Harold Pinter: NAROZENINY & Voltaire: CANDIDE
Nakladatelství Galén a Činoherní klub vydávají 4CD s audiozáznamy dvou divadelních inscenací Činoherního klubu v režii Jaroslava Vostrého z let 1967 a 1971.
Pinterovy NAROZENINY měly v Činoherním klubu premiéru 7. prosince 1967 v překladu Milana Lukeše a ve výpravě Luboše Hrůzy. Hráli v nich Jiřina Třebická, Jiří Hrzán, Petr Čepek, Josef Somr, Táňa Fischerová a Leoš Suchařípa. Hudebně spolupracoval Petr Skoumal.
Voltairův CANDIDE byl na jevišti Činoherního klubu poprvé uveden 10. února 1971 v dramatizaci Jana Cziviše, Aleny Vostré a Jaroslava Vostrého. S hudbou Petra Skoumala a ve výpravě Evy a Jana Švankmajerových. Do role Candida byl obsazen Jiří Hrzán, Panglose stvořil Jiří Hálek a filozofa Martina Josef Somr, v dalších rolích hráli Evelyna Steimarová, Jiřina Třebická, Věra Galatíková, Pavel Landovský, Petr Čepek, Josef Abrhám, Jiří Kodet, Jana Břežková, Táňa Fischerová, Nina Divíšková, František Husák, Jana Marková, Václav Kotva, Josef Vondráček, Ivan M. Vyskočil, Miloslav Štibich ad.
Obě nahrávky, které při představeních s diváky, zaznamenal na magnetofonové pásky zvukař Činoherního klubu Richard Bouška, se dochovaly v archivu divadla. Nedávno je zrekonstruoval Pavel Musil – Nahrávací a masteringové studio Tónika a v letošním roce je k životnímu jubileu Jaroslava Vostrého vydalo nakladatelství Galén ve spolupráci s Činoherním klubem.
Součástí digipacku s divadelními fotografiemi Miloně Novotného je booklet s blahopřejným textem dramatika a režiséra Ladislava Smočka a se vzpomínkou výtvarníka Jana Švankmajera. Jsou tu otištěny texty Jaroslava Vostrého věnované oběma inscenacím (z knihy „Činoherní klub 1965-1972 / Dramaturgie v praxi“) a také úryvky z recenzí z domácího i světového tisku, neboť Narozeniny, které byly uvedeny krátce před okupací 1968, měly ještě před nástupem normalizace příležitost reprezentovat české divadelní umění v zahraničí. Na zadní stranu bookletu vložil grafik Martin Radimecký náhledy plakátů Libora Fáry.
*
Vážení a milí diváci,
přejeme Vám dobrý poslech Pinterových Narozenin a Voltairova Candida.
Byly to inscenace vynikajícího ansámblu Činoherního klubu 60. let a ve své době patřily k nejvýznamnějším událostem kulturního života v Československu. Byly úzce spjaty s tehdejší neklidnou dobou a svou atmosférou i dnes živě odrážejí to, čím tehdy česká společnost tak intenzivně žila: nadějemi Pražského jara 1968, následnou zdrcující srpnovou okupací vojsky Varšavského paktu a nástupem dusivé normalizace v začátku 70. let.
Je nám ctí, že alespoň v této zvukové podobě se s Vámi můžeme podělit o tento zážitek a poznání, vzpomínky na dvě inscenace Jaroslava Vostrého, které patří k tomu nejlepšímu z českého divadla, kultury a umění 20. století.
Srdečně děkujeme za vydání 4CD nakladatelství Galén.
