Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
Veronika Žilková
* 16. října 1961 v Praze

Studovala herectví na DAMU a absolvovala v roce 1985. V letech 1986 – 1992 byla v angažmá v Městských divadlech pražských. S ohlasem hostovala v roli Ellidy Wangelové v inscenaci Ivo Krobota Henrik Ibsen: Paní z moře v Městském divadle Mladá Boleslav (1995).
V Činoherním klubu poprvé hrála už v 80. letech v inscenaci hry Istvána Örkényho Rodina Tótů. Členkou Činoherního klubu je od roku 1995 do dnešních dnů. V roce 2009 přijala také angažmá v Divadle na Vinohradech.
Je držitelkou Českého lva za roli Marjánky ve filmu Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo z roku 1996. Za roli Boženy Horákové ve filmu Otesánek režiséra Jana Švankmajera byla na tuto cenu nominovaná v roce 2001.

V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
István Örkény: Rodina Tótů (režie Ivo Krobot / Ágika – v alternaci s Libuší Šafránkovou)
Woody Allen: Sex noci svatojánské (režie Ivo Krobot, 1993 / Ariel)
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba (režie Jiří Menzel, 1994 / Hraběnka)
Tracy Letts: Zabiják Joe (režie Michal Lang, 1996 / Sharla Smithová, servírka v baru „Cosmic Love“)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček / Růžena – v alternaci s Ivanou Chýlkovou)
Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999 / Rosina)
Václav Štech: Deskový statek (režie Ladislav Smoček, 2001 / Julie)
Zoltán Egressy: Portugálie (režie Ivo Krobot, 2001 / Žena)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Hester Swanová)

MÁM TU SVÉ SCHODY
Jak jsem se dostala do Činoherního klubu?
Pádem. Pádem většinou kariéra hereček končí, ta má pádem začala. Ten nechtěný pád jsem zrealizovala už v roce 1982: spadla jsem po schodech DAMU rovnou k nohám nynějšího ředitele ČK Vladimíra Procházky. On byl tehdy ještě mladý dramaturg a já mladá studentka. Vladimíra Procházku doprovázel Ivo Krobot, tehdy mladý, dnes starší režisér. Do budovy DAMU vstoupili právě v okamžiku, kdy jsem se chystala ke svému skoku. Hledali zrovna záskok za Libušku Šafránkovou do Örkényovy hry Rodina Tótů. Zaskočeni zřejmě našli, co hledali, a já dostala za svůj skok záskok. Tím pádem jsem tím pádem poprvé poznala schodiště i jeviště ČK.
Po absolvování DAMU jsem promarnila několik let pády po schodištích jiných divadel, než jsem se znovu vrátila sem. V žádném jiném divadle jsem nezažila takovou „vzájemnou blízkost“. Kolegové i diváci jsou tady v tak těsném kontaktu, že lehce odhadnete, na co myslí, co si o vás myslí, i co kdo večeřel. I když někdy je lepší to nevědět. Ale ta blízkost z očí do očí z vás všech činí spoluhráče. (ČK rozbil teorii ruského divadelníka K. S. Stanislavského o nutnosti existence čtvrté stěny, která má oddělit herce od diváků. V některých divadlech tato stěna stojí, ale v ČK byla zbourána. Stejně by se sem nevešla.)
Z diváků nemám trému, těším se na ně. Tak jako oni při představení pozorují mě, chodím já před začátkem tajně okukovat je. Jsem zvědavá, jak se tváří, jak vypadají, co mají na sobě, jestli někdo nespadl ze schodů. Prostě mě zajímá, kdo dnes přišel, s kým si zahraju „hádavý pasiáns“. Ale stejně ho nemůžu hrát: jednak si málokdo bere do divadla karty a pak, diváci jsou opravdu tak blízko, že by mi viděli do karet. Jenže to je na tomhle malém jevišti vlastně příjemné.
A taky je v ČK příjemné to, že když třeba spadnete ze schodů, většinou vás nenechají dlouho ležet. V ČK totiž fungují neobyčejné vztahy i uvnitř. Provoz divadla je řízen z malé kanceláře, která je zároveň kuřárnou i veřejnou telefonní stanicí. Tady se všichni mačkají, pokuřují, vzrušeně hovoří, takže každý ví o každém úplně všechno. A kdo už se nevejde dovnitř, tomu stejně nic neunikne, protože kolem téhle kanceláře, která má pořád otevřené dveře, vede jediná cesta na jeviště a zpět. Po schodech...
Možná tyto informace nejsou těmi zásadními do „čtení o divadle“, ale právě tímto akrobatickým vedením celého divadla je Činoherák výjimečný a jedinečný.
Líbí se mi tady. Tím pádem jsem tady teď doma. Mám tu své schody. Je tady všechno tak blízko, že spolu musíme buď vycházet, anebo se zabít.
Veronika Žilková v Činoherním čtení na duben 2001
Veronika Žilková
veronika.zilkova@cinoherniklub.cz

