Rozhovor s Martinem Čičvákem: EQUUS – dvě hodiny strávené s teroristou

Jak se k tobě Shafferova hra Equus dostala?
Byl to jeden z mých prvních zážitků z divadla, když mi bylo patnáct. Hráli to v divadle v Košicích. A to byl důvod, proč jsem se do něj zamiloval. Patnáctiletý člověk má z divadla úplně jiný zážitek. Pamatuju si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést.
Řekl jsem, pojďme udělat Equa, ale musíme se na něj podívat dnešníma očima. Divadlo se v současnosti strašně rychle mění; rozezkoušíte inscenaci, a do premiéry je stará. Jazyk stárne. Všechno se rychle vyvíjí. Váhal jsem tedy jenom, jestli je to v případě Equa opravdu možné, jestli není ta hra příliš pevně svázaná se svou antiiluzivní formou. Ale když se všechny ty nánosy 70. let, vkus dramatika a estetika měšťanského myšlení odstraní, nastoupí ten chlapec a my víme, že kovovým bodcem oslepil šest koní, a jdeme cestou analýzy té vzpoury, která v něm je, je to absolutně současné. Společnost už není tak infantilní, že by přešlapovala na jednom místě – co s námi bude. V Houellebecqově posledním románu Serotonin si farmář vystřelí hlavu před televizními kamerami, aby zachránil francouzský sýr. Někde tam se mi zdálo, že se ten svět dnes pohybuje.

O čem je pro tebe Equus především?
O dvou hodinách strávených v prostoru s teroristou. Víme vlastně hned od začátku, hned na druhé stránce, co se stalo. A pak postupně rozkrýváme, proč, co a jaké důvody k tomu teroristickému činu vedly. Je to vzrušující, morálně okolo toho chlapce tancovat valčíky a zpytovat hru, zpytovat ten příběh, zpytovat sebe. Stojíme na jeho straně? Nebo nestojíme na jeho straně? Je to docela očistný proces.
Shaffer jako dobrý obchodník píše broadwayskou verzi antické tragédie. Je to namíchané přesně pro publikum, které navštěvuje scény typu Brodway, West End – nebo třeba Činoherní klub. Shaffer je zručný dramatik, dávkuje informace a umí napsat well made play. Ale zároveň přešlapuje mezi klukem, který se vybičoval k činu a vysvětluje nám proč, a mezi psychiatrem, který se zabývá vyšinutostí, tím, co je radikální, radikalizované nebo extrémní, extremistické, ale který se sám ve svém životě k ničemu takovému neodhodlal. Není to burcování. Ta hra neburcuje lidi, aby šli kopat do popelnic. Ale je sexy se tím zabývat.
A dalším důvodem, proč tu hru hrát, je pro mě Ondřej Rychlý. Má takový talent, takovou hereckou inteligenci, takovou autenticitu; nemusí si na to hrát, přináší to s sebou, přirozeně. Učím se od něj, co ten svět dneska je.

V čem tkví hlavní inscenační výzva?
Vyhnout se koni. Kolikrát se o něm mluví, kolikrát se popisuje cval, noční jízdy – a jakmile se k tomu podíváte na obrázek koně, tak se to celé zničí – úplně. Úplně se to zlikviduje. Takže nejtěžší bylo najít způsob, jak tam koně dostat jinak. Vyhnout se ilustraci. Dali jsme vyrobit obrovský hudební nástroj – jsou to takové bedny, naskládané na sobě, potažené jako bubny. Dokážou vydávat dunivý zvuk podobný cvalu koně. Zároveň to má v kontextu hry ještě další rozměr. Psychiatr Dysart mluví o tom, že každá věc, každá činnost má svého malého boha, svého bůžka a člověk by měl ty bohy ctít. Bůh ostříhaných vlasů, bůh počůraných koutů, tisíce různých hlasů. A pak je to vlastně jako v Saint-Exupéryho Malém princi – „namaluj mi koně“ – a je tam ta bedna.
Radikálnost pak na jevišti vyjadřuje úsečka, lávka, která seshora vypadá jako švédská bedna nebo gymnastický kůň. Alan se po ní pohybuje. Ve vzácných momentech je na zemi, ale vždycky se nahoru znovu vrací. Psychoanalýza je postavená na tom, že člověk leží na gauči a dívá se před sebe, psychiatr sedí za ním, dívá se na stranu. Nemůže to být dialog konvenčního typu, kdy se na sebe dva dívají a říkají „pokračuj, pokračuj, a dál?“, to bychom nevydrželi sledovat. Alan to pro toho psychiatra musí sehrát. Musí být ve svém světě. Abychom se mohli stát svědky toho, jak ten příběh ze sebe znovu v bolestech porodí. A na to potřebuje svůj vlastní prostor pro sdělení.

Rozhovor vedla Markéta Kočí Machačíková.