Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
Nela Boudová
* 1. prosince 1967 v Praze

Absolvovala Státní konzervatoř v Praze a působila v angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V letech 1990 – 1993 byla členkou Divadla za branou II. V roce 1992 hrála také ve Středočeském divadle Kladno – Mladá Boleslav. V letech 1992 – 1994 byla herečkou divadla Labyrint – uměleckého centra na levém břehu vltavském. Členkou ansámblu Činoherního klubu byla v letech 1994 – 2009.

V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
Molière: Lakomec (režie Vladimír Strnisko / Eliška – v alternaci s Jitkou Asterovou, Vendulkou Křížovou, Petrou Špalkovou)
Luigi Pirandello: Nahé odívati (režie Ladislav Smoček, 1993 / Ersilia Dreiová)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Boženka)
Ladislav Smoček: Kosmické jaro (režie Ladislav Smoček, 1995 / Chřestecká a Paní Hedvika – v alternaci s Ninou Divíškovou)
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry (režie Vladimír Strnisko, 1996 / Olga)
Henrik Ibsen: Heda Gablerová (režie Ladislav Smoček, 1996 / Paní Elvstedová)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997 / Pí. Kváčková)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot / Jelena – v alternaci s Barbarou Kodetovou a Mahulenou Bočanovou)
Václav Štech: Deskový statek (režie Ladislav Smoček / Pí Hauenštajnová – v alternaci s Danou Černou)
Zoltán Egressy: Portugálie (režie Ivo Krobot / Manželka – v alternaci s Ladou Jelínkovou)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Varvara)

Milá Nelo, kam tě zavál osud po skončení konzervatoře?
Osud? Spíš kdo si mě vybral z dopisů, kde jsem se nabízela do všech oblastních divadel.

A kdo se ozval?
To bylo jednoduché, ozvalo se jenom divadlo v Karlových Varech. Mám trochu pocit, že konzervatoř mi byla dost k ničemu. Úplné základy mi dala Jana Kališová ve Varech. Opravdu mě naučila přejít přirozeně jeviště. Na konzervatoři jsme měli malinkaté jeviště, takže už v tomhle jsem měla zábrany.

Ve Varech jsi hrála Natašu ve Vojně a míru?
To bylo v Budějovicích. Přišli se na mě podívat do Varů a z Varů jsem jela do Českých Budějovic.

Spolupracovala jsi s mnoha režisérkami: Janou Kališovou, Hanou Burešovou, Helenou Glancovou, Jaroslavou Šiktancovou…
To bude asi tím, že mám ráda ženské. Vždycky jsem měla kladný vztah k režisérkám. Asi to byla také náhoda, ale mně se vždycky s ženskými pracovalo dobře. A necítila jsem žádný zásadní rozdíl mezi prací s mužem a s ženami. Spíš ty režisérky byly každá hodně jiná.

Z Jihočeského divadla jsi dělala konkurz u režiséra Otomara Krejči v Divadle za branou II?
Ne, ne, z Budějovic jsem šla na Kladno a tam mi zavolali. Asi patnáct holek nás dělalo konkurz ke Krejčovi rovnou do obsazení Višňového sadu. Pikantní na tom bylo, že na vyhlašování výsledků konkurzu nás přišlo šest a on přečetl obsazení, kde byly jen tři, a tři zbylé šly s pláčem domů. To mi přišlo trošku divné.

Jaká byla první čtená u Otomara Krejči?
Byla jsem nadšená, že jsem u Krejči. Něco jsem trochu věděla o Divadle za branou, protože se mnou na Kladně hrála Hanka Pastejříková, která o Krejčovi vyprávěla legendy. Ale vůbec jsem si neuměla představit, jak ta práce bude probíhat. Hlavně mě ani nenapadlo, že budeme zkoušet jednu hru asi tři čtvrtě roku. Připadala jsem si, jako že jsem nastoupila na konzervatoř a mám před sebou velkého profesora. Necítila jsem se jako herečka, cítila jsem se jako žák.

