Zemřel Jan Vodňanský

(19. 6. 1941 – 10. 3. 2021)

Jan Vodňanský byl spolu s hudebním skladatelem Petrem Skoumalem spoluautorem tří pořadů, kterým se říkalo „Zpěvohra“ či „Opereta Činoherního klubu“: v květnu 1969 v premiéře uvedli večer nazvaný „S úsměvem idiota“, v následujícím roce na něj navázali pořady „Hurá na Bastilu“ a „S úsměvem donkichota“. Jejich „večery písní, textů a definicí“ byly plné poezie a absurdního a šibeničního humoru a v Československu, které se po nadějných měsících Pražského jara stalo v srpnu 1968 okupovanou zemí, nacházely upřímnou a úlevnou odezvu v hledišti. V Činoherním klubu se hrály až do roku 1974, kdy byly z rozhodnutí normalizačního vedení ukončeny.

V květnu 1999 se Jan Vodňanský a Petr Skoumal do Činoherního klubu vrátili s pořadem „S úsměvem idiota atd.“, ve kterém znovu vystupovali také s Táňou Fischerovou. Jejich duet Pověz, miláčku byl jednou z mnoha písní, které vznikly na text Jana Vodňanského a které stále zůstávají v srdcích těch, kteří je slýchávali z našeho jeviště.
I tato píseň je součástí 4CD Jan Vodňanský & Petr Skoumal „Život a dílo“, které v roce 2008 vydal Supraphon.
Jan Vodňanský získal v roce 2016 Cenu Genius smíchu.

Srdečně děkujeme
Činoherní klub

*

Jan Vodňanský v knize „Činoherní klub 1965-2005“
(úryvek)

„Milý Činoherní klube,
konečně máš taky jedno pořádné výročí, a to je dost důstojná záminka k tomu, abych Ti už jednou konečně napsal, co si o Tobě myslím. Ty jsi totiž ten nejúžasnější – v mých vzpomínkách přímo magický – prostor, v jakém mi bylo štěstím hrávat. To je asi také důvod, proč se na Tvé podium již šestatřicet let – byť s kratšími, někdy třebas i desetiletými přestávkami – vždy znovu a znovu vracím. Chápej: prostě mi to nedá. Víš, co je na tobě nejúžasnější? Výborné publikum, samozřejmě, to do Tebe chodí, tak dlouho, co Tě znám, a už vodí i generace svých dětí a vnuků, ale naprosto báječný je ten pocit, že mám ty Tvoje excelentní diváky v prostoru kolem sebe a to rovnoměrně ve všech směrech. Když jim zpívám, recituji, či pronáším improvizované komentáře z Tvojí scény, mám pocit, že jsem ve středu polokoule a ti krajníci z prvních řad jsou stejně daleko jako diváci ze řady poslední i ti na balkoně. Jsem jimi zkrátka obalen a vysílají na mě jako do ohniska své vibrace porozumění a radostného očekávání, někdy mám dokonce pocit jakoby předbíhali nečekaný vývoj mých verbálních improvizací a už se mi za ta léta vícekrát přihodilo, že mne doslova odbourali tím, jak bezděčně pochopili vzniklou pointu improvizovaného komentáře mnohem dřív než já (stávalo se to tak, že jsem se zaujetím sobě vlastním vážně jim něco vykládal a najednou zazněl smích diváka, který objevil skrytý podtext, pak zaburácelo unisono hlediště přede mnou, jako třetí se odboural Petr Skoumal sedící za mnou u piána a jako čtvrtý a poslední jsem explodoval já, když mi konečně došlo, co jsem k nim vlastně v příboji improvizačního zaujetí pronesl…). (…)
Vzhledem k tomuto osudovému uhranutí Tebou, Činoherní klube, se tedy nediv, že se do Tebe vracím asi jako ti maršálové, kteří ve zmíněné písni již třicet šest let stále „přicházejí a odcházejí“. A já mám při každém takovém „comebacku“ vždy pocit tak radostného očekávání nových zážitků, že většina mých premiér v Tobě uvedených začíná „S úsměvem…“ nejprve „idiota“, pak „donkichota“ a v době současné, v předvečer Tvého jubilea, krásné mladé zpívající skladatelky Hany Navarové, ale i „S úsměvem bytového jádra“.