*
Úryvky z knihy Jaroslava Vostrého
ČINOHERNÍ KLUB 1965-1972 / DRAMATURGIE V PRAXI
(Aura-pont a Divadelní ústav, 1996)
„Dobrou příležitostí se mi Narozeniny (premiéra 7. prosince 1967) jevily přirozeně i proto, že mi jejich námět – přes všechnu nedourčenost z úzce realistického hlediska – vůbec nepřipadal ‘absurdní’ ve smyslu něčeho, co by bylo odlehlé zkušenosti našich diváků. Prostě se jednoho dne objeví dva páni: představit si takovou situaci jako zcela reálnou a bez ohledu na kafkovskou inspiraci nedalo v podmínkách tehdejšího režimu zase takovou práci (ne že by to, proboha, měli být tajní: potenciální symbolické souvislosti textu mohly být rozvinuty jenom za předpokladu, že to budou prostě lidi – a ještě k tomu právě dvojice lidí – jistého typu). Z jednoho novinového rozhovoru s Vilémem Závadou mi taky utkvěl jeho výrok ‘Bojím se příchodu chámů’; občas mě přepadaly podobné pocity – zvlášť když všechno vypadalo vlastně docela nadějně. Téma ‘chámství’ bylo přitom ve hře spojeno s tématem slepoty těch, kteří jsou tomuto ‘chámství’ vystaveni: neschopnost či neochota vidět věci tak, jak jsou, nebo si nalhávat, že tak to není nebo to tak přece nemůže nakonec dopadnout (to všechno spojené s neschopností odporu či přímo se zbabělostí) mi připadalo neobyčejně dráždivé. Přitahovala mě i tematická linie spojená s pocitem viny: právě jeho využívání při „praní mozků“ bylo cítit i v pozadí výslechu, kterému je ve hře podroben Stanley. Nabízel jsem ale ten titul různým režisérům marně, tak jsem se ho rozhodl nakonec režírovat sám. Byl to náš poslední titul vpředvečer roku 1968.“
„To, co jsem z Voltairovy novely cítil, byl především ‘biofilní’ smích, související s mnohokrát citovanou tradicí. Sám ideál rozumného uvažování, abstrahovatelný z Voltairova parodického rozvinutí ‘řeckého’ typu dobrodružného románu, je samozřejmě navíc dvojznačný. Co ho vyjímá z rámce potenciálních zjednodušených aplikací, při nichž se jako rozumné může jevit i to, co není zrovna moc morální, je právě všeovládající smíchový živel: tento smíchový (a jaksi v zásadě ‘groteskní’) živel odhaluje totiž dvojznačnost všeho lidského a – řekněme – živoucího způsobem, který je osvobodivý. Díky tomu i věta, že nakonec člověku nezbývá než obdělávat svou zahradu, může být pochopena ve své dvojznačnosti. Smíchové podání hyperbolizovaného sledu neštěstí vytváří k samotným těmto neštěstím odstup, jehož voltairovská literární či intelektuální ironie může být komediální inscenací jakoby vrácena ke svým původním zdrojům. Tím, že všechny pády se tu stávají doslovnými, je umožněno, aby i takové pády byly brány prostě jako součást života, který je zrovna tak jako neustále padající a zase se zvedající komediant nezničitelný. Tak také přijímalo inscenaci obecenstvo: její úspěch u publika byl i v relacích Činoherního klubu mimořádný (na Candida byly vstupenky při předprodeji většinou nejdřív pryč).
