Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
Lucie Žáčková
*16. 2. 1978 v Ostravě

V roce 2000 absolvovala hudebně-dramatický obor na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Během studia hostovala v ostravském Divadle Petra Bezruče a ve Slezském divadle v Opavě. Jejím prvním angažmá bylo Divadlo Petra Bezruče v Ostravě – za roli Nastasji Filipovny v adaptaci Dostojevského Idiota získala Cenu Thálie v kategorii mladý umělec do 33 let a Cenu Alfréda Radoka / Talent roku 2004. V sezoně 2005/06 byla herečkou ostravské Komorní scény Aréna a hostovala v opavském divadle. Od roku 2006 je členkou činohry Národního divadla v Praze. Hostovala také v Divadle v Celetné.
V Činoherním klubu hraje roli Evy v Ptákovině Milana Kundery, Blanche Dubois ve hře Tennesseho Williamse Tramvaj do stanice Touha, Irenu ve hře Niny Mitrović Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty.
Lucie Žáčková byla za roli Blanche Dubois v Tramvaji do stanice Touha nominována na Cenu Thálie za rok 2011 a získala druhý nejvyšší počet hlasů v anketě Cen Alfréda Radoka.


V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (režie Martin Čičvák, 2012 / Irena)


Milá Lucie, v roce 2000 jsi absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, byla jsi členkou Divadla Petra Bezruče, Komorního divadla Aréna, hostovala jsi v opavském divadle. V roce 2004 jsi získala Cenu Thálie pro mladého umělce do 33 let a Cenu Alfréda Radoka – Talent roku. Teď třetím rokem hraješ v Národním divadle, hostuješ v Činoherním klubu a dostala jsi příležitost k filmové práci. Představovala sis takhle svůj život?
Ano, představovala.

Chtěla jsi být herečkou od dětství?
V osmi letech jsem měla na palandě pohled Prahy s Národním divadlem, ale to jsem ještě nechtěla být herečkou. Byla jsem malá holka ze sídliště, introvertní, s různými psychopatickými vlastnostmi. A díky jednomu svému spontánnímu projevu mi přišla ve vteřině informace a já věděla, že je to moje povolání.

Jaké to bylo na konzervatoři?
Pro mě ty roky byly hrozné, vůbec jsem nevěděla, co si mám se sebou počít. Ale byly tam i měsíce tvořivosti a toho, kdy do člověka vjede ta energie a víra, inspirace a dějí se zázraky. Až přestěhování do Prahy pro mě bylo jako vynoření se zpod vody, jako když vyskočí ryba a nadechne se.

V jakých rolích ses hledala?
Začínala jsem komediálními rolemi. V Ostravě mi říkali, že jsem taková frackovitá Janžurová (pro mě čest). Jak jsem byla divná, proti ostatním jsem i divně mluvila, chodila, vyjadřovala jsem se podivně. Potřebovala jsem být něčím zvláštní a ujížděla jsem úplně do extrémů.

Z tvých postav čiší silná energie a radost z toho, že jsi na jevišti. Co se za ní skrývá?
To je velká a radostná práce. Záleží mi na tom, abych byla nadšená v každém okamžiku. Všechno to souvisí s vírou. Role mi ukáže něco, co se stane mou součástí, ať už v tom dobrém nebo v tom, s čím budu pracovat. Nikdy to není něco, co se mnou nemá nic společného.

Při zkoušení Kunderovy Ptákoviny ses poznala s Ladislavem Smočkem. S kým jsi v poslední době ještě ráda zkoušela a proč je práce s těmito lidmi pro tebe důležitá?
Je to pan Smoček, islandský režisér Gijo Pedersen a Michal Dočekal v Národním divadle. Je jich víc. Je to něco uvnitř, proč si jich vážím, jsem za ně šťastná a každý den si za ně děkuju. To nejsilnější je většinou nepojmenovatelné. V mém vnímání přistupují k divadlu jako k něčemu tvořivému: je to práce, soustředění na ni, soustředění na lidi, kteří hrají, zodpovědnost za to, kdo hraje, jací ti lidi jsou, kým jsou, kým mohou být, soustředění na to, co chci představením říct, jaký mám vztah k autorovi, ke hře, co chci, aby došlo k divákům... To všechno jsou důležité věci a někdy chybí. Ale to nebudu rozebírat.

Jak sis hledala srozumění s Evou z Ptákoviny?
Krásné byly čtené zkoušky s Ondřejem a s panem Smočkem na zkušebně. Teď po prázdninách jsem měla problém s tím, co si ta Eva vytvořila za realitu: ona už na začátku přistoupila na to, že bude s člověkem, který má dvě tváře, a obdivuje to!!!

Jak se ti hraje v Činoherním klubu?
Výborně. Když jsem sem poprvé přišla, připomnělo mi Divadlo Petra Bezruče. Tak to na mě dýchlo. A je zvláštní, že se tu večer scházejí lidé, kteří se sladí v jednu náladu, a hlediště se spojí v jedno. Jako by tam nikdo nebyl chybně. To je taky úžasné.
Lucie Žáčková v Činoherním čtení na březen 2009

Rozhovor pro Divadelní noviny (1. 11. 2011)
MYSLELA JSEM, ŽE BUDU JÍST KAVIÁR A CHOBOTNICE

Její Nastasju Filipovnu ve Fedotově dramatizaci Idiota v Divadle Petra Bezruče jsem bohužel neviděl. Získala však za ni štempl mimořádného mladého talentu jak v Cenách Thálie, tak i Cenu Alfréda Radoka, a to už je něco. Dlouho se však zdálo, že v Národním divadle, kam Lucie přestoupila z Ostravy v roce 2006, nějak zapomněli její talent využít. Ne že by nehrála, ale její mimořádnost jako by pohltil nenasytný moloch naší první scény. Pražským objevem – alespoň pro mě – se tak stala až při hostování v Činoherním klubu. Nejprve v Kunderově Ptákovině a nyní jako Blanche v Tramvaji do stanice Touha – obé v režii Ladislava Smočka. Její Blanche je zjevením, jaké je nutno vidět, nikoli popisovat.
Sešli jsme se v klubu Kolowrat na necelou hodinku, při autorizaci jenom vyškrtala pár „kudrlinek“ a ponoukala mě, abych se neostýchal uvést přesný počet panáků, jaký zvládala ve svém ostravském období.

