Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
Lenka Skopalová
* 31. března 1954 ve Vyškově

V roce 1977 absolvovala studium herectví na JAMU, v letech 1977 – 1978 byla členkou Činoherního studia v Ústí nad Labem a v roce 1978 i Dílny 24. Poprvé v Činoherním klubu hrála v inscenaci Povídky z Vídeňského lesa v roce 1981. Do hereckého angažmá v Činoherním klubu vstoupila v roce 1987.
Za roli Kath ve hře Joe Ortona Jak se bavil pan Sloane byla nominovaná na Cenu Thálie za rok 2001.

V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (režie Ladislav Smoček, 1981 / Marianna)
Bohumil Hrabal: Něžný barbar (režie Ivo Krobot, 1981 / Cikánečka)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Ivo Krobot, 1988, Anna, rozená Sára Abramsonová)
Elias Canetti: Dům (režie Ladislav Smoček, 1988 / Anita, dívka z lepší společnosti)
Thomas Middleton – William Rowley: Pitvora (režie Vladimír Kelbl, 1989 / Beatriz-Juana, Vermanderova dcera)
Václav Havel: Žebrácká opera (režie Jiří Menzel, 1990 / Betty, zaměstnankyně „dámského salónu“)
Ladislav Smoček: Bludiště / Smyčka (režie Ladislav Smoček, 1990 / Mladá žena v Bludišti)
Arthur Schnitzler: Utrpení mladého Medarda (režie Ivo Krobot, 1991 / Marie Hortens, bývalá vévodkyně z Valois)
Euripidés: Orestés (režie Jan Nebeský, 1991 / Helena, Meneláova žena)
Václav Kliment Klicpera: Hadrián z Římsů (režie Ivo Krobot, 1992 / Jenovefa)
Henrik Ibsen: John Gabriel Borkman (režie Jan Nebeský, 1993 / Fanny Wiltonová)
Woody Allen: Sex noci svatojánské (režie Ivo Krobot, 1993 / Adriana)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Emílie Zelenková)
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (režie Vladimír Strnisko, 1995 / Arina)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997 / Nány, kuchařka pí. Kváčkové)
Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999 / Brigida, Giacintina komorná)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot, 2000 / Marie Vojnická, matka první profesorovy ženy)
Bernard-Marie Koltès: Návrat do pouště (režie Roman Polák, 2000 / Marta, druhá Adrianova žena)
Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane (režie Ladislav Smoček, 2001 / Kath)
Jon Fosse: Jméno / Noc zpívá své písně (režie Martin Čičvák, 2003 / Matka v aktovce Jméno)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Veršinová)
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006 / Else)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Martin Čičvák, 2007 / Zinaida Lebeděvová)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Kočičí žena)
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (režie Martin Čičvák, 2012 / Matka)

Milá Lenko, jaké představení jste v Činoherním klubu viděla první?
Já mám zvláštní zkušenost. Já jsem ta představení neviděla, já jsem je nejdřív slyšela. Když jsem byla v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, přátelila jsem se s Jaroslavem Vostrým a chodívala jsem k nim domů. Jaroslav měl na starých magnetofonových kotoučích záznamy skoro všech představení z doby, kdy byl uměleckým šéfem Činoherního klubu. Repliky z těch představení si pamatuju dodneška. První představení, které jsem v Činoheráku viděla, byl Ten, který dostává políčky. Ale nejradši jsem měla O‘Neillovu Cestu dlouhého dne do noci. To jsem byla nadšená, to jsem opravdu na tom bidle stála asi třikrát.

A jak to bylo dál?
V době, kdy jsem byla v Ústí, se tam za Jaroslavem sjížděl Činoherák. Tak jsem znala Petra Čepka a Jirku Hálka. V Ústí mě taky poznal Láďa Smoček. Když onemocněla Líba Šafránková, obsadil mě do inscenace Povídky z Vídeňského lesa... Začala jsem to teď počítat – je to 24 let. Tolik let, ale kdybych to sepsala, tak těch inscenací zase tolik nebylo. Lhala bych, kdybych řekla, že vždycky bylo posvícení. Nebylo. Velmi ráda vzpomínám na Ivanova s Kráťou (Vladimír Kratina) a Ivem Krobotem, to byla krásná práce. Ivanova jsme hráli v Budapešti a ve Španělsku. Vždycky byla pěkná práce s Petrem Čepkem. Petr měl úžasnou vlastnost, byl schopen a ochoten velmi pomoci naplnit režisérovu představu. Divadlo pro něj mělo obrovský smysl.

