Ladislav Smoček o Činoherním klubu

Co Vás napadne jako první, když se řekne Činoherní klub?
U mne v tomto případě neexistuje žádné první ale „jedině“. Už dobrých padesát sedm let jsem v pozici člověka, který zrod Činoherního klubu způsobil. Jsem jeho jediný „způsobitel“ a tak už to zůstane. To není žádná zásluha, pouze věcný fakt. A toto zvláštní vědomí mám trvale v sobě. Zvláštní situace. Žít dvě, tři léta s nabídkou založit si vlastní divadlo. Uvažování o tom během těch dvou, tří let ale netvořilo hlavní náplň mého života. Psal jsem. Sestavoval jsem si sám pro sebe divadelní hru. Když jsem později začal brát onu nabídku v potaz, byl jsem sám a nebyl u toho nikdo další. Zvláštní stav vědomí. Sám, svobodný ve věci dobrovolného rozhodnutí. To je základ onoho zvláštního pocitu té, pro mě zvláštní situace. Byl bych vděčen, a říkám to dost důrazně, aby toto, co bylo právě řečeno, si nikdo nepletl se založením našeho divadla. Založení existujícího divadla bylo až druhou fází celé věci, která se nemohla uskutečnit bez té první, v které figuruje to mé osobní rozhodnutí. Stačilo totiž tehdy, v roce 1962, doslova málo, a já se rozhodl, že to celé pustím z hlavy a půjdu dál svou dosavadní cestou. Opakuji, stačilo málo a divadlo, které padesát pět let vnímáte jako zavedené, by zcela určitě dnes nebylo. Je to pro mne fascinující. Dodnes. Takže nebylo by. A jak by taky mohlo? Ten zvláštní duševní stav, stav dobrovolné možnosti vzniku nového divadla, byl ale silně vratký. Zatím to nebyl ani takový ten stav polo ano, polo ne.

Je dobré připomenout, že tehdy nikdo z těch, kdo později divadlo významně utvářeli, neměli o této mé možnosti ani ponětí, jelikož ti všichni žili své převážně úspěšné životy široko daleko jinde a jinak. A jak bylo řečeno, neměli o tom všem ani potuchy, neboť jsem se o tom nezmínil nikomu ani v nejmenším. Už proto, že to nebylo v mé mysli aktuální, takže nic mučivého, vzrušivého, bylo to pro mne dost okrajové, ta možnost vlastního divadla. Prostě v letech 1962-3 neexistoval žádný další jedinec, který by o této mé možnosti věděl, natožpak nějaká skupina jedinců. A opět, jak by mohla?

Miloš Hercík, který si vymyslel a stvořil útvar řízený Ministerstvem kultury – Státní divadelní studio – takové společenství divadel, kde byl už Semafor, Černé divadlo Jiřího Srnce a další scény, byl onen bůh, který měl tu moc mně osobně nabídnout, abych si založil u něho vlastní činoherní divadlo. Na to jsem tehdy neslyšel, přestože nabídku opakoval vždy po nějakém čase znovu a znovu, nabídku určenou pouze mně. Byla to jeho volba, že jsem to byl já. Tak se několikrát vyjádřil. Bylo to dost překvapivé, zvlášť když mně později vše podstatné vysvětloval podrobně, trochu jsem se i styděl, že jsem, ve vší slušnosti sice, to vše tak dlouho ignoroval.