Na co jste si v předškolním věku nejčastěji hrála?
Na lékárnici. Vzala jsem si doma tašku s prázdnými lahvičkami od léků a šla jsem si do lesíčka mezi paneláky hrát. Lahvičky byly mé první rekvizity.

Měly nějakou kouzelnou moc?
To ne. Jenom byly připraveny pomáhat, kdyby někdo potřeboval. Nebo jsem obalovala lopuchy jako řízky, ve vodě a písku.

Kdyby měl někdo hlad... Podléhala jste tzv. dennímu snění?
Ano. A bohužel mi to zůstalo déle, než by mělo.

Takže i dneska si uděláte čas se zasnít s otevřenýma očima?
Někdy. Ale už to má svá pravidla, pevný bod, kolem kterého se sní. Dneska si říkám, že jsem asi byla trošku divný dítě. Pamatuju si, jak jsem seděla schovaná pod stolem a kriticky hodnotila všechno, co vidím.

Četl jsem, že jste vyrůstala s mnoha sourozenci...
Neměli jsme příliš standardní rodinnou situaci, ale o tom je už zbytečné mluvit. Tenkrát jsem snila o nějakém koutě jenom sama pro sebe, dneska vím, že člověk nemusí mít žádný růžový pokojíček a že má přijímat věci, jak jsou. A být za ně vděčný.

Vrtám se vám v dětství proto, že jsem vás prvně a naposledy viděl ve hrách Tennessee Williamse. Jako Lauru ve Skleněném zvěřinci a jako Blanche v Tramvaji do stanice Touha. Obě postavy žijí ve snech. Lauřin bratr, kterého hrál Richard Krajčo, ale divoce touží uniknout. Jak to bylo s vámi?
Ve mně byl strašlivý neklid, vlastně až donedávna. Stále jsem chtěla odněkud utíkat, z domova, z divadla, z Ostravy. Chtěla jsem vypadnout, ten neklid mě stravoval...

Jak?
Jak se projevoval? Neustálou nespokojeností, mluvením, kritizováním, rebelstvím. Byla jsem hyperkritická, k sobě, k ostatním. Pak jsem ale tady v Praze dostala od života pár facek, ležela na zemi a už mě odpočítávali, jestli ještě vstanu. Myslím ale, že to pro mě nakonec bylo lepší, než kdybych jen vítězila.

Vraťme se ještě do Ostravy. Z pár návštěv se člověk toho moc nedozví, spíše třeba z Balabánových próz. Jak vás poznamenala?
Vy se na Ostravu díváte očima recenzenta - jako na nějaké zajímavé dílo. Když tam ale žijete, tak si jako v uměleckém díle rozhodně nepřipadáte. Ostravu si pamatuji z toho, jak jsme se přesouvali po různých sídlištích, Ostrava Výškovice, a tak. Dnes moje rodina bydlí v cikánské čtvrti a když tam přijedete, tak si opravdu přestane na něco hrát. Prostě prázdniny mezi cikánama a odpadky na ulicích, to není samo o sobě nic špatného, už nic nehodnotím, tak to zkrátka je. Teď jsem se z Polska vracela přes Ostravu a maminka mi povídá: Lucinko, to je tak hnusný ty Vítkovice... Říkala jsem jí - Ale někdo sem jezdí se na to dívat, obdivovat, natáčet a dělat krásné fotky. Jenom na mě koukala. Když natočíte třeba dokument o někom, kdo fetuje, může dokonce někdo dostat na tu drogu chuť, protože mu nedochází, v jaké bídě ten člověk žije. Takže Ostrava může vypadat jako krásné dílo jenom zvenku, ale hodně lidí tam žije velmi špatně.

O tom vůbec nepochybuji. Říkám si ale, jestli jste v tomto drsném prostředí a starostí o sourozence nedozrála dříve k rolím, jakou byla Nastasja Filipovna v Idiotovi anebo Livinie v O´Neillově dramatu Smutek sluší Elektře?
Pravdou je, že jsme se jako děti musely starat samy o sebe, protože takhle jsme prostě žili. O druhé jsem se zase tolik nestarala, uvnitř jsem byla velký egoista. Jestli mi to, jak jsem vyrůstala, pomohlo rychleji dospět, fakt nevím.

Většinou se pozná, jestli herečka, co hraje Filipovnu, tuší, co říká...
Myslím, že jsem to ani já nevěděla. Kolikrát mi někdo říkal, jak se ho má postava dotkla, ale já si nic neuvědomovala. Byla to ale první role, kdy jsem se dokázala pokořit anebo aspoň ztišit a zcela se nechala vést za ruku režisérem Sergejem Fedotovem jako nevědomé dítě v cizím městě. Díky tomu vzniklo cosi víc, než kdybych se sama prosazovala. Možná se něco podobného odehrálo i teď s Blanche a panem režisérem Ladislavem Smočkem.

A Livinie v opavském divadle v režii Ivana Krejčího?
Tehdy jsem prožívala v osobním životě hodně temné období. Žila jsem s člověkem, který mi ubližoval, neměl rád a já k tomu byla slepá. Takže zkoušení těžké hry se s tím pěkně propojovalo. Myslím ale, že není nutné se k tomu vracet. Byla jsem jako prase, co se válí ve vlastních...

Rozumím. Jak se ale na tak náročné role připravujete?
Tak to vám povím. Třeba když mi pan režisér Smoček říkal připomínky, jenom jsem se na něj dívala a v duchu prosila, Bože, tohle já sama nemůžu zvládnout, to není v mých silách, pomoz mi. Správný herec jde domů, učí se text a přemýšlí nad svou rolí, já říkám, Bože, to nezvládnu, pomoz mi.

Text se ale učíte.
Vlastně ne. Neumím si k němu sednout, ale tím čtením na zkouškách se ve mně ukládá. Zapomněla jsem asi říci, že mám dost dobrou paměť.

Čím vám ta Praha, kam jste přišla z Ostravy jako zářivý talent do angažmá činohry Národního divadla před šesti roky, tak nafackovala?
No právě. Najednou jsem byla nic a začala být sprostá...