I při výběru této předlohy spolurozhodovaly ovšem herecké příležitosti: virtuózní klaun s bezbrannýma modrýma krátkozrakýma očima Jiří Hrzán byl předurčen k tomu hrát Candida; výjimečnou schopností komediálního studia rigidního myšlení v rozpětí jeho podob mezi politováníhodným nešťastníkem a nebezpečným fanatikem byl nadán Jiří Hálek, který také neodolatelným způsobem hrál Panglose; Martina spolu s Inkvizitorem a verbířem (v partnerství s Petrem Čepkem, který jinak vystupoval v dvojicích s Josefem Abrhámem a Jiřím Kodetem) musel pochopitelně hrát Josef Somr; stařenu (spolu s markýzou) jako protipól Raněvské skvěle zvládla Věra Galatíková (kterou v době její mateřské dovolené nahradila Blažena Holišová); Kunigundu v jejím vývoji od životaplné naivní blondýny k šeredné vysloužilé prostitutce Evelyna Steimarová (která tak dobře zaskočila za Věru Galatíkovou v komedii Na ostří nože); uvězněného lékaře (spolu s baronem, námořníkem a tureckým hospodářem) s jeho velkým monologem o významu ranní stolice pro historické děje – pronášeným nad umírajícím – Pavel Landovský, Kakamba Ladislav Mrkvička v alternaci s Ivanem Vyskočilem, další postavy Jiřina Třebická, Nina Divíšková, Jana Břežková, František Husák, Josef Vondráček, Miloslav Štibich atd.“
*
Prof. Jaroslav Vostrý (*1931)
Vystudoval divadelní vědu a dramaturgii na Divadelní fakultě pražské AMU, roku 1956 nastoupil jako redakční elév do časopisu Divadlo a na začátku 60. let se stal jeho šéfredaktorem. 1964 přešel jako dramaturg do Státního divadelního studia, v jehož rámci založil s Ladislavem Smočkem v roce 1965 Činoherní klub a stal se jeho prvním uměleckým šéfem. Působil tu též jako dramaturg, spoluautor dramatizací Dostojevského Zločinu a trestu (1966, s Alenou Vostrou) a Voltairova Candida (1971, s Janem Czivišem a Alenou Vostrou), byl režisérem Pinterových Narozenin, hry Aleny Vostré Na ostří nože, Voltairova Candida, Lenzova Vychovatele a Leonovova Zlatého kočáru. Na sklonku roku 1972 byl normalizátory zbaven šéfovství a na konci sezony 1972/1973 musel divadlo opustit. Roku 1978 napsal svým hercům „na tělo“ komedii Tři v tom, kterou režíroval (i za něj podepsal) Jiří Menzel. Do ČK se vrátil v letech 1990-1993 jako ředitel a umělecký šéf. V roce 1996 publikoval knihy Činoherní klub 1965-1972 / Dramaturgie v praxi a Petr Čepek / Talent a osud, roku 1998 O hercích a herectví / Osobnost a umění.
V letech 1976-1977 byl režisérem v Činoherním studiu v Ústí n. L., koncem 70. let v Kladně a 1981-1986 v Pardubicích, odkud odešel, když se znovu objevila možnost pracovat na celý úvazek jako interní pedagog DAMU. V tříletí 1993-1995 byl rektorem AMU, 1996 založil na DAMU katedru teorie a kritiky, od roku 2002 byl ředitelem Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU, kde vybudoval program doktorského studia Scénická tvorba a teorie scénické tvorby (Scénologie) a inicioval vznik časopisu Disk (2002-2012) i stejnojmenné edice.
Vedle divadelních her, dramatizací, překladů a adaptací píše studie a knihy o dramatu, režii, herectví a problematice scénování; z nich v edici Disk vyšly Obraz a příběh. Scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění (2008, s Miroslavem Vojtěchovským). Je dnes ještě možné herecké umění? (2009, se Zuzanou Sílovou), Scénologie dramatu (2010), Scénování v době všeobecné scénovanosti. Úvod do scénologie (2012), České drama a český hrdina (2017, se Zuzanou Sílovou), Stanislavského objev herecké kreativity a jeho sociokulturní souvislosti (2018) a Scénování a umění (2020). V roce 2020 mu byl udělen čestný titul emeritní profesor AMU.
Je nositelem Stříbrné pamětní medaile předsedy Senátu (2013), Ceny Ministerstva kultury ČR (2015), Medaile Josefa Hlávky (2016) a Ceny České akademie divadelníků (2020).
—
Připravila: Mgr. Petra Honsová, Ph.D., archiv Činoherního klubu