Miloš ovšem tehdy nevěděl, že založit si vlastní divadlo nebyl nikdy, ani na vteřinu, můj sen. A nejen to. Celý život jsem zásadně odmítal a do této chvíle odmítám, abych se stal šéfrežisérem, šéfem či ředitelem čehokoliv, a to smrtelně vážně, bez sebemenšího kompromisu, jak dokázal můj život. Protože reálných nabídek v tomto smyslu, včetně první scény, nebylo málo. Přijetí takového postu by byla pro mé psaní zhouba. Nicméně na skvělých šéfech mi nesmírně záleželo. A ty skvělé opravdu uctívám. Skvělý šéf to je alfa omega jím vedené divadelní instituce. Málokdy to bývá režisér. V té době jsem pociťoval v sobě sílící potřebu převážně psát a až v druhé řadě režírovat hry jiných autorů. Kdybych vládl svému vlastnímu divadlu nebo i kamennému divadlu, dával bych tomu určitě vše, co ve mně je, učil se zvládat veškeré aspekty divadla, celou tu náročnou strukturu jeho řízení – a nenapsal bych, jak se bezpečně znám, ani řádku. Nevznikla by žádná další moje hra. Proto chybělo ono nepatrné málo a já bych onu nedozírně skvělou příležitost nechal plavat a nevzniklo by žádné nové divadlo, protože jsem o tom věděl jen já, osloven jsem byl jen já. Dal bych prostě přednost jít si nadále svou solitérní cestou s ambicí a nutkáním komponovat vlastní divadelní útvary o nás, lidech ve vesmíru na této zeměkouli. A nemít hru (Piknik), zcela určitě by se tak stalo.

Nemít hotovou hru Piknik, na milion procent bych nabídku Miloše Hercíka nepřijal a šel bych si dál svou dosavadní cestou. Činoherní klub vznikl jen a jen proto, že existující hra byla kladným katalyzátorem a že vznikla možnost ji inscenovat. A dále. Milošova nabídka by i tak nepřicházela v úvahu, kdyby Miloš neprojevoval svůj zájem opakovaně. Stalo se, že počátkem roku 1963 mě ve své kanceláři hlouběji seznámil s tím, o co mu jde, jeho velkorysost neměla, jak se i zdálo, hranic. Protože hra, kterou si vyžádal k přečtení, na něj podle jeho slov silně zapůsobila, nabízel mi různá divadla, tedy budovy, kterými tehdy disponoval, mezi jinými i divadlo Paravan v ulici Ve Smečkách, které dohodou končilo a kde by se hra dala uvést.

Když jsem řekl, že s radostí svou hru budu režírovat, ale že kámen úrazu je v tom, že rozhodně nechci a nebudu šéfovat, okamžitě odpověděl, že mám naprosto volnou ruku ve všem a že si můžu přivést kohokoliv, kdo by celý útvar postavil na nohy a umělecky vedl do budoucnosti. To vše po několikahodinové schůzce způsobilo nejen opravdovou chuť, ale bylo i varováním, abych si dál nezahrával a nezahazoval nesmírně nadějnou šanci a možnost uvést svou hru s perspektivou v budoucnosti si zkoušet další své divadelní artefakty, svobodně a v přátelském a sebevědomém prostředí.

Začal jsem ihned v duchu urychleně hledat budoucího šéfa pro budoucí divadlo. Několik málo kolegů, ba i blízký kamarád se pár vteřin mihli mou myslí, ale všem cosi chybělo, něco nebylo v souladu s mou duševní potřebou, něco prostě dle mě pro onu budoucí činnost neměli. To něco, co ale měl, a to jsem věděl hned, Jaroslav, tedy dnes profesor Vostrý, tehdy již vynikající, uznávaný teatrolog, můj blízký přítel a spolupracovník již od samého začátku na škole (DAMU). Jaroslav byl v té době šéfredaktorem časopisu Divadlo, který zdědil coby polomrtvou publikaci a proměnil v moderní revue evropského formátu. Když si, i když zredukovaně, zvolím něco, co jsme od přírody měli společného, tak to byl skoro totožný smysl pro směšné v životě. Už jen to bylo podstatné. Navíc Jaroslav sledoval intenzívně moji činnost. I po škole jsme byli v úzkém styku. Ale přes to, když jsem Jaroslavovi onu zásadní otázku položil, hned po té, co jsem mu jako prvnímu sdělil, jaká možnost se už delší dobu naskýtá, nesliboval jsem si nic moc. I proto, že po absolutoriu neodešel jako dramaturg k nějakému divadlu, ale volil post šéfredaktora. K mému velkému údivu ale Jaroslav okamžitě a bez váhání se svou novou budoucností souhlasil. A to byla ona šťastná vteřina zrodu divadla. Kdyby z pochopitelných důvodů odmítl, je nanejvýš nepravděpodobné, že by se mi chtělo dál hledat ideálního šéfa nebo že bych slevil ze svých nároků nebo zradil svou zásadu a zkusil šéfovat své divadlo sám. To se ale nestalo. Divadlo jsme tedy založili my dva. O název Činoherní klub jsme se podělili. Já jsem autorem slova klub, Jaroslav je autorem slova Činoherní.

