My všichni z Činoherního klubu s hlubokou bolestí oznamujeme, že v pondělí 16. května zemřel Josef Abrhám.

JOSEF ABRHÁM

(14. 12. 1939 – 16. 5. 2022)

Josef Abrhám byl vynikajícím členem ansámblu Činoherního klubu od jeho založení v roce 1965 do roku 1995. Hrál ve třiceti inscenacích. 

K jeho nezapomenutelným hereckým postavám patřili Pan Mulligan v O’Casseyho PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY, Medik ve hře Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE, Poštmistr v Gogolově REVIZOROVI, Trofimov v Čechovově VIŠŇOVÉM SADU, Aldoráďan ve Voltairově CANDIDOVI, Herec v Gorkého NA DNĚ, Ivan Vojnický v Čechovově STRÝČKU VÁŇOVI, Toffolo v Goldoniho POPRASKU NA LAGUNĚ,  Edmund Tyrone v O’Neillově CESTĚ DLOUHÉHO DNE DO NOCI, Capitano v komedii Jaroslava Vostrého TŘI V TOM, Icharev v Gogolových HRÁČÍCH, Frederick Fellowes ve Fraynově BEZ ROUCHA, Vaněk v AUDIENCI a Macheath v ŽEBRÁCKÉ OPEŘE Václava Havla.

V roce 2020 získal CENU THÁLIE za celoživotní mistrovství v činohře.

***

Edmund Tyrone: Mír, konec hledání, poslední přístav, radost z vědomí příslušnosti k naplnění, povznesen nad hnusné a ubohé, chamtivé obavy a naděje a sny člověka! A ještě několikrát za život, když jsem sám plaval daleko od břehu nebo ležel na pláži, zažil jsem totéž. Stal jsem se sluncem, horkým pískem, zelenou chaluhou pod hladinou, přichycenou ke skále a houpanou přílivem. Bylo v tom něco jako světcova vize blaženosti. Jako když neviděná ruka odtáhne závoj, který zakrývá podstatu věcí. Na okamžik člověk uvidí, a tím že vidí tajemství, je tím tajemstvím. Na okamžik všechno má smysl. Pak ruka závoj spustí a člověk je sám, ztracen opět v mlze a klopýtá bezdůvodně dál, směrem nikam. 

Velká chyba, že jsem se narodil jako člověk. Jako racek nebo ryba bych byl daleko úspěšnější. Vypadá to tak, že vždycky budu cizincem, který nikdy nemá pocit domova, který doopravdy nechce a není doopravdy chtěn, který nikdy nemůže náležet, který vždycky musí tak trochu milovat smrt!

(Eugene O´Neill: CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI)

Capitano: Padám. Však padnout v zápase je čest.

A schopný padat vždy znova se vztyčí!

Tak jako heroj zvyklý na bolest

do tváře vrahům nebojácně křičím:

Myslíte, že snad dostanete mne?

Jedno je jisté. Zdeptaného ne!

(Jaroslav Vostrý: TŘI V TOM)

***

„(…) Řadu let se kdekdo pokouší pojmenovat, v čem spočíval ‘styl’ Činoherního klubu, v čem byl ‘odlišný’. Nebylo to v pilnosti, jistě existovala řada divadel pilnějších. Nebylo to v experimentech vyhledávat ‘objevné’ a provokativní výklady, nebylo to divadlo avantgardní… Možná, že klíč k odpovědi je skryt v samotném názvu – Činoherní  k l u b.

V klubu se dobrovolně setkávají lidi, kteří mají o něco zájem, které spojuje podobný nebo společný pohled na něco, co je baví, zajímá a čemu věří. Je to společenství rovnocenných zájemců, kteří se vzájemně respektují, tolerují a inspirují. Jako v jazzklubu zahraje každý své sólo a pak všichni společně na stejné téma, a mají radost, když to druhýmu jde. A protože každý má talent, má také každý svoje sebevědomí a jistotu a necítí tak potřebu na druhého žárlit nebo mu závidět. A taky takoví členové musí mít dobrou povahu a umět být na sebe navzájem hodní… Tohle možná měli zakladatelé na mysli, když zvolili slovo ‘klub’. Seskupení takto vybraných členů klubu bylo předpokladem a zárukou toho pohledu na divadlo, které zakladatelé měli na mysli.“

