Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
Stanislav Zindulka
* 5. května 1932 v Jilemnici

Po studiích na DAMU v ročníku Vlasty Fabianové (absolvoval 1955) byl členem KOD Hradec Králové, v sezóně 1959/1960 hrál ve Státním divadle v Brně, 1960 – 1967 byl členem DVÚ v Hradci Králové. V letech 1967 – 1989 byl hercem Divadla Bratří Mrštíků v Brně, kde do roku 1975 působil také jako pedagog herectví na Konzervatoři. V roce 1989 nastoupil do Městských divadel pražských a v roce 1994 se stal členem uměleckého souboru Činoherního klubu.
Za postavu Zacha ve hře Felixe Mitterera Moje strašidlo (režie Martin Čičvák) byl jmenován do širších nominací na Cenu Thálie 2010. K oceněním Stanislava Zindulky patří i Český lev za herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Babí léto (režie Vladimír Michálek, 2001).
V roce 2013 mu Mostecký festival mladých divadel pro mladé diváky udělil CENU FOREVER YOUNG.
Stanislav Zindulka vydal v nakladatelství XYZ knihu pamětí Moje cesta vlakem dětství a naděje (2011).



V Činoherním klubu hrál v inscenacích:
Frank Wedekind: Lulu (režie Vladimír Strnisko, 1994 / Dr. Goll, Mr. Hopkins)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Václav Zelenka, statkář)
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (režie Vladimír Strnisko, 1995 / Žvanikin, bývalý námořní poručík)
Ladislav Smoček: Kosmické jaro (režie Ladislav Smoček, 1995 / Pan Mareš)
William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (režie Michal Lang, 1997 / Baptista Minola, pán z Padovy)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997 / Kaštyl)
Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999 / Fulgenzio)
Georg Büchner: Vojcek (režie Martin Čičvák, 2000 / Doktor)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot, 2000 / Ilja Ďjadin)
Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Proces (režie Martin Čičvák, 2001 / Muromskij)
Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane (režie Ladislav Smoček, 2001 / Kemp - alternaci s Jiřím Zahajským)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Tiškov)
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006 / Dědeček – v alternaci s Jiřím Zahajským, Boříkem Procházkou a Vlastimilem Čaňkem)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Otec Willow)



Milý pane Zindulko, od dubna hrajete ve hře Moje strašidlo. Napsal ji rakouský dramatik Felix Mitterer asi před deseti lety jen pro dva herce. Za zvláštních okolností se v ní navzájem zpovídají manželé, kteří spolu prožili šedesát let. Jejich soužití poznamenaly sobecké zájmy a zasahovaly do něj nešetrné evropské dějiny 20. století. Čím na vás Mittererova hra zapůsobila, když jste si ji poprvé přečetl?
Zapůsobila na mne tak silně, jako když dostanu ránu kladivem. První dojem byl doslova otřesný, nedovedl jsem si vůbec představit, že bych to mohl hrát… a jak? Vyděsila mě jistou syrovostí až surovostí téměř k depresi. Skoro jsem se té hry bál. Ale pak jsem ji trpělivě začal pročítat znovu a znovu a postupně se tam vloudilo trochu světla, světla přibývalo a pak se to všechno objevilo jakoby v zrcadle, které je možno člověku nastavit: jaká je to hrůza žít promarněné životy, kolik může být v člověku skryto zloby, jak moc umí ubližovat, kolik křivd může napáchat a jak těžké je dojít odpuštění.

Jsou v té hře konkrétní momenty, které se do hloubky dotkly vaší duše a třeba i probudily některé vzpomínky? Napadá mě, že vás s postavami spojuje i horská krajina, místo vašeho dětství.
To víte, že jo, třeba ta hrůza protrpěného, krutého a ukradeného dětství, z něhož tak často ta zloba později vyrůstá, a my se pak marně ptáme po příčině. A vzpomínky? Třeba kolik surovosti se objevilo v našich „spoluobčanech“ po konci války ve vztahu k řadovým Němcům a jak těžká byla cesta k odpuštění. Nebo kolik hrůz dokáže způsobit alkohol a vůbec závislost. A pokud jde o tu krajinu, moje krajina je líbezná a laskavá, krajina ve hře je ponurá, baladická a plná viny.

