Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
S úsměvem idiota… na vděčné časy… a někdy jinak
(k 50. výročí premiéry)

 
…jako chlap při práci

Jan Vodňanský vzpomíná na premiéru „S úsměvem idiota“
Květnové premiéře v bouřlivém jaru 69 předcházel dubnový jourfixe nakladatelství Mladá fronta v klubu Savarin na Příkopech. Rozdávali tam nakladatelské ceny a představovali právě vycházející autory. Mimo jiné i moji prvotinu S úsměvem idiota. Na pozvání nakladatele jsme tam se Skoumalem zazpívali několik písní z prvotiny, ale mimo to i zcela nové písně, které jsme složili právě v oné napínavé době, Jak mi dupou králíci a Maršálové. V Činoherním klubu mezitím dozrávala realizace prvního celovečerního programu našich písní, básní a komentářů. Předváděčka se odehrála dvanáctého května a za týden devatenáctého premiéra. Byly to vždycky pondělky, neboť to býval tehdy volný den divadla.
Hráli jsme jako externisté, ve vlastní režii a v kulisách, které zbyly z nedělního představení. Abychom to netáhli celý večer jen sami autoři, zapojil režisér Skoumal jako třetího muže Miloslava Štibicha. On byl herec, který však do té doby dělal v divadle převážně inspicienta. Jeho role v našem programu spočívala v tom, že ležel a lehce klimbal na veliké posteli, která tou dobou obvykle zůstávala na scéně z inscenace Landovského hry „Hodinový hoteliér“.
Míša – jak jsme Štibichovi říkali – se občas probudil a mezi písněmi zarecitoval báseň nebo přečetl povídku, a pak zase spokojeně ulehl. Aby diváci věděli, že báseň skončila, rozezněl hrající režisér Skoumal u piána zavěšený gong, což dodávalo programu rozměr tajemna.
Oba nás bavila hra s jinotaji a mystifikacemi, a tak jsme ve vzájemné synergii dospívali k výslednému tvaru, který se ovšem dále vyvíjel. Z každé reprízy se tak stával originální zážitek nejen pro publikum, ale také pro nás.
V devětašedesátém byla společnost otřesená prudkým vzedmutím nadějí spojovaných s Pražským jarem, a pak pádem do pookupačního vlnobití fám, nadějí a depresí. Do toho jsme se nějak strefili sdělováním významů kódovaných přes rampu do symbolů, metafor a jinotajů. Hráli jsme si s významovým napětím a jiskřením mezi dobou, hudbou a textem metaforických sdělení. Bylo pro nás napínavé sledovat, jak to či ono vícevrstevné sdělení bylo dešifrováno okamžitou reakcí diváků, jak oni odpinkli náš „míček“ nazpátek. Tyhle míčky létaly přes hlavy přítomných agentů i náhodných udavačů. První udání přišlo na píseň Jak mi dupou králíci a rovnou do normalizačních novin Tribuna. Dopis rozhořčeného čtenáře uveřejnili pod titulkem „Jak dupou pravičáci“. Vysoce podezřelá se jevila i píseň Maršálové, ve které se zpívalo, že nejen přicházejí, ale také odcházejí. Ti maršálové nebyli v textu nijak blíže identifikováni, ale diváci si mohli představovat ty zeměpisně nejbližší, a tak se ke zpěvu spontánně připojovali. Režiséru Zdeňkovi Podskalskému se ještě podařilo tuto situaci natočit přímo v divadle při představení a odvysílat Maršály v televizním programu „Jizvy, jiskry, jistoty“ ještě dříve, než byl zakázán.
Naše ryze pánská sestava, později rozšířená o dva skvělé muzikanty, kontrabasistu Pavla Greifonera a bubeníka Laco Troppa, byla deset minut před koncem představení obohacena příchodem krojovaného dudáka Václava Bárty. Ten fascinoval diváky mimo jiné i představou, že se někdo dobrých deset minut v šatně převléká do kompletního dudáckého kroje, aby pak dvě minuty dudal k písni ve stylu chodského folkloru, a poté se odporoučel do šatny, aby se tam dalších deset minut zase převlékal zpátky do civilu.
Dáma se v našem programu objevila jen jedna jediná, a na pouhých pět minut ve swingovém duetu „Pověz miláčku, to co chceš od života? – S úsměvem idiota ti svoji lásku dát“. Při prvních reprízách byla onou dámou Jitka Pěkná. Podobnou roli, jakou hrály u Bárty kroj a dudy, sehrála u Jitky sedačka typu štokrdle. Tu si sama přinášela na scénu, během předehry na ni usedla a teprve pak začala zpívat. Od podzimu šedesátého devátého tuto roli převzala členka činoherního souboru Táňa Fischerová a příchod se stoličkou se už nekonal. Někteří naši věrní diváci z jara 69, však na stoličku dodnes nostalgicky vzpomínají stejně jako na dudáka, který se jim, coby přízrak, na chvíli zjevil, zadudal a vzápětí zmizel.
S krojem, dudy i stoličkou prudce kontrastovala civilní stylizace nás autorů. Hráli jsme zásadně nenalíčeni a „ve svém“. Na to jsem ještě výslovně upozorňoval v improvizovaném komentáři, vnášejícím do programu momenty sebereflexe. Připomenu, že to bylo v době, v níž esenbáci chytali na ulici dlouhovlasé kluky a násilně je stříhali. Jejich nůžky se nezastavily ani před rockovými a undergroundovými muzikanty. Ve stranickém tisku napadali dlouhovlasá „individua“ jako vyznavače západní úpadkové pseudokultury, a právě v té době jsem upozorňoval diváky na to, že „skladatel Skoumal podává svůj pop bez okázalých vnějších efektů, nenápadně oblečen i učesán – obě uši jsou vidět – skromně interpretuje svoji píseň a zároveň vás zasvěceným výkladem seznamuje s metodou, jak ji složil, a ještě vás připravuje na náročnou pointu.“
Nemohl jsem ovšem vynechat ani pár upřímných poznámek k vlastnímu výkonu.
„Já zpívám svůj pop s vrozeným temperamentem, nebojím se ani odvážnějších pohybů, ale vždy si zachovávají potřebnou míru vkusu. Také já přicházím skromně oblečen v jednoduchých tesilových kalhotách a prosté flanelové košili. Zazpívám píseň? Zazpívám! Mám úspěch?? Mám!! Ale nestoupne mi do hlavy, abych vzápětí po vašem potlesku odbíhal ze scény a vracel se převlečen do úplně jiného výstředního kostýmu. Žádné pestrobarevné flitry, ani fidži na mně nevidíte. Ukloním se, sednu si a zůstávám tady s vámi, jako jeden z vás! Prostě jako chlap při práci…“
(19. března 2019)