V dokonalé úctě a s úsměvem idiota se klaní „for ever“ – na věčné časy a nikdy jinak
Tvůj Jan Vodňanský
(25. 12. 2004)

*

Být básníkem znamená být v hloubi duše dítětem

Koncem 60. let byl student Fakulty sociálních věd a publicistiky (tedy já) posedlý divadlem, především jeho „svatou trojicí“, jíž pro něj tvořily Semafor, Ypsilonka a Činoherní klub. V Činoherním klubu se inscenovala vážná témata, ale vždy dvojznačně, v jakési groteskní hyperbole, v tragicko-komediálním vidění světa, a ta ambivalence mi učarovala. Každé představení Činoherního klubu bylo pro mě zážitkem a nečekaným objevem. A tak návštěva, tuším, že třetí reprízy programu s provokativním titulem „S úsměvem idiota“ pro mě do té chvíle neznámé dvojice Vodňanský-Skoumal přece nemohla zklamat.
Nejenže nezklamala. Všechna ta smršť absurdity, nečekaných říkadel – Freude Freude, Freude, vždycky na tě dojde – rádoby psychiatrických výkladů, jakoby virtuálních prohlídek neveřejných výstav Bedřicha Bobše a hlavně originálních písniček, které intelektuálně přesahovaly (a dones přesahují) veškerou pop produkci – to vše ze mě učinilo až nekritického příznivce V+S.
Dodal jsem si odvahy a o přestávce jsem navštívil Jana Vodňanského v šatně, možná to bylo až při „Úsměvech Donkichota“ nebo při „Hurá na Bastilu“?, a z toho letmého setkání vzešla v průběhu času blízká známost. Spolupracovat jsme však začali teprve v 90. letech. Podařilo se mi v rozhlase natočit jeho divadelní „Vespoketku“, současný přepis a interpretaci legendární revue V+W, vytvořit jeho rozhlasový dokument, organizačně jsem se trochu podílel na představení „S úsměvem bytového jádra“, též v Činoherním klubu atd. Vídali jsme se často při těchto příležitostech, ale důkladněji jsem Jana poznal až loni, když jsme se den co den scházeli při psaní jeho pamětí pro Divadelní noviny. Neustále mě překvapoval. Na jedné straně nesmírná vzdělanost, zejména ve filosofii, na druhé naivní chování, takřka dětinské. Člověk, chce-li být básníkem, zřejmě musí v hloubi duše zůstat dítětem.
Vodňanský je téma pro uměnovědnou studii či dobrodružný životopisný román – co jen bylo těch zákazů a kotrmelců, co jako signatář Charty 77 prožil. Ode mne tedy trochu pateticky pouze toto: Jan Vodňanský byl darem pro tuto zemi. Sluší se poděkovat.