Mittererova hra vám přinesla možnost setkat se na divadle s Blankou Bohdanovou. Přesto, že jste věkem spřízněni, neměli jste dosud příležitost spolu hrát. Teď jen na vašich dvojích bedrech leží celovečerní představení. Jaké to je pro vás setkání a jakou vám je paní Bohdanová hereckou partnerkou?
To je ten největší dar, který mi toto představení přineslo. Jsou to takové mé tajné splněné touhy setkat se jako partner v práci s někým, koho už léta ctíte a obdivujete jako divák. To se mi povedlo před lety v Brně s Vlastou Fialovou, a pak v Praze v Řidiči slečny Daisy s Alenou Vránovou. A teď s Blankou Bohdanovou, jejímž „ctitelem“ jsem se stal už před padesáti pěti lety. Tehdy jsem nastoupil do prvního angažmá v Hradci Králové a v sousedním Východočeském divadle v Pardubicích herecky kralovala začínající hvězda Blanka Bohdanová. Její Manon přitahovala jako magnet nejen diváky, ale i divadelníky z celé republiky. Přes padesát let jsem ji sledoval jen jako zamilovaný divák a teď mě potkalo takové štěstí, že jsem se stal jejím hereckým partnerem. A v takových rolích! Jaká je to nádherná spolupráce. Mohu se na ni ve všem plně spolehnout a přináší mi impulzy, které moji postavu vyloženě obohacují.

Jak jste si společně rozuměli s režisérem inscenace Martinem Čičvákem, divadelníkem o víc než dvě generace mladším?
Martin Čičvák je režisér bohaté invence a veliké fantazie. Jeho optika je pochopitelně poněkud odlišná, což je samozřejmě dáno generačním viděním světa a mírou zkušeností. Ne vždy jsme měli na určité věci stejný názor, vedli jsme i vášnivé spory, ale to svým způsobem tvůrčí práci jen obohacovalo. Za mnoho mu vděčíme, nejen za jeho toleranci.

Když se člověk ohlédne za vaší hereckou dráhou, nemůže přehlédnout řadu postav z české dramatické klasiky: v královehradeckém divadle jste hrál Soběbora v Klicperově Hadriánovi z Římsů, Tylova Vocilku, Šrámkova Skalníka, v Brně pak také Kohoutova Augusta (za něj jste dostal Cenu Československého literárního fondu) a v Liberci nedávno Lízala v Maryše a vodníka Ivana v Lucerně. V Činoherním klubu jste spojen s postavou statkáře Václava Zelenky ve Štolbově Vodním družstvu. Co všechno vám za necelých šestnáct let, co je hra na repertoáru, odkryl z české povahy tento skromný hrdina občanského veřejného života?
Odkryl mi hlavně to, že všechno už tady bylo, že chyby a nešvary, nad nimiž se dnes pozastavujeme, jsou vlastně zděděné, že „peníze jsou pány světa, dukát to je pravý rek, a co někdy stotka umí, to by člověk sotva řek“ (J. K. Tyl), a že za dobrotu na žebrotu. A že lidstvo je nepoučitelné, ale že humor je koření života, a že jsme vždycky dovedli leccos odbývat vtipem. A že jsme mívali dobré a vtipné autory.

V jednom z vašich rozhovorů se vyznáváte ze sympatie k smutným klaunům, k hořkosměšným malým hrdinům. Řadu takových postav jste hrál na divadle, ve filmu a televizi. Které z nich vám jsou blízké a mohl jste si do nich promítnout své představy o životě?
Tak třeba jedna za všechny: hlavní „hrdina“ Kachyňova seriálu Vlak dětství a naděje Josef Pumplně neboli Srágorka. Ani v divadle jich za ta léta opravdu nebylo málo!

