Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
Martin Finger
* 16. 12. 1970 v Šumperku

Absolvoval DAMU v roce 1997. Hrál v Národním divadle a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od roku 2002 je členem souboru Divadla Komedie. Poprvé se v Činoherním klubu představil v roli recepčního Mervyna v McDonghově Ujeté ruce (Behanding in Spokane).

Podvakrát získal Cenu Alfréda Radoka: v roce 2006 za titulní postavu ve hře Thomase Bernharda Světanápravce a v roce 2007 za Josefa K. v Kafkově Procesu.

Milý Martine, poté, co jsi absolvoval DAMU, jsi byl členem tří, v mnoha ohledech různých, divadel. Co se ti líbilo v Národním divadle a co tě z něj odvedlo do Činoherního studia v Ústí nad Labem?
Zkoušení v Národním divadle pro mě nejdřív bylo skoro jako zázrak. První roličky jsem tam totiž zkoušel coby student prvního ročníku herectví na DAMU, velmi záhy po nástupu do školy. Protože vedoucím našeho ročníku byl Jan Kačer a dalšími pedagogy Boris Rösner a režisér a tehdy i umělecký šéf činohry ND Ivan Rajmont, byla naše cesta na prkna Stavovského divadla a historické budovy Národního divadla opravdu rychlá. Nemohl jsem uvěřit tomu, že hraju vedle hereckých osobností, které jsem znal od dětství jen z kina a z televize, neboť jako kluk z malého města jsem neměl moc příležitostí spatřit je na divadle. A jak čas ubíhal, z malinkatých roliček a stafáží byly role větší a po ukončení školy jsem nastoupil do angažmá v ND. Nejvíc vzpomínám na pana Josefa Somra a Oldu Kaisera, kteří kromě toho, že jsou výborní herci, jsou i skvělí lidé. Právě taková potkání patří k mým nejpozitivnějším zážitkům z té doby. Jenže časem jsem zjistil, jak málo pořád umím a že nabízené příležitosti mi nestačí, a také „tovární“ způsob tvorby nebyl pro mne začínajícího herce tím pravým ořechovým. Proto jsem v ještě ani nedokončené první sezoně odešel spolu se svým dlouholetým souputníkem Romanem Zachem do Činoherního studia v Ústí nad Labem.

Na kterou roli z Ústí rád vzpomínáš?
Jako na přelomovou vzpomínám na tu beze jména (byla označená jenom písmenem – tuším A) v inscenaci Crave od Sarah Kane. Měl jsem v ní dlouhý monolog, ve kterém jsem bez jakýchkoli vnějších podpůrných prostředků, pouze vleže s pohledem upřeným do propadla, bez sebemenšího pohybu musel najít přesvědčivost a opravdovost ve slovech. Sáhl jsem si tehdy hodně hluboko dovnitř sebe.

Z jakého impulsu vzniklo tvé angažmá v souboru Pražského komorního divadla v Divadle Komedie? Proč jsi téhle proměny divadelních poetik nelitoval a zůstáváš tomuto divadlu po léta věrný?
Právě monolog z Crave zaujal nynějšího ředitele a režiséra Divadla Komedie Dušana D. Pařízka. V té době spolu s uměleckým šéfem Davidem Jařabem oslovovali lidi, zda by měli zájem působit v nově se tvořící partě Komedie. I když z hlediska poetiky a dramaturgie působí Komedie jinak než Činoherák v Ústí, mají pro mě společnou nejdůležitější věc – záleží jim na práci s hercem. Souhra plynoucí z několikaletého společného hledání a kamarádství, náročnost k sobě i k druhým, tohle všechno mě v Komedii pořád ještě drží.

