Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1

Stanislav Zindulka
(5. května 1932 - 14. března 2019)
Člen hereckého souboru Činoherního klubu od 1. listopadu 1994
Ať je zima nebo hezky
Padaj kroupy svištěj blesky
Ať tam leje padaj kroupy
Svítí slunce – nebuď hloupý
Honzo Honzíčku
Nevycházej ven
 
(Felix Mitterer: Moje strašidlo)


Role v Činoherním klubu

Dr. Goll, Mr. Hopkins / Frank Wedekind: Lulu (režie Vladimír Strnisko, 1994)
Václav Zelenka, statkář / Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994)
Žvanikin, bývalý námořní poručík / Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (režie Vladimír Strnisko, 1995)
Pan Mareš / Ladislav Smoček: Kosmické jaro (režie Ladislav Smoček, 1995)
Baptista Minola, pán z Padovy / William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (režie Michal Lang, 1997)
Kaštyl / Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997)
Fulgenzio / Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999)
Doktor / Georg Büchner: Vojcek (režie Martin Čičvák, 2000)
Ilja Ďjadin / Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot, 2000)
Muromskij / Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Proces (režie Martin Čičvák, 2001)
Kemp / Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane (režie Ladislav Smoček, 2001)
Tiškov / Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003)
Ali, Turek / Carlo Goldoni: Impresário ze Smyrny (režie Ladislav Smoček, 2004)
Dědeček / Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006)
Starý učitel / Milan Kundera: Ptákovina (režie Ladislav Smoček, 2008)
Otec Willow / Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009)
Zach / Felix Mitterer: Moje strašidlo (režie Martin Čičvák, 2010)
Geiger, profesor cambridgeské university / Gerhart Hauptmann: Před západem slunce (režie Ladislav Smoček, 2013)
Nikita / Leo Birinski: Tanec bláznů (režie Ladislav Smoček, 2017)




Rozhovor v knize Činoherní klub 2005-2015
Stanislav Zindulka
To divadlo vždycky ví, kam střílí
 
Narozen: 5. května 1932 v Jilemnici
Znamení: Býk
Škola: DAMU
Dramatik: G. B. Shaw, Friedrich Dürrenmatt
Jídlo: Kyselo
Role: August (P. Kohout: August August, august)
Režisér: Ladislav Smoček
Krédo: Je lepší se utahat než zrezivět.
 
Kdy jste poprvé zaznamenal existenci Činoherního klubu a co jste si o něm myslel jako o legendě?
Věděl jsem o něm už v šedesátých letech, když jsem byl v angažmá v Hradci Králové. A jelikož s otci Činoherního klubu jsem se znal z DAMU – se Smočkem a Vostrým, ke kterým se později připojil Kačer – tak jsem zastříhal ušima a zbystřil. Piknik jsem ještě neviděl, ale další inscenace už ano. Kdykoliv jsem jel do Prahy a měl jsem večer volný, tak jsem se pokusil do Činoherního klubu zajít. Představení v Činoherním klubu s námi – tehdy mladými – ohromně souzněla, bylo to něco nového, moderního, přitažlivého a téměř zázračného. Fascinovala mě i atmosféra v divadle – oni byli tehdy spolu ve dne, v noci. Po představení se sešli v klubu a do krve se pohádali, co se jim povedlo a co ne… Ta představení tam jakoby pokračovala. To jsme jim záviděli.
 
Co si o něm myslíte dnes, kdy jste v Činoherním klubu členem souboru?
Pořád jsem vděčný, že tam jsem. Jak divadla zrají, tak se často trošku přežívají… Ale na Činoherním klubu není dodneška nic omšelého. Určitá změna je ovšem patrná v atmosféře v souboru – jeho tmel už není zdaleka tak silný jako před lety. Dnes je v některých inscenacích převážná část hostů, a tak ani život po představeních není takový, jako býval dřív.
 
Jaká byla vaše nejtěžší role v posledních letech a proč byla nejtěžší?
Pro mě nejzajímavější role byl statkář Zelenka v inscenaci Štolbova Vodního družstva, která se hrála skoro patnáct let. Zahrát takovou kládu pro mě nebylo jednoduché, protože poetiku Činoherního klubu, která má své zákonitosti, jsem teprve objevoval. Měl jsem ale štěstí, protože mě vedla zkušená ruka režiséra Smočka. A nejtěžší role po všech stránkách pro mě je Jan Zach ve hře Felixe Mitterera Moje strašidlo. Nejvíc jsem se na ní nadřel i nejvíc naradoval. Když jsem si ji poprvé přečetl, tak mě vyděsila. Říkal jsem si, že se to snad ani nedá hrát, jak je to kruté… A mám na to? Ale čím víc jsem text četl, tím víc jsem v něm objevoval hluboké, lidské momenty a zjistil jsem, že ta krutost v něm nepřevládá. A že stojí za to se s ní porvat. Text mi navíc během zkoušení pomáhala rozkrývat i úžasná partnerka, Blanka Bohdanová, a oba jsme si ohromně při práci rozuměli i s režisérem Martinem Čičvákem.
 