Společně s Josefem Somrem a Ladislavem Mrkvičkou jste v loňském roce načetli na CD Čapkovy Povídky z jedné a z druhé kapsy. Před lety jste v Divadle bratří Mrštíků v Brně hrál tuláka ve hře Ze života hmyzu a Bondyho ve Válce s mloky. Co vás na příbězích a postavách Karla Čapka přitahuje?
Genialita autora, jeho poetika, jeho čeština, jeho fantazie, člověčina a myšlenková hloubka. Miluji Čapka!

Napsal jste o sobě v hradeckých novinách, že jedním z okamžiků, který vás popostrčil k herecké práci, byl večer v Tylově divadle, kde jste viděl hrát Ladislava Peška v Molièrových Scapinových šibalstvích. Čím Vás tehdy pan Pešek okouzlil?
Víte, to bylo první představení v takovém divadle v Praze, které jsem viděl. Národní divadlo, Staváček! Připadal jsem si tenkrát, že jsem dostal vstupenku do ráje, byl jsem doslova okouzlen. A nejen Ladislavem Peškem, ale i Bohušem Záhorským, Stanislavem Neumannem, Jaroslavem Vojtou i ostatními. Byl to strhující herecký koncert velikých osobností českého divadla. Měl jsem pocit, že jsem přítomen zázraku. Bylo mi necelých osmnáct let.

Ráda bych se vás zeptala ještě na jedno herecké setkání: studoval jste na AMU v první polovině 50. let. Mohl jste později při své pedagogické práci na brněnské Konzervatoři využít něco ze zkušeností, které jste získal u své profesorky – paní Vlasty Fabianové?
Na Vlastu Fabianovou, na tuto nádhernou ženu a herečku nemohu zapomenout, na její divadelní vášeň, které se promítala v pedagogickém přístupu. Byla strhujícím příkladem veliké a pokorné lásky k divadlu. A uměla to předat. Když jsem na Konzervatoři vyučoval já, měl jsem ten nádherný vzor stále před očima.
Stanislav Zindulka v Činoherním čtení na červen 2010



