Harold Pinter
ZRADA

„Nestalo se nikdy nic. Nic. Tohle je ta jediná věc, která se kdy udála.“ Hra o dlouhodobých vztazích, o zradě, nevěře, lži - tedy o lásce.

Ve hře je možná důležitější vše, co se neřekne a je zamlčeno. Pod zdánlivě banálními dialogy to bublá a vře. ZRADA je hra o dlouhodobých vztazích, o milostném propadnutí a následném vystřízlivění, o běžícím čase, během kterého se intimní vztahy mechanizují, vytrácí se touha i fantazie a z mileneckého opojení se stává každodenní (manželská) rutina. Ale je to také hra o zraněném přátelství a o šílené přetvářce. Je to hra o zradě, nevěře, lži. Hra o lásce.

V Čechách se Harold Pinter příliš často nehraje. Možná proto, že jeho hry, vyznačující se minimalismem a zároveň mnohoznačností, nenabízejí snadná režijní a herecká řešení. Činoherní klub ovšem Pinterovi věnoval pozornost už v roce 1967, kdy se zde konala česká premiéra NAROZENIN v režii Jaroslava Vostrého a v překladu Milana Lukeše (hráli Bořivoj Navrátil nebo Leoš Suchařípa, Jiřina Třebická, Jiří Hrzán nebo Jan Kačer, Táňa Fischerová, Josef Somr a Petr Čepek). Byl to tehdy nejen výrazný počin umělecký, ale také úctyhodný akt občanské odvahy: inscenace byla totiž publikem vnímána také jako memento před hrozbou okupace, k níž záhy skutečně došlo. Později se v Činoherním klubu hrála ještě Pinterova dramata NÁVRAT DOMŮ (režie Jan Kačer, 1972) a SPRÁVCE (režie Ivo Krobot, 2004).

Pinterova komorní hra ZRADA konvenuje jedné z hlavních dramaturgických linií Činoherního klubu, totiž anglosaské dramatice, v níž má soustavnou zálibu režisér Ondřej Sokol. Tentokrát hru nejen režíruje, ale sám se také obsadil do jedné ze tří rolí. A protože další dvě role svěřil Kateřině Lojdové a Martinu Fingerovi, lze předpokládat, že se vzhledem k povaze intimního tématu pustil záměrně na třaskavou půdu, prosátou dramatickou látkou i vlastní empirií všech zúčastněných protagonistů.

Roman Císař

Na stránkách textů a na jevištích inscenací Pinterových her se pohybují poznatelní lidé a mluví řeči, které jsou rovněž poznatelné a srozumitelné – ale autor jako by mezi své postavy a jejich repliky spustil jakousi znejišťující, znejasňující matoucí oponu, která každou jednotlivou větu obtáčí živým plotem otazníků a dává Pinterovým hrám jejich přesvědčivou a tajemně hrozivou neuchopitelnost. Lidé v těchto hrách se bojí jeden druhého, za nic se nechtějí jeden druhému vydat na pospas, bojí se pravdy o sobě a o životě vůbec, a proto neustále vypouštějí maskující a matoucí slovní kouřovou clonu klamu i sebeklamu (ty jsou často od sebe k nerozeznání), takže diváci, ale ani postavy na jevišti nevědí, na čem vlastně jsou. Slova, řeč, která se na jevišti mluví, jsou běžná, obyčejná až ošoupaná přílišným užíváním (Pinter s oblibou dělá ze svých postav navíc i jazykově deprivované oběti žurnalistických frází a vyprázdněných klišé, z nichž jako z píchlé duše už dávno vysyčel veškerý význam), ale jako by byla oddělena, odtržena od původního reálného podkladu, přelévala se v jakémsi postavami většinou zamýšleném a záměrném sémantickém vzduchoprázdnu, jako by opravdu Pinterovým postavám byla dána jedině jako nástroj klamu a mlžení, nikoli jako nástroj dorozumění, jako cihly a malta lidských vztahů.

František Fröhlich (1992)

„Jazyk mne vždy nesmírně vzrušoval. Začal jsem psát v jedenácti dvanácti letech. A toto vzrušení trvá celý život. Každý list čistého papíru představuje neznámý svět, do kterého se mohu ponořit.“

Harold Pinter

„ONDŘEJOVI SOKOLOVI SE POVEDL MALÝ ZÁZRAK.“

– Jiří Koula, i-divadlo.cz

„MEZI HERCI TO FUNGUJE VÝBORNĚ, VĚTŠINA SCÉN MÁ OPRAVDU DOBROU ATMOSFÉRU. (…)  POCHVALU ZASLOUŽÍ I NÁPADITÉ VYUŽITÍ TEXTOVÉ KOMUNIKACE A ZDAŘILÉ PŘENESENÍ HRY Z 80. LET DO SOUČASNOSTI.“

– Jan Pařízek, i-divadlo.cz

Upozornění: V inscenaci se v souladu s uměleckým záměrem na jevišti kouří.

Prosíme rodiče, aby vzhledem k tématu hry zvážili návštěvu svých nezletilých dětí.

Emma
Kateřina Lojdová

Jerry
Martin Finger

Robert
Ondřej Sokol

premiéra 7. 3. 2014

délka představení 1:45     představení bez přestávky