Jako sprosťák nebo prosťáček?
Sprostá v tom smyslu, že jsem si myslela, jak tady všem vytřu zrak, že jim ukážu, jak se má dělat divadlo. Očekávala jsem, že budu hvězdou první třídy, a když se nic nedělo, byla jsem prvních pár let trošku mimo. Dneska si už svou tehdejší hloupost uvědomuji.

Mluvíte jako kajícný hříšník. Můžeme se dotknout vaší konverze? Co ji iniciovalo?
Dříve jsem žila namočená v ezoterice, myslela si, jaký jsem věřící člověk, s čímsi božským v sobě, ale byla jsem spíše holkou, co si dává čistit čakry a dochází k paní s kyvadélkem. S tímto mišmašem v hlavě jsem se s Národním divadlem ocitla v Tel Avivu a v Jeruzalémě měla zážitek u jednoho posvátného kamene. Ten vizuální zážitek neumím popsat, dokonce jsem na něj i zapomněla, ale po návratu do Prahy mi došlo, co se tam vůbec stalo. Nevím, jestli jsem přišla k Bohu, nebo spíš on přišel ke mně, ale nechala jsem se pokřtít, stala se křesťankou a dnes to je důležitá součást mého života, o které ale nemám potřebu dopodrobna vyprávět.

Do kostela chodíte?
Chtěla jsem bydlet blízko kostela a to se mi u Vinohradské tržnice podařilo. Na mši chodím skoro každý den, podle toho, jak mám zkoušku nebo představení. Kamarádka mi říkala, i Jágr modlí před zápasem, tak jsem si říkala, když o tom může mluvit Jarda Jágr, proč ne já.

Nenáviděný fotbalový trenér Straka se taky před zápasem modlí.
Fakt? Aha. Teď se o něm kluci v Činoheráku bavili... Temný jako Straka, říkali. Že má něco společného se Stanleym.

Myslíte si, že vaše postava Blanche je věřící?
Řekla bych, že jí nic jiného nezbývá. Ale věří jinak, po svém. Není zrovna ten případ, co potřebuje pevný bod, kterým je Bůh. Určitě si ale uvědomuje, že není tou krásnou a čistou duší sama o sobě, že ji od někoho dostala. Dejme tomu, já nevím. Nerada bych do toho zatahovala sama sebe.

Jak tomu ale uniknout? V Národním divadle hrajete Porcii v Kupci benátském a v dalším Shakespearovi Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Neříkejte, že vás ony postavy osobně neprovokují?
Patrně méně, než si myslíte. V obou inscenacích je zřetelný režijní výklad, který tam je, i kdybych já nedělala vůbec nic. Vidíte, a teď se znovu odhaluje, jak málo mám postavy ve svých rukou. Prostě jsem někdy jen režisérův nástroj.

V rozhovoru pro Divadelky před osmi lety jste se vyznávala, jak režisérům důvěřujete. Změnilo se něco?
Zvláštní. V Ostravě jsem bývala pomlouvaná jako potížistka, dost jsem se režisérům bránila. Ale důvěřovala jsem jim, to ano, což platí dodnes, jenom jsem pochopila, že oni třeba mají určitou představu, kterou se mnou nepotřebují konzultovat, prostě se tam objevím a už jenom tím, že jsem v nějakém kostýmu, je jejich představa naplněna. A já pro to nemusela udělat skoro nic. Nechci, aby to vyznělo jako zklamání, tak to prostě je a hlavně je nutné říct, že jsem na jevišti úplně dobrovolně.

Jak vůbec došlo k vašemu hostování v Činoherním klubu?
Jedním slovem krásně. Natočila jsem film s Andreou Sedláčkovou Opravdová láska a na jeho premiéře mě Andrea, která se s panem Smočkem kamarádí, seznámila. Pan Smoček připravoval Kunderovu Ptákovinu a pro roli Evy už dlouho někoho hledal. Když mi za pár dní zavolal, jestli bych nepřišla na takovou malou zkoušku, hned ze mě vyletělo, že ano, jistě, i když se musím přiznat, že jsem do té doby Činoherák moc neznala.

Je vám Milan Kundera jako autor blízký?
Moc se mi líbil. Teď zrovna nemám období, kdy bych ho četla, ale dobře si vzpomínám, jak jsem si Ptákovinu procházela ve vaně a mohla se uřehtat smíchy. Po dost dlouhé době jsem se fakt řehtala.

Vaše postava Evy vysílá svého miláčka mezi nohy jiné ženy, aby ji pomstil. Nepřipadá vám takový nápad příliš z mužského světa?
Je z mužského světa. Nejspíš se mužům líbí postava ženy, která takto smýšlí. Asi ano. Co na to říct? Milan Kundera stvořil ženu, jakou chtěl. Koneckonců jmenuje se – Eva.

Pojďme konečně k vaší poslední roli Blanche. Co jste si o ní s režisérem Smočkem říkali? Sám jsem o ní napsal, že to je žena na útěku před skutečností.
Nevím, jestli slovo útěk je to správné. Jistě, nachází se v období velké osobní krize, ale neutíká. Představovali jsme si, co se odehrávalo den, dva před tím, než se objevila s kufrem v bytě své sestry. Jako by její rodné město na ni házelo kameny a nadávalo, protože v jeho očích to je sprostá ženská. Pro mě to je štvanec, vyhnaný, zoufalý štvanec.

Líbila se mi scéna, kdy Blanche svádí mladíčka – poslíčka, ale ovládne se. Ten výstup se myslím často vyškrtává, ale o Blanche dost vypovídá, nemyslíte?
Když jsem si tu scénu četla poprvé, lekla jsem se: nymfomanka? Ale myslím, že to není jenom o tělesné touze, ale hlavně o nenaplněném srdci, protože mladík Blanche připomíná její dívčí lásku Alana, který byl pro její život hodně důležitý a jehož smrt ji rozvrátila.