K DIVADLU JSEM SE DOSTAL PO ČICHU
Do angažmá v Činoherním klubu jsem nastoupil ve věku, kdy jiní už dávno mají podepsanou přihlášku do Spolku přátel žehu. Činil jsem tak v pevném přesvědčení, že nikdy není pozdě a vždycky lépe pozdě než nikdy. Ale hlavně, abych v praxi činorodě demonstroval své životní krédo, že „je lepší se utahat než zrezivět“. A jak se ukázalo, i v tomhle punktu jsem se trefil, protože zrezivět mě tady opravdu nenechali. Zatím. Pravda pravdoucí je ovšem taková, že jsem po tomhle divadle Ve Smečkách už léta šilhal. Vlastně od chvíle, kdy jsem tu viděl první a potom další a další spektákly a kolegy, kteří v tom bohatém a neotřelém dramaturgicko-režisérském jídelníčku připravili divákům vždycky takové herecké pochutnání, které se ještě dlouho a dlouho potom rozplývá na jazyku. A řekněte mi, kdo by nechtěl, patří-li k této komediantské profesi, zúčastnit se toho hereckého gurmánství spolu s nimi...? A vidíte, mně se to po mnoha a mnoha letech podařilo. Jenomže mezitím jsem prožil skoro celý herecký život. Jak jsem se vlastně dostal k divadlu? Je to zvláštní, ale po čichu.
Ve staré šatně jilemnického ochotnického spolku, kam mě táta s sebou brával, tak neodolatelně voněly tělky. Chodíval jsem tam často – táta i máma pilně ochotničili. Já jsem začal už v pěti letech. Věřte, nevěřte, ale už v té chvíli bylo rozhodnuto. Definitivně. Vydal jsem se prostě za tou vůní, za pachem divadla. Jak se později při tom mém divadelním harcování ukázalo, mělo to po mnoha stránkách něco do sebe, fungovalo to jako spolehlivý divadelní kompas: má rozhodnutí se řídila podle toho, co a jak mi vonělo nebo nevonělo, prostě „po čichu“. Po čichu jsem se vlastně dostal i sem, do Činoherního klubu. Jenomže to nějakou tu dobu trvalo. Od chvíle, kdy jsem opustil škamna pražské divadelní fakulty, uplynulo rovných devětatřicet let.
A z toho celých čtyřiatřicet jsem hrál v mimopražských divadlech, jak se to říkalo tenkrát, byl jsem venkovský herec. Ale vůbec mi to nevadilo a jsem na to svým způsobem pyšný. První město, které mi po ukončení studia otevřelo svou divadelní náruč, byl Hradec Králové. Viděl jsem tam pár představení a čich mi napověděl: jdi tam! A nemusel jsem litovat. Prožil jsem tu dvanáct nádherných sezón s řetězem záviděníhodných rolí. Potom jsem společně s uměleckým ředitelem Milanem Páskem odešel do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Tady mi, hlavně v začátcích, divadlo vonělo přímo omamně, ale voněly mi i vinice a celá Morava. Prožil jsem tu plných a umělecky naplněných dva a dvacet sezón. Ale na Prahu jsem nezapomínal, po té se mi stýskat nepřestalo, každý se přece rád vrací tam, kde prožil svá nejkrásnější, voňavá studentská léta. Ale nejen to, lákalo mě pražské divadlo. Však jsem často jezdíval po celých těch čtyřiatřicet let do Prahy na představení. Začalo mě pálit dobré bydlo a magnet Prahy začínal mít čím dál větší sílu. A tak jsem zvedl kotvy. Odcházel jsem do Prahy v období, kdy jiní už odcházejí na odpočinek. Měl jsem kam. Nastoupil jsem angažmá v Městských divadlech pražských a hezky si tu zahrál. Ale pak přišla po reorganizaci jakási unáhlená změna šéfa v Komedii a většina souboru na protest odchází. Já mezi nimi. O další možnosti nebyla nouze. A ozval se i Činoherní klub. A já jsem se rozhodl okamžitě – po čichu: ANO!
A tak jsem tady. Ještě pořád. A rád! Není to už ten Činoherák, za kterým jsem kdysi jezdíval, je poněkud jiný, jako je koneckonců za ta uplynulá desetiletí jiné všechno kolem nás. Celé divadlo i já! Někteří tu chybějí, ale mnohé matadory jsem tu ještě našel – v čele s režisérem Ladislavem Smočkem. Pořád to tu voní divadlem a dokonce to v té staré známé kuchyni začíná mít i novou, svěží chuť. Poznám to „po čichu“. Asi proto, že přicházejí noví a mladí „kuchaříci“ z jiných divadel. Ansámbl se okysličuje. A to je prima. Když jsem tu nastoupil, neměl jsem to ani při svých bohatých zkušenostech nejjednodušší; najednou zcela jiná prkna, jiný prostor, jiný systém zkoušení, jiný kontakt, jiná poetika. Ale „šprajcovalo“ mě to, i když, hlavně v těch prvních zkouškách Štolbova Vodního družstva s režisérem L. Smočkem jsem se pořádně zapotil. Ale možná i proto, že kumštýřská poctivost a potivost jsou spojené nádoby. Teď už jsem tu sedmou sezónu, v ansámblu jsem bohatě nejstarší. Doyen souboru. Budu si muset kromě jiných umění připomenout i umění odejít. Těm novým, co přicházejí, to začíná v tom našem Činoheráčku slušet. A jsou i příjemně činorodí. A tak mě napadá, půjde-li to tak dál, že by vlastně Činoherák mohl nést i slušivý a hrdý podtitul „Činoroďák“. A třeba to tak bude. Poznám to „po čichu“. A držím palce!
Stanislav Zindulka v Činoherním čtení na květen 2001
Stanislav Zindulka
stanislav.zindulka@cinoherniklub.cz