Otomar Krejča herce uvolňoval nebo svazoval?
Myslím, že všechny nejdřív svázal a pak řekl: tak a teď se uvolněte. Ale málokdo to dokázal. To nebyl problém Krejči, byl to problém herců. Než svobodný pocit jim bylo přednější splnit připomínky pana režiséra. Nešli za sebe, ale vyplňovali to, co chtěl Krejča, ale Krejča to po nich v té poslední fázi zkoušení nikdy nechtěl.
Já jsem s ním měla hezký osobní vztah. Sice jsem měla problémy, že chodím v minisukních. To on nesnášel, říkal: Nebudete mi tady ukazovat nohy. Ale měli jsme spolu přátelský vztah.
Krejča nám říkal, abychom se naučili vědomě pracovat na tom, abychom se zbavili trémy, protože tréma zdržuje. A to je nejvíc, co jsem si od Krejči odnesla.

Pracovala jsi s Hankou Burešovou.
Na Kladně jsem začala dělat s Hankou Lazebníka sevillského, a potom v Praze, v divadle Labyrint, jsme pokračovaly představením Don Juan a Faust. Hanku jsem vždycky brala víc jako kamarádku než režisérku, nebo takhle… i jako režisérku, ale náš vztah při zkoušení byl hodně přátelský, hodně jsme se stýkaly i mimo divadlo a hodně jsme o práci mluvily. Bylo mi to vždycky příjemné, protože tam byli lidé, které jsem měla hodně ráda.

První inscenace v Činoherním klubu pro tebe byla Pirandellova hra Nahé odívati. Jaký byl první moment?
Já jsem koukala jako blázen, když jsem po těch všech zkušenostech, které jsem měla, přišla do Činoheráku. Tady to bylo všechno úplně jiné. To se nedá vůbec popsat.

Měly jste hezký vztah s Ninou Divíškovou.
Můj obdiv k Nině začal u Svatavy v Podivném odpoledni Dr. Zvonka Burkeho. Tam jsem ji zbožňovala. Nina pro mě byla a je zvláštní herečka. Není to taková paní herečka, jak by se v jejím věku čekalo.

Nahé odívati režíroval Ladislav Smoček. Je možné nějak porovnat práci pana Smočka s panem Krejčou?
To je oheň a voda, úplně jiné nazírání světa. Krejča vždycky říkal, že není důležité, abychom se pozdravili v zákulisí, že je důležité to, co si řekneme na jevišti. V Činoheráku – ne že by to propagoval Smoček – je důležité, aby se lidé víc poznali, víc spolu komunikovali v šatnách a na zkouškách a pak se to, co je mezi nimi, na jevišti projeví. Co mě u Krejči přivádělo k šílenství, bylo, že jsme deset vět pitvali celý den, až se to rozpitvalo tak, že člověk nevěděl, kde mu hlava stojí. Méně se zkoušelo a víc bylo teorie, která se nerozpustila. To je asi zásadní rozdíl.

V roce 1994 jsi hrála Boženku Zelenkovou ve Vodním družstvu. Nebylo to rozkošné?
Rozkošné určitě. V Božence jsem se úplně uvolnila a k tomu mě dovedl Smoček.

A co kluci: Ondřej Vetchý, Lála Dulava a ostatní herci v ČK?
Mám fakt pocit, že tu jsou dobří lidé.

Rozuměla jsi Kosmickému jaru?
Ne, vůbec. Pamatuji si, jak jsme měli schůzku s Láďou Smočkem v šatně, každý individuálně, a já jsem mu jako první větu řekla: Mně se to vůbec nelíbí, vůbec tomu nerozumím, ale já to teda nějak zahraju. A pak musím říct, že Kosmické jaro se stalo mojí nejoblíbenější hrou v Činoherním klubu. Já jsem to tak milovala a neuvěřitelně mě to bavilo. Tak jsem také pochopila, že člověk nemusí všemu rozumět, že třeba má věřit člověku, který to dělá, a pak to nakonec třeba pochopí. Herci jsou známí tím, že neumí číst texty, protože se na všechno dívají z úzkého pohledu své role a málokdo si to umí pospojovat.