Inscenace na mě zapůsobila i silnou hereckou koncentrací.
Po dlouhé době jsem si znovu naplno uvědomila, že na jevišti opravdu nejste sám. Jedna postava by bez druhé nic neznamenala. Několikrát se během zkoušek přihodilo, že se někdo pokusil hrát jen sám na sebe, to ale dopadlo fiaskem. Na velkém jevišti jeho pravidla tolik nevyžadují, aby si lidé dívali do očí. To v Činoherním klubu nejde. Stačí, když se ten druhý jenom nadechne, a já to nemohu nevzít na vědomí. Člověku to dává silný pocit bezpečí.

Vaším partnerem na jevišti v roli Stanleyho je Jan Hájek, váš někdejší manžel. Není to náročné, zvláště při tak vypjatém vztahu mezi postavami?
My spolu v Národním divadle hrajeme poměrně často a minulost už dávno neřešíme. Naše cesty se rozjely a dnes už ani nejsme velcí přátelé, nejvíce se potkáváme právě na jevišti. Nevím, proč se na to tak často někdo ptá, byl to jeden z mých nejkratších vztahů, i když samozřejmě důležitý.

Omlouvám se. Měl jsem patrně pocit, že váš vztah nějak souvisel s těmi fackami od života.
Ne. Největším problémem jsem byla já sama, když jsem si myslela, že budu ta slavná a budu si užívat života. Postupně jsem si začala uvědomovat, že nejsem typ na večírky, že se raději držím doma. Tím poznáním o sobě jako by splaskla nějaká bublina, kterou jsem si vytvořila. Obrazně řečeno, myslela jsem si, že budu jíst kaviár a chobotnice, a zjistila, že je dobrý i chleba s máslem a solí.

Takto osobně vyrovnaně působí možná jediná kladná postava v drsném dramatu Srpen v zemi indiánů, kde hrajete indiánku Johnnu. Je to náhoda?
Není. Tehdy jsem se právě vrátila z Izraele a onen zážitek se s mou postavou hezky propojil.

Možná ještě zpátky k „Tramvaji“. Kde jste odkoukala ty docela roztomilé alkoholické triky, kterými Blanche maskuje svou závislost?
Ze života. V Ostravě jsem pila strašně, pak i v Praze, ale když jsem měla otravu alkoholem a málem vykrvácela, lekla jsem se a přestala úplně. Už pět let jsem abstinent.

Z Ostravy mám takový dojem, že tam musí být lidé lehce podroušeni, aby snášeli ono industriální prostředí.
Ostravské večírky jsou proslulé vysokým počtem panáků. Možná bych to neměla říkat, ale přivezli jsme si tento zvyk i na vyhlášení Cen Alfréda Radoka, myslím, že jsem ještě před televizním přenosem vypila snad deset becherovek. Doufám, že se už k tomu nebudu nikdy vracet, protože ty konce byly hrozný.

A jak se vám žije s čistou hlavou?
První roky špatně v tom smyslu, že byl člověk sám, nikam nechodil, aby jej to nestáhlo. Teď už to je dobrý, navíc jsem poznala dost lidí, co nepijou, anebo také přestali. Nejlepší změna spočívá v tom, že jste tím, kým opravdu jste. Nejsem už Žáčková plus jejích x panáků metaxy.

Okouzlila mě i vaše postavy Máši v Rackovi. Ta sice nešňupe tabák jako u Čechova, ale zdatně nasává ze žalu nad nešťastnou láskou k Treplevovi. Zaujaly mě hlavně vaše roztrhaná gesta...
Gesta?

Jistě, vždyť vám ruce poletují kolem hlavy jako vyplašení ptáci.
Aha. Máte pravdu. Možná bych měla něco změnit. Nepřemýšlím o gestech, ty přece patří k postavě.

Neříkejte, že vědomě nepracujete na tom, aby gestika Máši a Blanche byla rozdílná?
Určitě jsou takoví herci, nenechte si zkazit iluze. To víte, že i ve mně to nějak nenásilně pracuje, ale pravdou bude, že jsem spíše než správná herečka ta lékárnice z Ostravy – Výškovic, která spadla do Národního divadla. No, obávám se, že z toho žádnej kloudnej rozhovor neuděláte.
Uvidíme.
Richard Erml, Divadelní noviny č. 18 (1. listopadu 2011)

O ní
Setkání s ní nebylo nic jiného než šťastná náhoda. Týdny, možná měsíce jsem hledal typ mladé ženy, který by maximálně seděl pro postavu učitelky Evy v Kunderově Ptákovině. Mluvil jsem s několika potenciálními představitelkami, zvláště jedna z nich, osobnost poutavá na scéně i na televizní obrazovce, byla na spadnutí. Přesto všechno jsem se cítil jak nějaký tápající filmař a nemohl jsem se rozhodnout. Předloha jako by napovídala, že chce něco malounko jiného. Andrea Sedláčková mě pozvala na projekci svého tehdy posledního filmu. Před zahájením mě krátce představila Lucii Žáčkovou, která ve filmu hrála. Úžasný moment. Na mě nehleděla Lucie Žáčková, ale česká učitelka Evička. To byla ta šťastná náhoda.
Šťastné náhody jsou báječné momenty života. A když vznikla možnost inscenovat Tramvaj do stanice Touha, bylo jasné, že Blanche, zhruba třicetiletá americká holka krutě vzatá životem, je ona. Ale její báječný potenciál se nebudu snažit ani náznakem písemně postihnout. Zdaleka nejlepší je ji vidět a slyšet. Vedle hlubokého lidského pochopení postavy Blanche je ona navíc přirozeně velmi americká. Proč tohle říkám? Už od svých dvanácti let měl jsem to štěstí a mohl zírat na krásné, civilizované Američanky s dobrou rtěnkou na rtech, v pohádkově elegantních vojenských kostýmech. Bylo to zrovna v době, kdy se odehrává tato hra. A když Lucie Žáčková jde proti mně v divadle oblečená jako Blanche, s výraznou rtěnkou na rtech, mám pocit, že i ona je jedna z nich. Ale to už je velmi soukromý pocit vázaný na dobu těsně po válce, kdy Amerika požívala tu největší prestiž.
Náhoda jménem Lucie Žáčková. Byla to velmi šťastná náhoda.
Ladislav Smoček
Lucie Žáčková
Role v ČK:
Tanec bláznů:
Máša
Ptákovina:
Eva
Tramvaj Do stanice Touha:
Blanche

