Rozhovor – MARIUS VON MAYENBURG: Člověk může změnit to, kým je
V roce 2007 se v Berlíně uskutečnila premiéra Vaší hry OŠKLIVEC. V Činoherním klubu nyní připravujeme její uvedení. Mohly bychom se Vás zeptat, jak hra vznikla?
Myšlenka té hry je velmi jednoduchá. Existuje klišé, že po plastických operacích jsou lidé ošklivější než předtím. Většinou to tak taky je. Já jsem přemýšlel o tom, co by se vlastně stalo, kdyby se to, co do krásy plastická chirurgie slibuje, naplnilo. Letteho příběh se organicky vyvinul z téhle počáteční myšlenky.
Hru ve Vašem domovském divadle, v berlínské Schaubühne, režíroval Benedict Andrews. V čem byla jeho inscenace blízká Vaší představě? A jak jste vnímal přijetí ze strany diváků?
Benedict Andrews je můj velmi dobrý přítel, byl jedním z prvních, kdo hru četli. Velmi brzy jsme tedy o textu mluvili. Mimo to jsem se účastnil inscenace taky jako dramaturg, to znamená, že jsem se od začátku podílel na zkouškách. Benedict je chytrý režisér, v jehož inscenacích je precizní práce s herečkami a herci na textu v rovnováze s vizuálně-výtvarným řešením. V téhle produkci se naprosto spoléhal na vynikající herce a na text.
Šlo o to, uvést do pohybu mechaniku komedie. Proto byla inscenace v celku abstraktní, ale v detailu velmi konkrétní. OŠKLIVEC je pravděpodobně moje první skutečná komedie, nebyl jsem na silnou reakci publika zvyklý. Smích, jako přímá reakce na repliky herců, pro mě byl novou zkušeností, která ve mně zůstala jako něco velmi důležitého.
V OŠKLIVCI se úspěšný výzkumný pracovník rozhodne podstoupit plastickou operaci, aby se zbavil svého (údajně) „katastrofálního“, obličeje, kvůli kterému (údajně) nemůže prezentovat na kongresu svůj konektor. V úvodu hry zároveň píšete, že dle Vás není třeba, aby se ve tvářích herců cokoli nápadně měnilo. Co Vás vedlo k této scénické poznámce? A zůstávaly tváře hereckých postav ve Vaší inscenaci skutečně nezměněny?
Na obličejích herců se nic neměnilo. Ostatně, ani v žádné jiné inscenaci, kterou jsem viděl. V divadle existuje rčení: „Krále hrají vždy ti druzí.“ Herec se stává králem tím, že s ním spoluhráči jako s králem jednají. Ošklivce taky vždycky dělají ti druzí. A to nejen na divadle, ale i ve skutečném životě. Proto si myslím, že je to obsahově správné, že se Letteho obličej nemění.
Když jste hru začal psát, věděl jste, jak skončí – jaký bude její konec? Přemýšlel jste nad tím, že by skončila jinak?
Od začátku jsem chtěl, aby na konci Lette vedl sám se sebou narcistní dialog. Jiný konec jsem nikdy nezvažoval.
Hra je psaná pro čtyři herce, postav je více, nejsou v ní prakticky žádné scénické poznámky, výrazně graduje. Také Vaše další texty jsou z hlediska struktury velice propracované. Dáváte si sám při psaní nějaká omezení – hranice?
Divadlo je umění realizovatelného. Proto často může být smysluplné hranice poznat. Někdy člověk z nedostatku udělá estetickou kvalitu. Někdy hranice poznat musíme, abychom je překročili. Ovšem v tomto případě (stejně jako v mnoha jiných mých hrách) nemá obsazení do vícero rolí nic společného s ekonomickým tlakem. Jde o tu hru s rolemi. Podobně jako v případě Letteho je i identita dalších postav věcí společenské dohody. Člověk může změnit to, kým je, podle toho, kým být chce, a podle toho, jakou identitu mu druzí přisoudí.
Půjdu-li na jeviště a řeknu: Jsem medvěd, diváci přijmou, že jsem medvěd, i když nebudu mít srst ani drápy. Tady se v procesu herecké hry zviditelňuje něco, co ta hra tematizuje, totiž to, že identita je sociální konstrukt. Jeviště je místo, kde člověk dělá, jako by byl někdo jiný. A proto se výborně hodí k tomu, aby tematizovalo vztah mezi zdáním a bytím.
Jak vnímáte sám sebe? Připadáte si krásný nebo ošklivý? Měl jste někdy problém se sebepřijetím nebo se zapadnutím do společnosti?
Stále se zabývám otázkou, jaký je vztah mezi naším vzezřením a naším charakterem. Je člověk brutální, když má brutální vizáž? Nebo má brutální vizáž, protože je to brutální člověk? Nebo ty dvě věci spolu vůbec nesouvisí? Jaké společenské šance mají lidé na základě svého vzhledu? A k jakým šancím se nikdy nedostanou? Proč vydělávají velcí lidé víc než malí? Atd… Můj vlastní vzhled se, jako u každého člověka, neustále mění a jednoho dne vymizí.
