Nina Divíšková
(12. 7. 1936 – 21. 6. 2021)
Nina Divíšková byla vynikající herečkou Činoherního klubu v letech 1965-2001.
Nina Divíšková přišla do Činoherního klubu z ostravského Divadla Petra Bezruče se skupinou herců pod vedením režiséra a herce Jana Kačera a výtvarníka Luboše Hrůzy. Hrála tu celkem v jedna čtyřiceti inscenacích: s Ladislavem Smočkem stvořila vůbec první Svatavu v jeho Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho, První dámu v jeho Bludišti a Paní Hedviku v Kosmickém jaru. Hrála Kateřinu v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu Aleny a Jaroslava Vostrých v režii Evalda Schorma. V původních hrách Aleny Vostré Na koho to slovo padne a Na ostří nože představovala „na tělo napsané“ role Milady a Slečny Nekvindové. V režiích Jana Kačera ztvárnila Charlottu v Čechovově Višňovém sadu, Vasilisu v Gorkého Na dně a Arkadinovou v Čechovově Rackovi.
Členkou souboru mohla – na rozdíl od svého muže Jana Kačera – zůstat i v těžkých dobách normalizace. V 80. letech patřily k jejím nezapomenutelným postavám Valérie v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa, Mariška v Örkényho Rodině Tótů, Žena v Brechtově Maloměšťákově svatbě a Valérie ve Smočkově Bitvě na kopci.
V 90. letech se mohla vrátit ke svým rolím v „revivalech“ Smočkových her a svůj originální komediální talent osvědčila v postavách Paní Onorie v Pirandellových Nahých odívati, Paní Cafourkové ve Štolbově Vodním družstvu a tety Sabiny v Goldoniho Letním bytě.
S jevištěm Činoherního klubu se rozloučila velkou dramatickou rolí – titulní postavou Janiny Úhořovské ve Witkiewiczově Matce v režii Michala Langa.
Dora Dulebová / Albert Camus: SPRAVEDLIVÍ, 1965
Paní / Niccolo Machiavelli: MANDRAGORA, 1965
První dáma / Ladislav Smoček: BLUDIŠTĚ, 1966
Svatava / Ladislav Smoček: PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO, 1966
Kateřina / Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST, 1966
Milada / Alena Vostrá: NA KOHO TO SLOVO PADNE, 1966
Slečna Nekvindová / Alena Vostrá: NA OSTŘÍ NOŽE, 1968
Charlotta / Anton Pavlovič Čechov: VIŠŇOVÝ SAD, 1969
Paní Hedvika / Ladislav Smoček: KOSMICKÉ JARO, 1970
Cecil, Cikánka / Voltaire: CANDIDE, 1971
Vasilisa / Maxim Gorkij: NA DNĚ, 1971
Majorova žena / Jakob Michael Reinhold Lenz: VYCHOVATEL, 1972
Ruth / Harold Pinter: NÁVRAT DOMŮ, 1972
Jelena / Anton Pavlovič Čechov: STRÝČEK VÁŇA
Paní Pasqua / Carlo Goldoni: POPRASK NA LAGUNĚ, 1973
Arkadinová / Anton Pavlovič Čechov: RACEK, 1975
Xénie / Leonid Leonov: VLK, 1976
Marie / Helena Albertová: PARÁDNÍ POKOJ, 1976
Sofia Petrovna Karpuchinová / Fjodor Michajlovič Dostojevskij: STRÝČKŮV SEN, 1977
Jenny, „Hampejznice“ / Bertolt Brecht: KREJCAROVÁ OPERA, 1978
Uklízečka, Matylda Obermüllerová, Kesslerová / Carl Zuckmayer: HEJTMAN Z KOPNÍKU, 1980
Fekluše / Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: BOUŘE, 1980
Valérie / Ödön von Horváth: POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA, 1981
Šulcová / Bohumil Hrabal: NĚŽNÝ BARBAR, 1981
Mariška / István Örkény: RODINA TÓTŮ, 1982
Ciuta / Alfred de Musset: MARIANNINY ROZMARY, 1983
Žena / Bertolt Brecht: MALOMĚŠŤÁKOVA SVATBA (SVATBY), 1985
Mary Byrneová / John Millington Synge: DRÁTENICKÁ SVATBA (KRÁSNÉ VYHLÍDKY), 1987
Valérie / Ladislav Smoček: BITVA NA KOPCI (KRÁSNÉ VYHLÍDKY), 1987
Johanka, nevěstina matka / Elias Canetti: DŮM, 1988
Svatava / Ladislav Smoček: PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO, 1990
Elizabeth Peachumová / Václav Havel: ŽEBRÁCKÁ OPERA, 1990
Lapkinová / Lev Birinskij: MUMRAJ, 1991
Paní Onoria / Luigi Pirandello: NAHÉ ODÍVATI, 1993
Hraběnka von Geschwitz / Frank Wedekind: LULU, 1994
Aurelie Cafourková / Josef Štolba: VODNÍ DRUŽSTVO, 1994
Paní Hedvika / Ladislav Smoček: KOSMICKÉ JARO, 1995
Paní Brigita / Heinrich von Kleist: ROZBITÝ DŽBÁN, 1998
