Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1

Marika Procházková
* ve Zlíně

Absolvovala herectví na pražské DAMU. Byla členkou Divadla Rokoko (Tituba v Millerových Čarodějkách ze Salemu, Clea v Shafferově Černé komedii) a hostovala v Národním divadle v Praze (Alexandra Kozlíková ve Vančurově Markétě Lazarové, Prostitutka v Shakespearově Komedii omylů, Cathleen v O’Neillově Cestě dlouhým dnem do noci), také hrála v Divadle Na zábradlí a Divadle Komedie (Erna v Schwabových Prezidentkách), v Divadle bez zábradlí, Divadle Na Jezerce a v Divadle Kalich.
Jejím druhým angažmá bylo Národní divadlo v Brně (Anna Petrovna v Čechovově Platonovovi, Madeleine v Terase Jeana-Clauda Carrièra, Kateřina v Démonech Larse Noréna, Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích Christophera Hamptona).
Podvakrát vystupovala na Shakespearovských slavnostech (Marie v inscenaci Marná lásky snaha, Ariel v Bouři). Hrála ve Státní opeře v inscenaci Peer Gynt. Pod taktovkou Vojtěcha Spurného nastudovala melodram Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu.
V současné době hraje v Hudebním divadle v Karlíně (Ulla v Brooksových a Meehanových Producentech), v Divadle pod Palmovkou (G. B. Shaw: Svatá Jana), Divadle Palace a Divadelním spolku Frída (Telma v inscenaci Jako Telma & Louise).
Hraje ve filmech a televizi, věnuje se rozhlasové tvorbě a dabingu.



V Činoherním klubu hrála v představeních:
Molière: Amfitryon (režie Martin Čičvák, 2006 / Noc)



Milá Mariko, v Činoherním klubu jsi před pár dny měla svoji třetí premiéru – hraješ Stellu ve Williamsově Tramvaji do stanice Touha. Při zkoušení s Ladislavem Smočkem se herci mohou dozvědět mnoho o postavě, kterou hrají. A skrze to taky něco o sobě. V čem pociťuješ, že je ti Stella z naší inscenace blízká, a čím tě zajímá, provokuje nebo dojímá její osud?
Stella je mi bližší, než by se na první pohled mohlo zdát. Už ani nevím, zda s ní souzním už od prvního čtení díky výjimečnému souladu našich duší, nebo díky detailnímu hlubinnému rozboru pana režiséra Smočka. Ze začátku jsem si myslela, že jsme stejné. Ale není tomu tak! Nemám ve svém „osobním softwaru“ nenávist. Neznám kvalitu této emoce, kdežto ve Stelle se v jistých mezních zlomových okamžicích zrodí. Z veliké lásky, bolesti a zoufalství. Já jsem při sporech defensivní a smířlivá. Neříkám TOHLE MĚ ŠTVE!, ale JE MI TO LÍTO... Tím jsem Stellu velmi na zkouškách ochuzovala. Okrádala ji o širší a hlubší rejstřík povahových rysů a postojů. Tím myslím nesouhlas, odpor, vzdor, pohrdání, ofensivní obranu, pevnost a sílu. Bez takového nastavení drama nevzejde. Ještě Stelle dlužím mnoho skrytých duševních pochodů, ale dojímá mě, jak mi rozumí a stále mě učí! Zatím nejsme v zákrytu, ale už ji držím za ruku. A TO PEVNĚ! A nepustím...

Už před Tramvají jsi hrála Růženu v Kunderově Ptákovině a Martu Settovou v Chiarelliho Masce a tváři. Inscenace režíroval Ladislav Smoček. Jak se ti zkouší s Ladislavem Smočkem?
HA! Tak to je otázka na diplomovou práci. Zkusím to opsat letmým obrazem: vnímám pana režiséra Smočka jako hudebního skladatele a dirigenta s absolutním sluchem, který má mimosmyslové přímé napojení na autora literární předlohy. Ta mu rezonuje v těle jako dokonalý notový záznam. Zbývá jen obsadit vhodné nástroje, které do sebe jeho laděním a výkladem zapadnou a svou interpretací se zharmonizují do stylu jedinečného „muzikantského“ žánru. A to jediného možného, takového, který mínil autor.
Je moudré panu režisérovi cele naslouchat a věřit. Je to bezpečnější... Ne se pokoušet hrát třeba smyčcem na flétnu. Tak si někdy připadám já!!! A ještě jednu „maličkost“: pan režisér je jeden z mála, který s inscenací žije dál i po premiéře... A je to pro něj samozřejmou součástí jeho bytí. To je vzácné.