Při které roli v Činoherním klubu jste se o sobě nejvíc dozvěděl?
Jednoznačně to byla právě role Jana Zacha – kumštýřsky i lidsky mě velice obohatila. Díky ní jsem si musel odpovědět na zásadní životní otázky, které jsem si nikdy předtím nepoložil.
 
V čem je prostředí, repertoár a atmosféra Činoherního klubu podle vás jedinečná?
To divadlo vždycky ví, kam střílí – a přitom přesnými, jednoduchými prostředky. V Činoherním klubu se hraje naplno, ale nikdy to není ani přehrávané, ani inscenace
nesklouzávají do trapného civilismu. Je to ohromně přirozené divadlo. Navíc mělo vždy zajímavý repertoár i dobré režiséry, kterým kraluje Smoček. A i když zrovna nerežíruje, je ten jeho duch v divadle vždycky cítit…Velkou kliku Činoherní klub měl i v tom, že po trochu
vachrlatém ředitelském období Vladimíra Strniska v devadesátých letech, kdy prodělal určitou krizi, přišel ředitel Vladimír Procházka. Ten ho uchopil pevnou, ale zároveň vlídnou rukou. Profil Činoherního klubu tak do značné míry určuje i jeho nesmírně fundovaná
osobnost, jakou dnes u divadla málokdy potkáte.
 
A jak je to se zvláštní poetikou Činoherního klubu, kterou jste musel objevovat?
Dřív jsem hrával v divadlech v Hradci Králové i v Brně, kde je velké jeviště i hlediště a divák je od herců vzdálený. A najednou jsem přišel do divadla s jevištěm mělkým, kde máte publikum těsně před sebou. Kontakt s diváky se tady navazuje jiným způsobem. Ale poté, co jsem tomu přišel na kloub, si v tom těsném kontaktu ohromně libuju a rád hraju i na dalších malých jevištích, jako je Ungelt nebo Řeznická. Jiný byl pro mě i styl práce v Činoherním klubu. Předtím jsem byl zvyklý – v tom nejlepším slova smyslu – na klasické divadlo, kde vše postupovalo od dlouhého rozboru textu. Na první zkoušku přinesl výtvarník namalovanou výpravu, včetně mého kostýmu, takzvaně se vyjasnila koncepce a všechno jsem věděl
předem. A do toho jsme se pak snažili při zkoušení „vejít“. Zatímco v Činoherním klubu vám na začátku nikdo přesně neřekne, do čeho jdete. Začínáte skoro od nuly, jako by o nic nešlo, a pak následuje společný proces hledání… Oslavy po premiérách jsou příležitostí k vydechnutí
a přátelskému rozhovoru, ale někdy se při nich vylije i zlá krev.
 
Vzpomenete si na nějakou radost, tajemství, ale i třeba křivdu, která na vás při nich po půlnoci dolehla?
Z Činoherního klubu takové vzpomínky nemám. Spíš se mi trochu stýská po tom, co tady bylo dřív. Před lety neexistovalo, aby se na premiéru nepřišli podívat ti, co v ní nehráli. Pro mě je to pořád – pokud nemám jinou povinnost – samozřejmé. A jsem smutný, že tam potkávám poměrně málo kolegů…
 
Jste nejenom pamětníkem začátků Činoherního klubu, ale také doyenem jeho souboru…
Abych se přiznal, tak si to doyenství nepřipouštím. Jen snad někdy po představení, když si uvědomím, že jsem unavenější, než jsem býval před deseti lety. Ale že bych měl mít snad jako nejstarší nějaké speciální zacházení, to nevyžaduji – spíš by mi to dokonce vadilo. A pak si třeba přečtu kritiku na Moje strašidlo, kde se píše, že na jevišti jsou dva herci, kterým je dohromady skoro 170 let, a přitom je to vyloženě moderní divadlo. Kromě režiséra Martina Čičváka na tom snad máme svůj podíl i já s Blankou Bohdanovou, a tak si říkám, že zas tak úplně starý ještě nejsem.
(Z. A. Tichý)

 

© 2019 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1