Blanka Bohdanová

(4. 3. 1930 – 3. 10. 2021) V neděli 3. října zemřela vynikající, podmanivá a jiskrně divadelně přemýšlivá herečka Blanka Bohdanová. Pokládáme si za čest, že svou poslední divadelní roli – Rózu v Mittererově hře Moje strašidlo – vytvořila s hlubokou životní elegancí právě v našem divadle.

ROZHOVOR S BLANKOU BOHDANOVOU

Milá paní Bohdanová, už v prvním angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích jste hrála velké ženské postavy: Rozárku v Jiráskově Vojnarce, Tylovu Lesní pannu, Balzacovu Eugenii Grandetovou, Lízu v Pygmalionu, Shakespearovu Blaženu, Desdemonu, Porcii i Rosalindu, Rostandovu Roxanu, Tolstého Annu Kareninu, Mášu ve Třech sestrách. A také Manon Lescaut, k níž jste se s režisérem Karlem Novákem vrátili na počátku 60. let v pražském Divadle E. F. Buriana. Dodnes se o vaší Manon mluví s velkým obdivem. Co jste si právě v této postavě pro sebe a svou hereckou práci objevila?

Obě Manon byly nepatrně odlišné. Ta první, v mém mládí, byla posvěcená samým autorem, básníkem Vítězslavem Nezvalem, kterému jsme připomínali jeho milovanou Paříž. O té druhé napsal jeden kritik, že ji hraju, jakoby pod oknem čekal luxusní automobil. Bylo to období Tuzexu a všelijakých svodů pro mladé dívky. Kostýmy byly dobové, ale přesto se současnost něčím ozvala a já měla radost.

Koho z českých básníků máte ráda a kdo z našich dramatiků, s nimiž jste se potkala na divadle, je blízký vašemu srdci?

Já jsem na básničkách vyrostla a opisovala jsem si do sešitů ty zamilované. Je v nich poznat, odkud kam jsem se dopracovala. Máme velké množství vynikajících básníků. Ve své divadelní práci jsem se ráda potkala s Josefem Topolem a naposledy jsme v Národním divadle hráli velmi zajímavou hru Martina Františáka Doma.

Jste držitelkou Ceny Františka Filipovského, která se uděluje za práci v dabingu. Vaším hlasem k nám promlouvá Marilyn Monroe ve filmové komedii Někdo to rád horké z roku 1959 i Guilietta Masina ve filmu Federica Felliniho Ginger a Fred (1986). Co pro vás znamenala taková setkání s vynikajícími herečkami světové poválečné kinematografie?

Zařadila bych se mezi filmové fanoušky, tak jsem měla velké potěšení z nahlížení do profesní kuchyně významných hereček, a tou příležitostí byla i dabingová práce. Měli jsme ovšem na to v začátcích víc času, nežli mají dnes současní dabéři. Já už to nedělám, šetřím si čas pro malování.

Vašimi mužskými partnery v divadle, televizi a ve filmu byli znamenití herci: Karel Höger, Václav Voska, Rudolf Hrušínský, Bohuš Záhorský, Felix le Breux, Svatopluk Beneš, Josef Kemr… Ráda bych se Vás zeptala na ty, kteří jsou spojeni s Činoherním klubem: na režiséra a herce Miroslava Macháčka, na Petra Čepka, s nímž jste hrála v inscenaci Šest postav hledá autora, a Josefa Somra, s nímž hrajete ve Viole krásnou inscenaci The Gin Game.

Do Národního divadla mě vlastně přivedl právě Miroslav Macháček. Pracovali jsme spolu už v Městských divadlech pražských, i v televizních rolích jako partneři. Velmi jsem litovala, že Petr Čepek v ND nezůstal, naše „krevní skupina“ by se byla rozrostla. Teprve po čase jsem si pomyslela, že se rozhodl správně. S Josefem Somrem jsme si padli do oka v Národním divadle v inscenaci Dostojevského Běsů a tak jsme rádi přijali nabídku Divadla Viola. The Gin Game spolu hrajeme už devátý rok. Z toho je zřetelné, že si rozumíme.

Rakouský dramatik Felix Mitterer, jehož hru Moje strašidlo v Činoherním klubu teď zkoušíte, není v Čechách neznámým autorem. Na začátku 90. let uvádělo například Divadlo Kolowrat inscenaci jeho čtyř aktovek s názvem Návštěvní doba. Co je pro Vás na Mittererových hrách dramaticky poutavé?

Inscenaci, kterou zmiňujete, jsem viděla a byla to příležitost pro Radovana Lukavského, kterou využil. Autorovy neuvěřitelné životní příběhy jsou podhoubím naší studované hry. Je to hra uhrančivá a já žertuju, až masožravá. Nalézám v ní i mnoho vlastních zážitků.

V květnu natočíme pro rozhlas další Mittererovu hru s Josefem Somrem. Teď se raduju ze setkání se Stanislavem Zindulkou.

Patříte k lidem, kteří, mají-li příležitost se veřejně projevit, cítí potřebu hovořit o hodnotách, které kultivují společnost i umění – o úctě k práci druhých, o upřímosti a empatii, o uměřenosti sebepředvádění (pro ně máte přiléhavý eufemismus „sebeinzerence“). Ve Vaší herecké práci se prolíná víra ve vlastní rozum a vážnost, s níž přistupujete k práci režiséra. Pět let jste sama působila jako pedagog na státní konzervatoři. Jak podle Vaší zkušenosti může divadelní umění obohatit lidský život?

Technický pokrok předbíhá etiku, a proto bude živé divadlo stále důležité. Ono nás emancipuje a lidé budou potřebovat vzájemné fyzické potkávání a divadlo je jedním z těch dobrých míst.

Na Novoměstské radnici právě probíhá výstava vašich obrazů. Píšete o sobě, že malbě jste se začala věnovat v normalizačních letech, kdy jste byla omezená ve svých možnostech. Jistě Vám přináší velkou radost?

Začalo to jakousi samoobslužnou terapií a končí pro mne rovnocenným významem jako herectví.

V roce 1995 jste v Nakladatelství Primus vydala knížku vzpomínek Život jako v pavučince. A Vaše nová kniha?

V roce mého pokročilého jubilea jsem ještě chtěla po patnácti letech od mé minulé knížky oslovit ty, pro které celý život pracuju. Dostalo se mi z jejich řad mnoho povzbuzení. Kniha by měla vyjít k podzimu a bude se jmenovat Život jako takový. S každým člověkem odejde kus paměti doby, v které žil. Mojí generace se už pak nikdo na nic nezeptá. Bude to o té stopě, kterou tady po sobě necháme, než zmizí docela.

(Rozhovor Petry Honsové s Blankou Bohdanovou vyšel v Činoherním čtení na květen 2010)

Foto Pavel Kolský