V Divadle Komedie jsi hrál a hraješ v několika inscenacích, které vznikly z dramatizací prozaických děl Pražských Němců. Za Kafkův Proces jsi získal Cenu Alfréda Radoka a úspěch má i předloňská premiéra Johannese Urzidila Weissenstein. Čím ti jsou látky těchto autorů blízké?
Jejich talentovaný ponor do zákoutí lidské duše a nevyhýbání se žádným jejím stránkám, ani těm temným, jejich schopnost nadhledu a ironie, a obrazy, z nichž mrazí, jsou pro mě materiálem, který díky mnoha konkrétním jednotlivostem dokáže vytrhovat z nevědomosti a nabízet takové pohledy na svět a člověka, jaké v běžném životě příliš nezaznamenáváme.

Role, kterou ti nabídl Ondřej Sokol v McDonaghově Ujeté ruce, je stylově i žánrově odlišná od repertoáru tvého domovského divadla. V čem jsi pociťoval příjemnost takového obohacení v herecké práci?
V možnosti užít si větší škálu hereckých prostředků i spoustu nových lidských a pracovních potkání. V kombinaci se snahou být uvěřitelný, svůj a zároveň postavou, která se mnou nemá mnoho společného, to bylo moc příjemné zpestření. Vylézt ze svého pelechu a očuchávat svět okolo je dobrodružné i nutné.

V loňském roce jsi měl dvě filmové premiéry: Pouta v režii Radima Špačka a Hlavu-Ruce-Srdce režiséra Davida Jařaba. Právě Pouta získala Cenu české filmové kritiky. Jak ses vyrovnával s tímhle filmovým příběhem, který se pokusil nahlédnout dobu normalizace a policejního státu?
Říkal jsem si, že být v kůži člověka, který tuhle dobu nezažil, strašila by mě temnota z toho filmu ještě po mnoho nocí. Možná by to ale některým mladším trochu neuškodilo, snad právě proto, aby tu zrůdnost komunistické zhovadilosti nezlehčovali. Na druhou stranu mám na ty časy vzpomínky převážné nostalgicky krásné – bylo to moje dětství a mládí.
Martin Finger v Činoherním čtení na březen 2011
Martin Finger

Role v ČK:
Kati:
Harry Wade
Bratři Karamazovi:
Dimitrij
Zrada:
Jerry
Americký bizon:
Don Dubrow
Ujetá ruka (Behanding in Spokane)
Mervyn
Ptákovina:
Ředitel
 
Martin Finger
* 16. 12. 1970 v Šumperku

Absolvoval DAMU v roce 1997. Hrál v Národním divadle a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od roku 2002 je členem souboru Divadla Komedie. Poprvé se v Činoherním klubu představil v roli recepčního Mervyna v McDonghově Ujeté ruce (Behanding in Spokane).

Podvakrát získal Cenu Alfréda Radoka: v roce 2006 za titulní postavu ve hře Thomase Bernharda Světanápravce a v roce 2007 za Josefa K. v Kafkově Procesu.

Milý Martine, poté, co jsi absolvoval DAMU, jsi byl členem tří, v mnoha ohledech různých, divadel. Co se ti líbilo v Národním divadle a co tě z něj odvedlo do Činoherního studia v Ústí nad Labem?
Zkoušení v Národním divadle pro mě nejdřív bylo skoro jako zázrak. První roličky jsem tam totiž zkoušel coby student prvního ročníku herectví na DAMU, velmi záhy po nástupu do školy. Protože vedoucím našeho ročníku byl Jan Kačer a dalšími pedagogy Boris Rösner a režisér a tehdy i umělecký šéf činohry ND Ivan Rajmont, byla naše cesta na prkna Stavovského divadla a historické budovy Národního divadla opravdu rychlá. Nemohl jsem uvěřit tomu, že hraju vedle hereckých osobností, které jsem znal od dětství jen z kina a z televize, neboť jako kluk z malého města jsem neměl moc příležitostí spatřit je na divadle. A jak čas ubíhal, z malinkatých roliček a stafáží byly role větší a po ukončení školy jsem nastoupil do angažmá v ND. Nejvíc vzpomínám na pana Josefa Somra a Oldu Kaisera, kteří kromě toho, že jsou výborní herci, jsou i skvělí lidé. Právě taková potkání patří k mým nejpozitivnějším zážitkům z té doby. Jenže časem jsem zjistil, jak málo pořád umím a že nabízené příležitosti mi nestačí, a také „tovární“ způsob tvorby nebyl pro mne začínajícího herce tím pravým ořechovým. Proto jsem v ještě ani nedokončené první sezoně odešel spolu se svým dlouholetým souputníkem Romanem Zachem do Činoherního studia v Ústí nad Labem.

