Libuše Šafránková

(7. 6. 1953 – 9. 6. 2021)

Libuše Šafránková byla vynikající herečkou Činoherního klubu v letech 1972 – 1995.
Do Činoherního klubu ji angažoval Jaroslav Vostrý, po té co bylo zrušeno Divadlo za branou Otomara Krejči. V Činoherním klubu hrála v 17 inscenacích.

Leonid Leonov ZLATÝ KOČÁR / Marka (1972)
Anton Pavlovič Čechov STRÝČEK VÁŇA / Soňa (1973)
Carlo Goldoni POPRASK NA LAGUNĚ / Checca (1973)
Milan Calábek DOKTOR FAUST / Markyta (1974)
Jiří Mahen CHROUST / Tonička (1974)
Anton Pavlovič Čechov RACEK / Nina (1975)
Ivan Bukovčan NEŽ KOHOUT ZAZPÍVÁ / Zuzka (1975)
Leonid Leonov VLK / Nasťa (1976)
Eugene O’Neill CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI / Cathleen (1978)
Jaroslav Vostrý TŘI V TOM / Colombina (1978)
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij BOUŘE / Kateřina (1980)
István Örkény RODINA TÓTŮ / Ágika (1982)
Anton Pavlovič Čechov SVATBA (SVATBY) / Anna Martynovna Zmejukinová
Bertolt Brecht MALOMĚŠŤÁKOVA SVATBA (SVATBY) / Nevěsta (1985)
Michael Frayn BEZ ROUCHA / Poppy Norton-Taylorová (1986)
Václav Havel ŽEBRÁCKÁ OPERA / Jenny (1990)
Jean-Paul Sartre S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI / Estelle (1994)
Nikolaj Vasiljevič Gogol ŽENITBA / Tekla (1995)

*
Líba Šafránková pro většinu lidí, kteří nemají s divadlem mnoho společného, byla a zůstane Barunkou a Popelkou. Tak už to bývá. Pro nás, kteří jsme měli tu čest a štěstí dělat s ní divadlo, je a bude hlavně jiskřivou, neopakovatelnou, velkou divadelní herečkou. A co znamená být velký divadelní herec? Především být velká, skutečná lidská osobnost. Umět v jediné kapce svého těla a mysli postihnout a vyjádřit odstíny životů nás všech. A k tomu být obdařen divokou, rozsochatou hereckou fantazií, která k poznání zprostředkovanému autorem a režisérem přidá cosi krajně osobitého, původního, půvabně nenahraditelného. Sebe.
Za svůj dlouhý divadelní život jsem se v Čechách, a všechny drahé kolegyně ať mi prominou, nesetkal s větším divadelním talentem, než jakým je a v mé mysli navždycky zůstane Libuše Šafránková.

Vladimír Procházka, ředitel Činoherního klubu

*
„(…) Činoherní klub je neměnná a ničím nezaměnitelná hodnota, která se nemůže vyprášit z paměti ani z těla. Hodnota, kterou má člověk pod kůží a ať přijde kamkoliv, pokud žije, nese si ji s sebou a na jejím základě je schopen dalšího vývoje a existování.
Když to má člověk shrnout do jedné věty, ona vnitřní svoboda je úhelným bodem, od nějž se odvíjí vše ostatní.“

Libuše Šafránková v knize „Činoherní klub 1965-2005“

*
„(…) Nespočívá umění nebo snad talent, půvab, téma herectví Libuše Šafránkové v tom, že do té míry, do jaké zůstávají tajemstvím i její nejpozoruhodnější herecké postavy, umožňuje nám prožít tajemství, kterým je člověk se všemi svými možnostmi? A prožít ho způsobem, který nás nakonec vždycky obohatí? Vzpomeňme aspoň na její slečnu Petru z televizní komedie Svatební cesta do Jiljí: Cesta je podnikána záměrně ještě před svatbou ženichem v podání Josefa Abrháma právě kvůli tomu, aby se přesvědčil, kdo je jeho vyvolená opravdu zač. A podobně to platí pro Šafránkové Jenny z divadelní i filmové verze Havlovy Žebrácké opery, ale třeba i pro nevěrnou Janu Turkovou z filmu Vesničko má středisková: i u jejího jednání vždycky zůstává otázka, je-li tak mazaná, nebo – vlastně – tak nevinná.
Mluvím o půvabu v souvislosti s talentem či tématem. A nerovná se opravdu herecký půvab hereckému talentu i hereckému tématu? Byla už řeč o komplikované identitě Popelky Libuše Šafránkové, která může být jak klukovsky zdatnou ‘malou holkou’, tak myslivcem nebo princeznou. Tuto identitu zaručuje identita její herecké představitelky, kterou ovšem nebudeme hledat v hereččině charakteru – o něm se mluvilo v divadle i v psychologii nejvíc v souvislosti s měšťanským obrazem světa –, ale právě v talentu, půvabu či tématu, které z tohoto hlediska splývají: Z hlediska dané osobnosti (z hlediska člověka Libuše Šafránkové) jde totiž o nezaměnitelně individuální přístup ke světu a k životu, který se může v životě projevovat různě, ale který za předpokladu skutečné herecké příležitosti nás při svém hereckém uplatnění nakonec vždycky potěší; a to také a právě proto, že je to jaksi z principu přístup tvořivý. (…)“

Jaroslav Vostrý v knize „Sláva a bída herectví“