Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1

Vladimíre, kdy jsi vstoupil poprvé na jeviště Činoherního klubu?
Každý ročník na DAMU chce mít svoje generační divadlo. Petr Palouš a Ivan Pokorný si ho vydupali ze země a založili Divadlo ve stanu (Dílna 24). Od jara do podzimu jsme hráli pod stanem a v zimě bylo třeba někde přezimovat. Hráli jsme mimo jiné v Žižkovském divadle, ale třeba i v Činoherním klubu, protože jsme stejně jako on byli součástí Státního divadelního studia. Hráli jsme tady tehdy Tarelkinovu smrt v režii Iva Krobota. To jsem hrál na tomhle jevišti poprvé.
Vlastně už ve škole jsem hodně pracoval s Jaroslavem Vostrým (za normalizace už nemohl být šéfem ČK a na škole to měl všelijaký a tak s námi rád pracoval). V Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem byl jednu sezonu, jsem se potkal s Leošem Suchařípou, s Lenkou Skopalovou, Petrem Čepkem i s Jaroslavem Vostrým. Takže ta koketerie s Činoherákem probíhala dlouho a dlouho jsem kroužil kolem.
Když Divadlo ve stanu zlikvidovali, odešel jsem do Ypsilonky, a po osmi letech se nám s Ivem Krobotem podařilo v Činoherním klubu udělat Ivanova (1988).

Jak jsi se seznamoval s herci v Činoherním klubu?
Postupně jsem se seznamoval se všemi. Chodil jsem do příjemného hereckého klubu v Činoheráku i po svých představeních v Ypsilonce. I těch pět let, co jsem tady potom hrál, to fungovalo. A zvlášť s „Koďourem“ to bylo bezvadný, páč on si mě oblíbil a vždycky se mě držel a říkal, že jsem jeho bodyguard. – Takový milý kraviny. – Měl jsem ho hodně rád. Byl jednou z posledních originálních figur, které vymírají a už se nerodí.

Pracoval jsi s mnoha režiséry. Cítíš mezi nimi rozdíly?
Před lety jsem to možná rozlišoval, ale už si nepamatuju jak. Dneska – po dvanácti letech, co jsem nebyl u divadla – nemám problém s nikým a s ničím. Prostě vím, že jsem tady od toho, abych hrál. A pokud si s režisérem rozumíme, neměl by nastat žádný problém.

Jaký byl návrat do Činoherního klubu?
Návrat byl bezvadný. Mám pocit, že s Ondřejem Sokolem jsme si rozuměli na mrknutí oka. A to je známá věc, že divadlo můžou dělat jen lidi předem domluvený. Před lety jsem měl tu kliku, že jsem na divadle i ve filmu zažil i ty starý bardy, počínaje Rudolfem Hrušínským. Tak vím, že se musím naučit text a pak se teprve dá něco dělat. Člověk do toho musí jít naplno a zkoušet. Pak může strhnout i ostatní. Spencer Tracy říkal: „Člověk musí přijít včas, umět text a nevrážet do nábytku.“

Změnili se herci od doby, kdy jsi patřil k mladé herecké generaci?
Myslím, že vůbec ne. Jaroslav Plesl, Matěj Dadák, Marek Taclík se chovali bezvadně. Berou mě stejně, jako jsme my brali kluky, co byli starší. A i v seriálu, který točím, jsou mladý lidi a dobře spolu vycházíme. To funguje...
Vladimír Kratina v Činoherním čtení na říjen 2007
Vladimír Kratina
vladimir.kratina@cinoherniklub.cz

Role v ČK:
Tanec bláznů:
Lenskij
Kati:
Arthur
Bůh masakru :
Alain Reille

Vladimír Kratina
* 25. února 1952 v Praze

Dětství strávil na Křivoklátsku, rodina se později přestěhovala do Ostravy. Tam studoval na gymnáziu, zároveň hrál na bicí a kytaru ve studentské beatové kapele, pro kterou také komponoval. Po maturitě nastoupil na DAMU (absolvoval 1975). První divadelní angažmá strávil v Divadle Vítězného února v Hradci Králové (1975-77), další osud spojil s menšími divadelními scénami jako Činoherní studio v Ústí nad Labem (1977-78), zájezdové divadlo Dílna 24 (1978-79), Studio Ypsilon (1980-88). Pohostinsky hrál také v Národním divadle (Idiot). V Činoherním klubu byl v angažmá v letech 1988 – 1993. Po odchodu z Činoherního klubu se věnoval podnikání v umělecké oblasti, opět se vrátil v roce 2003 v inscenaci Fjodor Sologub Ďáblova houpačka.
Za roli Michaela Jamese Flahertyho v Syngově Hrdinovi západu byl nominován na Cenu Thálie za rok 2007.



