Jaromír Dulava

slaví 17. prosince 60. narozeniny. Srdečně gratulujeme.

K blahopřejnému dopisu, který Jaromíru Dulavovi napsal do skládačky na leden 2021 dramatik a režisér Ladislav Smoček, připojujeme blahopřání ředitele Činoherního klubu Vladimíra Procházky a dramaturga Romana Císaře.

Životní jubilea herců bývají příležitostí k aritmetickým výkonům při sčítání rolí a k horizontálním přehledům – kde všude a co. V případě Jaromíra Dulavy se mi do takových výkonů nechce. A není to jen lenost počítat do tolika. U Lály Dulavy je možná více než u jiných důležité nikoli, co všechno hrál, ale jak to hrál. Co z něj dělá jednoho z nejosobitějších herců své generace, kterého si opravdu nelze splést.

Z devítiletého angažmá v Divadle Husa na provázku si odnesl schopnost energické herecké zkratky, schopnost stvořit figuru jednou výraznou čarou, vybavit ji prvky artistnosti, její hnutí mysli na sebe hbitě nastřihávat, celek tvořit z ostrých, vedle sebe se skládajících jednotlivostí. Co s takovou výbavou v Činoherním klubu, kde v centru pozornosti vždy byl moderní pohled na lidskou psychologii, pravda nikoli hluboce a pomalu prožívanou, ale spíš zřetelně vyjevovanou a představovanou?

Zdánlivý paradox Lála vyřešil šmahem. Nemyslím, že to na konzervatoři brali, ale jako by rázem pochopil, že umění je mimo jiné umocněný život, že herec na jevišti trpí hlouběji, radost prožívá intenzívněji, jeho osud ho stravuje mocněji, než jak nám to nabízí běžící pás všedních dní. Lála je navíc svrchovaně obdařen tím, co z dobrého herce dělá herce vynikajícího – zbytnělou hereckou fantazií umožňující překročit běžnou životní zkušenost a stvořit akcentovaný, velmi osobní pohled na realitu figury. Jeho herecká fantazie mu dovoluje veřejně a bezostyšně nahlížet tam, kam si dokonce i herci troufnou jen zřídka.

Tak, a dost pokusů o teorii. Když na to přijde, je Lála Dulava především bezvadný, vtipný, ironický, převážně laskavý, občas i důvodně nelaskavý a pochybující kolega, se kterým spolupracovat znamená i stále znovu objevovat.

A tak tedy a mimo jiné: Ze srdce a z hloubi duše (když už se ostýchám říct z úcty a lásky), všechno nejlepší k – no, jak to vyjádřit elegantně – zkrátka k šedesátinám.

Vladimír Procházka

P.S. Přehled mistrových rolí v Činoherním klubu lze nalézt na jeho osobní stránce webu našeho divadla.

JAROMÍR DULAVA

POLOVINU ŽIVOTA VÝZNAMNÝM ČLENEM ČINOHERNÍHO KLUBU

Od první premiéry v lednu 1989 je členem divadla-klubu více než tři desetiletí, s dosavadním otevřeným účtem dvaatřiceti rolí. Jaromír Dulava zahraje všechno, od charakteru až po bezcharakterní, cynickou zrůdu. Je totiž herec úplný, dokonale technicky vybavený, který si nárokuje od herecké práce mnohem víc, než je nejeden spoluhráč schopen či ochoten přinést.

Na podobný přístup je za dlouhá leta nejen navyklý, ale je jím sám od sebe nadán, dobře si vědom toho, že do opravdového tvůrčího procesu je třeba dosazovat jen to, co mu slouží.

Jaromír je mistr okamžité a nečekané zkratky, nadsázky a zveličení, jak to opětovně dokázal virtuózně předvést jak v řadě komedií postavených spíš na krajně stylizovaných typech, tak v komediích založených na charakterech. Je radost sledovat, jak humorem situačním povyšuje humor slovní, jak dokáže rozvíjet situaci hereckou akcí, namátkou příkladně jako Michal Houllié v Bohu masakru Yasminy Rezy. Řeč je tu o něm, ale předpokladem nelaciného úspěchu je partneřina rovnocenného týmu: „Kvalita autora je i v tom, že dá prostor inscenátorům dotvořit text. Kvalita režiséra i v tom, že dá prostor hercům dotvořit jeho koncepci. Kvalita herců je v tom, že naplní autorův text, splní režisérovu koncepci a vytvoří něco navíc. Kvalita Činoherního klubu je v tom, že režisér i herci dotvoří text přesně mířeným humorem, inteligencí, vkusem a srandou. Jedna z nejlepších inscenací Činoherního klubu.“ (Vladimír Hulec o Bohu masakru.)

Každý herec má zapsáno ve své fyzis cosi neopakovatelného, což mu, umí-li s tím pracovat, umožňuje posílit výsledný účinek. A to se zpytavému dlouhánovi tu s poťouchlýma, potměšilýma, potutelnýma, tu zas úskočnýma či zlomyslně záludnýma očima – víc než hodnověrně daří. Vždy mě udivovalo, jak lišácky propůjčí svou fyzis neprvoplánovému „zneužití“ (=využití), pokaždé s odstíněnou vynalézavostí a s citem pro jedinečnost, nevratnost chvíle.

Je-li humor nejvznešenější formou lidských citů, jak pravil norský klasik Bjørn Bjørnson, a sehrávají-li humor a smích jednu z hlavních rolí při evoluci člověka, pak názorný, vybroušený a pěstěný humor Jaromíra Dulavy znamená pro mne cosi jako blahodárný lék, který s požitkem polykám a jsem ochoten kdykoli znovu pozřít coby ozdravný elixír.

Za všechny ostatní ukázka z recenze na Kunderovu Ptákovinu: „V postavě Předsedy vytvořil Jaromír Dulava s velkým gustem nadčasový portrét zrůdné, uboze infantilní blbosti, malosti vyrůstající do velkolepých rozměrů; jeho výkon je z nejpozoruhodnějších kreací poslední sezony.“ A skutečně, za svého Předsedu získal Lála (jinak mu kolegové neřeknou) Cenu Alfréda Radoka 2008. Podobných pomyslných ocenění mohl během času nepochybně obdržet celou řadu, stačí nahlédnout do bohaté galerie jeho rolí.

Na hvězdné manýry si nepotrpí, což se dá odečíst z jeho projevu. Pro mne je ale hvězdou první velikosti, setrvale jeden z nejvýznamnějších členů Činoherního klubu. Napořád kdesi ve mně zůstanou důvěrně vybavitelní třeba Ed (Jak se bavil pan Sloane), Coleman Connor (Osiřelý západ), Luciano Spina (Maska a tvář), Peredonov (Ďáblova houpačka), Bernard Litko (Sexuální perverze v Chicagu), Pasqualino (Impresário ze Smyrny), Ariel (Pan Polštář), Kozakov (Tanec bláznů), z dřívějších obzvlášť nezapomenutelný inženýr Karel Rychtera ve Štolbově Vodním družstvu, jalový milovník s nyvým pohledem, dodnes k popukání!

V knize Činoherní klub 1965-2005 stručně napsal: „Činoherní klub hodně dal, hodně vzal, ale pořád je co vracet.“ Pomyslím-li na Lálovu zdejší hereckou investici, pak každá z jeho „vratek“ se zapsala a velmi pravděpodobně ještě zapíše do diváckých myslí.

Milý LÁLO, přeju Ti k Tvému výročí zejména lásku, zdraví a práci, která Tě povznese i zabaví.

Ze srdce rád

Roman Císař