Poprvé jsi v Činoherním klubu hrála ‘Noc’ v inscenaci Molièrovy hry Amfitryon. V roce 2006 ji režíroval Martin Čičvák. Měla jsi v ní komicky laděný úvod s Pavlem Kikinčukem (Merkur) i závěr s Jiřím Zahajským (Jupiter). Roli Jupitera později hrál i tvůj tatínek, Bořík Procházka. Co to pro tebe znamenalo být spolu na jevišti? V čem je ti rodinné divadelní zázemí dnes oporou?
S tatínkem jsem byla na jevišti poprvé už na škole. Náš ročníkový režisér Dušan Pařízek ho spolu s Marií Málkovou přizval ke spolupráci na inscenaci hry B. Brechta a K. Weilla Baal. Byla to má první zkušenost při práci s takhle blízkým člověkem a přiznám se, že to byl docela stres. Hrála jsem Sophii Dechaut, která se zaplaťpánbůh s postavou, kterou hrál táta, nepotká, ale i tak jsme se nějak oba z portálu hlídali... Rozptylovalo mě, že nedokážu v jeho případě oddělit práci a soukromí. Chvěla jsem se, aby mu to klaplo, a těžko se soustředila na sebe a své výstupy. A při Amfitryonu to byl ještě záskok za pana Zahajského. Tím hůř. A ještě jsem u toho mlčky seděla na scéně. Bušilo mi srdce jako před stratem Formule 1. Už je to před pár lety, jsem krapet otrkanější, ale nemyslím, že by to dnes bylo jiné. V tom jsem asi málo profík...
Jinak nevnímám svou rodinu jako „divadelní zázemí“, ale jako duše v těle s velkým srdcem. A ještě větším temperamentem!!! Je to zábavné, když se všichni sejdeme a jeden mluví přes druhého, sotva se slyšíme. Chlad do kolíbky našemu rodu zapomněli dát... V tomto ohledu jsem si dobře vybrala!!!

Studovala jsi herectví na DAMU. K tvým pedagogům patřili Jana Hlaváčová, Daniela Kolářová, Svatopluk Skopal. Jak na ně vzpomínáš? Co ti dali důležitého do života a pro hereckou profesi?
Všichni naši profesoři byli velké osobnosti, které nás vedly nejlépe, jak uměly. Řekla bych v duchu takzvané „staré školy“: vštěpovali nám divadelní etiku, vedli nás k píli, kázni, řádu... Pěstovali v nás samostatné uvažování, čtení v textu mezi řádky. Kladli důraz na důležitost partnera na jevišti, abychom si navzájem věřili, pomáhali si, spoléhali na sebe. Heslem také bylo: „Trable nechte venku, to diváka nezajímá, teď pracujem...“ Byl to pro mě DAR s nimi být. Snad něco uvízlo! Jen jedno jim mám „za zlé“: neprobouzeli v nás zdravé sebevědomí, schopnost si za sebou stát, dokázat říct, co umím. Je to sice každého věc, ale myslím, že to mohli v rámci pedagogického působení a vedení v nás zasít. V buněčné paměti našeho studijního plánu zůstává stále PŘESPŘÍLIŠNÁ POKORA. Tak ale to už musíme teď každý sám.

Setkala jsi se také s paní Adou Fryntovou, jež patří k vynikajícím pedagogům recitace. K čemu vede herce a v čem jim umí pomoci?
Paní Fryntová je POKLAD. Dokáže neuvěřitelnou věc, a to přes naprosto přesně zvolenou formu – tedy melodii hlasu, intonaci textu – zprostředkovat obsah myšlenky a emoční pochod postavy. Doteď nevím jak, ale naprosto to funguje. Je ale nutné to hluboce pochopit a vnitřně obsáhnout, jít tomu ze své duše naproti. Jinak je to prázdné a křečovité. Cesta je trnitá, ale stojí pak za to!