V Činoherním klubu hrál v inscenacích:
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Ivo Krobot, 1988 / Nikolaj Ivanov)
Thomas Middleton, William Rowley: Pitvora (režie Vladimír Kelbl, 1989 / Alsemero), Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (režie Ivo Krobot, 1989 / Člen stolní společnosti, Cyril Valden, Zdeněk, Germánský bůh atd.)
Sam Shepard: Pravý západ (režie Jan Nebeský, 1990 / Saul Kimmer)
Arthur Schnitzler: Utrpení mladého Medarda (režie Ivo Krobot, 1991 / Generál Rapp)
Lev Birinskij: Mumraj (režie Ladislav Smoček, 1991 / Lenskij)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Avinovickij)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Martin Čičvák, 2007 / Lebeděv)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Xavier Cassidy)
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (režie Martin Čičvák, 2012 / Tom)

Vladimíre, kdy jsi vstoupil poprvé na jeviště Činoherního klubu?
Každý ročník na DAMU chce mít svoje generační divadlo. Petr Palouš a Ivan Pokorný si ho vydupali ze země a založili Divadlo ve stanu (Dílna 24). Od jara do podzimu jsme hráli pod stanem a v zimě bylo třeba někde přezimovat. Hráli jsme mimo jiné v Žižkovském divadle, ale třeba i v Činoherním klubu, protože jsme stejně jako on byli součástí Státního divadelního studia. Hráli jsme tady tehdy Tarelkinovu smrt v režii Iva Krobota. To jsem hrál na tomhle jevišti poprvé.
Vlastně už ve škole jsem hodně pracoval s Jaroslavem Vostrým (za normalizace už nemohl být šéfem ČK a na škole to měl všelijaký a tak s námi rád pracoval). V Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem byl jednu sezonu, jsem se potkal s Leošem Suchařípou, s Lenkou Skopalovou, Petrem Čepkem i s Jaroslavem Vostrým. Takže ta koketerie s Činoherákem probíhala dlouho a dlouho jsem kroužil kolem.
Když Divadlo ve stanu zlikvidovali, odešel jsem do Ypsilonky, a po osmi letech se nám s Ivem Krobotem podařilo v Činoherním klubu udělat Ivanova (1988).

Jak jsi se seznamoval s herci v Činoherním klubu?
Postupně jsem se seznamoval se všemi. Chodil jsem do příjemného hereckého klubu v Činoheráku i po svých představeních v Ypsilonce. I těch pět let, co jsem tady potom hrál, to fungovalo. A zvlášť s „Koďourem“ to bylo bezvadný, páč on si mě oblíbil a vždycky se mě držel a říkal, že jsem jeho bodyguard. – Takový milý kraviny. – Měl jsem ho hodně rád. Byl jednou z posledních originálních figur, které vymírají a už se nerodí.

Pracoval jsi s mnoha režiséry. Cítíš mezi nimi rozdíly?
Před lety jsem to možná rozlišoval, ale už si nepamatuju jak. Dneska – po dvanácti letech, co jsem nebyl u divadla – nemám problém s nikým a s ničím. Prostě vím, že jsem tady od toho, abych hrál. A pokud si s režisérem rozumíme, neměl by nastat žádný problém.

Jaký byl návrat do Činoherního klubu?
Návrat byl bezvadný. Mám pocit, že s Ondřejem Sokolem jsme si rozuměli na mrknutí oka. A to je známá věc, že divadlo můžou dělat jen lidi předem domluvený. Před lety jsem měl tu kliku, že jsem na divadle i ve filmu zažil i ty starý bardy, počínaje Rudolfem Hrušínským. Tak vím, že se musím naučit text a pak se teprve dá něco dělat. Člověk do toho musí jít naplno a zkoušet. Pak může strhnout i ostatní. Spencer Tracy říkal: „Člověk musí přijít včas, umět text a nevrážet do nábytku.“

Změnili se herci od doby, kdy jsi patřil k mladé herecké generaci?
Myslím, že vůbec ne. Jaroslav Plesl, Matěj Dadák, Marek Taclík se chovali bezvadně. Berou mě stejně, jako jsme my brali kluky, co byli starší. A i v seriálu, který točím, jsou mladý lidi a dobře spolu vycházíme. To funguje...
Vladimír Kratina v Činoherním čtení na říjen 2007

© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1