 
Lucie Žáčková
*16. 2. 1978 v Ostravě

V roce 2000 absolvovala hudebně-dramatický obor na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Během studia hostovala v ostravském Divadle Petra Bezruče a ve Slezském divadle v Opavě. Jejím prvním angažmá bylo Divadlo Petra Bezruče v Ostravě – za roli Nastasji Filipovny v adaptaci Dostojevského Idiota získala Cenu Thálie v kategorii mladý umělec do 33 let a Cenu Alfréda Radoka / Talent roku 2004. V sezoně 2005/06 byla herečkou ostravské Komorní scény Aréna a hostovala v opavském divadle. Od roku 2006 je členkou činohry Národního divadla v Praze. Hostovala také v Divadle v Celetné.
V Činoherním klubu hraje roli Evy v Ptákovině Milana Kundery, Blanche Dubois ve hře Tennesseho Williamse Tramvaj do stanice Touha, Irenu ve hře Niny Mitrović Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty.
Lucie Žáčková byla za roli Blanche Dubois v Tramvaji do stanice Touha nominována na Cenu Thálie za rok 2011 a získala druhý nejvyšší počet hlasů v anketě Cen Alfréda Radoka.


V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (režie Martin Čičvák, 2012 / Irena)


Milá Lucie, v roce 2000 jsi absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, byla jsi členkou Divadla Petra Bezruče, Komorního divadla Aréna, hostovala jsi v opavském divadle. V roce 2004 jsi získala Cenu Thálie pro mladého umělce do 33 let a Cenu Alfréda Radoka – Talent roku. Teď třetím rokem hraješ v Národním divadle, hostuješ v Činoherním klubu a dostala jsi příležitost k filmové práci. Představovala sis takhle svůj život?
Ano, představovala.

Chtěla jsi být herečkou od dětství?
V osmi letech jsem měla na palandě pohled Prahy s Národním divadlem, ale to jsem ještě nechtěla být herečkou. Byla jsem malá holka ze sídliště, introvertní, s různými psychopatickými vlastnostmi. A díky jednomu svému spontánnímu projevu mi přišla ve vteřině informace a já věděla, že je to moje povolání.

Jaké to bylo na konzervatoři?
Pro mě ty roky byly hrozné, vůbec jsem nevěděla, co si mám se sebou počít. Ale byly tam i měsíce tvořivosti a toho, kdy do člověka vjede ta energie a víra, inspirace a dějí se zázraky. Až přestěhování do Prahy pro mě bylo jako vynoření se zpod vody, jako když vyskočí ryba a nadechne se.

V jakých rolích ses hledala?
Začínala jsem komediálními rolemi. V Ostravě mi říkali, že jsem taková frackovitá Janžurová (pro mě čest). Jak jsem byla divná, proti ostatním jsem i divně mluvila, chodila, vyjadřovala jsem se podivně. Potřebovala jsem být něčím zvláštní a ujížděla jsem úplně do extrémů.

Z tvých postav čiší silná energie a radost z toho, že jsi na jevišti. Co se za ní skrývá?
To je velká a radostná práce. Záleží mi na tom, abych byla nadšená v každém okamžiku. Všechno to souvisí s vírou. Role mi ukáže něco, co se stane mou součástí, ať už v tom dobrém nebo v tom, s čím budu pracovat. Nikdy to není něco, co se mnou nemá nic společného.

Při zkoušení Kunderovy Ptákoviny ses poznala s Ladislavem Smočkem. S kým jsi v poslední době ještě ráda zkoušela a proč je práce s těmito lidmi pro tebe důležitá?
Je to pan Smoček, islandský režisér Gijo Pedersen a Michal Dočekal v Národním divadle. Je jich víc. Je to něco uvnitř, proč si jich vážím, jsem za ně šťastná a každý den si za ně děkuju. To nejsilnější je většinou nepojmenovatelné. V mém vnímání přistupují k divadlu jako k něčemu tvořivému: je to práce, soustředění na ni, soustředění na lidi, kteří hrají, zodpovědnost za to, kdo hraje, jací ti lidi jsou, kým jsou, kým mohou být, soustředění na to, co chci představením říct, jaký mám vztah k autorovi, ke hře, co chci, aby došlo k divákům... To všechno jsou důležité věci a někdy chybí. Ale to nebudu rozebírat.

Jak sis hledala srozumění s Evou z Ptákoviny?
Krásné byly čtené zkoušky s Ondřejem a s panem Smočkem na zkušebně. Teď po prázdninách jsem měla problém s tím, co si ta Eva vytvořila za realitu: ona už na začátku přistoupila na to, že bude s člověkem, který má dvě tváře, a obdivuje to!!!

Jak se ti hraje v Činoherním klubu?
Výborně. Když jsem sem poprvé přišla, připomnělo mi Divadlo Petra Bezruče. Tak to na mě dýchlo. A je zvláštní, že se tu večer scházejí lidé, kteří se sladí v jednu náladu, a hlediště se spojí v jedno. Jako by tam nikdo nebyl chybně. To je taky úžasné.
Lucie Žáčková v Činoherním čtení na březen 2009

Rozhovor pro Divadelní noviny (1. 11. 2011)
MYSLELA JSEM, ŽE BUDU JÍST KAVIÁR A CHOBOTNICE

Její Nastasju Filipovnu ve Fedotově dramatizaci Idiota v Divadle Petra Bezruče jsem bohužel neviděl. Získala však za ni štempl mimořádného mladého talentu jak v Cenách Thálie, tak i Cenu Alfréda Radoka, a to už je něco. Dlouho se však zdálo, že v Národním divadle, kam Lucie přestoupila z Ostravy v roce 2006, nějak zapomněli její talent využít. Ne že by nehrála, ale její mimořádnost jako by pohltil nenasytný moloch naší první scény. Pražským objevem – alespoň pro mě – se tak stala až při hostování v Činoherním klubu. Nejprve v Kunderově Ptákovině a nyní jako Blanche v Tramvaji do stanice Touha – obé v režii Ladislava Smočka. Její Blanche je zjevením, jaké je nutno vidět, nikoli popisovat.
Sešli jsme se v klubu Kolowrat na necelou hodinku, při autorizaci jenom vyškrtala pár „kudrlinek“ a ponoukala mě, abych se neostýchal uvést přesný počet panáků, jaký zvládala ve svém ostravském období.