Hrála jsi a hraješ v řadě českých divadel, byla jsi v angažmá v Divadle Rokoko a v Národním divadle Brno. Hostovala jsi také v Národním divadle v Praze. Věnuješ se činohře, ale také zpíváš a tančíš v muzikálech v Hudebním divadle v Karlíně. S Jihočeskou komorní filharmonií jsi nastudovala melodram Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu. Spolupracuješ s rozhlasem, natáčíš v televizi i pro film. Z jaké herecké práce jsi měla obzvlášť radost?
Radost? – To byla právě práce s panem dirigentem Vojtou Spurným a profesorkou Fryntovou na melodramu Ariadna na Naxu. Nebo Griegův melodram Peer Gynt, který jsme dělali s Jiřím Langmajerem ve Státní opeře. S orchestrem, operním sborem i sólisty. To mělo neskutečnou sílu. Když jsme hráli na Pražském jaru v Litomyšli, tak při závěrečné části, kdy Peeru Gyntovi umírá matka, vyletělo k nebi hejno holubic. Jak průvod andělů, který ji vyprovází. Bylo to magické...
Z jiného soudku je Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích, kterou jsem hrála v Brně v Mahenově divadle. Pan režisér Kaloč mi dal důvěru a vysochal ze mě pěknou potvůrku. To se jen tak nevidí. Jinak miluju road movie na divadle Thelma & Louisa s Bárou Munzarovou, v režii Jakuba Nvoty. To je RADOST! Tam jsem měla poprvé pocit, že jsem dostala herecký úkol, při kterém nejsem manipulovaná. Myslím tím úkol, který nejde svou podstatou proti mému vnitřnímu nastavení.
Další taková role je Svatá Jana v Divadle pod Palmovkou. S Johankou jsem si v mnohém velmi porozuměla. Z lehčích žánrů bych vybrala svůj nejtěžší a nejrychlejší záskok v karlínském divadle – Švédka Ulla v Producentech. Tanec a zpěv mám v krvi.
Obloukem se ale vracím k holce mému srdci teď nejbližší. Tou je Stella v Tramvaji do stanice Touha v Činoherním klubu. Přijďte a pošlete to dál...

Marika Procházková v Činoherním čtení na leden 2012

Marika Procházková

Role v ČK:
Tanec bláznů:
Jelizaveta
Tramvaj do stanice Touha:
Stella
Ptákovina:
Růžena

Marika Procházková
* ve Zlíně

Absolvovala herectví na pražské DAMU. Byla členkou Divadla Rokoko (Tituba v Millerových Čarodějkách ze Salemu, Clea v Shafferově Černé komedii) a hostovala v Národním divadle v Praze (Alexandra Kozlíková ve Vančurově Markétě Lazarové, Prostitutka v Shakespearově Komedii omylů, Cathleen v O’Neillově Cestě dlouhým dnem do noci), také hrála v Divadle Na zábradlí a Divadle Komedie (Erna v Schwabových Prezidentkách), v Divadle bez zábradlí, Divadle Na Jezerce a v Divadle Kalich.
Jejím druhým angažmá bylo Národní divadlo v Brně (Anna Petrovna v Čechovově Platonovovi, Madeleine v Terase Jeana-Clauda Carrièra, Kateřina v Démonech Larse Noréna, Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích Christophera Hamptona).
Podvakrát vystupovala na Shakespearovských slavnostech (Marie v inscenaci Marná lásky snaha, Ariel v Bouři). Hrála ve Státní opeře v inscenaci Peer Gynt. Pod taktovkou Vojtěcha Spurného nastudovala melodram Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu.
V současné době hraje v Hudebním divadle v Karlíně (Ulla v Brooksových a Meehanových Producentech), v Divadle pod Palmovkou (G. B. Shaw: Svatá Jana), Divadle Palace a Divadelním spolku Frída (Telma v inscenaci Jako Telma & Louise).
Hraje ve filmech a televizi, věnuje se rozhlasové tvorbě a dabingu.



