Rozhovor: TOMÁŠ LOUŽNÝ

Proč sis zvolil pro inscenaci právě Stellu? Proč vyprávět právě příběh Stelly Goldschlagové, židovské dívky, která ve válečném Berlíně spolupracovala s Gestapem a udala několik stovek lidí, kteří se pro svůj židovský původ museli skrývat před nelidským nacistickým pronásledováním a kteří tak její zradou přišli o život?
Proč neustále připomínat příběhy druhé světové války? To je asi ta zastřešující otázka. Během střední školy jsem viděl mnoho filmů z tohoto období a dospěl jsem k názoru, že už bylo vše řečeno. Od té doby se ale můj pohled na věc změnil. Jistě je stále co říci a proč se vracet k jednomu z nejtemnějších období evropských dějin, i kdyby jen pro upozornění, že se nic takového nesmí opakovat (což je například i jeden z důvodů vzniku Evropské unie). Lidé se totiž v takových chvílích dostávají do morálně neřešitelných situací a přesně to se stalo Stelle Goldschlagové. Její příběh je však specifický v tom, že není jasné, jestli je obětí nebo viníkem. Pro divadlo je to výhodná látka, pro život samozřejmě děsivá.

Jakým způsobem k těmto historickým faktům v dramatizaci a připravované inscenaci přistupuješ? Kým je v připravované divadelní inscenaci Stella? S kým se setkává? Co se děje v jejím nitru? A co se děje kolem ní a jejích činů?
Inscenace STELLA není dokument, je to dramatizace románu Takise Würgera, který kolem Stellina příběhu už tak poměrně volně fabuloval. Ukazuje nám Stellu ve vztahu s mladým Švýcarem Friedrichem. Na pozadí jejich vztahu se vyjevuje Stellin pokřivený charakter. Na rozdíl od Stelly je ale Friedrich fiktivní postava, takže už i zde je vidět, že Würgerův přístup je volný. Ani nám v dramatizaci nejde o historická fakta, jde nám o obraz lidí, kteří se snaží ignorovat válečnou skutečnost tam venku, ačkoli do ní čím dál hlouběji zabředávají, a to jak spoluúčastí na zrůdném režimu, tak neschopností jednat.

Knihou nás provádí fiktivní postava mladíka Fritze; vnímáme příběh Stelly jeho očima. Přenese se tento způsob vyprávění nějak na jeviště? Jak s jeho postavou budeš pracovat? Bude hrát nějakou roli v inscenaci jeho barvoslepost?
Bez Fritze bychom Stellu nemohli vidět. Ale jak naznačuješ, vidíme ji dosti zjednodušeně, možná černobíle. Fritz je v tomto smyslu barvoslepý, vnímá jen pravdu nebo lež, nechce se pohybovat v tom ohromném prostoru mezi tím. Jeho barvoslepost by se tedy měla spíše promítnout do jeho jednání, do jeho pohledu na skutečnost.

Kterou scénu sám pro sebe považuješ za klíčovou?
Jednu z posledních v románu. Stella chce být zpěvačka, chce zpívat před publikem a být oslavována. Na konci se jí to povede, ale právě to zpochybňuje vše, co tvrdila o svých rodičích a svém strachu z nacismu… Zjišťujeme, že možná vůbec netušíme, co chce a proč; skutečně jen zpívat, je to tak jednoduché? Dovolí nám Stella dostat se hlouběji, nebo to ani není možné, protože ona sama neví, co vlastně chce?

Rozhovor připravily Petra Honsová a Markéta Kočí Machačíková
(programová skládačka na prosinec 2020)
 
Rozhovor: TOMÁŠ LOUŽNÝ