Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1


„Poprvé, když jsem přišel do Činoherního klubu, hned jsem tady spal. Probudil jsem se v cizím bytě, postýlka dobrá, nějaká stěna, a když jsem vstal, zjistil jsem, že přede mnou je hlediště. To jsem byl v prváku na DAMU. Pak jsem se tady stal sexy ženou, když jsem zkoušel s Michalem Langem ve Zkrocení zlé ženy. S Romanem Polákem jsem dělal Návrat do pouště, to byla zajímavá zkušenost, a potom Krečinský s Martinem Čičvákem. Ve slavném českém divadle jsem začínal se dvěma slovenskými režiséry, s jedním moravským, a pak konečně s Ondrou Sokolem ze Šumperka.
Když vyšlo obsazení na Osiřelý západ, šel jsem za Ondrou a řekl jsem mu, ať mě z toho vyndá. Bylo to dole u baru. On říkal: ‘Proč?’ A já, že nemůžu zkoušet s Michalem Pavlatou a s Lálou Dulavou, protože mě nemají rádi a bude to boj a zbytečná pruda. Paradoxně teď vůbec nevím, proč jsem to dělal. Nebál jsme se, spíš to byla taková hrdost. Nebudu přeci s někým soupeřit! Strašně jsem se v tom mýlil.
Začala první čtená, úplně jak jsem předpokládal: Co tenhle chlápek v tomhletom divadle vůbec dělá? Prvních čtrnáct dní bylo napjatých, pak to opadlo, ale futr to bylo takové oťukávání. Všichni čekali, co z té nuly vypadne. Ale to jsem nevěděl ani já. Rozjely se zkoušky a okamžitě jsem začal být nadšenej z McDonaghova textu a z toho, jak Ondra pracoval. Strašně mě učil, to jsem ani tenkrát nevěděl. Jak napětí povolilo, tak samozřejmě zase začalo sílit. Začal vnitřní boj s Lálou Dulavou. Vztahy byly furt napjatý. Ondra připomínkoval Lálu přeze mě, což taky nebylo lehký. Michal Pavlata byl první, kdo začal říkat: ‘Tak s tímhle člověkem jo. Sice mu není rozumět přes první řadu, někdy ani v první řadě a velmi často ani na jevišti, ale budeme s ním zkoušet.’
Zkoušeli jsme s Dulavou na jevišti a najednou jsem zjistil, že je to partner partnerů. Ale zvyknout si na jeho způsob práce, bylo šílený. Až do generálkového týdne bylo velké napětí, lítaly dveře, chodil jsem na připomínky na balkon, abych nemusel sedět dole. Během připomínek Lála odcházel, protože se mu spouštěla krev z nosu. Všechno to byla součást intenzivní práce a nervů. Při generálce jsem naházel sošky do hlediště, trochu mi ruplo v bedně. Nikdy předtím, ani potom se mi to nestalo. Naházel jsem tam ty Sršňovy sošky a všechny rekvizity, ale nikomu jsem neublížil. Ta představa, jak by to dopadlo, kdybych trefil ředitele při generální zkoušce soškou! To bych asi dneska trhal lístky v Ústí nad Labem, nebo sbíral jahody ve Skotsku. Ale jak jsem byl v amoku, nikoho jsem netrefil. No a dneska je Jaromír Dulava nejlepší partner na jevišti ve všech hrách, co po divadlech hraju. To, že jsme tohle ustáli, je jedna věc, další byla ta výjimečná parta, která makala v zákulisí, a nejdůležitější byl Ondrův přístup.
Teď jsem v Dejvickém divadle, ale furt mě tam berou jako z Činoherního klubu a v Činoheráku zase jako z Dejvického divadla. Furt sedím na jedné židli v Činoherním klubu.”
                              Marek Taclík v knize Činoherní klub 1965 – 2005

Marek Taclík

marek.taclik@cinoherniklub.cz

Role v ČK:
Ujetá ruka (Behanding in Spokane) :
Carmichael
Sexuální perverze v Chicagu :
Dan Shapiro
Maska a tvář :
Giorgio Alamari
Osiřelý západ :
Valene Connor

_____________________________________________________

* 9. května 1973 v Ústí nad Labem

_____________________________________________________

S divadlem začínal jako kulisák v Činoherním studiu Ústí nad Labem. V roce 2000 ukončil studium herectví na DAMU. Od roku 1998 hrál v CD 94 v Divadle v Celetné a spolupracoval s Divadelním spolkem Kašpar, ve kterém se představil rolí Henryho v dramatizaci novely D. H. Lawrence Lišák. Členem ansámblu Činoherního klubu byl v letech 2001 – 2004. Poté byl členem Dejvického divadla. Od roku 2006 je hercem na volné noze, ovšem v Činoherním klubu hraje bez přestávky dodnes.
Za roli v televizním seriálu Hop nebo trop získal cenu Talent roku na festivalu Novoměstský Hrnec smíchu. V roce 2013 mu zde byla udělena hlavní cena za mužský herecký výkon ve filmu Martin a Venuše.