Jan Kolář
penzista, bývalý šéfredaktor Divadelních novin

*

Přemysl Rut
Z ČASU ŽIVOTA A DÍLA, posledního programu V+S

1
Nejlíp by se ta situace dala popsat třemi samostatnými monology, které by se sečetly teprve ve čtenářově mysli. Ale protože jsem tu ze tří aktérů zůstal sám, musím mluvit i za dva ostatní a snažit se nenapsat víc, než by řekli sami.
Jan si v roce 1980 přál hrát a zpívat do posledního dechu: tíseň a ohrožení ho inspirovaly. Ne jako bojovníka, který potřebuje nepřítele, ale právě naopak: jako křehkého a mírumilovného člověka, pro něhož je každý tlak a nelad tak nesnesitelný, že nevydrží a zasáhne. Na vizitkách měl pod svým jménem vytištěno povolání showman, ale nikdy nebyl showmanem z profese. To spíš z leknutí. Tak tomu bylo, když první den školy uprostřed prvňáčků vystrašených výzvou paní učitelky ke zpěvu jako jediný povstal a zazpíval protektorátní parodii o holohlavém ministru Moravcovi; tak tomu bylo, když jako student strojní fakulty vystoupil na pódium k Jiřímu Suchému, aby doplnil chybějící druhý hlas v písničce „Potkal potkan potkana“, a (jak se domnívám) bylo tomu tak, i když v obavách z rozpadu autorské dvojice, ve které nalezl sám sebe, svůj okruh srozuměného obecenstva a koneckonců i své existenční zajištění, nabídl angažmá mnohem mladšímu partnerovi, jehož znal z jediného představení a z vyprávění přátel.
Petr, unavený rozbitým životem na cestách, ale i svou rolí garanta profesionality v podmínkách, které profesionalitu předem vylučovaly, čím dál netrpělivěji snášel špatné klavíry v klubech a tzv. kulturních domech, čím dál neochotněji se smiřoval s přibývajícími stereotypy společné práce, čím dál bolestněji prahl po jiné hudbě, než jakou si žádaly Janovy texty a dovolovaly jeho interpretační limity; na rozdíl od Jana také nenesl stigma signatáře Charty 77 a jako muzikant mohl doufat ve větší míru svobody, než jakou režim dopřával básníkům. Ostatně v té době začínal zpívat i texty vlastní, což (spolu se zájmem divadel i televize o jeho hudbu) mu dodávalo naději na samostatnou existenci.
A já? Z jedné strany jsem to pozvání mohl považovat za důkaz, že všechny ty hodiny u klavíru s písněmi (nejen) Vodňanského a Skoumala nebyly marné a že štěstí přeje připraveným, z druhé strany však bylo zřejmé, že se tu žádná dlouhodobá perspektiva neotvírá, a to ani v tom nepravděpodobném případě, kdyby nad námi komunistická kulturní politika shovívavě zamhouřila oko. Rozhodl jsem se tedy využít té příležitosti aspoň tak, jak to bylo možné: pokusit se obstát na jevišti s těmi, které jsem dosud znal jen z hlediště, poznat zevnitř jejich způsob práce a dostat se i k těm jejich písničkám, které už (nebo nikdy) nebyly na repertoáru.
To se mi splnilo. Ale když na to dnes vzpomínám, pamatuju si každého zvlášť: jen výjimečně oba najednou.

2
Jan měl ve svém holešovickém bytě papírovou krabici, do které odkládal nezhudebněné, nedokončené, tak či onak nerealizované texty. Tu krabici mi nyní poskytl k „místnímu studiu“ (jiné pro její objem ani nepřipadalo v úvahu). Docházel jsem tedy do Přístavní ulice a listoval starými strojo- a rukopisy. Mělo to smysl nejen pro dramaturgii připravovaného programu.
Našel jsem tam (někdy jen v zárodečné podobě) i nejeden text, k němuž jsem později skládal muziku sám: „Měsíc couvá a dorůstá“, „Žena se dívá“, „Jsem déšť“… Ale to jsem tehdy ještě nevěděl.
Petr žádnou krabici neměl: neměl by co do ní ukládat, protože si písničky nezapisoval (pokud to od něho nežádalo divadlo kvůli korepeticím). Bylo třeba je dolovat z jeho hlavy, která si je sice i po letech pamatovala, ale při své kritičnosti se k nim už mnohdy nechtěla vracet. Pár písniček se nicméně podařilo zachránit: například „Orgie u metalurga“ (text byl kdysi otištěn v programu k představení „S úsměvem idiota“, ale písničku jsem na žádné z navštívených repríz neslyšel), nebo „Město malé“ (psané pro operetu Oldřicha Nového). Petr tyto archeologické nálezy pečlivě vyvažoval přísliby nové tvorby na texty své („Vidím tě“), českých básníků (Halasovo „A nic víc“), nebo Šrutových překladů z Roberta Gravese.