Josef Abrhám v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

***

Role v Činoherním klubu

Pan Mulligan / Sean O’Casey: PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY / režie Jiří Krejčík, 1965

Ivan Kaljajev / Albert Camus: SPRAVEDLIVÍ / režie Jan Kačer, 1965

Voják / Ladislav Smoček: BLUDIŠTĚ / režie Ladislav Smoček, 1966

Lebezjatnikov / Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST / režie Evald Schorm, 1966

Medik / Alena Vostrá: NA KOHO TO SLOVO PADNE / režie Jan Kačer, 1966

Poštmistr / Nikolaj Vasiljevič Gogol: REVIZOR / režie Jan Kačer, 1967

Trofimov / Anton Pavlovič Čechov: VIŠŇOVÝ SAD / režie Jan Kačer, 1969

Hrabě Seiffenblase / Jakob Michael Reinhold Lenz: VYCHOVATEL/ režie Jaroslav Vostrý, 1970

Důstojník, Eldoráďan, Policista, 1. janičář / Voltaire: CANDIDE / režie Jaroslav Vostrý, 1971

Herec / Maxim Gorkij: NA DNĚ / režie Jan Kačer, 1971

Teddy / Harold Pinter: NÁVRAT DOMŮ / režie Jan Kačer, 1972

Ivan Vojnický / Anton Pavlovič Čechov: STRÝČEK VÁŇA / režie Jan Kačer, 1973

Toffolo / Carlo Goldoni: POPRASK NA LAGUNĚ / režie Ladislav Smoček, 1973

Floryš / Milan Calábek: DOKTOR FAUST / režie Milan Calábek, 1974

Valenta / Jiří Mahen: CHROUST / režie Ladislav Smoček, 1974

Mulligan / Sean O’Casey: PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY / režie Jiří Krejčík, 1975

Treplev / Anton Pavlovič Čechov: RACEK / režie Jan Kačer, 1975

Miško / Jozef Gregor Tajovský: ŽENSKÝ ZÁKON / režie Pavel Rímský, 1976

Edmund Tyrone / Eugene O’Neill: CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI / režie Ladislav Smoček, 1978

Capitano / Jaroslav Vostrý: TŘI V TOM / režie Jiří Menzel, 1978

Boris / Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: BOUŘE / režie Ivo Krobot, 1980

Erich / Ödön von Horváth: POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA / režie Ladislav Smoček, 1981

Icharev / Nikolaj Vasiljevič Gogol: HRÁČI / režie Ladislav Smoček, 1982

Arkadij Šťastlivec / Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: LES / režie Ladislav Smoček, 1984

Ženichův přítel / Bertolt Brecht: MALOMĚŠŤÁKOVA SVATBA / režie Vladimír Strnisko, 1985

Epaminond Maximovič Aplombov / Anton Pavlovič Čechov: SVATBA / režie Vladimír Strnisko, 1985

Frederick Fellowes / Michael Frayn: BEZ ROUCHA / režie Jiří Menzel, 1986

Vaněk / Václav Havel: AUDIENCE / režie Jiří Menzel, 1990

Macheath / Václav Havel: ŽEBRÁCKÁ OPERA / režie Jiří Menzel, 1990

Doktor Asselagny / Arthur Schnitzler: UTRPENÍ MLADÉHO MEDARDA / režie Ivo Krobot, 1991

***

„(…) Není divu, že s velkým potěšením ztvárnil r. 1967 Poštmistra v Kačerově inscenaci Gogolova Revizora. Tento úředník, působící víc jako kluk nežli jako činitel, se zcela vymykal ze souboru místních hodnostářů, a to nejenom svou věčnou roztomilou podroušeností. Napodobení lehkého, a tedy stále ještě roztomilého opilství, které mu dovolovalo využívat nenapodobitelných intonací, připomínajících komediální uvolněností mluvní projev neodolatelného komika Vlasty Buriana, mělo v Abrhámově pojetí Gogolova Poštmistra hlubší smysl: stejně jako čtení cizích bezskrupulózně otevíraných dopisů mu poskytlo možnost utéct se z každodenní reality do vlastního vysněného světa. Poštmistrovo zlobivě snílkovské klukovství a jaksi nechtěné darebáctví dodávalo cosi důležitého i k samotnému Chlestakovovi, se kterým strávil ve výjevu úplatků chvilku až slastného srozumění. I toto srozumění pak lákalo k představě, jaké by to bylo, kdyby si oba herci na některém představení vyměnili úlohy.

