Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1

Po šestadvaceti letech se vracíme k textu Lea Birinského Tanec bláznů. Víme dnes o něm a faktech s ním spojených mnohem víc, než jsme věděli v roce 1991. Stále si na něm ceníme jeho brilantní komediálnost. Zároveň si více a tíživěji uvědomujeme drtivě iracionální psychiku nemalé části lidstva s nímž sdílíme moderní současnost. Leo Birinski ji i revoluční paradoxy s ní spojené postihl roku 1912 takřka bezezbytku. Jeho hra jako by byla dokumentem budoucnosti.


Ladislav Smoček o Tanci bláznů 
 
Když jsme v roce 1991 uvedli v Činoherním klubu Mumraj, nevěděli jsme, že hru nenapsal Lev Birinskij, ale Leo Birinski - a nevěděli jsme, že ji nenapsal rusky, jak se uvádělo, ale německy. A nenazval ji Mumraj, nýbrž „Narrentanz“, tedy „Tanec bláznů“. Je nutno zdůraznit, že čtyřiadvacetiletý autor Birinski tzv. první ruskou revoluci 1905-07 údajně zažil. Narodil se v tehdejším Rusku a jeho prožitek revoluce je tedy autentický, i když později žil ve Vídni a nakonec v Americe. Jak sdělují prameny, čeští divadelníci název i jméno autora upravili a zamlčeli, že hra byla napsána německy. Naopak v údajích sdělili, že byla napsána rusky, zřejmě ze sympatií k Rusku, zemi budoucnosti, jak věřili, a ochránkyni všech Slovanů. Zatímco němčinu pociťovali ještě v roce 1910 jako jazyk češtinu potlačující.
   Některé varující jevy ve hře, která ironicky vystihuje jistou iracionální mentalitu, zejména revolucionářů, jakož i materiální neetičnost velké části společnosti, naše tehdejší kulturní veřejnost příliš nevnímala a na Birinského hře oceňovala především její komediálnost. Navíc, ruský mocenský vliv se nás nikdy v dějinách vůbec nedotkl, prakticky až do roku 1938 ne. 
  Na hře je přitom obdivuhodný především pronikavý postřeh autora, který už v roce 1910 si byl jasně a jasnozřivě vědom, že v ruské revoluci prakticky šlo o myšlenkový paskvil, zmatek myslí, nejasnost, hlubokou myšlenkovou plytkost revolucionářů. O to silnější ale byly jejich emoce, prožívání revolučních idejí, prožívání vize spravedlivé budoucnosti. Idejí ničím nepodložených, naprosto nesmyslných, nepřirozených, psychologicky negramotných a, jak historie později prokázala, doopravdy svobodně neproveditelných. Neproveditelných dokonce ani pod namířenými bodáky a uprostřed téměř dokonalého systému vražedného strachu.
   Leo Birinski ve své hře, kterou napsal na počátku minulého století, s nadhledem humoru viděl na celý ten psychologicky nepřirozený nesmysl, zabedněnost polovzdělaných lidí. Hra odráží spektrum tamější lidské psychiky, křečovitou touhu po nápravě všeho zla. To zplodilo na jedné straně ještě silnější iracionalitu a na straně druhé ten nejcyničtější pragmatismus materiální chamtivosti. Tehdy revoluce zahynula na úbytě. Další, ta říjnová, stvořila gigantickou imperiální sílu, ale ne novou šťastnou společnost, ani nového člověka. To prostě tak zvaně nedopadlo, asi zákonitě, ani tentokrát. Ale to neznamená, že lidé zmoudřeli a že se trvale poučili. Je velká otázka, zda Tanec bláznů skončil. Mám obavy.
leden 2017
 

Leo Birinski:
Tanec bláznů
To by tak hrálo, abychom u nás
do zítřka nesvedli revoluci.

 
nejbližší termíny uvedení:
Út
19. 12.
19:30
St
10. 1.
19:30
So
20. 1.
19:30

OSOBY A OBSAZENÍ

Ivan Chabarovič, gubernátor / Petr Nárožný
Jelizaveta, jeho žena / Marika Procházková
Kolja, jeho syn / Ondřej Vetchý
Tajemník / Pavel Kikinčuk
Lapkinová / Dana Černá
Kozakov / Jaromír Dulava
Malachov / Matěj Dadák
Alexej / Petr Burian
Pavlov / Otmar Brancuzský
Foma / Honza Hájek
Máša / Lucie Žáčková
Lenskij / Vladimír Kratina
Jekatěrina / Lada Jelínková
Nikita / Stanislav Zindulka
Anfisa / Nela Boudová
Děrnov, generál / Zdeněk Vencl, Jan Kalina
Davydov, úředník / Mojmír Maděrič, Tomáš Jeřábek
Goldman / Petr Meissel
Policista / Václav Šanda
 