V Hedě Gablerové hraješ Teu Elvstedovou.
Všechny práce se Smočkem mi přišly zajímavé a měla jsem pocit, že mě posunují dopředu. Při Hedě jsem si užívala dialog s Ivanou Chýlkovou.

Jaká byla pí. Kváčková ve Třetím zvonění?
Kváčková, to jsem já. Takže tam nebyl problém. Od Boženky ke Kváčkové – to je kariéra, panečku.

Jak jsi sledovala Činoherní klub, než jsi tu začala hrát?
Když jsem byla na konzervatoři, tak jsem Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho viděla asi dvanáctkrát. To mě fascinovalo. Pak jednou po natáčení mě vzal Ondra Vetchý na – jak se to jmenovalo… Jirka Zahajský tam dupal na stole, byl v tom výborný – to byl Mumraj. Ale vlastně nemohu říct, že bych do Činoheráku chodila. Byl to pro mě nějaký divný svět, kterému jsem nerozuměla, takže bych lhala, kdybych říkala, že to bylo divadlo mého srdce. Já jsem si vždycky myslela, že budu hrát na velkém jevišti, měla jsem ráda velké kulisy, kostýmy, velké emoce, všechno, co nyní úplně nesnáším.

Měla jsi svou vysněnou roli?
Jasně. Tu, na kterou se vůbec nehodím. Když jsem byla mladá, chtěla jsem dělat Manon Lescaut.
Nela Boudová v Činoherním čtení na listopad 2004

CO PRO MĚ ZNAMENÁ ČINOHERNÍ KLUB?
Je to bunkr. Seznámila jsem se tu se svým mužem. Máme dva syny. Našla jsem tu Vetchého, Dulavu a Ivanu Chýlkovou. Konečně je tu i Dana Černá. Jsem moc ráda, že mě režíruje Smoček. Vzpomínám na Slima, který už není mezi námi.
Nela Boudová v Činoherním čtení na únor 2002
Nela Boudová
nela.boudova@cinoherniklub.cz

Role v ČK:
Tanec bláznů:
Anfisa
Svatba pozdního léta:
Pavlína
Léda
(Manželskonemanželská povídka) :

MELITA, rozená von Szlouganová, jeho žena
Maska a tvář :
Marta Settová
Nela Boudová
* 1. prosince 1967 v Praze

Absolvovala Státní konzervatoř v Praze a působila v angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V letech 1990 – 1993 byla členkou Divadla za branou II. V roce 1992 hrála také ve Středočeském divadle Kladno – Mladá Boleslav. V letech 1992 – 1994 byla herečkou divadla Labyrint – uměleckého centra na levém břehu vltavském. Členkou ansámblu Činoherního klubu byla v letech 1994 – 2009.

V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
Molière: Lakomec (režie Vladimír Strnisko / Eliška – v alternaci s Jitkou Asterovou, Vendulkou Křížovou, Petrou Špalkovou)
Luigi Pirandello: Nahé odívati (režie Ladislav Smoček, 1993 / Ersilia Dreiová)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Boženka)
Ladislav Smoček: Kosmické jaro (režie Ladislav Smoček, 1995 / Chřestecká a Paní Hedvika – v alternaci s Ninou Divíškovou)
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry (režie Vladimír Strnisko, 1996 / Olga)
Henrik Ibsen: Heda Gablerová (režie Ladislav Smoček, 1996 / Paní Elvstedová)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997 / Pí. Kváčková)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot / Jelena – v alternaci s Barbarou Kodetovou a Mahulenou Bočanovou)
Václav Štech: Deskový statek (režie Ladislav Smoček / Pí Hauenštajnová – v alternaci s Danou Černou)
Zoltán Egressy: Portugálie (režie Ivo Krobot / Manželka – v alternaci s Ladou Jelínkovou)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Varvara)

Milá Nelo, kam tě zavál osud po skončení konzervatoře?
Osud? Spíš kdo si mě vybral z dopisů, kde jsem se nabízela do všech oblastních divadel.