Na co jste si v předškolním věku nejčastěji hrála?
Na lékárnici. Vzala jsem si doma tašku s prázdnými lahvičkami od léků a šla jsem si do lesíčka mezi paneláky hrát. Lahvičky byly mé první rekvizity.

Měly nějakou kouzelnou moc?
To ne. Jenom byly připraveny pomáhat, kdyby někdo potřeboval. Nebo jsem obalovala lopuchy jako řízky, ve vodě a písku.

Kdyby měl někdo hlad... Podléhala jste tzv. dennímu snění?
Ano. A bohužel mi to zůstalo déle, než by mělo.

Takže i dneska si uděláte čas se zasnít s otevřenýma očima?
Někdy. Ale už to má svá pravidla, pevný bod, kolem kterého se sní. Dneska si říkám, že jsem asi byla trošku divný dítě. Pamatuju si, jak jsem seděla schovaná pod stolem a kriticky hodnotila všechno, co vidím.

Četl jsem, že jste vyrůstala s mnoha sourozenci...
Neměli jsme příliš standardní rodinnou situaci, ale o tom je už zbytečné mluvit. Tenkrát jsem snila o nějakém koutě jenom sama pro sebe, dneska vím, že člověk nemusí mít žádný růžový pokojíček a že má přijímat věci, jak jsou. A být za ně vděčný.

Vrtám se vám v dětství proto, že jsem vás prvně a naposledy viděl ve hrách Tennessee Williamse. Jako Lauru ve Skleněném zvěřinci a jako Blanche v Tramvaji do stanice Touha. Obě postavy žijí ve snech. Lauřin bratr, kterého hrál Richard Krajčo, ale divoce touží uniknout. Jak to bylo s vámi?
Ve mně byl strašlivý neklid, vlastně až donedávna. Stále jsem chtěla odněkud utíkat, z domova, z divadla, z Ostravy. Chtěla jsem vypadnout, ten neklid mě stravoval...

Jak?
Jak se projevoval? Neustálou nespokojeností, mluvením, kritizováním, rebelstvím. Byla jsem hyperkritická, k sobě, k ostatním. Pak jsem ale tady v Praze dostala od života pár facek, ležela na zemi a už mě odpočítávali, jestli ještě vstanu. Myslím ale, že to pro mě nakonec bylo lepší, než kdybych jen vítězila.

Vraťme se ještě do Ostravy. Z pár návštěv se člověk toho moc nedozví, spíše třeba z Balabánových próz. Jak vás poznamenala?
Vy se na Ostravu díváte očima recenzenta - jako na nějaké zajímavé dílo. Když tam ale žijete, tak si jako v uměleckém díle rozhodně nepřipadáte. Ostravu si pamatuji z toho, jak jsme se přesouvali po různých sídlištích, Ostrava Výškovice, a tak. Dnes moje rodina bydlí v cikánské čtvrti a když tam přijedete, tak si opravdu přestane na něco hrát. Prostě prázdniny mezi cikánama a odpadky na ulicích, to není samo o sobě nic špatného, už nic nehodnotím, tak to zkrátka je. Teď jsem se z Polska vracela přes Ostravu a maminka mi povídá: Lucinko, to je tak hnusný ty Vítkovice... Říkala jsem jí - Ale někdo sem jezdí se na to dívat, obdivovat, natáčet a dělat krásné fotky. Jenom na mě koukala. Když natočíte třeba dokument o někom, kdo fetuje, může dokonce někdo dostat na tu drogu chuť, protože mu nedochází, v jaké bídě ten člověk žije. Takže Ostrava může vypadat jako krásné dílo jenom zvenku, ale hodně lidí tam žije velmi špatně.

O tom vůbec nepochybuji. Říkám si ale, jestli jste v tomto drsném prostředí a starostí o sourozence nedozrála dříve k rolím, jakou byla Nastasja Filipovna v Idiotovi anebo Livinie v O´Neillově dramatu Smutek sluší Elektře?
Pravdou je, že jsme se jako děti musely starat samy o sebe, protože takhle jsme prostě žili. O druhé jsem se zase tolik nestarala, uvnitř jsem byla velký egoista. Jestli mi to, jak jsem vyrůstala, pomohlo rychleji dospět, fakt nevím.

Většinou se pozná, jestli herečka, co hraje Filipovnu, tuší, co říká...
Myslím, že jsem to ani já nevěděla. Kolikrát mi někdo říkal, jak se ho má postava dotkla, ale já si nic neuvědomovala. Byla to ale první role, kdy jsem se dokázala pokořit anebo aspoň ztišit a zcela se nechala vést za ruku režisérem Sergejem Fedotovem jako nevědomé dítě v cizím městě. Díky tomu vzniklo cosi víc, než kdybych se sama prosazovala. Možná se něco podobného odehrálo i teď s Blanche a panem režisérem Ladislavem Smočkem.

A Livinie v opavském divadle v režii Ivana Krejčího?
Tehdy jsem prožívala v osobním životě hodně temné období. Žila jsem s člověkem, který mi ubližoval, neměl rád a já k tomu byla slepá. Takže zkoušení těžké hry se s tím pěkně propojovalo. Myslím ale, že není nutné se k tomu vracet. Byla jsem jako prase, co se válí ve vlastních...

Rozumím. Jak se ale na tak náročné role připravujete?
Tak to vám povím. Třeba když mi pan režisér Smoček říkal připomínky, jenom jsem se na něj dívala a v duchu prosila, Bože, tohle já sama nemůžu zvládnout, to není v mých silách, pomoz mi. Správný herec jde domů, učí se text a přemýšlí nad svou rolí, já říkám, Bože, to nezvládnu, pomoz mi.

Text se ale učíte.
Vlastně ne. Neumím si k němu sednout, ale tím čtením na zkouškách se ve mně ukládá. Zapomněla jsem asi říci, že mám dost dobrou paměť.