Na kterou roli z Ústí rád vzpomínáš?
Jako na přelomovou vzpomínám na tu beze jména (byla označená jenom písmenem – tuším A) v inscenaci Crave od Sarah Kane. Měl jsem v ní dlouhý monolog, ve kterém jsem bez jakýchkoli vnějších podpůrných prostředků, pouze vleže s pohledem upřeným do propadla, bez sebemenšího pohybu musel najít přesvědčivost a opravdovost ve slovech. Sáhl jsem si tehdy hodně hluboko dovnitř sebe.

Z jakého impulsu vzniklo tvé angažmá v souboru Pražského komorního divadla v Divadle Komedie? Proč jsi téhle proměny divadelních poetik nelitoval a zůstáváš tomuto divadlu po léta věrný?
Právě monolog z Crave zaujal nynějšího ředitele a režiséra Divadla Komedie Dušana D. Pařízka. V té době spolu s uměleckým šéfem Davidem Jařabem oslovovali lidi, zda by měli zájem působit v nově se tvořící partě Komedie. I když z hlediska poetiky a dramaturgie působí Komedie jinak než Činoherák v Ústí, mají pro mě společnou nejdůležitější věc – záleží jim na práci s hercem. Souhra plynoucí z několikaletého společného hledání a kamarádství, náročnost k sobě i k druhým, tohle všechno mě v Komedii pořád ještě drží.

V Divadle Komedie jsi hrál a hraješ v několika inscenacích, které vznikly z dramatizací prozaických děl Pražských Němců. Za Kafkův Proces jsi získal Cenu Alfréda Radoka a úspěch má i předloňská premiéra Johannese Urzidila Weissenstein. Čím ti jsou látky těchto autorů blízké?
Jejich talentovaný ponor do zákoutí lidské duše a nevyhýbání se žádným jejím stránkám, ani těm temným, jejich schopnost nadhledu a ironie, a obrazy, z nichž mrazí, jsou pro mě materiálem, který díky mnoha konkrétním jednotlivostem dokáže vytrhovat z nevědomosti a nabízet takové pohledy na svět a člověka, jaké v běžném životě příliš nezaznamenáváme.

Role, kterou ti nabídl Ondřej Sokol v McDonaghově Ujeté ruce, je stylově i žánrově odlišná od repertoáru tvého domovského divadla. V čem jsi pociťoval příjemnost takového obohacení v herecké práci?
V možnosti užít si větší škálu hereckých prostředků i spoustu nových lidských a pracovních potkání. V kombinaci se snahou být uvěřitelný, svůj a zároveň postavou, která se mnou nemá mnoho společného, to bylo moc příjemné zpestření. Vylézt ze svého pelechu a očuchávat svět okolo je dobrodružné i nutné.

V loňském roce jsi měl dvě filmové premiéry: Pouta v režii Radima Špačka a Hlavu-Ruce-Srdce režiséra Davida Jařaba. Právě Pouta získala Cenu české filmové kritiky. Jak ses vyrovnával s tímhle filmovým příběhem, který se pokusil nahlédnout dobu normalizace a policejního státu?
Říkal jsem si, že být v kůži člověka, který tuhle dobu nezažil, strašila by mě temnota z toho filmu ještě po mnoho nocí. Možná by to ale některým mladším trochu neuškodilo, snad právě proto, aby tu zrůdnost komunistické zhovadilosti nezlehčovali. Na druhou stranu mám na ty časy vzpomínky převážné nostalgicky krásné – bylo to moje dětství a mládí.
Martin Finger v Činoherním čtení na březen 2011

© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1