V Činoherním klubu hrála v představeních:
Molière: Amfitryon (režie Martin Čičvák, 2006 / Noc)



Milá Mariko, v Činoherním klubu jsi před pár dny měla svoji třetí premiéru – hraješ Stellu ve Williamsově Tramvaji do stanice Touha. Při zkoušení s Ladislavem Smočkem se herci mohou dozvědět mnoho o postavě, kterou hrají. A skrze to taky něco o sobě. V čem pociťuješ, že je ti Stella z naší inscenace blízká, a čím tě zajímá, provokuje nebo dojímá její osud?
Stella je mi bližší, než by se na první pohled mohlo zdát. Už ani nevím, zda s ní souzním už od prvního čtení díky výjimečnému souladu našich duší, nebo díky detailnímu hlubinnému rozboru pana režiséra Smočka. Ze začátku jsem si myslela, že jsme stejné. Ale není tomu tak! Nemám ve svém „osobním softwaru“ nenávist. Neznám kvalitu této emoce, kdežto ve Stelle se v jistých mezních zlomových okamžicích zrodí. Z veliké lásky, bolesti a zoufalství. Já jsem při sporech defensivní a smířlivá. Neříkám TOHLE MĚ ŠTVE!, ale JE MI TO LÍTO... Tím jsem Stellu velmi na zkouškách ochuzovala. Okrádala ji o širší a hlubší rejstřík povahových rysů a postojů. Tím myslím nesouhlas, odpor, vzdor, pohrdání, ofensivní obranu, pevnost a sílu. Bez takového nastavení drama nevzejde. Ještě Stelle dlužím mnoho skrytých duševních pochodů, ale dojímá mě, jak mi rozumí a stále mě učí! Zatím nejsme v zákrytu, ale už ji držím za ruku. A TO PEVNĚ! A nepustím...

Už před Tramvají jsi hrála Růženu v Kunderově Ptákovině a Martu Settovou v Chiarelliho Masce a tváři. Inscenace režíroval Ladislav Smoček. Jak se ti zkouší s Ladislavem Smočkem?
HA! Tak to je otázka na diplomovou práci. Zkusím to opsat letmým obrazem: vnímám pana režiséra Smočka jako hudebního skladatele a dirigenta s absolutním sluchem, který má mimosmyslové přímé napojení na autora literární předlohy. Ta mu rezonuje v těle jako dokonalý notový záznam. Zbývá jen obsadit vhodné nástroje, které do sebe jeho laděním a výkladem zapadnou a svou interpretací se zharmonizují do stylu jedinečného „muzikantského“ žánru. A to jediného možného, takového, který mínil autor.
Je moudré panu režisérovi cele naslouchat a věřit. Je to bezpečnější... Ne se pokoušet hrát třeba smyčcem na flétnu. Tak si někdy připadám já!!! A ještě jednu „maličkost“: pan režisér je jeden z mála, který s inscenací žije dál i po premiéře... A je to pro něj samozřejmou součástí jeho bytí. To je vzácné.

Poprvé jsi v Činoherním klubu hrála ‘Noc’ v inscenaci Molièrovy hry Amfitryon. V roce 2006 ji režíroval Martin Čičvák. Měla jsi v ní komicky laděný úvod s Pavlem Kikinčukem (Merkur) i závěr s Jiřím Zahajským (Jupiter). Roli Jupitera později hrál i tvůj tatínek, Bořík Procházka. Co to pro tebe znamenalo být spolu na jevišti? V čem je ti rodinné divadelní zázemí dnes oporou?
S tatínkem jsem byla na jevišti poprvé už na škole. Náš ročníkový režisér Dušan Pařízek ho spolu s Marií Málkovou přizval ke spolupráci na inscenaci hry B. Brechta a K. Weilla Baal. Byla to má první zkušenost při práci s takhle blízkým člověkem a přiznám se, že to byl docela stres. Hrála jsem Sophii Dechaut, která se zaplaťpánbůh s postavou, kterou hrál táta, nepotká, ale i tak jsme se nějak oba z portálu hlídali... Rozptylovalo mě, že nedokážu v jeho případě oddělit práci a soukromí. Chvěla jsem se, aby mu to klaplo, a těžko se soustředila na sebe a své výstupy. A při Amfitryonu to byl ještě záskok za pana Zahajského. Tím hůř. A ještě jsem u toho mlčky seděla na scéně. Bušilo mi srdce jako před stratem Formule 1. Už je to před pár lety, jsem krapet otrkanější, ale nemyslím, že by to dnes bylo jiné. V tom jsem asi málo profík...
Jinak nevnímám svou rodinu jako „divadelní zázemí“, ale jako duše v těle s velkým srdcem. A ještě větším temperamentem!!! Je to zábavné, když se všichni sejdeme a jeden mluví přes druhého, sotva se slyšíme. Chlad do kolíbky našemu rodu zapomněli dát... V tomto ohledu jsem si dobře vybrala!!!