Role v ČK:
Tanec bláznů:
Nikita
Ptákovina :
Starý učitel
Stanislav Zindulka
* 5. května 1932 v Jilemnici

Po studiích na DAMU v ročníku Vlasty Fabianové (absolvoval 1955) byl členem KOD Hradec Králové, v sezóně 1959/1960 hrál ve Státním divadle v Brně, 1960 – 1967 byl členem DVÚ v Hradci Králové. V letech 1967 – 1989 byl hercem Divadla Bratří Mrštíků v Brně, kde do roku 1975 působil také jako pedagog herectví na Konzervatoři. V roce 1989 nastoupil do Městských divadel pražských a v roce 1994 se stal členem uměleckého souboru Činoherního klubu.
Za postavu Zacha ve hře Felixe Mitterera Moje strašidlo (režie Martin Čičvák) byl jmenován do širších nominací na Cenu Thálie 2010. K oceněním Stanislava Zindulky patří i Český lev za herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Babí léto (režie Vladimír Michálek, 2001).
V roce 2013 mu Mostecký festival mladých divadel pro mladé diváky udělil CENU FOREVER YOUNG.
Stanislav Zindulka vydal v nakladatelství XYZ knihu pamětí Moje cesta vlakem dětství a naděje (2011).



V Činoherním klubu hrál v inscenacích:
Frank Wedekind: Lulu (režie Vladimír Strnisko, 1994 / Dr. Goll, Mr. Hopkins)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Václav Zelenka, statkář)
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (režie Vladimír Strnisko, 1995 / Žvanikin, bývalý námořní poručík)
Ladislav Smoček: Kosmické jaro (režie Ladislav Smoček, 1995 / Pan Mareš)
William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (režie Michal Lang, 1997 / Baptista Minola, pán z Padovy)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997 / Kaštyl)
Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999 / Fulgenzio)
Georg Büchner: Vojcek (režie Martin Čičvák, 2000 / Doktor)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot, 2000 / Ilja Ďjadin)
Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Proces (režie Martin Čičvák, 2001 / Muromskij)
Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane (režie Ladislav Smoček, 2001 / Kemp - alternaci s Jiřím Zahajským)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Tiškov)
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006 / Dědeček – v alternaci s Jiřím Zahajským, Boříkem Procházkou a Vlastimilem Čaňkem)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Otec Willow)



Milý pane Zindulko, od dubna hrajete ve hře Moje strašidlo. Napsal ji rakouský dramatik Felix Mitterer asi před deseti lety jen pro dva herce. Za zvláštních okolností se v ní navzájem zpovídají manželé, kteří spolu prožili šedesát let. Jejich soužití poznamenaly sobecké zájmy a zasahovaly do něj nešetrné evropské dějiny 20. století. Čím na vás Mittererova hra zapůsobila, když jste si ji poprvé přečetl?
Zapůsobila na mne tak silně, jako když dostanu ránu kladivem. První dojem byl doslova otřesný, nedovedl jsem si vůbec představit, že bych to mohl hrát… a jak? Vyděsila mě jistou syrovostí až surovostí téměř k depresi. Skoro jsem se té hry bál. Ale pak jsem ji trpělivě začal pročítat znovu a znovu a postupně se tam vloudilo trochu světla, světla přibývalo a pak se to všechno objevilo jakoby v zrcadle, které je možno člověku nastavit: jaká je to hrůza žít promarněné životy, kolik může být v člověku skryto zloby, jak moc umí ubližovat, kolik křivd může napáchat a jak těžké je dojít odpuštění.

Jsou v té hře konkrétní momenty, které se do hloubky dotkly vaší duše a třeba i probudily některé vzpomínky? Napadá mě, že vás s postavami spojuje i horská krajina, místo vašeho dětství.
To víte, že jo, třeba ta hrůza protrpěného, krutého a ukradeného dětství, z něhož tak často ta zloba později vyrůstá, a my se pak marně ptáme po příčině. A vzpomínky? Třeba kolik surovosti se objevilo v našich „spoluobčanech“ po konci války ve vztahu k řadovým Němcům a jak těžká byla cesta k odpuštění. Nebo kolik hrůz dokáže způsobit alkohol a vůbec závislost. A pokud jde o tu krajinu, moje krajina je líbezná a laskavá, krajina ve hře je ponurá, baladická a plná viny.

