Rozhovor s Pavel Kikinčukem – S Dysartem máme něco společného

Měl jste z role doktora Dysarta radost?
Samozřejmě, že měl. Když jsem ale zjistil, kolik textu se budu muset naučit a vzhledem k tomu, že jsem s přibývajícími léty trochu zpohodlněl, tak se k mé radosti ze zajímavé a skvěle napsané role, přidružil i pocit odpovědnosti.

Doktor Dysart se potýká s pochybnostmi ohledně smyslu své práce? Míváte někdy pochybnosti o sobě a své práci?
Ano, a docela často. Navíc se domnívám, že pokud člověk o sobě pochybnosti přestane mít, je to začátek jeho konce. Moc sebejistí a suverénní lidé ve mně příliš sympatií nevzbuzují.

Je Vám postava doktora Dysarta něčím blízká?
Abych pravdu řekl, tak ano. Myslím si, že způsob života, kterým žije Dysart má s mým způsobem života něco společného. Jezdím totiž také rád do Řecka na dovolenou a podnikám tam, stejně jako on „ty opatrné výlety ve vypůjčeném fiatu a vozím s sebou necesér narvaný endiaronem“.

Pouštíte si role k tělu? Projevuje se na Vás nějak, když zkoušíte novou roli?
Pokud to jen trochu jde – tak si role k tělu nepřipouštím, jinak bych se asi zbláznil nejen já, ale i moje manželka. Snad jednou se tak stalo, když jsem se učil roli šišlavého Kamila Champsboisyho z komedie Brouk v hlavě. Učil jsem se ji tak vehementně, až to ode mne odposlouchala tehdy ještě pětiletá dcera Kamila. Po dvou týdnech jsme dostali zprávu od její učitelky z mateřské školky, že by měla navštívit logopeda.

Zkoušelo se nezvykle dlouho, ale přerušovaně. Měl jste někdy během té doby pochybnosti, jestli inscenaci zdárně dozkoušíme?
Ano, byly chvíle, že měl. Teď jsme to konečně snad zdárně dozkoušeli, ale ještě není jisté, s ohledem na přibývající čísla koronaviru, jestli to budeme hrát…

Máte jako herec nějaké rituály?
Asi Vás zklamu, ale vlastně nemám. Snad až na ten premiérový „zlom vaz“.