Hrajete v inscenacích, které mají víc než deset let od premiéry: Woody Allen – Sex noci svatojánské a Josef Štolba – Vodní družstvo. To herce potěší?
To je pravda. Ale já neumím číst hry tak, abych hned věděla, jestli to má šanci na úspěch, nebo nemá. Fakt to nevím. Už jsem se mockrát spletla. Když jsem si přečetla Vodníky, tak jsem si vůbec nedovedla představit, co se z toho dá udělat. Šla jsem spíš za jistotou, že to dělá Láďa Smoček, kterého znám a ráda s ním pracuju. Myslím si, že úspěch Sexu a Vodníků je v tom, že jsou to obyčejné příběhy. Já mám obavu, že když dnešní televizní diváky zahltíme na divadle komplikovanějším příběhem, tak ho nebudou vnímat. Ta bedna má na nás děsivej vliv! Moje generace měla štěstí na dobu, kdy v televizi nebylo nic. Lidi byli upnutí na divadla a divadlo byl ventil. A taky byla spousta báječných kolegů, kteří na divadle vyrostli a divadlem žili.
Lenka Skopalová v Činoherním čtení na prázdniny 2005

LÍBÍ SE MI VĚTA: „NAPSALA JSEM PAMĚTI, SAKRA, KAM JSEM JE DALA.“
Tak takhle na tom jsem, ne že bych napsala něco takového, ani budoucí čas nehrozí a taky si hlavně nic nepamatuju. Navíc patřím k těm, co sice program z divadla domů přinesou, někam založí, hlavně pokaždé jinam, a tak málokdy najdou. Když najdou, tak v nevhodnou dobu – v čase malování a potom opět založí na již zcela „logické a zapamatovatelné místo“, ale chybou je, že se to „místo“ časem ztratí.
Ale na lidi, kteří se ztratili z tohoto divadla a pozemského bydlení, nezapomenu nikdy. Nad všemi bděl Pepíček Kratochvíl. S trpělivostí a laskavostí poslouchal naše trápení, radosti a asi věděl, že barman-posluchač je nenahraditelná bytost v divadle. Dobrý divadelní klub, sezení po představení je „TMEL“ divadla. A když se v divadle daří a herci drží spolu, každý má potřebu se tam aspoň na chvíli ukázat. Prázdný divadelní klub o „NĚČEM“ svědčí. Pepíčkovi za to dík, že dokázal pro nás herce udělat hezkou atmosféru. Bohužel ne na dlouho. Alespoň nějaký čas jsem se radovala, že můžu pracovat a být kolegyní Míši Štibicha, Josky Vondráčka, Petra Čepka, že jsem poznala Laďku Smočkovou a Alenu Vostrou.
Na tomto světě měl krátce vyměřený pobyt Jirka Daněk, za jehož ředitelování jsem poprvé stála na jevišti Činoherního klubu. Cesta do Činoheráku vedla z Ústí nad Labem, kde jsem po škole nastoupila do angažmá; tam jsem se setkala s Jaroslavem Vostrým, Petrem Čepkem, Leošem Suchařípou, kteří dobyli slávu Činoherního klubu. Při zkoušení Lermontovy hry Komtesa a pěchotní důstojník se přijel podívat do Ústí na inscenaci režisér Ladislav Smoček, a když onemocněla Libuška Šafránková, nabídl mi zkoušení v Činoherním klubu (Ödon von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa – role Marianny). Tak jsem v roce 1981 vstoupila do divadla Ve Smečkách. Při první čtené zkoušce mě Petr Nárožný přivítal slovy: ,,Aaaa, přišla Julie z Vinohrad.“ Já dodávám: zkrachovalá Julie; protože inscenace Romea a Julie ve Vinohradském divadle, kde jsem v té době hostovala, nebyla vydařená.
Také jsem jako host hrála v ND v inscenaci hry Johna Osborna Ohlédni se v hněvu, kterou režíroval Jaromír Pleskot. Má domovská scéna DÍLNA 24 (A. V. Suchovo – Kobylin: Tarelkinova smrt, režie Ivo Krobot; L. Holberg: Hon na čarodějnice, režie Vladimír Kelbl; F. Hrubín: Romance pro křídlovku, režie Ivo Krobot) byla již zakázána, protože se tehdejším mocipánům nezamlouvala její ideologie.
S batůžkem na zádech jsem během hereckého začátečnického života obešla pár divadel a zakotvila v Činoheráku. Vybalila jsem, nebalím a na další cestu se nechystám.
Lenka Skopalová v Činoherním čtení na říjen 2001
Lenka Skopalová
lenka.skopalova@cinoherniklub.cz

Role v ČK:
Urna na prázdném jevišti:
Léna
Ptákovina :
Matka
 
Lenka Skopalová
* 31. března 1954 ve Vyškově

V roce 1977 absolvovala studium herectví na JAMU, v letech 1977 – 1978 byla členkou Činoherního studia v Ústí nad Labem a v roce 1978 i Dílny 24. Poprvé v Činoherním klubu hrála v inscenaci Povídky z Vídeňského lesa v roce 1981. Do hereckého angažmá v Činoherním klubu vstoupila v roce 1987.
Za roli Kath ve hře Joe Ortona Jak se bavil pan Sloane byla nominovaná na Cenu Thálie za rok 2001.

