod nimi tají. 

(…) Jako by Somr dokazoval, že herecké puzení k převlekům a maskám, kterým je tak bohatě nadán, obsahuje také hledání různých způsobů obrany před vnějším světem, ve kterém si člověk může vždycky znovu připadat ohrožený jako venkovan v neznámém velkoměstě. Proto se raději sám vyzývavě vydává všanc publiku na místě, pro které byl stvořený a které mu patří – ale i v tomto případě raději s nasazenou maskou.

Jaroslav Vostrý v knize O hercích a herectví

„Do Činoherního klubu přicházel herec s nedůvěřivou, neproniknutelnou tváří, který měl předpoklady za mlčící většinu a vůbec za společenské outsidery promluvit, jak to za pár let potvrdil v oné mnohem slavnější roli v Žertu.“

Jiří Cieslar v knize Činoherní klub 1965-2005