Na představení (všechna byla mimo Prahu, kde jsme hrát nesměli) jezdili samostatně, Petr elegantním autíčkem přiměřeným své drobné postavě, Jan hráškově zelenou kraksnou připomínající vybledlý tank, který v bitvách přišel o hlaveň a pozorovatelnu. Sám jsem nikdy auto neměl, i jezdil jsem střídavě s jedním či druhým, podle toho, kde jsme zrovna hráli. Petr jezdil rychle, ochotně platil pokuty a vzápětí hned zase šlápl na plyn. Vzpomínám na cestu březnovou krajinou, před námi i kolem hnědá pole jako od Rabase. Jedeme mlčky, až se vedle mne ozve neznělý skoumalovský hlas: „Vždycky mě sraly vobrazy, kerý se menovaly Předjaří.“ Každý rok tou dobou tu větu slyším.

Jan jezdil pomaleji, jistě i s ohledem na stav vozu, ale nikoli bezpečněji. Nevím už, kde to náměstíčko bylo, silnice k němu zatáčela a dosti prudce stoupala. Když se před námi otevřela idylická scéna s kostelíčkem, z uličky vpravo (chtělo by se říci z pravého portálu) vyjel na kole stařeček. Wartburg zmáhal zatáčku a stoupání silou, kterou teď nešlo jen tak zastavit. Stařeček vjel před automobil, a pak už jsme viděli jen prázdné náměstíčko. Jan dupl na brzdu, vyskočili jsme, stařeček ležel na silnici zapleten do bicyklu. Než jsme mu stačili pomoci na nohy, začala se mu zpod břicha šířit tmavě červená louže. Nevím, jak dlouho to trvalo, byly to nejdelší vteřiny v mém životě. Pak stařeček vstal a ukázalo se, že vezl síťovku s višněmi. Po rozpačitém rozloučení jsme všichni tři pokračovali v cestě.

Petr nemlčel vždy. Býval i výmluvný a nezapřel léta prožitá mezi herci. Stávalo se, že o agendu spojenou s naším vystoupením, nebo jen o kávu po programu pečovala půvabná slečna. Petr dovedl přesně odhadnout chvíli, kdy smlouvy byly podepsány, kostky cukru rozpuštěny, ale slečně se nechtělo opustit šatnu bez krátké konverzace s legendami inteligentního humoru. Nasmála se prý, jako už dlouho ne. Tehdy Petr hlasem, jímž nazpíval „Ukolébavku pro hysterku“, a s výrazem Ahasvera vydechl, že už je na to starej. „Prosím vás, vy?“ – „Co bychom tady měli, kdybyste nám občas nepřijeli zazpívat!“ Petr se zadíval do tmy za oknem a tázal se sám sebe, jestli by nemělo větší smysl, kdyby choval včely. Slečna vykulila kukadla a samým údivem se posadila na jedinou volnou židli: „Včely?!“
V tu chvíli jsme s Janem věděli, že můžeme nepozorovaně odejít.

Překvapilo mě, jak prudce Petr zareagoval, když jsem před ním poprvé vyslovil jméno Jiří Šlitr. Obecně byl kritický, ale zároveň zdrženlivý; Šlitrovi upíral všechno: i dar melodie. Oč by ty Suchého písně mohly být lepší, kdyby měly lepší muziku! Pochopil jsem, že se o tom nedomluvíme, a bylo naštěstí mnoho jiného, na čem jsme se shodli, jedno ožehavé téma se dalo vynechat. Až jednou na večírku po představení v Uherském Hradišti, kde jsme oba měli dobré přátele, seděl jsem u klavíru (tam, kde byl, dřív nebo později k němu jednoho z nás posadili) a prsty mi zabloudily do písničky „Láska jsou jen písmena“. Petr přišel blíž, poslouchal, a s posledním taktem pravil uznale, ba připadalo mi, že dojatě: „To je písnička!“ Takovými pochvalami obvykle šetřil, i řekl jsem si, že to zkusím: „Ale to je Šlitr.“ – „To není Šlitr, to je ještě ze Zábradlí.“ – „Ano, je to ze Zábradlí, jediná Šlitrova písnička z Klarinetů.“ – Bylo to pro něj tak nepřijatelné, že mě přiměl, abychom se vsadili. O láhev whisky. V Praze se podíváme na gramofonovou desku.
Hned po návratu vzal jsem si desku k telefonu: „Petře, je to Šlitr, mám to tu před sebou.“ Chvilku bylo ve sluchátku ticho. Pak se ozval nápadně lhostejný hlas: „Hm, no tak vidíš. –“
A tím to skončilo. O whisky ani slovo.