Premiéra 21. dubna 2017
Délka představení: 2:15

Překlad: Vincenc Červenka
Úprava a režie: Ladislav Smoček
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Ladislava Koukalová
Korepetice: Valentina Shuklina
 

inspice: Jana Kohoutová
světla: Milan Pastyřík, Jaromír Vondrák
zvuk: Zdeněk John, Radek Šebele
rekvizity: Jan Janák, Marian Fiedler
masky: Zuzana Báťková, Radka Kadlecová
garderoba: Ladislava Koukalová
stavby: Tomáš Madar, Marian Fiedler,
Tomáš Olejník, Daniel Pešl, Tomáš Otta

 

Po šestadvaceti letech se vracíme k textu Lea Birinského Tanec bláznů. Víme dnes o něm a faktech s ním spojených mnohem víc, než jsme věděli v roce 1991. Stále si na něm ceníme jeho brilantní komediálnost. Zároveň si více a tíživěji uvědomujeme drtivě iracionální psychiku nemalé části lidstva s nímž sdílíme moderní současnost. Leo Birinski ji i revoluční paradoxy s ní spojené postihl roku 1912 takřka bezezbytku. Jeho hra jako by byla dokumentem budoucnosti.


Ladislav Smoček o Tanci bláznů 
 
Když jsme v roce 1991 uvedli v Činoherním klubu Mumraj, nevěděli jsme, že hru nenapsal Lev Birinskij, ale Leo Birinski - a nevěděli jsme, že ji nenapsal rusky, jak se uvádělo, ale německy. A nenazval ji Mumraj, nýbrž „Narrentanz“, tedy „Tanec bláznů“. Je nutno zdůraznit, že čtyřiadvacetiletý autor Birinski tzv. první ruskou revoluci 1905-07 údajně zažil. Narodil se v tehdejším Rusku a jeho prožitek revoluce je tedy autentický, i když později žil ve Vídni a nakonec v Americe. Jak sdělují prameny, čeští divadelníci název i jméno autora upravili a zamlčeli, že hra byla napsána německy. Naopak v údajích sdělili, že byla napsána rusky, zřejmě ze sympatií k Rusku, zemi budoucnosti, jak věřili, a ochránkyni všech Slovanů. Zatímco němčinu pociťovali ještě v roce 1910 jako jazyk češtinu potlačující.
   Některé varující jevy ve hře, která ironicky vystihuje jistou iracionální mentalitu, zejména revolucionářů, jakož i materiální neetičnost velké části společnosti, naše tehdejší kulturní veřejnost příliš nevnímala a na Birinského hře oceňovala především její komediálnost. Navíc, ruský mocenský vliv se nás nikdy v dějinách vůbec nedotkl, prakticky až do roku 1938 ne. 
  Na hře je přitom obdivuhodný především pronikavý postřeh autora, který už v roce 1910 si byl jasně a jasnozřivě vědom, že v ruské revoluci prakticky šlo o myšlenkový paskvil, zmatek myslí, nejasnost, hlubokou myšlenkovou plytkost revolucionářů. O to silnější ale byly jejich emoce, prožívání revolučních idejí, prožívání vize spravedlivé budoucnosti. Idejí ničím nepodložených, naprosto nesmyslných, nepřirozených, psychologicky negramotných a, jak historie později prokázala, doopravdy svobodně neproveditelných. Neproveditelných dokonce ani pod namířenými bodáky a uprostřed téměř dokonalého systému vražedného strachu.
   Leo Birinski ve své hře, kterou napsal na počátku minulého století, s nadhledem humoru viděl na celý ten psychologicky nepřirozený nesmysl, zabedněnost polovzdělaných lidí. Hra odráží spektrum tamější lidské psychiky, křečovitou touhu po nápravě všeho zla. To zplodilo na jedné straně ještě silnější iracionalitu a na straně druhé ten nejcyničtější pragmatismus materiální chamtivosti. Tehdy revoluce zahynula na úbytě. Další, ta říjnová, stvořila gigantickou imperiální sílu, ale ne novou šťastnou společnost, ani nového člověka. To prostě tak zvaně nedopadlo, asi zákonitě, ani tentokrát. Ale to neznamená, že lidé zmoudřeli a že se trvale poučili. Je velká otázka, zda Tanec bláznů skončil. Mám obavy.
leden 2017
 


© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1