Rozhovor s Ondřejem Rychlým – Krásný skok do neznáma

Kudy vedla Tvoje cesta k Alanovi?
Martin Čičvák mi dal naprostou svobodu v tom, jak roli Alana tvořit. Bavili jsme se o něm, jaký je a co má za sebou. Proč je tady v té situaci uzavřený a proč se teď trochu otevře. Pracoval jsem se svými zkušenostmi ze života. S těmi temnějšími. I se zkušenostmi z psychoterapie. Tím, jak je Alan vrstevnatý, je nesmírně inspirativní a já jsem si mohl vyzkoušet každou zkoušku sáhnout někam jinam. I do poloh, které mi nebyly vždy příjemné. Vlastně doteď se ten „můj“ Alan stále mění.

Objevil jsi při zkoušení té role v sobě nebo o sobě něco, co jsi nevěděl nebo na co jsi už zapomněl? Je nějaká stopa, která po Alanovi zůstane ve Tvém životě?
Znovu mě překvapilo, jak je ten princip pořád stejný. I když do toho jdu na sto procent, tak stejně mám pořád pochybnosti. Mám pocit, že jsem falešný a vždycky to musím skrze zkoušení udělat velký oblouk. Musel jsem vybalancovat zvláštní střídání období obrovské zranitelnosti a pokory a období obrovského sebevědomí, protože v Alanovi se tohle všechno láme.

A jestli je nějaká stopa, která po Alanovi zůstane? To zkoušení bylo pro mě ohromně intenzivní právě tím, že jsem si musel sáhnout do poloh, které mi byly neznámé. Ale je to vlastně krásný skok do neznáma a velká zkušenost – třeba i v tom začít důvěřovat novým kolegům v novém prostoru a při práci na takové temné látce. Vím, že to představení bude každý večer jiné a mám štěstí, že si můžu ten příběh prožít na vlastní kůži celý.

Přemýšlím o tom spíš takhle, ne vysloveně o Alanovi. V člověku je spousta věcí, které jsou temnější, ale někdy je potřeba je opravdu přijmout, aby byl člověk šťastný, a říct si, že to prostě tak je. A to je jedno z témat, nad kterými mě Alan donutil přemýšlet. Že i když jsou některé stavy třeba nepříjemné a člověk není úplně rád, že se tak cítí nebo že se takhle staví k určitým situacím, tak je to stejně z něho, je to on – a je nutné a zdravé to přijmout.

Inscenační tradice Equuse počítá s nahotou, sexuálně explicitními scénami. Byl jsi na to připravený?
Nejdřív jsem si to přečetl v textu. Věděl jsem, že Daniel Radcliffe se samozřejmě v té londýnské inscenaci svlékal. Martin dokonce při čtených zkouškách velmi důrazně s vtipem četl tyto scénické poznámky, abychom to všichni věděli. Já jsem za ním pak přišel a říkal jsem, že s tím mám trochu problém. To bylo na začátku zkoušení. Ale překvapivě v jeho průběhu, když jsem se přestal stydět, jsem se dostal do fáze, že jsem za Martinem přišel s tím, že pokud mi teď řekne, že mám být nahý, tak budu. A on mi řekl, že nakonec to není nutné a že by to naopak inscenaci uškodilo, a s tím jsem souhlasil.

Je nějaká scéna, na kterou se Ty osobně v průběhu představení těšíš?
To představení jsem začal hrát tak, že si vůbec nepřipouštím, že přijde nějaká další scéna. Snažím se být absolutně v přítomnosti, v té scéně, která právě je, a vůbec nemyslím na to, co bude. A tak by to mělo být – zjistil jsem, že takhle je to pro mě správně. Nestresuju se a nedávám do té situace, ve které jsem, to, co tam nepatří. Jsem prostě tam. A nechávám se unášet tím příběhem a napojuji se na energii Pavla Kikinčuka, který hraje Alanova doktora. A to je krásná zkušenost. To nejlepší na divadle je, když máte takovou příležitost, kdy nesedíte v šatně, ale prožijete si celý ten příběh a nemáte ani vteřinu na to myslet na cokoliv jiného. To na divadle miluju.