Studovala jsi herectví na DAMU. K tvým pedagogům patřili Jana Hlaváčová, Daniela Kolářová, Svatopluk Skopal. Jak na ně vzpomínáš? Co ti dali důležitého do života a pro hereckou profesi?
Všichni naši profesoři byli velké osobnosti, které nás vedly nejlépe, jak uměly. Řekla bych v duchu takzvané „staré školy“: vštěpovali nám divadelní etiku, vedli nás k píli, kázni, řádu... Pěstovali v nás samostatné uvažování, čtení v textu mezi řádky. Kladli důraz na důležitost partnera na jevišti, abychom si navzájem věřili, pomáhali si, spoléhali na sebe. Heslem také bylo: „Trable nechte venku, to diváka nezajímá, teď pracujem...“ Byl to pro mě DAR s nimi být. Snad něco uvízlo! Jen jedno jim mám „za zlé“: neprobouzeli v nás zdravé sebevědomí, schopnost si za sebou stát, dokázat říct, co umím. Je to sice každého věc, ale myslím, že to mohli v rámci pedagogického působení a vedení v nás zasít. V buněčné paměti našeho studijního plánu zůstává stále PŘESPŘÍLIŠNÁ POKORA. Tak ale to už musíme teď každý sám.

Setkala jsi se také s paní Adou Fryntovou, jež patří k vynikajícím pedagogům recitace. K čemu vede herce a v čem jim umí pomoci?
Paní Fryntová je POKLAD. Dokáže neuvěřitelnou věc, a to přes naprosto přesně zvolenou formu – tedy melodii hlasu, intonaci textu – zprostředkovat obsah myšlenky a emoční pochod postavy. Doteď nevím jak, ale naprosto to funguje. Je ale nutné to hluboce pochopit a vnitřně obsáhnout, jít tomu ze své duše naproti. Jinak je to prázdné a křečovité. Cesta je trnitá, ale stojí pak za to!

Hrála jsi a hraješ v řadě českých divadel, byla jsi v angažmá v Divadle Rokoko a v Národním divadle Brno. Hostovala jsi také v Národním divadle v Praze. Věnuješ se činohře, ale také zpíváš a tančíš v muzikálech v Hudebním divadle v Karlíně. S Jihočeskou komorní filharmonií jsi nastudovala melodram Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu. Spolupracuješ s rozhlasem, natáčíš v televizi i pro film. Z jaké herecké práce jsi měla obzvlášť radost?
Radost? – To byla právě práce s panem dirigentem Vojtou Spurným a profesorkou Fryntovou na melodramu Ariadna na Naxu. Nebo Griegův melodram Peer Gynt, který jsme dělali s Jiřím Langmajerem ve Státní opeře. S orchestrem, operním sborem i sólisty. To mělo neskutečnou sílu. Když jsme hráli na Pražském jaru v Litomyšli, tak při závěrečné části, kdy Peeru Gyntovi umírá matka, vyletělo k nebi hejno holubic. Jak průvod andělů, který ji vyprovází. Bylo to magické...
Z jiného soudku je Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích, kterou jsem hrála v Brně v Mahenově divadle. Pan režisér Kaloč mi dal důvěru a vysochal ze mě pěknou potvůrku. To se jen tak nevidí. Jinak miluju road movie na divadle Thelma & Louisa s Bárou Munzarovou, v režii Jakuba Nvoty. To je RADOST! Tam jsem měla poprvé pocit, že jsem dostala herecký úkol, při kterém nejsem manipulovaná. Myslím tím úkol, který nejde svou podstatou proti mému vnitřnímu nastavení.
Další taková role je Svatá Jana v Divadle pod Palmovkou. S Johankou jsem si v mnohém velmi porozuměla. Z lehčích žánrů bych vybrala svůj nejtěžší a nejrychlejší záskok v karlínském divadle – Švédka Ulla v Producentech. Tanec a zpěv mám v krvi.
Obloukem se ale vracím k holce mému srdci teď nejbližší. Tou je Stella v Tramvaji do stanice Touha v Činoherním klubu. Přijďte a pošlete to dál...

Marika Procházková v Činoherním čtení na leden 2012


© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1