V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (režie Ladislav Smoček, 1981 / Marianna)
Bohumil Hrabal: Něžný barbar (režie Ivo Krobot, 1981 / Cikánečka)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Ivo Krobot, 1988, Anna, rozená Sára Abramsonová)
Elias Canetti: Dům (režie Ladislav Smoček, 1988 / Anita, dívka z lepší společnosti)
Thomas Middleton – William Rowley: Pitvora (režie Vladimír Kelbl, 1989 / Beatriz-Juana, Vermanderova dcera)
Václav Havel: Žebrácká opera (režie Jiří Menzel, 1990 / Betty, zaměstnankyně „dámského salónu“)
Ladislav Smoček: Bludiště / Smyčka (režie Ladislav Smoček, 1990 / Mladá žena v Bludišti)
Arthur Schnitzler: Utrpení mladého Medarda (režie Ivo Krobot, 1991 / Marie Hortens, bývalá vévodkyně z Valois)
Euripidés: Orestés (režie Jan Nebeský, 1991 / Helena, Meneláova žena)
Václav Kliment Klicpera: Hadrián z Římsů (režie Ivo Krobot, 1992 / Jenovefa)
Henrik Ibsen: John Gabriel Borkman (režie Jan Nebeský, 1993 / Fanny Wiltonová)
Woody Allen: Sex noci svatojánské (režie Ivo Krobot, 1993 / Adriana)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Emílie Zelenková)
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (režie Vladimír Strnisko, 1995 / Arina)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997 / Nány, kuchařka pí. Kváčkové)
Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999 / Brigida, Giacintina komorná)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot, 2000 / Marie Vojnická, matka první profesorovy ženy)
Bernard-Marie Koltès: Návrat do pouště (režie Roman Polák, 2000 / Marta, druhá Adrianova žena)
Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane (režie Ladislav Smoček, 2001 / Kath)
Jon Fosse: Jméno / Noc zpívá své písně (režie Martin Čičvák, 2003 / Matka v aktovce Jméno)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Veršinová)
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006 / Else)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Martin Čičvák, 2007 / Zinaida Lebeděvová)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Kočičí žena)
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (režie Martin Čičvák, 2012 / Matka)

Milá Lenko, jaké představení jste v Činoherním klubu viděla první?
Já mám zvláštní zkušenost. Já jsem ta představení neviděla, já jsem je nejdřív slyšela. Když jsem byla v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, přátelila jsem se s Jaroslavem Vostrým a chodívala jsem k nim domů. Jaroslav měl na starých magnetofonových kotoučích záznamy skoro všech představení z doby, kdy byl uměleckým šéfem Činoherního klubu. Repliky z těch představení si pamatuju dodneška. První představení, které jsem v Činoheráku viděla, byl Ten, který dostává políčky. Ale nejradši jsem měla O‘Neillovu Cestu dlouhého dne do noci. To jsem byla nadšená, to jsem opravdu na tom bidle stála asi třikrát.

A jak to bylo dál?
V době, kdy jsem byla v Ústí, se tam za Jaroslavem sjížděl Činoherák. Tak jsem znala Petra Čepka a Jirku Hálka. V Ústí mě taky poznal Láďa Smoček. Když onemocněla Líba Šafránková, obsadil mě do inscenace Povídky z Vídeňského lesa... Začala jsem to teď počítat – je to 24 let. Tolik let, ale kdybych to sepsala, tak těch inscenací zase tolik nebylo. Lhala bych, kdybych řekla, že vždycky bylo posvícení. Nebylo. Velmi ráda vzpomínám na Ivanova s Kráťou (Vladimír Kratina) a Ivem Krobotem, to byla krásná práce. Ivanova jsme hráli v Budapešti a ve Španělsku. Vždycky byla pěkná práce s Petrem Čepkem. Petr měl úžasnou vlastnost, byl schopen a ochoten velmi pomoci naplnit režisérovu představu. Divadlo pro něj mělo obrovský smysl.