Čím vám ta Praha, kam jste přišla z Ostravy jako zářivý talent do angažmá činohry Národního divadla před šesti roky, tak nafackovala?
No právě. Najednou jsem byla nic a začala být sprostá...

Jako sprosťák nebo prosťáček?
Sprostá v tom smyslu, že jsem si myslela, jak tady všem vytřu zrak, že jim ukážu, jak se má dělat divadlo. Očekávala jsem, že budu hvězdou první třídy, a když se nic nedělo, byla jsem prvních pár let trošku mimo. Dneska si už svou tehdejší hloupost uvědomuji.

Mluvíte jako kajícný hříšník. Můžeme se dotknout vaší konverze? Co ji iniciovalo?
Dříve jsem žila namočená v ezoterice, myslela si, jaký jsem věřící člověk, s čímsi božským v sobě, ale byla jsem spíše holkou, co si dává čistit čakry a dochází k paní s kyvadélkem. S tímto mišmašem v hlavě jsem se s Národním divadlem ocitla v Tel Avivu a v Jeruzalémě měla zážitek u jednoho posvátného kamene. Ten vizuální zážitek neumím popsat, dokonce jsem na něj i zapomněla, ale po návratu do Prahy mi došlo, co se tam vůbec stalo. Nevím, jestli jsem přišla k Bohu, nebo spíš on přišel ke mně, ale nechala jsem se pokřtít, stala se křesťankou a dnes to je důležitá součást mého života, o které ale nemám potřebu dopodrobna vyprávět.

Do kostela chodíte?
Chtěla jsem bydlet blízko kostela a to se mi u Vinohradské tržnice podařilo. Na mši chodím skoro každý den, podle toho, jak mám zkoušku nebo představení. Kamarádka mi říkala, i Jágr modlí před zápasem, tak jsem si říkala, když o tom může mluvit Jarda Jágr, proč ne já.

Nenáviděný fotbalový trenér Straka se taky před zápasem modlí.
Fakt? Aha. Teď se o něm kluci v Činoheráku bavili... Temný jako Straka, říkali. Že má něco společného se Stanleym.

Myslíte si, že vaše postava Blanche je věřící?
Řekla bych, že jí nic jiného nezbývá. Ale věří jinak, po svém. Není zrovna ten případ, co potřebuje pevný bod, kterým je Bůh. Určitě si ale uvědomuje, že není tou krásnou a čistou duší sama o sobě, že ji od někoho dostala. Dejme tomu, já nevím. Nerada bych do toho zatahovala sama sebe.

Jak tomu ale uniknout? V Národním divadle hrajete Porcii v Kupci benátském a v dalším Shakespearovi Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Neříkejte, že vás ony postavy osobně neprovokují?
Patrně méně, než si myslíte. V obou inscenacích je zřetelný režijní výklad, který tam je, i kdybych já nedělala vůbec nic. Vidíte, a teď se znovu odhaluje, jak málo mám postavy ve svých rukou. Prostě jsem někdy jen režisérův nástroj.

V rozhovoru pro Divadelky před osmi lety jste se vyznávala, jak režisérům důvěřujete. Změnilo se něco?
Zvláštní. V Ostravě jsem bývala pomlouvaná jako potížistka, dost jsem se režisérům bránila. Ale důvěřovala jsem jim, to ano, což platí dodnes, jenom jsem pochopila, že oni třeba mají určitou představu, kterou se mnou nepotřebují konzultovat, prostě se tam objevím a už jenom tím, že jsem v nějakém kostýmu, je jejich představa naplněna. A já pro to nemusela udělat skoro nic. Nechci, aby to vyznělo jako zklamání, tak to prostě je a hlavně je nutné říct, že jsem na jevišti úplně dobrovolně.

Jak vůbec došlo k vašemu hostování v Činoherním klubu?
Jedním slovem krásně. Natočila jsem film s Andreou Sedláčkovou Opravdová láska a na jeho premiéře mě Andrea, která se s panem Smočkem kamarádí, seznámila. Pan Smoček připravoval Kunderovu Ptákovinu a pro roli Evy už dlouho někoho hledal. Když mi za pár dní zavolal, jestli bych nepřišla na takovou malou zkoušku, hned ze mě vyletělo, že ano, jistě, i když se musím přiznat, že jsem do té doby Činoherák moc neznala.

Je vám Milan Kundera jako autor blízký?
Moc se mi líbil. Teď zrovna nemám období, kdy bych ho četla, ale dobře si vzpomínám, jak jsem si Ptákovinu procházela ve vaně a mohla se uřehtat smíchy. Po dost dlouhé době jsem se fakt řehtala.

Vaše postava Evy vysílá svého miláčka mezi nohy jiné ženy, aby ji pomstil. Nepřipadá vám takový nápad příliš z mužského světa?
Je z mužského světa. Nejspíš se mužům líbí postava ženy, která takto smýšlí. Asi ano. Co na to říct? Milan Kundera stvořil ženu, jakou chtěl. Koneckonců jmenuje se – Eva.

Pojďme konečně k vaší poslední roli Blanche. Co jste si o ní s režisérem Smočkem říkali? Sám jsem o ní napsal, že to je žena na útěku před skutečností.
Nevím, jestli slovo útěk je to správné. Jistě, nachází se v období velké osobní krize, ale neutíká. Představovali jsme si, co se odehrávalo den, dva před tím, než se objevila s kufrem v bytě své sestry. Jako by její rodné město na ni házelo kameny a nadávalo, protože v jeho očích to je sprostá ženská. Pro mě to je štvanec, vyhnaný, zoufalý štvanec.

Líbila se mi scéna, kdy Blanche svádí mladíčka – poslíčka, ale ovládne se. Ten výstup se myslím často vyškrtává, ale o Blanche dost vypovídá, nemyslíte?
Když jsem si tu scénu četla poprvé, lekla jsem se: nymfomanka? Ale myslím, že to není jenom o tělesné touze, ale hlavně o nenaplněném srdci, protože mladík Blanche připomíná její dívčí lásku Alana, který byl pro její život hodně důležitý a jehož smrt ji rozvrátila.