A kdo se ozval?
To bylo jednoduché, ozvalo se jenom divadlo v Karlových Varech. Mám trochu pocit, že konzervatoř mi byla dost k ničemu. Úplné základy mi dala Jana Kališová ve Varech. Opravdu mě naučila přejít přirozeně jeviště. Na konzervatoři jsme měli malinkaté jeviště, takže už v tomhle jsem měla zábrany.

Ve Varech jsi hrála Natašu ve Vojně a míru?
To bylo v Budějovicích. Přišli se na mě podívat do Varů a z Varů jsem jela do Českých Budějovic.

Spolupracovala jsi s mnoha režisérkami: Janou Kališovou, Hanou Burešovou, Helenou Glancovou, Jaroslavou Šiktancovou…
To bude asi tím, že mám ráda ženské. Vždycky jsem měla kladný vztah k režisérkám. Asi to byla také náhoda, ale mně se vždycky s ženskými pracovalo dobře. A necítila jsem žádný zásadní rozdíl mezi prací s mužem a s ženami. Spíš ty režisérky byly každá hodně jiná.

Z Jihočeského divadla jsi dělala konkurz u režiséra Otomara Krejči v Divadle za branou II?
Ne, ne, z Budějovic jsem šla na Kladno a tam mi zavolali. Asi patnáct holek nás dělalo konkurz ke Krejčovi rovnou do obsazení Višňového sadu. Pikantní na tom bylo, že na vyhlašování výsledků konkurzu nás přišlo šest a on přečetl obsazení, kde byly jen tři, a tři zbylé šly s pláčem domů. To mi přišlo trošku divné.

Jaká byla první čtená u Otomara Krejči?
Byla jsem nadšená, že jsem u Krejči. Něco jsem trochu věděla o Divadle za branou, protože se mnou na Kladně hrála Hanka Pastejříková, která o Krejčovi vyprávěla legendy. Ale vůbec jsem si neuměla představit, jak ta práce bude probíhat. Hlavně mě ani nenapadlo, že budeme zkoušet jednu hru asi tři čtvrtě roku. Připadala jsem si, jako že jsem nastoupila na konzervatoř a mám před sebou velkého profesora. Necítila jsem se jako herečka, cítila jsem se jako žák.

Otomar Krejča herce uvolňoval nebo svazoval?
Myslím, že všechny nejdřív svázal a pak řekl: tak a teď se uvolněte. Ale málokdo to dokázal. To nebyl problém Krejči, byl to problém herců. Než svobodný pocit jim bylo přednější splnit připomínky pana režiséra. Nešli za sebe, ale vyplňovali to, co chtěl Krejča, ale Krejča to po nich v té poslední fázi zkoušení nikdy nechtěl.
Já jsem s ním měla hezký osobní vztah. Sice jsem měla problémy, že chodím v minisukních. To on nesnášel, říkal: Nebudete mi tady ukazovat nohy. Ale měli jsme spolu přátelský vztah.
Krejča nám říkal, abychom se naučili vědomě pracovat na tom, abychom se zbavili trémy, protože tréma zdržuje. A to je nejvíc, co jsem si od Krejči odnesla.

Pracovala jsi s Hankou Burešovou.
Na Kladně jsem začala dělat s Hankou Lazebníka sevillského, a potom v Praze, v divadle Labyrint, jsme pokračovaly představením Don Juan a Faust. Hanku jsem vždycky brala víc jako kamarádku než režisérku, nebo takhle… i jako režisérku, ale náš vztah při zkoušení byl hodně přátelský, hodně jsme se stýkaly i mimo divadlo a hodně jsme o práci mluvily. Bylo mi to vždycky příjemné, protože tam byli lidé, které jsem měla hodně ráda.

První inscenace v Činoherním klubu pro tebe byla Pirandellova hra Nahé odívati. Jaký byl první moment?
Já jsem koukala jako blázen, když jsem po těch všech zkušenostech, které jsem měla, přišla do Činoheráku. Tady to bylo všechno úplně jiné. To se nedá vůbec popsat.

Měly jste hezký vztah s Ninou Divíškovou.
Můj obdiv k Nině začal u Svatavy v Podivném odpoledni Dr. Zvonka Burkeho. Tam jsem ji zbožňovala. Nina pro mě byla a je zvláštní herečka. Není to taková paní herečka, jak by se v jejím věku čekalo.