Arana, iberská královna-matka / Francis Beaumont – John Fletcher: KRÁL NEKRÁL, 1998
Sabina, Giacintina teta / Carlo Goldoni: LETNÍ BYT, 1999
Janina Úhořovská, matka / Stanislaw Ignacy Witkiewicz: MATKA, 1999
*
„Bylo toho hodně o společném názoru na život, na divadlo… Pamatuju si slova Evalda Schorma: ‘Domluvit se můžou jen předem domluvení.’ Asi jsme v jedné chvíli tak nějak ‘předem domluvení“ byli. Věděli jsme, že nesmíme lhát, ani jeden druhému, ani divákům. A diváci to asi z nás cítili. A cítili možná i to, že ‘každý z nás táhne svůj kříž’ stejně jako oni, každý, stejně jako oni, řeší ty obyčejné, lidské pochyby, selhání, radosti i trápení, stres z politiky, stres z obyčejného každodenního života, starost o děti – o obživu, všichni jsme se cítili stejně ohrožení. A stalo se, že ti v hledišti nás začali asi mít za to rádi.“
Nina Divíšková v knize Činoherní klub 1965-2005
„Nina Divíšková. Hráli jsme spolu poprvé ve „Spravedlivých“. Její dramatický vzhled i hlas se ke Camusovi skvěle hodily. V „Rackovi“ úspěšná matka Arkadina konejšila na kolenou mne, neúspěšného syna Trepleva, ale neukonejšila. Měl jsem s tou rolí potíže, ale to hledání stálo za to. Pak „Vychovatel“. Vedli jsme tam spolu exaltované řeči, v mém případě degenerovaná verze „hraběte“, kdy Nina hraběnka i já jsme se kroutili hlasově i fyzicky až na hranici odbourání. Líbilo se mi, že ji to taky bavilo. To vedlo samozřejmě k ostražitosti pana režiséra Vostrého, který ovšem překvapivě projevoval občas pro naše vývrtky porozumění a k jeho cti budiž řečeno, že se tím snad i někdy bavil. Za tu toleranci režiséra, ale i šéfa jsme mu byli vděční.“
Josef Abrhám v knize Činoherní klub 1965-2005
„K doplnění obrázku o disponovanosti této herečky ke groteskním kreacím je nutné připomenout vedle výkonu v roli Svatavy, kterou hrála více než třicet let, alespoň titulní postavu z Witkiewiczovy „Matky“, skvěle sehranou zhruba o třicet let později (1997) v inscenaci Michala Langa v divadle Labyrint (odkud byla přenesena do Činoherního klubu).“
Jaroslav Vostrý v knize O hercích a herectví (druhé, rozšířené vydání)
*
„V Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho, v tomto podivném výlupku panoptikálních zjevů, se šouravými, strnulými pohyby mimochodníka prostává a prosedává ke svému šťastnějšímu údělu stará panna Svatava (Nina Divíšková). Přituple nasládlý úsměv předkusu téměř kobylího je vlastně jediné, co oživuje toto monstrózní prkno nasazené do plandavých šatů a nepadnoucích punčoch. Omšelá dřevěná marionetka z prastarého loutkového divadélka jen stěží poslouchá nitky kouskující její pohyby: gesto je buď strašně veliké v poměru k tomu, co mělo obsáhnout, nebo zas maličké, musí se opakovat, musí ke svému významu dohopkat. Když tato čistá esence neohrabanosti dospěje do stadia mrtvolky, napne se a vytáhne do absolutní ztvrdliny, jež při sebemenším neopatrném dotyku hrozí zlomením, prasknutím. Přitom je ale možné s její bezvládností manipulovat a konec konců ji „úhledně“ srovnat na dno skříně.
Groteskně vyhlížející a jednající Svatava není ovšem schválností, je svou nehybností a ustátostí jen dokonalým odrazem nenormálního nitra, které se musí i navenek projevit abnormalitou. Smysl pro vyhmátnutí nenormálního v člověku, pro hyperbolu jeho vnitřních, navenek prosakujících kazů zachycených v přesných tvarech, herce Činoherního klubu rovněž spojuje.“
Helena Suchařípová: Glosy o hereckém kontaktu, časopis Divadlo – září 1966
„Když Čechov poznamenává: vchází Charlotta Ivanovna, tak Charlotta Ivanovna vchází na rukou. Nemůžeme vytknout interpretaci, ani že je snobská, ani že je Čechov znásilněn. Čechovovská melancholie se na pozadí žertování neztrácí, dostává nový groteskně tragický výraz.“
Ritva Särkisilta: Škleb se slzami, Päivän Sanomat, Helsinky 29. 3. 1972