Miloš Hercík mě v létě roku 1963 okamžitě angažoval, abych připravoval inscenaci hry Piknik, Jaroslav začal připravovat předání měsíčníku Divadlo a hlavně stvořil záhy vnitřní strukturu budoucí scény. Podařilo se mu to skvěle. Žádné programové prohlášení jsme nechtěli, ale věděli jsme, jaké divadlo utvářet nechceme a co naopak chceme, zejména ve spolupráci s herci. Měli jsme navíc svobodu. To jsme cítili, že ji máme. I doba byla příznivá, jak nejbližší léta ukázala.
Z celého mého povídání vyplývá, že duševní stav, duševní postoj hrál v celém procesu rozhodující roli. Vůbec význam – duševní význam mnoha dalších situací – fascinace, kde pouhá vteřina v mysli dokáže později způsobit něco významného, důležitého ba i osudového, je nedílnou součástí mého já. Pro sebe to odedávna nazývám – Tázání po „vteřině zrodu“, někdy je vhodnější užít slova Pátrání. Pátrání po „vteřině zrodu“. Toto tázání je ve mně odedávna, snad již od dětství, a fascinuje mě to. Je to jeden z duševních rysů mého já. Je to moje. A když se zeptáte, co mě první napadne, když slyším slovo Činoherní klub, tak bych sice dokázal odpovědět lakonicky, ale mně to nedá. Činoherní klub se stal od mých třiatřiceti let, kdy v roce 1965 pro veřejnost oficiálně vznikl, mou součástí, nedílnou duševní součástí mého života, mé duše, pokud nějakou mám, a že jsem to způsobil, mě skutečně fascinuje. Mám na to právo. Moment vzniku, tázání po tom. Pátrání po vteřině zrodu, která způsobila něco pro vás důležitého.

Kdo měl možnost číst publikaci divadelní fakulty AMU, vydanou u příležitosti kulatých narozenin Jaroslava Vostrého „Pane profesore uděláme vám scénu“, najde tam i můj příspěvek „Přátelství, které vzniklo na schodech“. Snažím se v něm dobrat „vteřiny vzniku“ našeho celoživotního přátelství, které nakonec o třináct let později mělo zásadní význam pro založení Činoherního klubu. Jsou věci, kde se snažím postihnout vždy – ten pravěký impuls. Přesněji, prvňoučký impuls. Moje hra Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho by nevznikla, kdybych jednoho dne, cestou z mého podnájemnického domova, letmo nespatřil dceru bytné pod rozkvetlým kaštanem zamilovaně, jak se mi zdálo, hovořit natěsno s mužem, který rovněž vřele jí hleděl do očí. – „Tak a dostaneš výpověď“ mihlo se mi hlavou věcně. Žádná výpověď nepřišla, ale bez tohoto zahlédnutí, této „vteřiny vzniku“ spatření těch dvou pod kaštanem, hra o Burkem by zaručeně nevznikla. V Kosmickém jaru, jiné mé hře, postava Aleš hledí na procházející ženu a říká si – „Půjde ona vlevo nebo vpravo“ – to je odraz toho, co je ve mně, co hýbe mou myslí. Zkrátka a dobře. Jsou mrňavé impulzy, z kterých pojdou věci velké. V případě Činoherního klubu jsem na začátku byl v pozici ano, ne. Jen já. Ale vteřina zrodu se nakonec udála a Činoherní klub je padesát pět let na světě.

LADISLAV SMOČEK
režisér a zakladatel Činoherního klubu

(text vyšel v programu na sezónu 2020/21)