Návštěvníci divadla té doby nikdy nezapomenou na Abrhámova už trošičku přestárlého vyloučeného studenta Trofimova z Čechovova Višňového sadu v Kačerově režii z r. 1969, tuto podivuhodnou studii mladického revolučního radikalismu a zdrojů, z nichž pochází. Naivně přemoudřelé uvažování o neomluvitelné podobě světa a člověka, ve kterém nechybějí zrnka pravdy, v improvizované přednášce ve 2. dějství a ve výjevech s Aňou mělo protějšek ve výtečně rozehraném dialogu s Raněvskou Věry Galatíkové ve 3. dějství. Právě tento výjev jasně poukazoval na těžko překonatelnou plachost jako příčinu Trofimovova podivného chování, které bylo směsicí neomalené poučovatelské kritičnosti a zamilovaného obdivu ke krásné ženě. I chování v dialogu s Raněvskou jasně svědčilo o tom nedostatku smyslu pro realitu, podporovaném zastydlým mladickým komplexem méněcennosti, který vždycky vede k nejsmělejším projektům revoluční nápravy světa. Málem až parodické podání ‘principu a ideje’ revolučního radikalismu, spojeného s neomaleností pohledu na druhé, bylo současně vyvažováno jakousi smutnou hrdostí citlivého člověka odsouzeného vlastní plachostí k vnitřní samotě: právě tyto pocity vzbuzovalo decentně noblesní chování Abrhámova Trofimova v rozhovoru s Landovského Lopachinem, v rozhovoru, který přes všechnu srdečnost okamžiku stejně nemohl překročit hranici, za kterou začíná skutečné lidské sblížení. Bylo až dojemné pozorovat, jak plachost Abrhámova Trofimova vedla i Landovského Lopachina k přiznání vlastní skrývané plachosti. (…)“

Jaroslav Vostrý v knize O HERCÍCH A HERECTVÍ

„(…) Josef Abrhám měl vždycky sklon k pochybám. O tom, co hraje, i o tom, jak to hraje. Dokonce i o tom, zda vůbec měl svůj na talenty bohatý život divadlu obětovat. Ale už se stalo. Herectví je povolání plné věčných pochyb. A nejvíce většinou pochybují právě ti, kteří pochybovat nemusejí.“

Vladimír Procházka v portrétu POCHYBOVÁNÍ JOSEFA ABRHÁMA 

v Divadelních novinách 19. 1. 1999

***

„(…) Velice slušný chlapec. Velmi kultivovaný. Takový, který samozřejmě umí na piano a umí anglicky. Má ‘kindrštube’. Ale ve kterém něco hraje, ve kterém je nějaká energie, která se chce projevit, i když na druhou stranu má tendenci se schovat. (…)“

Jaroslav Vostrý ve filmu Josef Abrhám (ČT – cyklus Neobyčejné životy, 2009)

„(…) ‘Kindrštube’, výchova, to září z člověka. On je antiburan. (…)“

Ladislav Smoček ve filmu Josef Abrhám

„(…) Jeho výmysl byl právě v tom, že se nesnažil zapírat sám sebe, ale naopak – ne se exhibovat – prostě ze svého osudu vyvozovat obecné závěry, umělecký záměr. Čili s ním pracovat bylo velké dobrodružství. (…)“ 

Jan Kačer ve filmu Josef Abrhám

„S ním se hezky dělá. On má tu inteligenci, že dovede pochopit, o čem to je. Pepa má ten dar, který je vzácný, že ví, co říká.“

Jiří Menzel v knize Neobyčejné životy