Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1

ZEMŘEL OLEG TABAKOV (17. 8. 1935 – 12. 3. 2018)


Ruský divadelní herec, režisér a pedagog hostoval v roce 1968 a 1974 v Činoherním klubu v roli Chlestakova v Gogolově Revizorovi.
 
„Když si Jan Kačer přečetl v českých novinách interview s Olegem Tabakovem, který se v něm přiznal ke své touze zahrát si někdy Chlestakova v Gogolově Revizorovi, přišel s nápadem: co kdybychom mu dali příležitost zahrát si tuto postavu aspoň v několika reprízách naší tehdy rok staré inscenace, kterou sám Kačer režíroval: tak jsme Olega s Leošem Suchařípou pozvali a v podstatě za týden ho zapojili do inscenace – a to nikoli jako sólistu, ale vynikajícího příslušníka jakoby odjakživa organicky srostlého divadelního ansámblu. Něco takového bylo možné nejenom díky Olegovu velkému hereckému umění i jeho připravenosti a díky mimořádně komunikativnímu herectví Činoherního klubu. […] Jakoby zázrakem se za zvláštních okolností uskutečnilo nové Tabakovovo hostování v době velice tuhé normalizace roku 1974. I vy, kdo jste je tehdy nezažili, si jistě dovedete představit, jak musel působit ten rusky mluvící revizor, který přijel do provincie, kde vládne taková sebranka, a o kterém se nakonec ukáže, že k žádné revizi neměl ani to nejmenší právo…“
Úryvek z Laudatia prof. Jaroslava Vostrého u příležitosti udělení titulu doctor honoris causa Akademie múzických umění 21. 10. 2008
 
„V roce 1968 jsem měl mimořádné štěstí. Přijel jsem do Prahy v okamžiku rozkvětu ducha vašeho národa. Probíhal zde ještě jeden pokus udělat něco s režimem, ve kterém jsme tehdy žili. Praha tehdy byla téměř nejvýznamnějším centrem evropské i světové scény – jako kdysi Moskva ve 20. letech. Pracovali zde Otomar Krejča, Alfréd Radok, Josef Svoboda, výtvarník Vychodil, Evald Schorm, fungoval Činoherní klub pod vedením Jardy Vostrého a Honzy Kačera. Atmosféra byla plná svobody, hledání, přetváření celkového charakteru divadla. Na Prahu jsme tehdy hleděli s nadšením. Myslím si, že můj tehdejší Gogolův hrdina zaujal Pražany z několika vážných důvodů. V něčem se shodoval s tím, co publikum očekávalo, s dobou, ve které jsme my i vy tehdy žili. Koho jsem tam tehdy hrál, jakého člověka, jaký výjev? Chlestakov je přeci veliký lhář, který je připraven lhát věčně. A proč lže, z jakého důvodu? Za koho se chce vydávat? Chlestakov je připraven vydávat se za toho, za koho je právě třeba. Chcete, abych byl levičák? Prosím. Chcete pravičáka – okamžik. Nebo se mám držet středu – není problém. Mohu být jemný – jestli si žádáte, hrubý – když bude třeba. Sex symbol – když mi to dovolí, impotent – když nařídí. Talentovaný – je-li to nezbytné, neschopný – jestli rozkážou. Je to prázdnota, kterou doba přebarvuje podle svého. A zdá se mi, že to je lidské téma, které nezmizelo společně s onou epochou. Naopak, když se v srpnu 1968 ve Zlaté Praze stalo to, co se stalo, mnozí lidé začali žít podle zásad mého Chlestakova. A i dnes se mi zdá, že se člověk málo změnil. Přizpůsobuje se okolním podmínkám, může předstírat cokoliv, a někdy to probíhá tak strašně rychle, že se až nestačíš divit. A není to něco vnějšího. Je to jakési vnitřní zřízení člověka, které je dáno naší sociální podstatou. Chlestakov v určité míře je v každém z nás. Je i ve mně, jinak bych ho zahrát nedokázal.“
Úryvek z řeči prof. Olega Pavloviče Tabakova u příležitosti udělení titulu doctor honoris causa Akademie múzických umění 21. 10. 2008

  
 

© 2018 - Činoherní klub.
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1