Pokud jsme hráli v okruhu zhruba padesáti kilometrů kolem Havlíčkova Brodu, dalo se očekávat, že mezi diváky budou Jiří a Daniel Reynkovi s Danielovou ženou Květou.
S Janem je mohl seznámit (jistě to nevím) Sergej Machonin v době po vzniku Charty. Sdíleli orientaci k francouzské kultuře, byť každý k jiné její větvi: u Reynků k té, podle níž byla Francie nazývána prvorozenou dcerou Církve, Janovi byli bližší dědici Bérangerovi (jeden ze svých prvních textů napsal v roce 1957 na Morettiho šanson „Sous les toits de Paris“ a v letech, o kterých píšu, se chodil nadýchat svobodného ovzduší do kurzů francouzštiny na L’Institut français de Prague.
Já jsem se do Petrkova vydal poprvé v roce 1978, abych si ověřil, že to místo existuje i jinde než ve verších Bohuslava Reynka. Měl jsem štěstí: Daniel se právě vracel z práce a navzdory všem zkušenostem uvěřil, že ten cizí člověk, který mu kouká do oken, není agent Státní bezpečnosti. V té době jsme se s Janem a s Petrem střídali nejen u petrkovského stolu, ale i u starého piana Suzanne Renaud. V Palánově knize rozhovorů s bratry Reynkovými říká Daniel: „Až mnohem později (tedy po maminčině smrti) tady hráli Honza Vodňanský s Petrem Skoumalem a jednou tu pražské písně z Červené sedmy zpíval Přemysl Rut. Kdo se v muzice trochu vyzná a uslyší naše piáno, rychle zdrhá, Rutovi ale připomínalo šantánové prostředí, tak se s tím vyrovnal.“
V těch dvou třech vzácných dnech, kdy jsme poblíž hráli společně, Petr se už vracíval po představení domů, ale my s Janem jsme se vděčně nechávali unést do Petrkova. Jan tam byl přijímán jako politologická autorita: sotvakdo tehdy z pouhého zasedacího pořádku sovětského politbyra, z jediného slova obměněného nebo vynechaného v ritualizovaných komunistických formulích dovedl vyluštit tolik jako on. Noci ubývalo jako vína v láhvi, Daniel a Jiří si museli jít lehnout, aby ráno vstali do práce, ale Květa hltala Janovy analýzy jako věštby (nebo naopak) a oči jí plály, jako by vyhlížela lepší časy. Nedočkala se jich: zemřela v roce 1989.

3
Dohráli jsme brzy: komunistická kulturní politika nečekala, až se V+S „v klidu rozejdou“, ač o tom úmyslu musela být od svých udavačů informována po každém představení. Rozehnala nás ještě před koncem sezony.
Vídal jsem se pak častěji s Janem; většinou ve druhém suterénu domu číslo 68 v Mánesově ulici, kde bydlel (se svou zachránkyní Jiřinkou) Jaroslav Jakoubek. Pokud vím, byl jsem prvním posluchačem Janova a Jaroslavova kupletu „Terezie ze Štětí“.

Papírová krabice s nedokončenými nebo zapomenutými texty na mě zatím čekala v Holešovicích, Přístavní 39. Ale to už je jiná kapitola.
(19. 3. 2021)