Hrajete v inscenacích, které mají víc než deset let od premiéry: Woody Allen – Sex noci svatojánské a Josef Štolba – Vodní družstvo. To herce potěší?
To je pravda. Ale já neumím číst hry tak, abych hned věděla, jestli to má šanci na úspěch, nebo nemá. Fakt to nevím. Už jsem se mockrát spletla. Když jsem si přečetla Vodníky, tak jsem si vůbec nedovedla představit, co se z toho dá udělat. Šla jsem spíš za jistotou, že to dělá Láďa Smoček, kterého znám a ráda s ním pracuju. Myslím si, že úspěch Sexu a Vodníků je v tom, že jsou to obyčejné příběhy. Já mám obavu, že když dnešní televizní diváky zahltíme na divadle komplikovanějším příběhem, tak ho nebudou vnímat. Ta bedna má na nás děsivej vliv! Moje generace měla štěstí na dobu, kdy v televizi nebylo nic. Lidi byli upnutí na divadla a divadlo byl ventil. A taky byla spousta báječných kolegů, kteří na divadle vyrostli a divadlem žili.
Lenka Skopalová v Činoherním čtení na prázdniny 2005

LÍBÍ SE MI VĚTA: „NAPSALA JSEM PAMĚTI, SAKRA, KAM JSEM JE DALA.“
Tak takhle na tom jsem, ne že bych napsala něco takového, ani budoucí čas nehrozí a taky si hlavně nic nepamatuju. Navíc patřím k těm, co sice program z divadla domů přinesou, někam založí, hlavně pokaždé jinam, a tak málokdy najdou. Když najdou, tak v nevhodnou dobu – v čase malování a potom opět založí na již zcela „logické a zapamatovatelné místo“, ale chybou je, že se to „místo“ časem ztratí.
Ale na lidi, kteří se ztratili z tohoto divadla a pozemského bydlení, nezapomenu nikdy. Nad všemi bděl Pepíček Kratochvíl. S trpělivostí a laskavostí poslouchal naše trápení, radosti a asi věděl, že barman-posluchač je nenahraditelná bytost v divadle. Dobrý divadelní klub, sezení po představení je „TMEL“ divadla. A když se v divadle daří a herci drží spolu, každý má potřebu se tam aspoň na chvíli ukázat. Prázdný divadelní klub o „NĚČEM“ svědčí. Pepíčkovi za to dík, že dokázal pro nás herce udělat hezkou atmosféru. Bohužel ne na dlouho. Alespoň nějaký čas jsem se radovala, že můžu pracovat a být kolegyní Míši Štibicha, Josky Vondráčka, Petra Čepka, že jsem poznala Laďku Smočkovou a Alenu Vostrou.
Na tomto světě měl krátce vyměřený pobyt Jirka Daněk, za jehož ředitelování jsem poprvé stála na jevišti Činoherního klubu. Cesta do Činoheráku vedla z Ústí nad Labem, kde jsem po škole nastoupila do angažmá; tam jsem se setkala s Jaroslavem Vostrým, Petrem Čepkem, Leošem Suchařípou, kteří dobyli slávu Činoherního klubu. Při zkoušení Lermontovy hry Komtesa a pěchotní důstojník se přijel podívat do Ústí na inscenaci režisér Ladislav Smoček, a když onemocněla Libuška Šafránková, nabídl mi zkoušení v Činoherním klubu (Ödon von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa – role Marianny). Tak jsem v roce 1981 vstoupila do divadla Ve Smečkách. Při první čtené zkoušce mě Petr Nárožný přivítal slovy: ,,Aaaa, přišla Julie z Vinohrad.“ Já dodávám: zkrachovalá Julie; protože inscenace Romea a Julie ve Vinohradském divadle, kde jsem v té době hostovala, nebyla vydařená.
Také jsem jako host hrála v ND v inscenaci hry Johna Osborna Ohlédni se v hněvu, kterou režíroval Jaromír Pleskot. Má domovská scéna DÍLNA 24 (A. V. Suchovo – Kobylin: Tarelkinova smrt, režie Ivo Krobot; L. Holberg: Hon na čarodějnice, režie Vladimír Kelbl; F. Hrubín: Romance pro křídlovku, režie Ivo Krobot) byla již zakázána, protože se tehdejším mocipánům nezamlouvala její ideologie.
S batůžkem na zádech jsem během hereckého začátečnického života obešla pár divadel a zakotvila v Činoheráku. Vybalila jsem, nebalím a na další cestu se nechystám.
Lenka Skopalová v Činoherním čtení na říjen 2001

© 2017 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1