Role v ČK:
Urna na prázdném jevišti:
Žíla

A taky je v Čk příjemné to, že když třeba spadnete ze schodů, většinou vás nenechají dlouho ležet. V Čk totiž fungují neobyčejné vztahy i uvnitř. Provoz divadla je řízen z malé kanceláře, která je zároveň kuřárnou i veřejnou telefonní stanicí. Tady se všichni mačkají, pokuřují, vzrušeně hovoří, takže každý ví o každém úplně všechno. A kdo už se nevejde dovnitř, tomu stejně nic neunikne, protože kolem téhle kanceláře, která má pořád otevřené dveře, vede jediná cesta na jeviště a zpět. Po schodech...
Možná tyto informace nejsou těmi zásadními do „čtení o divadle', ale právě tímto akrobatickým vedením celého divadla je Činoherák výjimečný a jedinečný.
Líbí se mi tady. Tím pádem jsem tady teď doma. Mám tu své schody. Je tady všechno tak blízko, že spolu musíme buď vycházet, anebo se zabít.
Veronika Žilková
 
Veronika Žilková
* 16. října 1961 v Praze

Studovala herectví na DAMU a absolvovala v roce 1985. V letech 1986 – 1992 byla v angažmá v Městských divadlech pražských. S ohlasem hostovala v roli Ellidy Wangelové v inscenaci Ivo Krobota Henrik Ibsen: Paní z moře v Městském divadle Mladá Boleslav (1995).
V Činoherním klubu poprvé hrála už v 80. letech v inscenaci hry Istvána Örkényho Rodina Tótů. Členkou Činoherního klubu je od roku 1995 do dnešních dnů. V roce 2009 přijala také angažmá v Divadle na Vinohradech.
Je držitelkou Českého lva za roli Marjánky ve filmu Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo z roku 1996. Za roli Boženy Horákové ve filmu Otesánek režiséra Jana Švankmajera byla na tuto cenu nominovaná v roce 2001.

V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
István Örkény: Rodina Tótů (režie Ivo Krobot / Ágika – v alternaci s Libuší Šafránkovou)
Woody Allen: Sex noci svatojánské (režie Ivo Krobot, 1993 / Ariel)
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba (režie Jiří Menzel, 1994 / Hraběnka)
Tracy Letts: Zabiják Joe (režie Michal Lang, 1996 / Sharla Smithová, servírka v baru „Cosmic Love“)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček / Růžena – v alternaci s Ivanou Chýlkovou)
Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999 / Rosina)
Václav Štech: Deskový statek (režie Ladislav Smoček, 2001 / Julie)
Zoltán Egressy: Portugálie (režie Ivo Krobot, 2001 / Žena)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Hester Swanová)

MÁM TU SVÉ SCHODY
Jak jsem se dostala do Činoherního klubu?
Pádem. Pádem většinou kariéra hereček končí, ta má pádem začala. Ten nechtěný pád jsem zrealizovala už v roce 1982: spadla jsem po schodech DAMU rovnou k nohám nynějšího ředitele ČK Vladimíra Procházky. On byl tehdy ještě mladý dramaturg a já mladá studentka. Vladimíra Procházku doprovázel Ivo Krobot, tehdy mladý, dnes starší režisér. Do budovy DAMU vstoupili právě v okamžiku, kdy jsem se chystala ke svému skoku. Hledali zrovna záskok za Libušku Šafránkovou do Örkényovy hry Rodina Tótů. Zaskočeni zřejmě našli, co hledali, a já dostala za svůj skok záskok. Tím pádem jsem tím pádem poprvé poznala schodiště i jeviště ČK.
Po absolvování DAMU jsem promarnila několik let pády po schodištích jiných divadel, než jsem se znovu vrátila sem. V žádném jiném divadle jsem nezažila takovou „vzájemnou blízkost“. Kolegové i diváci jsou tady v tak těsném kontaktu, že lehce odhadnete, na co myslí, co si o vás myslí, i co kdo večeřel. I když někdy je lepší to nevědět. Ale ta blízkost z očí do očí z vás všech činí spoluhráče. (ČK rozbil teorii ruského divadelníka K. S. Stanislavského o nutnosti existence čtvrté stěny, která má oddělit herce od diváků. V některých divadlech tato stěna stojí, ale v ČK byla zbourána. Stejně by se sem nevešla.)
Z diváků nemám trému, těším se na ně. Tak jako oni při představení pozorují mě, chodím já před začátkem tajně okukovat je. Jsem zvědavá, jak se tváří, jak vypadají, co mají na sobě, jestli někdo nespadl ze schodů. Prostě mě zajímá, kdo dnes přišel, s kým si zahraju „hádavý pasiáns“. Ale stejně ho nemůžu hrát: jednak si málokdo bere do divadla karty a pak, diváci jsou opravdu tak blízko, že by mi viděli do karet. Jenže to je na tomhle malém jevišti vlastně příjemné.
A taky je v ČK příjemné to, že když třeba spadnete ze schodů, většinou vás nenechají dlouho ležet. V ČK totiž fungují neobyčejné vztahy i uvnitř. Provoz divadla je řízen z malé kanceláře, která je zároveň kuřárnou i veřejnou telefonní stanicí. Tady se všichni mačkají, pokuřují, vzrušeně hovoří, takže každý ví o každém úplně všechno. A kdo už se nevejde dovnitř, tomu stejně nic neunikne, protože kolem téhle kanceláře, která má pořád otevřené dveře, vede jediná cesta na jeviště a zpět. Po schodech...
Možná tyto informace nejsou těmi zásadními do „čtení o divadle“, ale právě tímto akrobatickým vedením celého divadla je Činoherák výjimečný a jedinečný.
Líbí se mi tady. Tím pádem jsem tady teď doma. Mám tu své schody. Je tady všechno tak blízko, že spolu musíme buď vycházet, anebo se zabít.
Veronika Žilková v Činoherním čtení na duben 2001

© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1