Nahé odívati režíroval Ladislav Smoček. Je možné nějak porovnat práci pana Smočka s panem Krejčou?
To je oheň a voda, úplně jiné nazírání světa. Krejča vždycky říkal, že není důležité, abychom se pozdravili v zákulisí, že je důležité to, co si řekneme na jevišti. V Činoheráku – ne že by to propagoval Smoček – je důležité, aby se lidé víc poznali, víc spolu komunikovali v šatnách a na zkouškách a pak se to, co je mezi nimi, na jevišti projeví. Co mě u Krejči přivádělo k šílenství, bylo, že jsme deset vět pitvali celý den, až se to rozpitvalo tak, že člověk nevěděl, kde mu hlava stojí. Méně se zkoušelo a víc bylo teorie, která se nerozpustila. To je asi zásadní rozdíl.

V roce 1994 jsi hrála Boženku Zelenkovou ve Vodním družstvu. Nebylo to rozkošné?
Rozkošné určitě. V Božence jsem se úplně uvolnila a k tomu mě dovedl Smoček.

A co kluci: Ondřej Vetchý, Lála Dulava a ostatní herci v ČK?
Mám fakt pocit, že tu jsou dobří lidé.

Rozuměla jsi Kosmickému jaru?
Ne, vůbec. Pamatuji si, jak jsme měli schůzku s Láďou Smočkem v šatně, každý individuálně, a já jsem mu jako první větu řekla: Mně se to vůbec nelíbí, vůbec tomu nerozumím, ale já to teda nějak zahraju. A pak musím říct, že Kosmické jaro se stalo mojí nejoblíbenější hrou v Činoherním klubu. Já jsem to tak milovala a neuvěřitelně mě to bavilo. Tak jsem také pochopila, že člověk nemusí všemu rozumět, že třeba má věřit člověku, který to dělá, a pak to nakonec třeba pochopí. Herci jsou známí tím, že neumí číst texty, protože se na všechno dívají z úzkého pohledu své role a málokdo si to umí pospojovat.

V Hedě Gablerové hraješ Teu Elvstedovou.
Všechny práce se Smočkem mi přišly zajímavé a měla jsem pocit, že mě posunují dopředu. Při Hedě jsem si užívala dialog s Ivanou Chýlkovou.

Jaká byla pí. Kváčková ve Třetím zvonění?
Kváčková, to jsem já. Takže tam nebyl problém. Od Boženky ke Kváčkové – to je kariéra, panečku.

Jak jsi sledovala Činoherní klub, než jsi tu začala hrát?
Když jsem byla na konzervatoři, tak jsem Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho viděla asi dvanáctkrát. To mě fascinovalo. Pak jednou po natáčení mě vzal Ondra Vetchý na – jak se to jmenovalo… Jirka Zahajský tam dupal na stole, byl v tom výborný – to byl Mumraj. Ale vlastně nemohu říct, že bych do Činoheráku chodila. Byl to pro mě nějaký divný svět, kterému jsem nerozuměla, takže bych lhala, kdybych říkala, že to bylo divadlo mého srdce. Já jsem si vždycky myslela, že budu hrát na velkém jevišti, měla jsem ráda velké kulisy, kostýmy, velké emoce, všechno, co nyní úplně nesnáším.

Měla jsi svou vysněnou roli?
Jasně. Tu, na kterou se vůbec nehodím. Když jsem byla mladá, chtěla jsem dělat Manon Lescaut.
Nela Boudová v Činoherním čtení na listopad 2004

CO PRO MĚ ZNAMENÁ ČINOHERNÍ KLUB?
Je to bunkr. Seznámila jsem se tu se svým mužem. Máme dva syny. Našla jsem tu Vetchého, Dulavu a Ivanu Chýlkovou. Konečně je tu i Dana Černá. Jsem moc ráda, že mě režíruje Smoček. Vzpomínám na Slima, který už není mezi námi.
Nela Boudová v Činoherním čtení na únor 2002

© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1