Mittererova hra vám přinesla možnost setkat se na divadle s Blankou Bohdanovou. Přesto, že jste věkem spřízněni, neměli jste dosud příležitost spolu hrát. Teď jen na vašich dvojích bedrech leží celovečerní představení. Jaké to je pro vás setkání a jakou vám je paní Bohdanová hereckou partnerkou?
To je ten největší dar, který mi toto představení přineslo. Jsou to takové mé tajné splněné touhy setkat se jako partner v práci s někým, koho už léta ctíte a obdivujete jako divák. To se mi povedlo před lety v Brně s Vlastou Fialovou, a pak v Praze v Řidiči slečny Daisy s Alenou Vránovou. A teď s Blankou Bohdanovou, jejímž „ctitelem“ jsem se stal už před padesáti pěti lety. Tehdy jsem nastoupil do prvního angažmá v Hradci Králové a v sousedním Východočeském divadle v Pardubicích herecky kralovala začínající hvězda Blanka Bohdanová. Její Manon přitahovala jako magnet nejen diváky, ale i divadelníky z celé republiky. Přes padesát let jsem ji sledoval jen jako zamilovaný divák a teď mě potkalo takové štěstí, že jsem se stal jejím hereckým partnerem. A v takových rolích! Jaká je to nádherná spolupráce. Mohu se na ni ve všem plně spolehnout a přináší mi impulzy, které moji postavu vyloženě obohacují.

Jak jste si společně rozuměli s režisérem inscenace Martinem Čičvákem, divadelníkem o víc než dvě generace mladším?
Martin Čičvák je režisér bohaté invence a veliké fantazie. Jeho optika je pochopitelně poněkud odlišná, což je samozřejmě dáno generačním viděním světa a mírou zkušeností. Ne vždy jsme měli na určité věci stejný názor, vedli jsme i vášnivé spory, ale to svým způsobem tvůrčí práci jen obohacovalo. Za mnoho mu vděčíme, nejen za jeho toleranci.

Když se člověk ohlédne za vaší hereckou dráhou, nemůže přehlédnout řadu postav z české dramatické klasiky: v královehradeckém divadle jste hrál Soběbora v Klicperově Hadriánovi z Římsů, Tylova Vocilku, Šrámkova Skalníka, v Brně pak také Kohoutova Augusta (za něj jste dostal Cenu Československého literárního fondu) a v Liberci nedávno Lízala v Maryše a vodníka Ivana v Lucerně. V Činoherním klubu jste spojen s postavou statkáře Václava Zelenky ve Štolbově Vodním družstvu. Co všechno vám za necelých šestnáct let, co je hra na repertoáru, odkryl z české povahy tento skromný hrdina občanského veřejného života?
Odkryl mi hlavně to, že všechno už tady bylo, že chyby a nešvary, nad nimiž se dnes pozastavujeme, jsou vlastně zděděné, že „peníze jsou pány světa, dukát to je pravý rek, a co někdy stotka umí, to by člověk sotva řek“ (J. K. Tyl), a že za dobrotu na žebrotu. A že lidstvo je nepoučitelné, ale že humor je koření života, a že jsme vždycky dovedli leccos odbývat vtipem. A že jsme mívali dobré a vtipné autory.

V jednom z vašich rozhovorů se vyznáváte ze sympatie k smutným klaunům, k hořkosměšným malým hrdinům. Řadu takových postav jste hrál na divadle, ve filmu a televizi. Které z nich vám jsou blízké a mohl jste si do nich promítnout své představy o životě?
Tak třeba jedna za všechny: hlavní „hrdina“ Kachyňova seriálu Vlak dětství a naděje Josef Pumplně neboli Srágorka. Ani v divadle jich za ta léta opravdu nebylo málo!