_____________________________________________________

V Činoherním klubu hrál v inscenacích:
William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (režie Michal Lang, 1997 / Vdova)
Bernard-Marie Koltès: Návrat do pouště (režie Roman Polák, 2000 / Eduard, syn Matyldy)
Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Proces (režie Martin Čičvák, 2001 / Krečinskij)
Zoltán Egressy: Portugálie (režie Ivo Krobot, 2001 / Farář)
Gregory Burke: Gagarinova ulice (režie Ivo Krobot, 2003 / Eddie)
David Mamet: Americký bizon (režie Ondřej Sokol, 2006 / Bob)


„Poprvé, když jsem přišel do Činoherního klubu, hned jsem tady spal. Probudil jsem se v cizím bytě, postýlka dobrá, nějaká stěna, a když jsem vstal, zjistil jsem, že přede mnou je hlediště. To jsem byl v prváku na DAMU. Pak jsem se tady stal sexy ženou, když jsem zkoušel s Michalem Langem ve Zkrocení zlé ženy. S Romanem Polákem jsem dělal Návrat do pouště, to byla zajímavá zkušenost, a potom Krečinský s Martinem Čičvákem. Ve slavném českém divadle jsem začínal se dvěma slovenskými režiséry, s jedním moravským, a pak konečně s Ondrou Sokolem ze Šumperka.
Když vyšlo obsazení na Osiřelý západ, šel jsem za Ondrou a řekl jsem mu, ať mě z toho vyndá. Bylo to dole u baru. On říkal: ‘Proč?’ A já, že nemůžu zkoušet s Michalem Pavlatou a s Lálou Dulavou, protože mě nemají rádi a bude to boj a zbytečná pruda. Paradoxně teď vůbec nevím, proč jsem to dělal. Nebál jsme se, spíš to byla taková hrdost. Nebudu přeci s někým soupeřit! Strašně jsem se v tom mýlil.
Začala první čtená, úplně jak jsem předpokládal: Co tenhle chlápek v tomhletom divadle vůbec dělá? Prvních čtrnáct dní bylo napjatých, pak to opadlo, ale futr to bylo takové oťukávání. Všichni čekali, co z té nuly vypadne. Ale to jsem nevěděl ani já. Rozjely se zkoušky a okamžitě jsem začal být nadšenej z McDonaghova textu a z toho, jak Ondra pracoval. Strašně mě učil, to jsem ani tenkrát nevěděl. Jak napětí povolilo, tak samozřejmě zase začalo sílit. Začal vnitřní boj s Lálou Dulavou. Vztahy byly furt napjatý. Ondra připomínkoval Lálu přeze mě, což taky nebylo lehký. Michal Pavlata byl první, kdo začal říkat: ‘Tak s tímhle člověkem jo. Sice mu není rozumět přes první řadu, někdy ani v první řadě a velmi často ani na jevišti, ale budeme s ním zkoušet.’
Zkoušeli jsme s Dulavou na jevišti a najednou jsem zjistil, že je to partner partnerů. Ale zvyknout si na jeho způsob práce, bylo šílený. Až do generálkového týdne bylo velké napětí, lítaly dveře, chodil jsem na připomínky na balkon, abych nemusel sedět dole. Během připomínek Lála odcházel, protože se mu spouštěla krev z nosu. Všechno to byla součást intenzivní práce a nervů. Při generálce jsem naházel sošky do hlediště, trochu mi ruplo v bedně. Nikdy předtím, ani potom se mi to nestalo. Naházel jsem tam ty Sršňovy sošky a všechny rekvizity, ale nikomu jsem neublížil. Ta představa, jak by to dopadlo, kdybych trefil ředitele při generální zkoušce soškou! To bych asi dneska trhal lístky v Ústí nad Labem, nebo sbíral jahody ve Skotsku. Ale jak jsem byl v amoku, nikoho jsem netrefil. No a dneska je Jaromír Dulava nejlepší partner na jevišti ve všech hrách, co po divadlech hraju. To, že jsme tohle ustáli, je jedna věc, další byla ta výjimečná parta, která makala v zákulisí, a nejdůležitější byl Ondrův přístup.
Teď jsem v Dejvickém divadle, ale furt mě tam berou jako z Činoherního klubu a v Činoheráku zase jako z Dejvického divadla. Furt sedím na jedné židli v Činoherním klubu.”
                              Marek Taclík v knize Činoherní klub 1965 – 2005


© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1