Inscenace na mě zapůsobila i silnou hereckou koncentrací.
Po dlouhé době jsem si znovu naplno uvědomila, že na jevišti opravdu nejste sám. Jedna postava by bez druhé nic neznamenala. Několikrát se během zkoušek přihodilo, že se někdo pokusil hrát jen sám na sebe, to ale dopadlo fiaskem. Na velkém jevišti jeho pravidla tolik nevyžadují, aby si lidé dívali do očí. To v Činoherním klubu nejde. Stačí, když se ten druhý jenom nadechne, a já to nemohu nevzít na vědomí. Člověku to dává silný pocit bezpečí.

Vaším partnerem na jevišti v roli Stanleyho je Jan Hájek, váš někdejší manžel. Není to náročné, zvláště při tak vypjatém vztahu mezi postavami?
My spolu v Národním divadle hrajeme poměrně často a minulost už dávno neřešíme. Naše cesty se rozjely a dnes už ani nejsme velcí přátelé, nejvíce se potkáváme právě na jevišti. Nevím, proč se na to tak často někdo ptá, byl to jeden z mých nejkratších vztahů, i když samozřejmě důležitý.

Omlouvám se. Měl jsem patrně pocit, že váš vztah nějak souvisel s těmi fackami od života.
Ne. Největším problémem jsem byla já sama, když jsem si myslela, že budu ta slavná a budu si užívat života. Postupně jsem si začala uvědomovat, že nejsem typ na večírky, že se raději držím doma. Tím poznáním o sobě jako by splaskla nějaká bublina, kterou jsem si vytvořila. Obrazně řečeno, myslela jsem si, že budu jíst kaviár a chobotnice, a zjistila, že je dobrý i chleba s máslem a solí.

Takto osobně vyrovnaně působí možná jediná kladná postava v drsném dramatu Srpen v zemi indiánů, kde hrajete indiánku Johnnu. Je to náhoda?
Není. Tehdy jsem se právě vrátila z Izraele a onen zážitek se s mou postavou hezky propojil.

Možná ještě zpátky k „Tramvaji“. Kde jste odkoukala ty docela roztomilé alkoholické triky, kterými Blanche maskuje svou závislost?
Ze života. V Ostravě jsem pila strašně, pak i v Praze, ale když jsem měla otravu alkoholem a málem vykrvácela, lekla jsem se a přestala úplně. Už pět let jsem abstinent.

Z Ostravy mám takový dojem, že tam musí být lidé lehce podroušeni, aby snášeli ono industriální prostředí.
Ostravské večírky jsou proslulé vysokým počtem panáků. Možná bych to neměla říkat, ale přivezli jsme si tento zvyk i na vyhlášení Cen Alfréda Radoka, myslím, že jsem ještě před televizním přenosem vypila snad deset becherovek. Doufám, že se už k tomu nebudu nikdy vracet, protože ty konce byly hrozný.

A jak se vám žije s čistou hlavou?
První roky špatně v tom smyslu, že byl člověk sám, nikam nechodil, aby jej to nestáhlo. Teď už to je dobrý, navíc jsem poznala dost lidí, co nepijou, anebo také přestali. Nejlepší změna spočívá v tom, že jste tím, kým opravdu jste. Nejsem už Žáčková plus jejích x panáků metaxy.

Okouzlila mě i vaše postavy Máši v Rackovi. Ta sice nešňupe tabák jako u Čechova, ale zdatně nasává ze žalu nad nešťastnou láskou k Treplevovi. Zaujaly mě hlavně vaše roztrhaná gesta...
Gesta?

Jistě, vždyť vám ruce poletují kolem hlavy jako vyplašení ptáci.
Aha. Máte pravdu. Možná bych měla něco změnit. Nepřemýšlím o gestech, ty přece patří k postavě.

Neříkejte, že vědomě nepracujete na tom, aby gestika Máši a Blanche byla rozdílná?
Určitě jsou takoví herci, nenechte si zkazit iluze. To víte, že i ve mně to nějak nenásilně pracuje, ale pravdou bude, že jsem spíše než správná herečka ta lékárnice z Ostravy – Výškovic, která spadla do Národního divadla. No, obávám se, že z toho žádnej kloudnej rozhovor neuděláte.
Uvidíme.
Richard Erml, Divadelní noviny č. 18 (1. listopadu 2011)

O ní
Setkání s ní nebylo nic jiného než šťastná náhoda. Týdny, možná měsíce jsem hledal typ mladé ženy, který by maximálně seděl pro postavu učitelky Evy v Kunderově Ptákovině. Mluvil jsem s několika potenciálními představitelkami, zvláště jedna z nich, osobnost poutavá na scéně i na televizní obrazovce, byla na spadnutí. Přesto všechno jsem se cítil jak nějaký tápající filmař a nemohl jsem se rozhodnout. Předloha jako by napovídala, že chce něco malounko jiného. Andrea Sedláčková mě pozvala na projekci svého tehdy posledního filmu. Před zahájením mě krátce představila Lucii Žáčkovou, která ve filmu hrála. Úžasný moment. Na mě nehleděla Lucie Žáčková, ale česká učitelka Evička. To byla ta šťastná náhoda.
Šťastné náhody jsou báječné momenty života. A když vznikla možnost inscenovat Tramvaj do stanice Touha, bylo jasné, že Blanche, zhruba třicetiletá americká holka krutě vzatá životem, je ona. Ale její báječný potenciál se nebudu snažit ani náznakem písemně postihnout. Zdaleka nejlepší je ji vidět a slyšet. Vedle hlubokého lidského pochopení postavy Blanche je ona navíc přirozeně velmi americká. Proč tohle říkám? Už od svých dvanácti let měl jsem to štěstí a mohl zírat na krásné, civilizované Američanky s dobrou rtěnkou na rtech, v pohádkově elegantních vojenských kostýmech. Bylo to zrovna v době, kdy se odehrává tato hra. A když Lucie Žáčková jde proti mně v divadle oblečená jako Blanche, s výraznou rtěnkou na rtech, mám pocit, že i ona je jedna z nich. Ale to už je velmi soukromý pocit vázaný na dobu těsně po válce, kdy Amerika požívala tu největší prestiž.
Náhoda jménem Lucie Žáčková. Byla to velmi šťastná náhoda.
Ladislav Smoček

© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1