Společně s Josefem Somrem a Ladislavem Mrkvičkou jste v loňském roce načetli na CD Čapkovy Povídky z jedné a z druhé kapsy. Před lety jste v Divadle bratří Mrštíků v Brně hrál tuláka ve hře Ze života hmyzu a Bondyho ve Válce s mloky. Co vás na příbězích a postavách Karla Čapka přitahuje?
Genialita autora, jeho poetika, jeho čeština, jeho fantazie, člověčina a myšlenková hloubka. Miluji Čapka!

Napsal jste o sobě v hradeckých novinách, že jedním z okamžiků, který vás popostrčil k herecké práci, byl večer v Tylově divadle, kde jste viděl hrát Ladislava Peška v Molièrových Scapinových šibalstvích. Čím Vás tehdy pan Pešek okouzlil?
Víte, to bylo první představení v takovém divadle v Praze, které jsem viděl. Národní divadlo, Staváček! Připadal jsem si tenkrát, že jsem dostal vstupenku do ráje, byl jsem doslova okouzlen. A nejen Ladislavem Peškem, ale i Bohušem Záhorským, Stanislavem Neumannem, Jaroslavem Vojtou i ostatními. Byl to strhující herecký koncert velikých osobností českého divadla. Měl jsem pocit, že jsem přítomen zázraku. Bylo mi necelých osmnáct let.

Ráda bych se vás zeptala ještě na jedno herecké setkání: studoval jste na AMU v první polovině 50. let. Mohl jste později při své pedagogické práci na brněnské Konzervatoři využít něco ze zkušeností, které jste získal u své profesorky – paní Vlasty Fabianové?
Na Vlastu Fabianovou, na tuto nádhernou ženu a herečku nemohu zapomenout, na její divadelní vášeň, které se promítala v pedagogickém přístupu. Byla strhujícím příkladem veliké a pokorné lásky k divadlu. A uměla to předat. Když jsem na Konzervatoři vyučoval já, měl jsem ten nádherný vzor stále před očima.
Stanislav Zindulka v Činoherním čtení na červen 2010



K DIVADLU JSEM SE DOSTAL PO ČICHU
Do angažmá v Činoherním klubu jsem nastoupil ve věku, kdy jiní už dávno mají podepsanou přihlášku do Spolku přátel žehu. Činil jsem tak v pevném přesvědčení, že nikdy není pozdě a vždycky lépe pozdě než nikdy. Ale hlavně, abych v praxi činorodě demonstroval své životní krédo, že „je lepší se utahat než zrezivět“. A jak se ukázalo, i v tomhle punktu jsem se trefil, protože zrezivět mě tady opravdu nenechali. Zatím. Pravda pravdoucí je ovšem taková, že jsem po tomhle divadle Ve Smečkách už léta šilhal. Vlastně od chvíle, kdy jsem tu viděl první a potom další a další spektákly a kolegy, kteří v tom bohatém a neotřelém dramaturgicko-režisérském jídelníčku připravili divákům vždycky takové herecké pochutnání, které se ještě dlouho a dlouho potom rozplývá na jazyku. A řekněte mi, kdo by nechtěl, patří-li k této komediantské profesi, zúčastnit se toho hereckého gurmánství spolu s nimi...? A vidíte, mně se to po mnoha a mnoha letech podařilo. Jenomže mezitím jsem prožil skoro celý herecký život. Jak jsem se vlastně dostal k divadlu? Je to zvláštní, ale po čichu.
Ve staré šatně jilemnického ochotnického spolku, kam mě táta s sebou brával, tak neodolatelně voněly tělky. Chodíval jsem tam často – táta i máma pilně ochotničili. Já jsem začal už v pěti letech. Věřte, nevěřte, ale už v té chvíli bylo rozhodnuto. Definitivně. Vydal jsem se prostě za tou vůní, za pachem divadla. Jak se později při tom mém divadelním harcování ukázalo, mělo to po mnoha stránkách něco do sebe, fungovalo to jako spolehlivý divadelní kompas: má rozhodnutí se řídila podle toho, co a jak mi vonělo nebo nevonělo, prostě „po čichu“. Po čichu jsem se vlastně dostal i sem, do Činoherního klubu. Jenomže to nějakou tu dobu trvalo. Od chvíle, kdy jsem opustil škamna pražské divadelní fakulty, uplynulo rovných devětatřicet let.
A z toho celých čtyřiatřicet jsem hrál v mimopražských divadlech, jak se to říkalo tenkrát, byl jsem venkovský herec. Ale vůbec mi to nevadilo a jsem na to svým způsobem pyšný. První město, které mi po ukončení studia otevřelo svou divadelní náruč, byl Hradec Králové. Viděl jsem tam pár představení a čich mi napověděl: jdi tam! A nemusel jsem litovat. Prožil jsem tu dvanáct nádherných sezón s řetězem záviděníhodných rolí. Potom jsem společně s uměleckým ředitelem Milanem Páskem odešel do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Tady mi, hlavně v začátcích, divadlo vonělo přímo omamně, ale voněly mi i vinice a celá Morava. Prožil jsem tu plných a umělecky naplněných dva a dvacet sezón. Ale na Prahu jsem nezapomínal, po té se mi stýskat nepřestalo, každý se přece rád vrací tam, kde prožil svá nejkrásnější, voňavá studentská léta. Ale nejen to, lákalo mě pražské divadlo. Však jsem často jezdíval po celých těch čtyřiatřicet let do Prahy na představení. Začalo mě pálit dobré bydlo a magnet Prahy začínal mít čím dál větší sílu. A tak jsem zvedl kotvy. Odcházel jsem do Prahy v období, kdy jiní už odcházejí na odpočinek. Měl jsem kam. Nastoupil jsem angažmá v Městských divadlech pražských a hezky si tu zahrál. Ale pak přišla po reorganizaci jakási unáhlená změna šéfa v Komedii a většina souboru na protest odchází. Já mezi nimi. O další možnosti nebyla nouze. A ozval se i Činoherní klub. A já jsem se rozhodl okamžitě – po čichu: ANO!
A tak jsem tady. Ještě pořád. A rád! Není to už ten Činoherák, za kterým jsem kdysi jezdíval, je poněkud jiný, jako je koneckonců za ta uplynulá desetiletí jiné všechno kolem nás. Celé divadlo i já! Někteří tu chybějí, ale mnohé matadory jsem tu ještě našel – v čele s režisérem Ladislavem Smočkem. Pořád to tu voní divadlem a dokonce to v té staré známé kuchyni začíná mít i novou, svěží chuť. Poznám to „po čichu“. Asi proto, že přicházejí noví a mladí „kuchaříci“ z jiných divadel. Ansámbl se okysličuje. A to je prima. Když jsem tu nastoupil, neměl jsem to ani při svých bohatých zkušenostech nejjednodušší; najednou zcela jiná prkna, jiný prostor, jiný systém zkoušení, jiný kontakt, jiná poetika. Ale „šprajcovalo“ mě to, i když, hlavně v těch prvních zkouškách Štolbova Vodního družstva s režisérem L. Smočkem jsem se pořádně zapotil. Ale možná i proto, že kumštýřská poctivost a potivost jsou spojené nádoby. Teď už jsem tu sedmou sezónu, v ansámblu jsem bohatě nejstarší. Doyen souboru. Budu si muset kromě jiných umění připomenout i umění odejít. Těm novým, co přicházejí, to začíná v tom našem Činoheráčku slušet. A jsou i příjemně činorodí. A tak mě napadá, půjde-li to tak dál, že by vlastně Činoherák mohl nést i slušivý a hrdý podtitul „Činoroďák“. A třeba to tak bude. Poznám to „po čichu“. A držím palce!
Stanislav Zindulka v Činoherním čtení na květen 2001

© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1